Návštěva Kerryho v Moskvě a "syrská otázka": počátek těžké cesty, neboli hra s nezpůsobilými cíli
Dmitrij Minin
Květen 9, 2013
Návštěva ministra zahraničí USA Johna Kerryho v Moskvě byla věnována mnoha dvoustranným vztahům a také přípravě rusko-amerického summitu. Dojednávala se mezinárodní konference o řešení a ukončení konfliktu v Sýrii s cílem sestavení přechodné vlády. To vše by mělo proběhnout do konce května. Opatrní pozorovatelé poznamenávají, že stále existují vážné překážky k dosažení takového cíle. Protože Washington vidí životaschopnost Asadova režimu, pevný postoj Ruska, Číny a dalších mocností k vojenské intervenci, tj. k jejímu zabránění, snaží se v Sýrii dosáhnout svého cíle jinou cestou.
Al-Jazeera upozorňuje, že sblížení postojů Ruska a USA vypadá jako vítězství ruské diplomacie, která se drží Ženevského komuniké na vyřešení konfliktu politickou cestou. Přednostní pozornost věnuje ujednání Kerryho a Lavrova, že prvořadým cílem konference má být zformování přechodné syrské vlády s rozsáhlými pravomocemi a s účastí obou bojujících stran. Z toho se vyvozuje, že Američané ustupují dokonce i ve věci Asada.(1) Kerry k tomu řekl: "Těžko si dovedu představit, jak tento člověk může řídit zemi po všem, co tam prošlo a stále probíhá kvůli němu. Avšak takové rozhodnutí se nebude přijímat nyní ani později. Neboť v Ženevském komuniké se říká, že přechodná vláda se musí vybírat na principu shody všech stran." Hlavní misí Washingtonu a Moskvy je podle dopisovatele al-Jazeery v Moskvě "ujistit strany syrského konfliktu o tom, na čem se domluví Rusko s Amerikou".
Ještě týden před příletem Kerryho představitelé jeho ministerstva vázali mírovou dohodu v Sýrii pouze k politické změně v zemi, tedy k odchodu Asada a lidí z jeho okolí. Na univerzitě blízkovýchodních studií v Oklahomě padl názor, že sblížení názorů na řešení v Sýrii mezi Washingtonem a Moskvou je málo pravděpodobné.(2) Kerry v Moskvě přiznal znepokojení, že "Sýrie se stává magnetem pro extrémisty". Při předchozí schůzce v Bruselu řekl Lavrov: "Existuje rostoucí pochopení pro to, že když se sázka na válku do vítězného konce podněcovaná menší částí mezinárodního společenství bude protahovat, získají převahu radikálové. U našich důležitých partnerů roste pocit, že všechno skončí velmi špatně".
Postavení Američanů ovlivnil i nezdar jejich záměrů s obviňováním syrské vlády z použití chemických zbraní, když komise OSN přesvědčivě dokázala, že k tomu se uchylovala právě opozice. Lavrov v Moskvě řekl, že toto téma by nemělo být zdrojem všelijakých provokací, jelikož fakta o chemických zbraních nebyla potvrzena. Kerry pak musel ujistit, že dodávky zbraní syrské opozici, na nichž trvají američtí kongresmani i senátoři, budou rozhodnuty až po důkladném zjištění okolností kolem chemických zbraní.
Experti předpovídají velké těžkosti při realizaci dohodnutého. Svou roli budou hrát přístupy ostatních zemí zapojených do konfliktu a sousedé Sýrie. Kerry se z Moskvy přesunul do Říma na setkání s izraelskou ministryní spravedlnosti Livniovou, která má na starosti jednání ve věci mírových ujednání s Palestinou a s jordánským ministrem zahraničí. Kromě izraelsko-palestinského konfliktu probrali také záležitosti Sýrie. (3) Oba státy v syrském kofliktu stojí na straně opozice a mohou se cítit zneužiti a přehlíženi Washingtonem. Tel Aviv i Ammán mohou mít v budoucnu s Dasmaškem problémy. Dosud sloužily cizím zájmům, nyní jsou mimo hlavní pozornost. Zavedená praxe je, že na "využitý materiál" se už nebere ohled, obzvláště byl-li využit Bílým domem. Izrael se může zachovat tak, že v případě pro něj nepříznivého vývoje může vše zmařit bombardováním.
Pro charakter syrské vlády budou důležití účastníci předběžných jednání. Washington bude z opozice vyžadovat jen ty síly (bez radikálů), které mu jsou loajální. Z vlády pak jen slabé a k sobě loajální figury. Přitom se bude snažit překazit účast v diskusi o budoucnosti země jejímu vůdci Bašaru Asadovi a okruhu jeho lidí. Nakonec lze očekávat, že zbraně složí jen v bojích nejradikálnější islamisté, pokud k tomu vůbec dojde. Prozápadní opozice by dala přednost vejít do hlavního města na cizích bodácích, které by ji následně podpořily. Konference u opozice zvláštní nadšení nevyvolává. Všechno naráží na Asadovu účast při jednání. Opoziční člen Syrské národní rady al-Hamza říká: "Jsme pro mírový proces, ale bez Asada. Musí odejít a na tom se shoduje celá opozice. Rusko žádá, abychom zahájili jednání bez předběžných podmínek, ale pro ty, kteří už dva roky bojují s režimem, je to nepřijatelné."(4) S ruskou iniciativou souhlasí jen oficiální Damašek. Ministr zahraničí Sýrie Lavrovovi potvrdil připravenost k jednání na základě Ženevského komuniké.(5) Syrská vláda je k jednání připravena, opozice dosud nereaguje.
