Ku-Klux-Klan kráčí Evropou
Sergej Vasilenkov
Květen 13, 2013
Těžko uvěřit, že se po zkušenostech z druhé světové války znova v Evropě objevuje rasismus.
Nacistické organizace v Německu
V předvečer oslav velkého vítězství nad nacistickým Německem oznámil náčelník policie Bádenska-Württebergska založení následnické organizace Ku-Klux-Klanu ve městě Schväbisch Hall. Podle něho má skupina do deseti členů, buňku vede čtyřicetipětiletý muž. V SRN není činnost KKK zakázána. Její stoupenci se kontaktují prostřednictvím internetu. Policie je soustavně sleduje. Podobné skupiny se v Německu objevily i dříve. Před deseti lety se do jedné takové skupiny začlenili i dva policisté.
V USA se v období založení KKK v roce 1865 (stát Tenesee) rozmohla vlna násilí a vražd. Ženám holili vlasy a černé muže často bez soudu věšeli. Vláda s těmito extrémisty zápasila neúspěšně, nakonec se celá organizace změnila v gigantickou bandu a byla rozpuštěna. V roce 1915 byla obnovena advokátem Williamem Simmonsem z Georgie a stala se legální. Objekty nenávisti byli imigranti z Evropy, obzvláště Irové a Italové. Takto to pokračovalo do roku 1944. Třetí rozšíření nastalo v sedmdesátých letech a tehdy extrémisté bojovali se sexuálními menšinami. V roce 1993 byl KKK rozpuštěn po třetí. Nemusí jít o poslední vzplanutí této organizace. Vinou finanční krize v Evropě a velkého množství migrantů se objevili následníci KKK i v evropských zemích.
Rasismus v Evropě je velmi závažný problém
Výsledky průzkumu ukazují, že je rasismus v Evropě rozšířený. Po celé EU bylo prokázáno 23 tisíc migrantů. Z nich se sami ve 12 procentech považují za oběti rasového násilí, ale jen 20 procent z nich se obrátilo na policii. Ostatní v pomoc státních orgánů nevěří. Nejvíc jsou postiženi Afričané a Cikáni. 37 procent pocítilo diskriminaci. Xenofobie se projevuje nejvíce u dorostu. V Německu je každý sedmý student k cizincům nepřátelský. V zemi, která silně utrpěla nacismem, je 4,9 procent chlapců členy některé z pravicových radikálních stran. Na internetu je velké množství neonacistických stránek, propagujících xenofobii a rasismus. K násilí proti cizincům vedou i na první pohled nevinné dětské písničky a humorné klipy.
Jak řešit problém rasismu?
Evropské vlády mají složitou situaci. Mají zachovávat demokratické principy a na druhou stranu musí nějak čelit ohromnému přílivu asijských a afrických imigrantů. Podle odhadů přichází ročně nelegálně do zemí EU vždy o 8,8 procent více běženců, kteří hodlají zůstat. Nejvíc jich přichází do Francie, Velké Britanie, Německa a Itálie, nejčastěji jsou to muslimové. Odhadem – v Londýně žije 1,5 milionu muslimů, hlavně z Pákistánu, Iráku a Afghánistánu.
Taková situace vyvolává odezvu u domorodců, často spontánní. Jelikož neexistuje patřičné zákonodárství, je v Evropě velké množství nacionalistických skupin bojujících s imigranty. Část obyčejných Evropanů žádá, aby se křesťanské země zbavily islámských dobyvatelů, druzí pak nesouhlasí s převahou imigrantů v Evropě, ale kategoricky se stavějí proti nacistickým výtržnostem.
I dnes se může najít nový führer a lidé, kteří mu budou naslouchat. Vyhlídky jsou strašidelné. Jakékoliv úvahy o tom kdo je lepší, zda černý nebo bílý, křesťan nebo muslim, árijec nebo neárijec, vedou k nesmyslným masakrům a prolévání krve. Historie přece zná období, kdy Evropu dobýval islám, nebo kdy křižáci vraždili ve znamení kříže. A zná druhou světovou válku.
