Svět ruskýma očima 213

Reklama


Studená válka: Jak rozdělit Arktidu

Robert Francev

 

Září 26, 2013

 

V Arktidě už dlouho vře studená válka. Vášnivý klub milovníků severu tvoří USA, Kanada, Dánsko, Norsko a samozřejmě Rusko. Území za polárním kruhem zaujímá jen asi 6 procent zemského povrchu, ovšem nachází se v něm přibližně 13 procent prozkoumaných zásob ropy a až 30 procent přírodního plynu. Co se týká plynu, má Rusko ve svém sektoru jeho největší zásoby. V sektoru USA je naopak největší bohatství ropy.

 

Současné dělení Arktidy nemusí být trvalé. Ve skutečnosti je Arktida dělena podle zvláštních složitých schémat mezinárodního práva, což způsobuje třenice a vzájemné územní nároky. Podle dohody z roku 1920 si příbřežní státy – SSSR, Norsko, Dánsko, USA a Kanada rozdělily Arktidu na pět polárních sektorů, které vymezuje čára spojující hranice každého státu se severním pólem. SSSR tak obdržel největší podíl. Časem však byly dohody revidovány.

 

Vše je velmi zamotané. Jednotlivé státy mají výhradní právo na průzkum a využívání mořských hlubin jen do vzdálenosti 200 mil od pobřeží. Pásmo za touto výhradní ekonomickou zónou mohou využívat, jen prokáží-li, že mořské dno je skutečným pokračováním kontinentálního šelfu.

 

Podle ruských vědců přetíná Severní ledový oceán od Kanady po Rusko podvodní hřeben, nelezený v devadesátých letech ruskou expedicí a nazvaný Lomonosovův. Má délku 1600 km a šířku 200 km. Rusové tvrdí, že hřeben, který se rozprostírá až k samotnému severnímu pólu, je pokračováním kontinentálního šelfu. Rusko jako první arktický stát předložilo v OSN žádost o určení vnější hranice. Napoprvé komise OSN tuto žádost zamítla.

 

Článek 70 konvence o mořském právu dodává situaci na pikantnosti. V něm se praví, že kterákoliv země má právo podat k OSN žádost o obhospodařování přírodních zdrojů mořského šelfu, který není v jurisdikci příbřežního státu. Znamená to tedy, že kterákoliv cizí společnost může dostat od OSN povolení k obhospodařování naleziště v ruském  arktickém rajonu.

 

Podle některých hodnocení může uznání Lomonosovova hřebenu ruským územím přinést této zemi 5 miliard tun paliva. Takováto zpráva vyvolává spory.

 

Objevy řady velkých nalezišť uhlovodíků na dalekém severu nastartoval objev Tazovského ložiska v roce 1962. Nyní je za polárním kruhem otevřeno 61 velkých těžebních prostorů, z nich 43 náleží Rusku, 11 Kanadě, 6 se nachází na Aljašce a jedno má Norsko.

 

Nakonec: ropné a plynové společnosti zahájily lovy na arktické zdroje. Není divu, že ekologové jsou znepokojeni. Jenomže u  nich není situace jednoznačná. Z příkladu jejich poslední akce, jejich metod a jejich historie lze pochybovat o jejich dobrých úmyslech.

 

Arktida má také další přednost a tou je severní námořní cesta. Lodní magistrála vede podél severních břehů Ruska a spojuje přístavy Evropy a Asie. Například cesta z Rotterdamu do Šanghaje severem je o 4444 km kratší (15 000 km) než jižní trasa přes Suezský průplav a trvá namísto čtyřiceti osmi dní jen třicet pět dní. nevýhodou je, že při teplotách pod nulou vyžaduje pomoc ledoborce a také to, že je splavná jen čtyři měsíce. Přeprava se zde má zvyšovat, údajně ze současných 5 milionů tun za rok na 64 milionů tun k roku 2020

 

Nedávno vyvolal obavy západního tisku těžký atomový křižník Petr Veliký, který vedl expedici do Arktidy. Podle The Times šlo o demonstraci svalů za účelem získání převahy v námořní dopravě. Bylo by možno nazvat to novinářským blábolem. Ale Norsko, Finsko a Švédsko ohlásily společná námořní cvičení s USA a Velkou Británií s názvem Arktická výzva – 2013.

