Svět ruskýma očima 221

Reklama


Mezinárodní uznání Ochotského moře jako ruského území: Radovat se nebo v tom hledat nějaké "háčky"

Alexej Volodin

 

Listopad 20, 2013

 

Zvláštní enkláva o rozloze přibližně 50 tisíc kilometrů čtverečních v Ochotském moři byla speciální subkomisí OSN uznána za součást ruského kontinentálního šelfu.

 

Rusko poskytlo potřebné dokumenty a subkomise OSN během několika měsíců jednomyslně rozhodla, že Rusko má právo na uvedené tisíce kilometrů šelfu. Dokumenty byly výsledkem rozsáhlých vědeckých zkoumání v Ochotském moři. Konečný verdikt bude přijat na 33. zasedání komise OSN v únoru příštího roku. To, že šelf Rusko získá jak de iure tak de facto, je už bez pochyb, protože speciální subkomise OSN založila svůj závěr na činnosti a vyjádření expertů.

 

K tomuto přírůstku teritoria RF se vyjádřil ministr přírodních zdrojů a ekologie Ruska Sergěj Donskoj. Řekl, že je to úspěch, o který se Rusko snažilo dlouhé roky. Tímto způsobem získává další zásoby cenných užitečných nerostů i dalších přírodních látek. Teritorium má 52 tisíc km2 a ruskému hospodářství dává velké možnosti, určuje mu výhradní právo na zdroje mořských hlubin včetně mořského dna a na lov mořských živočichů. Bude znamenat ruskou pravomoc nad určenou enklávou v záležitostech průmyslu, bezpečnosti, ochraně životního prostředí a dalších. Území bylo až dosud součástí světového oceánu, nyní nad ním budou mít pravomoc ruské zákony o kontinentálním šelfu, bude vnitřním mořem Ruska. RF bude moci aktivně čelit nájezdům zahraničních pytláckých lodí, které v těchto vodách často operují. V poslední době byla takto například zadržena pytlácká loď jihokorejské firmy.

 

Podle propočtu Rosněfti se na šelfu nacházejí 2 biliony kubíků plynu a 1 miliarda tun ropy. Chtělo by se věřit, že to, co Rusko nově vybojovalo, bude výhodné především jeho lidem (státní kase) a nejen vyvolené hrstce, připravené zhltnout část ohromného ochotského koláče. Pokud by výhoda byla pro ně, potom by byl zisk ze získání Ochotského moře pochybný a všechny výzkumy vědců by sloužily jen zájmům oligarchie.

 

Rusko se tedy nachází ve věci kontinentálního šelfu na krok od vítězství. Ovšem je třeba se zamyslet, zda rozhodnutí subkomise OSN v sobě neskrývá nějaké háčky. Možná ne, ale při bedlivém promyšlení je možno vidět zajímavé věci. Jednou z nich je potenciální status Ochotského moře a zejména status vnitřního moře Ruska, který zmínil ministr Donskoj.

 

Ochotské moře je skutečně obklopeno ruským územím, avšak na jihu se dotýká japonského ostrova Hokkaidó. To bylo ve skutečnosti překážkou pro vyhlášení tohoto moře vnitřním mořem RF. Japonsko soustavně proti takovému kroku vystupovalo. A nyní ruský ministr hovoří o ochotě jeho plného uznání světovým společenstvím. RF žádala už v roce 2001 o výrazné posílení své ekonomické zóny v Ochotském  moři, což bylo tehdy zmařeno obstrukcemi, zejména Japonska. Jak je možné, že nyní není s Japonci problém? Letos v létě o tom mluvil náměstek ministra přírodních zdrojů Denis Chramov: "Nepovažujeme záležitost za složitou a nečekáme dlouhé projednávání. Byla nám dána doporučení, vše jsme dopracovali, dohodli znění s Japonskem."