Neměli by se Evropané tomuto problému věnovat vážně? Evropské zákony vždy bránily osobnost. Je tedy potřeba najít takový nástroj, který by vedl ke dlouho očekávanému kompromisu mezi zástupci různých konfesí. Nacistická hesla vedou vždy k agresi a krvi. Tu mají stejnou bílí i barevní.
Převzato z Pravda.ru
***
Sýrii mohou rozdělit vedví
Vladislav Gulevič
Květen 15, 2013
Západ hledá nové cesty k dosažení pro něj výhodného systému v Sýrii, aby překonal pevnou Asadovu pozici. Naposled předložil návrh, jak pomoci povstalcům k založení paralelních orgánů vlády na jimi kontrolovaném území. (1)
Senátní výbor pro zahraničí Kongresu USA předložil "Návrh zákona o stabilizaci v Sýrii", schvalující dodávky zbraní opozici a předpokládající vytvoření peněžního fondu 250 milionů dolarů pro příští "přechodnou vládu". Úmysl je zde jasný. Nedaří-li se zachvátit celou Sýrii, odloupne se alespoň část. Do vlády se nasadí vlastní lidé, navodí se zdání zákonnosti, Asad se označí za usurpátora, který nehodlá uznat syrskou "demokratickou" "státnost".
Takovým způsobem byly před léty vytvořeny dvě Koreje, stav doposavad užitečný Spojeným státům. Spojení severu a jihu v zájmu USA není, už kvůli americkým vojenským základnám na jihu poloostrova, jejichž existence by mohla být zpochybňována. Strategickou výhodou pro USA je také zeměpisná blízkost k RF. Jiná věc by nastala, kdyby se Severní Korea podřídila ve všem Jižní Koreji a souhlasila s americkými základnami. Potom by sjednocení bylo možné.
Při sjednocování Německa bylo jasné, že rozvinutější západní část k sobě připoutá východní část, která se tak z prosovětské stane ideologickým přívěskem Západního Německa. NATO se více posune na východ.
Pokud by se povedlo rozštěpit Sýrii na dvě části a upevnili by se tam Američané, občanský konflikt by tam byl zakonzervován na dlouhou dobu. Zachování ohniska napětí by umožnilo Spojeným státům podporovat separatisty, bylo by to nástupiště pro nátlak na Damašek a jeho spojence.
Sýrie by se potom nejspíš rozdělila na severní a jižní část. Sever hraničí s Tureckem, které by podporovalo povstalecký pseudostát. Od jihu sousedí s nikterak přátelským Jordánskem a Izraelem. Asadův režim, svíraný ze všech stran, by podle nepřátel měl padnout a pustit k vládě opozici.
Zároveň se ale Západ obává posilování extremistů v řadách opozice, jejichž nekázeň může zhatit veškeré plány. Hlavně skupina Džebhat al-Nusra, která už v provincii Rakku vytvořila soudy šaríja. Její vůdce přisahal věrnost al-Kájdě, čímž prohloubil rozkol mezi umírněnými a radikály. (2) Kdo nakonec v táboře nepřátel Asada uchopí moc, to není dosud jasné. Západní odborníci tvrdí, že Asad nedokáže nastolit kontrolu v celé zemi. Zde má důležitou roli Turecko. Tři středovýchodní typy islámu jsou: šíitský (Irák, Írán, Libanon, částečně Bahrajn a syrští alavité), radikální sunitský (hlavně Saudská Arábie) a tzv. sekulární (Turecko). Západ sází na radikální a sekulární muslimy. Ti první mají bránit druhým v uplatnění šíitské složky íránského modelu. Jeho vina spočívá v tom, že od doby "islámské revoluce" v roce 1979 se vzpírá zavedení celoplanetární hegemonie Západu. Před krizí v Sýrii byl považován šíitský Írán za soupeře Washingtonu a Tel Avivu. Nyní pod vlivem propagandy Západu považují mnozí sunité (kvůli podpoře Sýrie Íránem) Teherán za nepřítele svých lidí.