Rusko v dané etapě dosáhlo svého cíle, ovšem v další etapě jej nečeká nic lehčího. Bílý dům hodlá všechnu svou "chytrou sílu" využít k dosažení požadovaného "po dobrém, nebo po zlém". Podle listu Chicago Tribune: "Moskva ví, že pokud by Spojené státy chtěly něco pro řešení syrského problému podniknout, nečekaly by na její schválení. To, že Obamova administrativa dělá dojem, že se snaží něčeho dosáhnout, tím předvádí Moskvě, že ve Washingtonu váhají. Rusové mohou mít dokonce podezření, že to Kerry chápe. Stejně jako to, že Obamova administrativa počítá s odvoláváním se na nedostatečnou spolupráci Moskvy, jakožto na možnou příčinu dalšího zhoršení situace v Sýrii."(6)
V tomto případě je především důležité vyhnout se podobné situaci, jaká nastala v devadesátých letech za jugoslávské krize a týkala se Slobodana Miloševiče. Tehdy Spojené státy využily Rusko k jednostranným ústupkům. Pokud by se obdobně zachovali k Asadovi, bylo by to totéž. Bez něho by to jenom "ždímaly". Bílý dům může lehce své dřívější sliby nesplnit s výmluvou na Kongres, jak se dříve nejednou stalo. Ze strany zástupce Kongresu už bylo sděleno: "Myslím, že brzy začneme vyzbrojovat syrskou opozici".(7)
Po takových poučeních by měla Moskva trvat na své základní linii, podpoře nikoliv osob, ale zákonů a mezinárodního práva. Nebezpečím pro Rusko je i jeho případné zatažení do opozice k radikálním islamistům.
Plánovaná konference může být úspěšná jen za podmínky, že na ni budou účastni všichni účastníci konfliktu. Přechodná vláda bude stabilní jen tehdy, budou-li v ní všechny hlavní společensko-politické síly země.
Odkazy u originálu
Převzato z Fondsk.ru
***
Vrátili jsme se nazpět o několik století
Nicolas Bonnal
Květen 12, 2013
Filozof a vědec Nicolas Bonnal podotýká, že ne všichni politici a osoby veřejného života ve Francii podporují současný zahraniční směr francouzské vlády. Známý advokát a bývalý ministr zahraničí Roland Dumas byl za svou opozičnost a odvážná prohlášení vystaven pronásledování.
Ve Francii a v diplomacii je známou osobností. Ze své činnosti byl odstraněn vlivem lidí z NWO. V minulosti byl hrdinou protinacistického odboje, poté advokátem a známým obhájcem lidí z kolonií. Stoupenec levice, který byl přítelem prezidenta Mitteranda a ministrem zahraničí v jeho vládě v letech 1988 až 1993, a poté v různých státních funkcích. Jeho politika byla uměřená, humánní a byl přátelsky nakloněn arabskému a muslimskému světu. Toto dědictví Francie úspěšně zničila na příkaz Izraele a USA, podobně jako v době války o Suez v letech 1956 až 1957.
Lobby kontrolující tisk zuřila. Roland Dumas přesto statečně vytrval a stál na svém, tak jako v době války. Je to člověk vysoce kulturní, milovník umění a dosud si zachoval odvážnost mušketýra.
Od roku 2007 dává najevo své pohoršení, obzvláště z nemožných úchylek ve francouzské diplomacii, která s nástupem vlády Sarkozyho začala projevovat prvky fašismu a kolonialismu. Sarkozy nyní pracuje pro banku Goldman Sachs a jezdí v obchodních záležitostech do Kataru. Francie se zapojila do všech válek ve prospěch soukromých a koloniálních zájmů. Tato země nyní pracuje pro banky a proti zájmům lidu.
Dumas se v éře Mitteranda vyslovil proti izraelskému vměšování do politiky Francie: "Izraelci i ve Francii jednají podle svého, manipulují službami francouzského zpravodajství (DST) podle vlastních potřeb." Mitterand se židovské lobby bál. Varoval takto: "Židovská lobby koná prudce." Ukázalo se to při návštěvě Arafata ve Francii, kdy se obával její reakce.
Dumas říká: "Nesouhlasím s izraelskou politikou, vždycky jsem byl věrný principu rovnováhy určeným generálem de Gaullem pro Blízký východ. Arabské národy mají právo na respekt. Současná politika Izraele inspirovaná činností blízkou sionistické nejde po správné cestě."
