Svět ruskýma očima 199

Reklama


Přeješ si cenu za mír? Začni válku

Sergej Vasilenkov


Červen 08, 2013


Francouzský prezident Hollande byl poctěn cenou za mír za vojenskou operaci v Mali. V poslední době se stává pravidlem udělovat mírové ceny iniciátorům agresivních válek. Před tím se dostalo podobného ocenění Obamovi i přes dvě probíhající agrese.


Hlavní mírotvorce 2013

UNESCO udělila cenu za mír Hollandovi za to, že vyslal do Mali vojsko na podporu tamější vlády bojující proti rebelujícím Tuaregům. Oficiální zdůvodnění zní: "Za solidaritu, kterou Francie projevila africkým národům." Na slavnosti přítomní afričtí vůdci i v Mali zachraňovaný prezident Diokundu Traore poděkovali za "pevný a dlouhodobý mír na kontinentu". Hollande dostal diplom, zlatou medaili a 150 tisíc dolarů.


V odpovědi řekl, že mu není lehko dostat cenu za mír za válečné akce. Dodal: "Rozhodl jsem se k vyslání vojsk ve jménu Francie s hlavním cílem – ukončit agresi." 150 tisíc dolarů prý věnuje na dobročinné účely. Dostanou je nevládní organizace fungující při pomoci vojenským veteránům a při ochraně práv afrických žen.


Cena za mír byla založena v roce 1989 a má ocenit vklad do upevnění stability a míru na planetě. Udělení ceny Hollandovi je považováno za cynismus, neboť francouzský vpád nijak nezlepšil postavení obyvatel na severu Mali.


Vpád do Mali

Francie zasáhla v Mali na ochranu tamní vlády proti tuarežským partyzánům. V tomto státě se vláda nedostala k moci na základě voleb, ale byla nainstalována Západem.


Povstalci byli po několikaměsíčních bojích vytlačeni do Sahary, ale odboj to nezastavilo. Po třech měsících bojů se zdálo, že je válka u konce. Ovšem operace "Serval" (pozn.: název pro válku v Mali) trvá dále, ale týká se jen Francie. Ta nad islamisty zvítězila a hodlá předat udržování pořádku ozbrojeným silám Mali a vojskům Hospodářského společenství zemí Západní Afriky (ECOWAS). Mírotvornou misi Francii požehnala OSN, což dokazuje cena za mír od UNESCO.


Francie nyní bojuje s "potenciálními zrádci" francouzských cílů v Západní Africe proti uměle vytvořeným nepřátelům, za cizí zájmy proti vlastním občanům. Dnes stojí na jedné straně s francouzskými legionáři politici a vojáci Mali, jenže Paříž zapomíná, že současná maliská junta byla vždy orientovaná na Spojené státy. Z výsledků války se Francie nemůže radovat. Ztratila sice jen tři vojáky, ale islamisté nejsou zdoláni a s určitostí přejdou k partyzánskému způsobu boje, k terorizování vládních vojsk a mírových sil.


Vedení Nigeru, kterému se dostalo podpory USA v odměnu za možnost vybudování letecké základny pro bezpilotníky, může mít v poměru k Francii lepší hospodářskou a politickou pozici. Důvodem je využívání i pro Paříž důležitých uranových dolů.


Francie bude muset v určitých obdobích mít své vojáky v Mali, tím jí vzniknou vojenské a hospodářské ztráty, a to vše ještě s krizí v zádech. Navíc po válce v Mali hrozí, že bude nejčastějším terčem teroristických útoků islamistů ze všech evropských zemí. Všechno to Francie podnikla, ač nemá žádné pozitivní výsledky. Vlastně má – cenu za mír.


V tu samou dobu, kdy Spojené státy financovaly povstalce v Mali, si mohly zřídit v mimořádně vhodném místě v Nigeru základnu pro bezpilotníkly. Z té mohou kontrolovat celou Západní Afriku a státy Maghrebu. Takto získají rovněž větší vliv na místní elity. K tomu přistupuje možnost pátrání a fyzické kontroly Alžírska a Nigérie, odkud jde ropa do EU a do Číny. Vypadá to tak, že vláda USA záměrně dotlačila francouzské vedení k agresi, aby jejich rukama vyřešila své strategické záležitosti. Za to dostal Hollande osobitou ozdobu – cenu za mír.