Írán je schopen upevnit svůj vliv v Sýrii i budou-li dva státy, namísto jednoho vedeného Asadem. Potom jej však bude možno Západem vinit z vměšování do věcí "suverenního státu", toho, který bude obhospodařován Bruselem a Washingtonem.
Na schůzce 13. května probírali Obama s Cameronem "pokojný přechod" vlády od Asada k opozici. Pokojný přechod neznamená jistě nic jiného, než první krok Londýna a Washingtonu k rozdělení Sýrie s důsledky, které na sobě pocítí rozdělený národ.
Odkazy uvedeny u originálu
Převzato z Pravda.ru
***
USA obnovují jaderné základny v Evropě. Reakce Ruska
Květen 17, 2013
USA se rozhodly modernizovat své taktické jaderné zbraně (TJZ), které mají rozmístěné v Evropě i v Americe. Mezi odborníky nepanuje jednotný názor na to, jak se tím změní rovnováha sil na kontinentě.
Obama navrhl ve svém dopise Putinovi rozpracovat dohodu o průhlednosti systému PRO obou zemí. Dohoda by měla zaručovat, že programy PRO obou zemí nejsou vzájemným nebezpečím strategickým potenciálům.
Mluví se i o dalším snížení jaderných arzenálů. Obama nabádá Putina k opuštění jaderné koncepce studené války. Avšak o něco dříve už Pentagon nastartoval modernizaci TJZ, deponovaných na základnách v Evropě i v Americe.
Guardian napsaly, že na prodloužení životnosti jaderných zbraní bylo vyčleněno 11 miliard dolarů. Tento program má významně obnovit americký jaderný potenciál v Evropě. V souladu se slibem laureáta Nobelovy ceny míru Obamy nerozšiřovat nové systémy jaderných zbraní to není.
Program předpokládá vybavení asi 200 taktických atomových bomb B-61 systémem přesného navádění a adaptací na stíhačky F-35 s technologií stealth. Po ukončení projektu v letech 2019 až 2020 bude v Evropě nový jaderný arzenál, bude vysoce přesný a atomové bomby budou zkompletované se současnými nosiči – neviditelnými letadly. Obama udělal jaderný obrat o 180 stupňů. Otázka zní proč.
Podle mínění ředitele Centra společenskopolitických studií Jevsejeva je potřeba TJZ v Evropě podnícena souhlasem všech zemí NATO projeveným na schůzce v Chicagu. V prvé řadě si to přeje Polsko, dále Pobaltí a ostatní východní země. TJZ je projevem ideologické zátěže – upevnění svazku USA a evropských zemí. Navíc si Američané jistí budoucnost pro případ zhoršení vztahů s Ruskem. Zbraně, které mají Američané umístěné v Evropě jako taktické, jsou pro Rusko strategické, protože jimi může být napadeno prakticky celé ruské území.
Spojené státy vyvinuly na RF velký nátlak, aby snížila své TJZ, které jsou lepší než americké. Rusko tím má kompenzovánu slabší pozici v konvenčních silách, vysoce přesných zbraních a v absenci PRO. Z tohoto důvodu navrhují Spojené státy Rusku nevýhodný postup. Dát do jednoho pytle strategické i taktické JZ a jednat o nich v jedné smlouvě. Ve strategických JZ je Rusko v postavení slabšího, tento postup by jej oslabil a zbavil výhody, kterou má v TJZ. TJZ mohou být dopraveny na cíl s pomocí různých nosičů používaných i pro konvenční zbraně. Souhlasem se snížením TJZ by Rusko omezilo i možnosti v oblasti konvenčních zbraní.