 

Zvláště zajímavá je poznámka o ujednání "letní" dohody s Japonskem v souvislosti s tím, že koncem dubna 2013 navštívil Rusko japonský ministerský předseda Abe. Netajil se tím, že hlavním cílem jeho návštěvy jsou průlomové dohody ve věci Kurilských ostrovů. Abe odjel a zaplaťpánbůh, k žádnému průlomu zde nedošlo. Ale … Potom přichází ruská žádost o ochotské teritorium. A to nejzajímavější – svůj souhlas k ruské žádosti dává Japonsko. Členové subkomise OSN hlasují jednomyslně – první pozoruhodnodnost a druhá – jak je možné, že se Japonci stali tak dobrosrdeční a ústupní ve prospěch Ruska. Žádný Japonec, který si sám sebe váží, nedává žádné dárky bez toho, aniž by to přineslo prospěch jemu. Mají jinou mentalitu než naši lidé. Pokud dostalo Japonsko nějaký příslib výhod, je třeba s obavami hledět na to, v čem to spočívá. Jestli náhodou někoho "tam nahoře" nenapadlo vyměnit status ochotského šelfu za široký přístup Japonska ke Kurilám, to je jakýsi bartrový obchod s teritoriem a akvatoriem, se statusy a dalšími složkami ve dvoustranných vztazích. …

 

Vždyť v hlavách některých předních silně liberálních ekonomů blízkých vládním kruhům mohla vyskočit myšlenka, že biliony kubíků plynu a bezpočet barelů s ropou je výhodnější než budování Kuril. Pokud by se taková myšlenka realizovala, mohlo by se stát, že bychom jednoho krásného dne zjistili, že má ruská mapa jiné obrysy.

 

Převzato z Topwar.ru

 

 

***

 

 

Přehodnotit Vilnius. Pohled z Kyjeva

Boris Novoselcev (Ukrajina)

 

Listopad 21, 2013

 

Pro Ukrajinu bude vážnou zkouškou summit Východoevropského partnerství koncem listopadu ve Vilniusu. Podepsat nebo nepodepsat dohodu o asociaci s EU může být pro Ukrajinu osudné a cenou může být životaschopnost země jakožto samostatného státu. Podle podmínek dohody by bylo potřeba jen na přestavbu ekonomiky podle evropských standardů 160 miliard USD. Při tom ale záruka na uplatnění ukrajinské produkce na evropském trhu není žádná, jedná se jen o volný přístup na tento trh (prý). Ani ten by nebyl pro konkurenceschopné ukrajinské výrobky v plném rozsahu. EU se dokáže s pomocí podmínek dohody spolehlivě chránit.

 

Ukrajina se prakticky nachází na hranici krachu. Finanční supi už nad ní plachtí – v tuto dobu už americký investiční fond Franklin Templeton odkoupil 20 % ukrajinského zahraničního dluhu. Sama práce kolem těchto dluhů se na Ukrajině změnila na problém národního rozsahu, penzijní fond země žije jen z nových zahraničních půjček. Hrozí sankce za neplnění kontraktů na plyn. V takových složitých hospodářských poměrech je země tlačena k experimentu – podpisu dohody o zóně volného obchodu s EU.

 

Ani v EU není na tuto záležitost shodný pohled.

 

Rozdílný pohled je mezi bruselskou byrokracií a evropskými vládami. Brusel vidí Velkou hru, v níž je Ukrajina kořistí, která musí být uchvácena téměř za každou cenu. Docílit se toho má jednak tím, že Ukrajina bude zcela závislá na hospodářské pomoci EU nebo mezinárodních finančních strukturách a za druhé tím, že by Kyjev byl v politickém vedení zcela podřízen kontrole Bruselu.

 

Země Nové Evropy upřednostňují před celoevropskými zájmy zájmy Washingtonu. Washington hraje svou velkou geopolitiku a naléhá na Brusel, aby co nejrychleji přijal Ukrajinu do EU. Potřebuje, aby byla znemožněna těsná spolupráce této země s Ruskem.