Roland Dumas: "Nevěřím na íránskou bombu. Všechno to není nic jiného než intoxikace."
Mnoho prostoru ve své práci věnoval Íránu, který mnohokrát navštívil a kde se setkal se svým bývalým kolegou Alí Vilajátem a bývalým prezidentem Rafsandžáním. Řekl: "Íránská jaderná bomba je podle mého něco podobného jako byly zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna, to znamená, že jednoduše v ní nevěřím. Všechno je to jen intoxikace. Ujišťování francouzské politiky pochází z intrervence známého původu." Dumas obhajuje íránský postoj, podle kterého staví Írán své reaktory v souladu s potřebami země, neboť jeho vlastní zásoby ropy během šedesáti let budou na dně. Dodává: "Je pravda, že Íránci chtějí pokračovat v realizaci mírových jaderných programů a všechny zprávy hovoří o tom, že jaderné zbraně nemají."
Nedávno vydal Dumas knihu "Sarkozy pod BHL" (Bernard-Henri Levy), v níž kritizuje kriminální diplomacii a její naprostrou podřízenost panovačným přáním NWO. Tuto práci psal s dalším známým advokátem a obráncem koloniálních národů Vergerem. Oba ve francouzské politice kritizují obecnou posedlost penězi. Ta byla vždy, ale za Sarkozyho se stala systematickou. Kritizují i návrat koloniální hrubosti a škodlivý účinek BHL (byl i za Mitteranda) a oceňování tak nezodpovědných osob jako je Sarkozy a jeho následník – socialista, který, běda, není o nic lepší.
Náhled obou ušlechtilých myslitelů na Palestinu: "Lidstvo samo sebe hanobí, když ponechává rozumný a klidný palestinský lid svému osudu, lid který žádá jen to, co Izraelci už dostali."
Naposled Roland Dumas uvažuje, že jedním z dalších cílů francouzské diplomacie bude Alžírsko: "Spor mezi Francií a Alžírskem je věc pokračující … všechno je hrozivé pro Alžírsko, ale pro pana Sarkozyho to bude "ještě dalším soustem". O nynější Francii lze říci to samé, co říkal Sartre o Americe: je šílená.
Převzato z Pravda.ru
***
Západ zuří: Moskva překáží v bombardování Sýrie
Andrej Baranov
Spojené státy a Izrael se bouří nad dodávkami moderních ruských komplexů protivzdušné obrany (PVO)
Před několika týdny spustili na Západě povyk kvůli dodávce ruských protivzdušných komplexů S-300 do Sýrie. Podle zahraničních odborníků jsou tyto zbraně schopny zničit jakékoliv cíle ve vzduchu, včetně křídlatých raket. Západní tisk situaci označil za hanebnost a provokaci. Minulý týden přijel za Putinem do Soči urgentně Cameron a v pondělí Netanjahu. Důvodem bylo ujasnit si úmysly Moskvy a pokud možno ji od vojenské spolupráce s Damaškem odradit.
Proč najednou ten rozruch? Kontrakt nebyl pro Západ ani dříve tajemstvím. Jenže nepříjemným překvapením pro něj bylo to, že se Rusko rozhodlo tento právně ošetřený závazek splnit. A už jej plní. Znamená to, že Damašek dostane v krátké době velmi silný trumf proti izraelským vzdušným silám a zatím beztrestně prováděným zničujícím úderům na syrské území a rovněž pokud by se najednou USA a jejich spojenci rozhodli stanovit nad Sýrií "bezletovou zónu" jako tomu bylo v Libyi.
Navíc: Západ si dobře uvědomuje, že S-300 v rukách Asada je překážkou tomu, aby se mohly využít vzdušné koridory nad Sýrií k plánovaným náletům na Írán. Pro tyto pomstychtivé cíle začal před lety Washington přípravné vojenské operace v Afghánistánu a Iráku, a nyní má v úmyslu doplnit svou stavbu o poslední cihlu – Sýrii. Jenomže cihla nedrží a viníkem má být Rusko.
S-300 je čistě obranná zbraň a dodávka mezi dvěma suverenními státy není v rozporu s mezinárodním právem ani s embargem jednostranně vyhlášeným Damašku na vojenské dodávky Amerikou a EU. Kontrakty jsou právně podložené. Neměly by se Rusku jednoduše zkroutit ruce? Nebo chtějí dát jako náhradu za ústupek "balík"? Kdysi Moskva vyhověla prosbám Západu a pozastavila dohodnuté dodávky komplexů PVO do Íránu. A nic za to nedostala. Ve Washingtonu a Bruselu to považovali za samozřejmé. Proč by se Rusko mělo takto zachovat i k Sýrii? Navíc když z Paříže a dalších hlavních evropských měst jsou slyšet přímé výzvy k dodávkám útočných zbraní syrským povstalcům.
Rusko a Sýrie mají také své vlastní zájmy a S-300 je pomohou zajistit.
Převzato z Kp.ru