Ruské TJZ nejsou pro USA nebezpečím, ale teoreticky by mohly být užity proti jejich JZ v Evropě i proti jejich budovanému systému PRO. Kvůli tomu zůstane v Evropě 200 bomb B-61, symbol možnosti vystoupit na obranu Evropy. Je to symbol jednoty NATO. Všechny země EU však z takové situace nejsou nadšeny, a to i ty, v nichž JZ umístěny byly. Belgie a Německo několikrát žádaly, aby byly z jejich území odstraněny. Nakonec se však podřídily.
Alexandr Golc je vojenský expert, který tvrdí, že Rusko o snížení TJZ jednat neodmítá. Předběžně požaduje, aby se TJZ vrátily domů do svých zemí. Realizovat sblížení ve věci je velmi složité. Kdysi trvalo jednání o snížení strategických útočných zbraní desetiletí, přitom bylo jednodušší. Stačilo redukovat nosiče.
Golc míní, že snížení TJZ vyžaduje principiálně jinou důvěru mezi RF a USA než jaká je mezi nimi nyní. Země budou muset souhlasit s inspekcemi na svých svatých místech, tj. na základnách s JZ. Dosud jen Rusko a USA vědí kolik mají svých TJZ. Odborníci odhadují, že Rusko má mezi třemi a deseti tisíci leteckých bomb, raketových hlavic a dělostřeleckých granátů, Američané pak mezi jeden a půl a pěti tisíci.
Od studené války se představy o paritě v JZ silně proměnily. Jadernou válku mezi Ruskem a USA si lze těžko představit. Závody ve zbrojení mezi nimi mají spíše virtuální charakter. Přesto modernizace amerických atomových bomb v Evropě nepochybně posouvá virtuální soupeření do zcela praktické roviny.
Převzato z News.mail.ru
***
Mají stále málo
Proč si Čína dělá nároky na území svých sousedů
Valentin Makov
Květen 20, 2013
Mezi Japonskem a Čínou vypukl nový skandál. Čínští vědci navrhli zabavit Japonsku Okinawu. Článek, který se toho týká, se objevil v Žen-min ž‘-pao. V čem je podstata nároku.
Peking se snaží o historickou spravedlnost a chce přezkoumat otázku suverenity japonských ostrovú Rjúkjú s největším z nich Okinawou. Podle historiků se na ostrově v minulosti nacházelo království závislé na Číně. Koncem 19. století Japonci věrolomně využili oslabení Číny a zabrali jej.
Rjúkjú bylo skutečně ve 14. až 15. století vazalem Číny, jíž platilo daně, ale v roce 1879 přešlo pod vládu Japonska. Čínští vědci pominuli jednu skutečnost. Od 17. století platilo ostrovní království daň dvakrát – Japonsku i Číně.
Dalším důvodem jsou pro Čínu výsledky Káhirské a Postupimské deklarace z roku 1943, resp. 1945, v nichž se Tokio zříká všech dříve vybojovaných území, tedy i čínských. Podle Káhirské deklarace se Japonsko rozkládalo jen na čtyřech velkých ostrovech (Honšú, Hokkaido, Kjúšú a Šikoku) a drobných nejbližších. V Postupimské deklaraci se hovoří o postoupení některých japonských území, včetně Rjúkjú pod správu USA. Čínští historici žádají přezkoumání dohody Washingtonu s Tokiem o vrácení těchto ostrovů Japoncům, což se stalo v roce 1972.
Příčinou čínské demarše je konflikt kvůli ostrovům Senkaku s ropnými ložisky nalezenými už v roce 1968. Jak Senkaku, tak Rjúkjú byly ze správy USA vyčleněny a předány Japonsku, což Číňané považují za nezákonné. Japonci považují Senkaku za součást Rjúkjú, kdežto Číňané dokazují, že jsou součástí Tchaiwanu a proto je považují za své.
V čínském tisku byly uveřejněny materiály o tajných jednáních Roosevelta s Čankajškem, vůdcem Tchaiwanu. Podle toho Roosevelt nabízel několikrát v době Káhirské konference Číně zabrat celou skupinu ostrovů Rjúkjú. Tím by se stala štítem od východu. Čankajšek na sebe nechtěl takovou odpovědnost vzít a později toho hořce litoval.
Tchajwan
Ostrov byl oficiálně včleněn do mandžuské říše Qing koncem 17. století. To už tam vstoupila i Čína. Pod japonskou vládu se dostal v roce 1895 po čínsko-japonské válce. Japonsku sloužil jako průmyslová a surovinová základna a jako předpolí pro invazi do Číny.
V letech 1951 až 1952 podepsalo Japonsko dvě mírové dohody – Sanfranciskou (protihitlerovská koalice) a Taipeiskou (s ČLR, která v předešlé nebyla). Čínská republika s vůdcem Kuomintangu Čankajškem v té době už sedm let kontrolovala Tchajwan. Japonsko se oficiálně Tchajwanu i okolních ostrovů zřeklo. V dohodě však nebylo řečeno, kdo má mít nad ostrovy kontrolu, zda Čankajškovi nacionalisté nebo Maovi komunisté, zvítězivší v občanské válce. Tchajwan se stal předmětem sporu, který trvá dosud. De facto je Tchajwan už dlouhé roky nezávislý a ekonomicky úspěšný, patří mezi t.zv. ekonomické tygry (vedle Singapuru, Hongkongu a Jižní Koreje). De jure je uznán jen částečně a neúspěšně se uchází o členství v OSN. Přitom původně byla v mezinárodní organizaci legitimním představitelem Čínská republika a až na nátlak SSSR došlo v roce 1971 ke změně a reprezentantem státu v OSN se stala ČLR. Právě to Tchajwanci těžce nesou.
Situace je složitá tím, že pro USA je Tchajwan předpolím v regionu. Tchajpej dostává americké zbraně, což Čínu silně znepokojuje. Vypadá to výbušně, ale obě strany zatím zachovávají status quo a hospodářsky dokáží spolupracovat. Řešení situace nevypadá nadějně. Peking nedopustí nezávislost Tchajwanu, ale nedosáhne souhlas ostrovanů s řešením podobným hongkongskému.
Indie
Původ konfliktu Číny s Indií je v 19. století a do určité míry je spojen s čínskými nároky na Tibet. Spornými územími jsou Aksai Čin, vysokohorská planina na severozápadě Tibetského autonomního okruhu ČLR a indický stát Arunálčalpradéš, hraničící na jihovýchodě s Tibetem.
V Aksai Čin vládne zmatek. V době vlády Velké Britanie nad Indií se zde hranice mnohokrát překreslovala, ale Číňané tvrdí, že v říši Qing o tom často ani nevěděli. V roce 1899 se země dohodly na kompromisu a větší díl Aksai Činu přešel k Číně. Existují dvě verze událostí.
Podle jedné posunul Peking po vyvoření ČLR a útěku Čankajška na Tchajwan hranice západním směrem. Zvětšil si tak území, ale zároveň znechutil pravě se osamostatnivší Indii. Druhá verze tvrdí, že hranice posunuli ještě Britové, kteří v tichosti celý Aksai Čin přičlenili k Indii. Číňané údajně nic nevědili a vybudovali mezi Sintiang-ujgurským autonomním okruhem a Tibetem silnici. U Indů to opět vyvolalo nevoli. Z obou stran se k hranici stahovala vojska.
Čína po vpádu do Tibetu odmítla uznat dříve stanovenou hranici a žádala její posunutí o 100 km jižněji. Indie posílila toto území tím, že tam vytvořila severovýchodní pohraniční okruh, později změněný na stát Arunáčalpradéš. Odmítla návrh čínského ministerského předsedy Čou En-laje, který o záležitosti jednal s Džavaharlálem Nehrúem v roce 1960, aby Indie výměnou za získání celé náhorní plošiny Aksai Čin odstoupila od Severovýchodního pohraničního okruhu.
Převzato z Lenta.ru