 

Převážná většina národních vlád přesně dodržuje linii Bruselu. Staví se proti jakýmkoliv preferencím pro asociaci Kyjeva s EU. Oprávněně se obávají, že by se Ukrajina mohla stát druhým Řeckem, za který EU doposud platí.

 

Vedoucí země EU také do EU platí a snaží se podpis dohody zabrzdit a podle možnosti jej transformovat na přijatelnou formu pro vlastní zájmy a jen ve vágní závazky k Ukrajině. V dané situaci se hodí "případ Tymošenková". K tomu, aby se nepotřebný hráč nedostal do evropského prostoru se využívá téma lidských práv. Kdyby případně "případ Tymošenková" nezafungoval, nastoupil by mechanismus samostatných ratifikací dohody každou zemí zvlášť. To by mohlo odsunout zahájení skutečné práce na zóně volného obchodu s EU do nekonečna.

 

Obavy Evropanů posílilo vyostření ukrajinsko-ruských vztahů. New York Times píší, že v případě dalších komplikací vztahu mezi Ukrajinou a Ruskem by musela EU podpořit Kyjev nejen dobrým slovem, ale i mohutným finančním obnosem. Museli by Ukrajině zajistit dodávky plynu a možná i půjčky s účastí MMF. Jenomže ekonomika EU nedokáže břemeno záchrany Ukrajiny unést. Má problémy v rozpočtu, chybí 20 miliard EUR. Jen v roce 2011 nevybrala 193 miliard daní. EU má dost svých zcela vnitřních problémů, než aby se ještě zabývala těmi ukrajinskými.

 

Brusel ve skutečnosti od Ukrajiny vyžaduje, aby co nejrychleji odstavila svůj průmysl a zbytky hi-tech výroby a plně přešla pod zaopatření Evropanů, což znamená, že by musela být podporována daňovými poplatníky zemí EU.

 

Vztahy EU-Ukrajina nebo EU-Rusko určují, jaká budou rozhodnutí zemí v zahraniční politice. Německo a Francie jasně chápou, že pokud by přijali účast v takové avantýře, jakou je podpis dohody o asociaci Ukrajiny s EU, mohou skutečně ztratit pro ně důležitější dvoustranné styky s Kremlem.

 

Politici v Bruselu se obavami vlád jednotlivých zemí neznepokojují. Hrají svou Velkou hru o vtažení Ukrajiny do asociace s EU. Berlínský pokus o únik vyvolal odpor Bruselu. Evropská komise v těchto dnech ohlásila plán na hloubkovou kontrolu německé ekonomiky kvůli podezření, že slabá domácí poptávka největšího člena EU hrozí poškodit obnovu eurozóny. V Německu se zřejmě nic vážného nezjistí, jen to zatřepe s nervy. 

 

V takových souvislostech uvažují některé země EU, zda bruselské euroatlantické centrum nemá v úmyslu plnit úkoly Washingtonu na účet ekonomik hlavních zemí EU. Kdyby tomu tak bylo, Washington by měl plněnu svou geostrategii, kterou vytýčil Brzeziński. Na evropské země by naložil břemeno (Ukrajinu) a oslabil by silného konkurenta na světovém trhu (Německo a Francii).

 

Oficiální Kyjev formálně zachovává kurs na eurointegraci, ale jeho jednotlivé kroky svědčí o tom, že si uvědomuje hospodářskou katastrofu spojenou s asociací Ukrajiny do EU, a tu nikdo nechce, ani Ukrajina, ani většina států EU. Kromě finančního nátlaku by země EU riskovaly mít na svých hranicích nestabilní nárazníkový stát, politicky bezbarvý, ekonomicky nepevný, který by ještě více zkomplikoval složitou situaci v EU.

 

S tím vším souvisí radikalizace Ukrajiny v případu Tymošenková. Kyjev doufá, že získá pauzu a bude zvažovat priority: buď být formálně v EU, nebo vybudovat normální konkurenceschopnou ekonomiku.