 

Převzato z Vesti.ru

 

***

 

Ruskou židovskou komunitu nenadchlo Ruháního uznání holocaustu

Marina Lisceva

 

Září 25, 2013

 

Představený ruské židovské komunity Boruch Gorin řekl, že uznání holocaustu prezidentem Rouháním nebylo ničím novým a nestačilo na změnu přístupu k íránskému režimu. Podle něho íránští představitelé i dříve holocaust uznávali. Ruhání svou řečí nemůže nic změnit, pokud Írán nadále setrvá ve své protiizraelské rétorice. Uvedl: "Řekl bych, že lidé tomu věnují nepřiměřenou pozornost, protože nejsou schopni pochopit, jak to bylo dříve. Íránský stát se nyní předvádí jako by byl proti antisemitismu, stejně jako ukazuje jistou etnickou nejednotnost lidí v jeho ideologii, avšak pokračuje v politickém odmítání sionismu a státu Izrael, který má v úmyslu zničit."

 

Dále uvedl, že Írán nikdy nepopíral holocaust, dokonce dřívější íránský prezident Ahmadínežád, známý svými tvrdými a kontroverzními výroky, jej nikdy nevyvracel, ale pouze kolem něho spekuloval.

 

Gorin poznamenal: "Jestliže Ruhání říká, že izraelský stát má právo existovat, ale volá po jeho destrukci, je to v nepořádku, došlo by tím k revoluci v dialektice."

 

Během svých dvou prezidentských období Ahmadínežád opakovaně Izrael zatratil a zapochyboval o spolehlivosti záminky pro vytvoření sionistického režimu, vyvolaného po masakrech milionů Židů nacisty. Ruhání to popsal jako výroky "nenávistné rétoriky". Nynější íránský prezident veřejně uznal v interview pro CNN v době, kdy byl na zasedání VS OSN, nacistické zločiny proti Židům. Řekl: "Nejsem historik a pokud se mluví o rozsahu holocaustu, mělo by to historii reflektovat. Ale obecně mohu říci, že každý trestný čin proti lidskosti, který se stane a do toho patří zločiny nacistů na Židech, jsou hanebné a hodné odsouzení."

 

Ještě před interview nařídil Netanjahu izraelské delegaci ve Spojených národech, aby Ruháního proslov bojkotovala. Úřad  izraelského pohlavára uvedl, že by představitelé mohli být přítomni při veřejných proslovech íránských úředníků, jen když zabrání popírání holocaustu, nebudou obhajovat destrukci izraelského státu a uznají jeho právo na existenci.

 

Převzato z RT.com

 

***

 

Kissinger: USA nepotřebují Sýrii, ale celý svět

Jurij Skidanov

 

Říjen 02, 2013

 

Do poslední chvíle vyžadovaly Spojené státy zapracovat do textu usnesení OSN ve věci chemických zbraní v Sýrii možnost vojenského zásahu. Prezident Putin se dotázal prezidenta Obamy, čeho chtějí USA v Sýrii dosáhnout. Jasnou odpověď nedostal. Tu by mohl poskytnout Henry Kissinger, patriarcha a neformální tvůrce americké zahraniční politiky minimálně v posledních čtyřiceti letech. Bez valného zájmu analytiků a světového tisku prošlo jeho zajímavé vystoupení před dvěma lety. Ještě nedlouho před tímto vystoupením stál v čele skupiny sta vedoucích intelektuálů světa. Ve svém proslovu hovořil o válce, která je podle jeho názoru nevyhnutelná.

 

Politici doporučují obyčejným lidem přesunout se na venkov, budovat hospodářství a ozbrojovat se kvůli obraně před tlupami hladovějících. Nevylučují ani útoky těchto tlup na úkryty elit. Budou hledat potravu a žádat odpovědnost za politiku, která vedla k válce.

 

Kissinger otevřeně sděluje, proč je válka nevyhnutelná a kdo ji zahájí: "Spojené státy lákají Čínu a Rusko a posledním hřebíkem do rakve  se stane Írán, hlavní cíl Izraele. My (USA) jsme podobní ostřelovači, podněcujeme nováčka sebrat zbraň a když se snaží něco s ní udělat, dostane ránu. Následující vítězství bude  mít jen supervelmoc, a to jsme my, chlapci … Kdo kontroluje ropu, kontroluje státy, kdo kontroluje potraviny, kontroluje lidi."