Válka v Mali být nemusela

Paříž mohla v Mali pracovat pro sebe, a ne pro jiný stát. K tomu bylo třeba nepožadovat od OSN vyslání vojska do Mali, ale soustředit se na politické řešení konfliktu. Francie měla trvat na provedení prezidentských voleb v Mali v létě 2012. Měla velkou příležitost dopomoci k tomu, aby se do prezidentského křesla usadil profrancouzský kandidát.


V té době se přes prostředníky mohlo začít jednání s Tuaregy, přičemž se mohly využít rozpory s některými islamisty. Přislíbit jim autonomii v rámci Mali (všechny sliby se nemusí vždy plnit) a podporu v boji s radikálními skupinami muslimů. Sever Mali bylo třeba osvobodit silami samotných Tuaregů. V takovém případě by byl Hollande skutečným mírotvorcem. Jenže on jako hypnotizovaný šel na silovou variantu.


Hollande ztrácí podporu svých lidí

Podpora francouzského prezidenta je na rekordně nízké úrovni. Podle průzkumu je s ním spokojeno jen 25 % Francouzů, 74 % je krajně nespokojených nebo nespokojených. Za dobu existence Páté republiky je to absolutní rekord. Za rok ve funkci prakticky ztratil důvěru, kterou ve volbách před rokem dostal. Francouzi nevidí žádné důležité změny v hospodářské situaci. Úkoly prvořadého významu – zvýšení životní úrovně obyvatel a snížení nezaměstnanosti – se staly druhořadými a namísto toho je asi jeho hlavním úspěchem legalizace sňatků osob stejného pohlaví. Mnozí Francouzi nepodporují ani vyslání vojska do Mali. Udělení ceny za mír těžko podstatně změní situaci. Slovo mírotvorce vyjadřuje "tvořit mír" a ne "bojovat" a "ničit".


Převzato z Pravda.ru

***


Turecká armáda je pro Erdogana rizikovým faktorem

Orhan Sattar


Červen 06, 2013


V případě v současnosti započatého politického boje proti vládě Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v čele s Erdoganem je aktuální otázka úlohy armády v tomto dění.


Turečtí vojáci jsou stále vážnou politickou silou, přestože vláda soudí a dává do vězení stovky tureckých důstojníků. Přesto je turecká armáda důležitým politickým činitelem, fakticky není pod kontrolou vlády. Za podmínek masových demonstrací se vládnoucí islamistická elita má čeho obávat. Armáda už v historii turecké republiky čtyřikrát svrhla vlády, které jí nevyhovovaly.


V průběhu současné krize zatím zůstává armáda ve stínu. Pořádek zavádí policie a žádné cavyky s demonstranty nedělá. Policie zasahuje tvrdě, demonstranti jsou bojovní. Projevuje se i to, že policie je ve značné míře tvořena lidmi sympatizujícími s  islamisty z APK, mnozí z nich jsou pak stoupenci náboženského hnutí Fatullah Güllen.


Turecká armáda je tradičně sekulární. Erdoganova vláda má doposud nerealizovanou snahu odejmout kádrovou politiku armády generálnímu štábu a podřídit ji vládě. Velká část tureckých důstojníků je proto na protivládní straně.


V Istanbulu rozdávali lidé z vojenské nemocnice demonstrantům plynové masky a při nočních potyčkách umožnili ošetřovatelům přístup k raněným demonstrantům.


V jiném městě udělali vojáci živou hradbu mezi policií a demonstranty a odvrátili tak střetnutí.


Vojáci jednoznačně předvedli policii, která je podřízena Erdoganovi, že v případě eskalace násilí se mohou postavit na stranu demonstrantů a vzít věci "turecké ulice" do svých rukou.


Převzato z Vestikavkaza.ru


***


Návštěvníci z budoucnosti: Afghánský problém se vrací na pořad dne v Rusku

Odchod západních spojenců z Afghánistánu bude pro Rusko problém

Červen 11, 2013


Za necelý rok budou v Afghánistánu prezidentské volby. Mělo by to být dalším krokem k institucionální samostatnosti nového Afghánistánu vytvořeného spojenci po jejich vpádu v roce 2001, jenže namísto toho to zemi rozdělí. Karzáí už nebude moci zůstat ve funkci, ale samozřejmě se pokusí zajistit si nadále podíl na moci.


V roce 2014 odejde z Afghánistánu hlavní část spojeneckých vojsk. Radikální islamisté celého světa to považují za vítězství nad globálním protivníkem – Západem. Afghánistán opustí síla, která zabezpečovala relativní stabilitu Karzáího režimu. Samotná afghánská bezpečnostní složka vytvořená a vycvičená spojenci bude sotva sama schopna zajistit určený úkol ve všech provinciích země. Je to zřejmé z posledních událostí.


Neschopnost vlastních afghánských bezpečnostních sil udržet stabilitu a bezpečí na celém území prohloubí politické štěpení a v podstatě vrátí Afghánistán do stavu, ve kterém se nacházel na počátku vpádu v roce 2001. Tehdy byl politicky rozdrobenou zemí, kterou zčásti kontrolovali Talibové a kterou nemohla sjednotit ani jedna z alternativních vojensko-politických skupin.


Situace (podle některých na Západě "nedokončený byznys") způsobí zásadní újmu globální autoritě Západu, ale také katastrofu pro statisíce Afghánců, kterým přítomnost "Západu" zajistila práci, vzdělání a spojení se světem. Za třináct let vyrostla celá jedna generace, jíž hrozí ztráta perspektivy.


Odchod Západu z Afghánistánu bude problémem i pro Rusko. Dosud se snaží s NATO spolupracovat při kontrole drog. S kým bude tvořit protidrogovou obranu, když odtud NATO odejde?


Ve vojenských záležitostech jde o to, že se Rusko na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu cítí jistěji za přítomnosti spojenců na afghánské straně. Odejde-li Západ, může dojít na bývalé jižní hranici SSSR k situaci, v jaké se nacházel Sovětský svaz v devadesátých letech, kdy stál mezi neschopným Afghánistánem a novými státy Střední Asie, v nichž řádila občanská válka.


Po odchodu spojenců lze očekávat v Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzii výbuch nestability spojený s radikálním islamismem, který tam už své kořeny zapustil. Dojde tak ke zkoušce odolnosti, která se ustojí velmi těžko. Je jasné, že po redukci afghánského programu bude muset Rusko v roce 2014 maximálně zpevnit hranice se středoasijskými státy a zamezit jejich snadné propustnosti.


Dosáhnout alespoň určitý úspěch v tomto směru lze jen ve spolupráci s Kazachstánem. Je to ze všech středoasijských zemí ta nejstabilnější. Hranice mezi ním a Ruskem je skoro 7,5 tisíce km dlouhá, což je obrovské a prakticky to vylučuje plnou kontrolu. Proto bude Rusko muset vybudovat (či obnovit) dvojí nebo trojí linii vnější bezpečnosti, která dokáže eliminovat téměř neodvratný příchod nestability z Afghánistánu. První linie bude na staré hranici SSSR, druhá na hranici Kazachstánu s Kyrgyzií a třetí na vlastní ruské hranici. Bude s tím potíž jak po finanční, tak po vojenské stránce. Velká část Rusů totiž přestala vnímat Střední Asii jako zónu, za kterou je odpovědné Rusko.


V období událostí v kyrgyzském Oši v roce 2010 mnozí v Kyrgyzii počítali i s přímou vojenskou pomocí ze strany Ruska. Taková podpora by přicházela v úvahu v rámci koncepce "zóny přednostních zájmů" Ruska v postsovětském prostoru. Pomoc nepřišla nejen z důvodu nevměšování, ale i vzhledem k nedostatku zdrojů. Nyní bude muset Rusko něco podniknout. Je otázka, zda bude muset konat samo nebo ve spolupráci se spojenci, kteří, ač odejdou z Afghánistánu, mohou mít zájem na stabilní Střední Asii.


Převzato z News.mail.ru


***

 

Putin se usmál na Židy. Přijde odpověď?

 

Jurij Skidanov

 

Červen 14, 2013

 

Prezident Putin řekl v průběhu návštěvy Židovského muzea a Centra tolerance, že rozhodnutí o znárodnění Schneersonovy knihovny, kolem níž v poslední době neutichají skandály, přijala první sovětská vláda ve dvacátých letech minulého století. Členy této vlády bylo 80 až 85 procent Židů. Takovéto hodnocení je od vůdce ruského státu slyšet poprvé. Kolem této záležitosti bylo vždy ticho, a to jak v době Sovětského svazu, tak později po jeho rozpadu. Kdo by se o tom opovážil mluvit, byl by považován za antisemitu. Putin tento odvážný krok učinil a riskuje tím, že se mu vedle dalších charakteristik dostane i označení černosotněnec (pozn.: příslušník některé ultrapravicové strany v Rusku) a člověk nenávidějící Židy.

 

Ovšem důvod pro návštěvu takové soukromé organizace, jakou je Židovské muzeum a Centrum tolerance je čin naprosto ušlechtilý a bezpochyby dlouho očekávaný ruskou židovskou komunitou. Ruský stát se rozhodl být vstřícný k požadavkům některých chasidských komunit a do úschovy židovských organizací předat Schneersonovu sbírku starobylých hebrejských knih a rukopisů nashromážděných v 18. a počátkem 19. století. Jedná se o 12 tisíc knih a 50 tisíc vzácných dokumentů, které chtěli američtí chasidové předat do Ameriky.

 

Nezávislá právní analýza prokázala, že nároky žalobce amerických chasidů byly podle všech (i mezinárodních) právních norem nezákonné a v případě jejich splnění by mohly fakticky způsobit ztrátu státní suverenity Ruska tím, že by se objevil příliv podobných dalších nároků, například na statky, průmyslové podniky a zlaté doly. Historie knihovny a nároků na ni od jednotlivých představitelů amerických chasidů přetrvávající od konce osmdesátých let minulého století a mají národnostně a nábožensky agresivní pozadí. Za nimi jsou konkretní zájmy lidí stojících v pozadí.

 

Prezident Putin učinil maximálně konstruktivní krok  – rozmístění jedinečné kolekce knih do Centra tolerance. Splnily se tak zákonné normy a přitom se vyšlo vstříc požadavkům chasidů, aby měli k náboženským rukopisům a knihám nejvyšší možnou dostupnost. Dnes je situace vyřešena. Pro Schneersonovu knihovnu bylo v Moskvě vytvořeno zvláštní oddělení. Je umístěno do Židovského muzea a Centra tolerance a funguje jako filiálka Ruské státní knihovny. Tak je dána záruka, že kolekce nebude rozkradena a vyvezena za hranice.

 

Putin dokázal, že se ruská politika ubírá směrem k zachování mezinárodního a náboženského smíru. Přemístění knihovny do Židovského muzea a Centra tolerance uzavře několikaleté nepodložené nároky na ni. Knihovna představuje mimořádnou hodnotu nejen pro ruské Židy, ale i pro ty, kteří žijí v jiných zemích.

 

Je třeba mít na paměti, že vášně kolem Schneersonovy sbírky nerozviřují ruští rabíni a chasidé. Ti podle Putina v několika posledních letech výrazně změnili své složení. Zda budou spokojeni jejich američtí souvěrci, kteří mobilizovali na svou stranu velkou sílu amerického establishmentu a soudnictví?

 

Ruský prezident své vystoupení uzavřel dost neobvykle, když řekl, že Rusko v podstatě dnes předává židovské komunitě tyto knihy s úsměvem. Zda budou v odpovědi také úsměvy, a jaké činy budou následovat, se uvidí v nejbližší době.

 

Převzato z Pravda.ru

Přejít do diskuze k článku