 

Dnes se jeví projekt dohody Ukrajiny s EU jako velký projekt Washingtonu, Bruselu a skupiny mezinárodních finančních supů, kde každý řešením svých problémů pomáhá druhému. Mají společný cíl a ten leží na východ od Ukrajiny. Dnes se nad tím ukrajinské politické vedení vážně zamyslelo. Kyjev už se ve Vilniusu nehodlá nechat tlačit k souhlasu.

 

Převzato z Fondsk.ru

 

 

***

 

 

Kyjev ustál svoji státnost

Jevgenij Šestakov

 

Listopad 22, 2013

 

Rozhodnutí prezidenta Ukrajiny Viktora Janukoviče o pozastavení procesu realizace Dohody o asociaci této země s EU není jen strategickým rozhodnutím, ale více taktickým tahem, odpovídajícím nastalým okolnostem. Na jednu stranu ukázal svou nechuť svářit se s Ruskem a na druhou stranu si ponechal otevřená vrátka pro nové evropské iniciativy. Nic nesdělil o vstupu do Celní unie, ale ponechal případnou možnost takového kroku.

 

Rozladění jednotlivých evropských osobností a médií, kteří si přáli vtáhnout Kyjev do EU, je pochopitelné. Měli totiž dojem, že mají Ukrajinu v hrsti. Metoda cukru a biče, kterou vůči Janukovičovi praktikovali, neúčinkovala. Ukázalo se, že cukru se Ukrajincům nedostane, neboť by si byli museli své připojení k evropské rodině do posledního haléře zaplatit. Tyto peníze nemají. V případě souhlasu s asociací by Ukrajina musela otevřít svůj trh evropským výrobkům a stala by se kolonií EU. Přitom evropský trh by pro ukrajinskou produkci zůstal uzavřený. Tato chytrá politika měla za cíl přeměnit zemi v doplňkový trh pro odbyt evropské produkce  a za to by měli Ukrajinci pochybnou naději na to, že se kdesi v budoucnu dostanou do EU. Jako důsledek této hypotetické naděje byla zaručená prohra Janukoviče v příštích prezidentských volbách, což bylo už předem Bruselem avízováno. Pád ukrajinského průmyslu a ohromné rozpočtové potíže způsobené dohodou o asociaci s EU by přivodily Janukovičovu prohru. To bylo jasné jak Straně regionů, tak opozici.

 

Prezident na poslední chvíli unikl chytře rozprostřeným sítím. Plány opozice a jejích "konzultantů" byly zmařeny. Janukovič nestrčil hlavu do oprátky a dohodu nepřijal. Podle jeho prohlášení nemíří Ukrajina do Celní unie, ale hodlá využít získanou přestávku k upevnění hospodářských svazků se SNS, kde jsou ukrajinské výrobky konkurenceschopné.

 

Janukovič se účastní schůzky ve Vilniusu 28. listopadu a zve evropské komisaře na nová jednání. Ovšem předem jim dal avízo, že nesnese další diktát. Dosud se Evropa chovala ke Kyjevu jako Ostap Bender (hlavní hrdina dvou románů Ilfa a Petrova Dvanáct židlí a Zlaté tele, velký kombinátor). Nestyděla se vyhrožovat, chytračit, lhát a používat lsti.

 

Janukovičův oddechový čas ukázal Bruselu, že Kyjev má už dost sladkých evropských pohádek o budoucím štěstí. Rusko navrhuje Ukrajině velkou hospodářskou spolupráci, aniž by kladlo politické podmínky, jako to činí Evropa. Prezident Janukovič odmítl roli likvidátora vlastního státu a jeho přeměnu na kolonii EU. Evropští komisaři se pobouřili "nevděčností" ukrajinského vůdce a nyní mu vyhrožují. Je jasné, že poslanci z Polska za pár měsíců nechají hněv hněvem a znovu si začnou s Kyjevem zahrávat. Tak moc by chtěli "zasolit" Rusku, že jsou schopni pro to opustit i své pochybné zásady.

 

Převzato z Rg.ru

Přejít do diskuze k článku