 

Stařičký veterán diplomacie může být upřímný a myšlenky, jichž se drží velká část americké elity, formulovat lakonicky. Nazvěme je podmíněně jako McCainovské. Blízkovýchodní ropa a předpolí v zónách chráněných před možnou druhou dobou ledovou nepochybně motivují USA rozšiřovat zónu svého vlivu. To všechno je ale nyní ve srovnání s hlavním cílem – neutralizovat i za pomoci zbraní a světové války dva hlavní geopolitické soky, Rusko a Čínu, druhořadé. Musí se ukázat, kdo zůstane nekontrolovatelným a soběstačným pánem planety.

 

Kissinger to sděluje naplno: "Řekli jsme našim vojákům, že je nezbytné uchvátit sedm blízkovýchodních zemí a ovládnout jejich zdroje a oni to téměř dokončili … Vybudujeme novou společnost, nový světový řád, zůstane jen jedna supervelmoc a ta bude světovou vládou – vítězem."

 

Kissingerem zmiňované země jsou: Saúdská Arábie, Kuvajt, Sjednocené arabské emiráty, Irák, Sýrie, Libye a Írán. Úkol by byl téměř splněn, pokud by Washington udeřil na Sýrii a zavedl tam "pořádek" jako v Iráku. To se nestalo. Putin uchopil diplomatickou iniciativu, od níž se USA nemohly odvrátit, aniž by definitivně ztratily v očích světové veřejnosti neformální legitimitu.

 

Kombinaci Snowdenova odhalení a agrese proti Sýrii není schopna přestát ani hroší diplomacie letadlových lodí a tomahawků. Baracku Obamovi doslova zkroutili ruce jeho republikánští političtí oponenti spolu s některými jeho demokraty, napojenými na izraelskou lobby. Trvali na tvrdých opatřeních. Obama dokázal odolat plánům vypracovaným Kissingerem a rozpracovaným těmi, co za ním stojí. Jsou to zejména politické síly napojené na ohromnou rodinu Rockefellerů.

 

Jejich strategické plány nejsou nikterak mrtvé. Zápas je teprve na začátku, zdroje jsou příliš velké a naděje se pojí se směrem zahraniční politiky USA. Není náhoda, že v Rusku se silně zmobilizovali stoupenci liberalismu, tradičně podporující Rockefellery. V posledních dnech je všude útočeno proti Putinovi, veřejně, ve vládě, kontrolují ekonomické úkoly zakotvené v loňských Putinových výnosech, po celém Rusku se snaží rozviklávat volební podporu prezidenta, vykládá se o "krvavém režimu", paralelně se nenápadně zvyšují daně a snižují penze.

 

Avšak lehkověrných je nyní mnohem méně. Lidé si pamatuií, že pod stejnými hesly se rozpadal Sovětský svaz a výsledkem byla rozsáhlá nekrvavá obyčejná vojenská operace informačních válek.

 

Převzato z Pravda.ru

 

***

 

Evropské hyeny. K 75. výročí Mnichovské dohody

Jurij Rubcov

 

Říjen 02, 2013

 

Hitler si zamanul zničit Československo ještě na podzim téhož roku, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. V dubnu řekl Musolinimu, že hodlá přerušit postup Německa ke Středozemnímu moři  a začít řešit problémy Sudet. Ve směrnici k plánu Grün ze 30. 5. 1938 prohlásil: "Mým tvrdým rozhodnutím je zničení Československa prostřednictvím válečné akce v dohledné budoucnosti." Podle pokynů náčelníka štábu Vrchního velitelství Wehrmachtu W. Keitela měla být tato direktiva splněna nejpozději 1.10.1938.

 

Führera "zastavil" Chamberlain, když při svém setkání s ním 15. srpna 1938 jej ujistil o své snaze o "německo-anglické sblížení" a ochotě kvůli tomu uznat začlenění Sudet do německého státu. Hitlerovi to rozvázalo ruce. Nyní se nemusel bát, že rozšíření německého "životního prostoru" na úkor Československa nebude západními demokraciemi přijato. Při dalším setkání s Chamberlainem žádal, aby byly vytvořeny podmínky pro okupaci Sudet do 1. 10. t.r. Britský premiér souhlasil. Prostředníkem na konferenci věnované Sudetům byl známý "mírotvorce" Mussolini.

 

Dne 29. září se v Mnichově setkali čtyři známí státníci z Německa, Velké Británie, Francie a Itálie a rozkázali československé vládě předat během deseti dnů velkou část jejího území se čtvrtinou obyvatelstva země. Československá strana přitom ztratila asi polovinu těžkého průmyslu a pevnosti kolem hranic s Německem. Nová hranice byla téměř na předměstí Prahy. Oponenti mnichovského diktátu nebyli k jednání připuštěni.

 

Československo bylo přinuceno západními demokraciemi přijmout diktát. Existovala ještě  možnost, aby své řekl Sovětský svaz. Byl vázán, jakož i Francie, dohodou s ČSR o vzájemné pomoci z roku 1935. V dohodě stálo, že závazek ke vzájemné pomoci ze strany SSSR se naplní v případě, že pomoc oběti napadení přijde i ze strany Francie. Rudá armáda sice mohla i tak přijít na pomoc, ale v tom případě by musela projít polským územím, neboť ČSR a SSSR neměly společnou hranici. Polsko se však postavilo na stranu Londýna a Berlína. Polský velvyslanec v Paříži ujistil svého kolegu z USA Bullitta, že jeho země ihned vyhlásí Sovětskému svazu válku, pokud ten překročí polskou hranici směrem k ČSR.

 

Varšava se už těšila na nastávající dělení svého souseda, protože se na něm sama chtěla přiživit. Ministr zahraničí Francie oznámil polskému velvyslanci, že plán "na rozdělení Československa  mezi Německo a Maďarsko, spolu s předáním Těšínského Slezska není tajný". Jaká to naivita! Ve zmíněném telegramu Hitlera Mussolinimu se hovoří o nejbližších cílech Německa, mezi nimi i řešení "polského koridoru". Uchvácení Polska (oddělovalo Východní Prusko od hlavního území Říše) se dosáhne válkou, ke které za rok skutečně došlo. Při odtržení Těšínska Polákům nedošlo, že od západu se valí orel se svastikou ve spárech.

 

Churchill nazval Polsko hyenou Evropy. To mohlo rychle litovat své krátkozrakosti, když jej 1. září 1939 Německo napadlo. Následoval i útok na Francii a Velkou Británii, které předtím daly Německu zelenou.

 

Závažná specifika Mnichovské dohody: diktát smluvený Německem a velkou Británií; Maďarsko a Polsko, spoluúčastníci spiknutí; izolace Sovětského svazu, jehož navržená opatření na podporu Československa, jimiž bylo soustředění vojsk na západní hranici a diplomatické demarše, neměla úspěch.

 

Ústupky Hitlerovi na úkor Československa pro odvrácení agrese od svých zemí byly neúčinné. Podle sovětského zpravodajství se Chamberlain ještě jednou před odletem z Mnichova sešel s Hitlerem. Ten mu řekl: "Máme dost letadel pro napadení SSSR, tím více, že už nehrozí nebezpečí přítomnosti sovětských letadel na československých letištích."

 

Mnichovská dohoda náhle zmařila systém kolektivní bezpečnosti v Evropě, jejímž základem byly dohody o vzájemné pomoci  mezi SSSR a ČSR a SSSR a Francií. Okupací Československa se Hitler přesvědčil, že v přerozdělování území mu Západ nebude překážet a v přísně tajné direktivě z 3. 4. 1939 stanovil 1. září 1939 za datum vpádu do Polska.

 

Dnes se západní politici a historici snaží přenést odpovědnost za světový požár na někoho jiného. Z vyprovokování druhé světové války obviňují Sovětský svaz. Nemohou mu odpustit, že bleskovým diplomatickým manévrem, jímž byl podpis dohody s Německem za okolností, kdy zůstal zcela osamocený, vyklouzl z nastražené pasti. Smlouva o neútočení s Německem znamenala naději, že se nakonec Francie a Velká Británie budou muset do války proti Hitlerovi zapojit. Jejich podlézání Hitlerovi mělo viditelný účel. Nasměrovat jeho agresi na východ.

 

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku