Kde se objeví nové vojenské základny Ruska
Sergej Balmasov
Listopad 26, 2010
Na shromáždění vedoucích pracovníků ozbrojených sil oznámil Medveděv, že Rusko může otevřít nové vojenské základny za hranicemi. Uvedl, že mnoho z dřívějších možností už není. Jedná se v prvé řadě o základny k zajištění ruských lodí na území jiných států, což je nutné pro podporu ruské vojenské přítomnosti ve strategicky významných oblastech zeměkoule. Bylo by neefektivní a drahé posílat spolu s vojenskými loděmi ještě lodě určené k jejich ochraně.
Nynější ruští partneři mají podle Medveděva neskonale lepší podmínky, neboť si vybudovali základny ve všech částech světa. Především se to vztahuje na USA, ale i na Velkou Britanii a Francii. Tyto státy si uchovávají vojenskou přítomnost ve všech oceánech. Je zde připomenuto, že bývalý SSSR měl širokou síť vojenských námořních základen v zahraničí. Byla to i střediska materiálně technického zabezpečení. V různých obdobích byla na Kubě, v Egyptě, Alžíru, Sýrii, Etiopii, Jemenu, Angole, Guinei, Lybii, Tunisu, Jugoslávii a ve Vietnamu. Tyto základny se středisky materiálně technického zabezpečení umožňovaly přítomnost sovětského vojenského námořnictva v kriticky důležitých oblastech světa, kde se odehrával boj o sféry vlivu s USA. Krom toho pomáhaly podpořit spojence, na které byl často činěn americký nátlak.
V mnoha státech byla zřízena střediska odposlechu a sledování spojů. V Polsku, NDR, Finsku, Somálsku, Vietnamu, Severní Koreji, Sýrii, Jemenu, Etiopii, Egyptě a Lybii. S rozpadem SSSR byly všechny zrušeny, neboť se jejich udržování jevilo nepřiměřeně drahé. Dnes funguje pouze středisko v syrském Tartusu, a to ještě v omezeném rozsahu. Je jasné, že obnova těchto zařízení bude drahá.
K tomu, zda je vhodné obnovit dřívější zahraniční infrastrukturu námořních vojenských základen, nebo se zaměřit na mnohem levnější plovoucí základny, se vyjádřil odborník z Akademie geopolitických záležitostí K. Sivkov.
Podle něj je všechno věcí prostředků na jejich obnovení. Je jisté, že vojenské základny nejlépe zabezpečují vliv té které země na určitou oblast. Není tak složité znovu otevřít bývalé základny, některé jsou dokonce zakonzervované. Jenže je silně zeslabeno složení Tichooceánské flotily a RF nemá zdroje na současné pokrytí vlastního pobřeží a k tomu ještě nových námořních základen.
Nové základny se mohou objevit ve Vietnamu, Sýrii a Alžíru, jak naznačují změny zahraniční politiky RF. Není vyloučeno, že vlastní základny mohou RF umožnit i spřátelené státy Latinské Ameriky.
Převzato z Pravda.ru
***
Síly OSN nejsou nadále garantem stability
Ljubov Ljulko
Listopad 27, 2010
Je možné, že selhávání akcí OSN má na svědomí složení modrých příleb. Uvažuje se, že příslušníci mírových sil často neplní své funkce a naopak diskreditují samotnou její ideu. Mírové mise OSN se nechovají v souladu se svými povinnostmi.
Za posledních 10 let vzrostl počet příslušníků mírových sil ze čtyřiceti tisíc na sto čtrnáct tisíc. Podstatně se změnilo složení misí. Dnes je 71 % kontingentu původem ze zemí Jižní Asie a Afriky. Na prvním místě jsou Pákistánci. Ti jsou zastoupeni v jedenácti misích. Za nimi následují vojáci z Bangladéše a Indie. Na vojáky z Evropy, USA a Kanady připadlo v roce 1990 22 % kontingentu a nyní sotva 8 %.
Rozvinuté státy se vyhýbají odesílání svých vojáků do mírových kontingentů OSN po selhání misí v Somálsku, kde padlo 7 Američanů, a ve Rwandě, kde se misi nepodařilo zabránit genocidě, která měla na svědomí miliony obětí. Největší porážku utrpěla v bývalé Jugoslavii, kde Nizozemci nedokázali zabránit masakru ve Srebrenici. Bylo nesmyslné posílat mírová vojska tam, kde ještě nebylo po míru ani stopy.
Ruské mírové síly zde byly účastny také. Na přímý rozkaz Jelcina provedly 12. června 1999 brilantní výsadek do Prištiny a málem z toho byla III. světová válka.
Země, které jsou členy RB OSN, nadále mise OSN financují, ale snaží se své vojáky přímo nenasazovat, pokud se nejedná o jejich zájmy, jako tomu bylo v Jižní Osetii a Abcházii. Rusko tam už podle třístranné smlouvy svůj kontingent vojáků mělo a mandát na změnu ruského kontingentu na mírový byl jednohlasně odsouhlasen Radou bezpečnosti OSN. Západní země zpočátku neriskovaly, aby tam poslaly své pozorovatele, a Rusko později tuto možnost zablokovalo.
Země třetího světa ochotně posílají své vojáky do OSN jak kvůli výcviku, tak i pro ekonomický přínos. To je případ Nepálu a Bangladéše. Platby OSN za jednoho vojáka jsou přibližně 1000 dolarů za měsíc. Brazilie se zase snaží stát se stálým členem RB a aktivní účastí v misích si pro to zajišťuje podporu.
Účast chudších zemí sebou nese problémy profesionální i morální, a síly OSN ztrácejí prestiž. V současnosti se mezi nimi vyskytuje pedofilie, nucení k prostituci a znásilňování. U nich doma na takové věci byli zvyklí. Tak došlo k incidentu mezi Haiťany a mírovými silami, i v Republice Kongo, kde rwandští vojáci dopustili znásilnění 500 žen a dětí.
Kontingenty zemí třetího světa se vyznačují špatnou organizací, špatnou kázní, nejistým velením, slabou a zastaralou výzbrojí. Mezi nimi jsou také značné ztráty na lidských životech. Přitom se za jednoho padlého západního vojáka vyplatí kompenzace 85 300 dolarů, naproti tomu za jednoho padlého ze třetího světa jen 19 500 dolarů.
Ke zhoršení stavu dochází však i u mírových sil rozvinutých zemí. Bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí například charakterizoval činnost mírových sil v Somálsku takto: „Němci zametají svůj tábor, Kanaďané zabíjejí dítě, Italové připravují spiknutí s nepřítelem, Američané vyhlašují válku klanům, které OSN teprve začíná kontaktovat, a Francouzi dezertují.“
Obecným nedostatkem je nedocenění možných následků konfliktů a nízké počty vojáků. Pár tisíc vojáků ve Rwandě nemohlo nic dělat proti genocidě milionů lidí. Obdobně okolo sta členů mírových sil v Jižní Osetii ztratilo dvě třetiny svého počtu v důsledku gruzínské agrese.
Na krizi mírových sil má rovněž vliv rozšiřování okruhu úkolů, s nimiž se nedokáží vyrovnat, nepraktický byrokratický aparát, vágní instrukce a politické zkreslování.
V současnosti je tendence zaměňovat mírové síly OSN za regionální síly. Ty potom mají lepší podmínky k akcím, jsou mobilní, ovladatelné a lépe znají místní situaci.
Převzato z Pravda.ru
***
Šéf Deutsche Bank našel pro Rusko místo v eurozóně
Listopad 26, 2010
Při setkání německých obchodních kruhů v Berlíně s Vladimirem Putinem nevyloučil Josef Ackermann, že se Rusko přiřadí k zemím eurozóny. Informuje o tom list Süddeutsche Zeitung. Putin na setkání prohlásil, že je nutné snížit závislost mezinárodního finančního systému na americkém dolaru. Podle něho se Rusko může stát součástí eurozóny. Ackermann s tím souhlasil a oznámil, že Německo bude Moskvu jako světové finanční centrum podporovat.
V poslední době Putin aktivně vystupuje za hospodářské sblížení Ruska a EU. V článku určeném pro Süddeutsche Zeitung navrhl Evropě vytvořit hospodářský blok, který by zahrnoval území od Vladivostoku po Lisabon. Kancléřka Merkelová byla k myšlence jednotného obchodního prostředí skeptická s tím, že současné kroky Ruska vedou směrem od EU. Jako příklad uvedla celní unii mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem.
Převzato z Lenta.ru
***
Velvyslanec USA McFarland: „Ruční řízení“ Guatemaly
Nil Nikandrov
Listopad 27, 2010
Sdělovací prostředky často píší o agresivním charakteru zahraniční politiky USA, o globálních plánech imperia a odstraňování „konkurenčních center síly“ ze světové arény, o „zbytečné lidské biomase“ v Číně, Indii, Rusku, Brazilii a v dalších zemích. V této činnosti jsou konkretními aktéry diplomaté, zpravodajci, spolupracovníci Mírových sborů (Peace Corps) a USAID (federální vládní agentura USA pro hospodářskou pomoc, podporu zdravotnictví, demokracie a předcházení konfliktům – pozn. překl.).
Stephen McFarland (*1955) prošel ve své diplomatické kariéře bohatou škálou míst svého působení, především v Latinské Americe a na Blízkém Východě. Všude shromažďoval nejenom veřejně dostupné informace. Ve Venezuele, kde bylo jeho první působiště, hlásil jeho předchůdce existenci rezidentury KGB na zařízeních ropného průmyslu. Ta tam skutečně na zařízeních ropného odvětví byla. Za vlády mladšího Bushe dospěl k pozici chargé d´affaires v Paraguayi a následně ve Venezuele. Krom toho dohlížel na výzvědnou práci v Nikaragui a na Kubě.
V roce 2008 předal pověřovací listiny guatemalskému prezidentovi Álvaro Colomovi, jehož okouzlil. Charismatický člověk, jenž plynně hovoří španělsky, rozumí složitým okolnostem guatemalského života, má značné diplomatické zkušenosti a vypadá, že je zastáncem dialogu a nikoliv diktátu. Navíc prozradil, že je upřímně zamilován do Guatemaly, v níž už pracoval jako poradce velvyslance. Álvaro Colom netušil, že přijal pověřovací listiny od člověka se zvláštním dvojím posláním. Velvyslanec a koordinátor akcí zpravodajské služby. Rozhodnutí vydal mocný ředitel Národní zpravodajské služby USA John Negroponte. Podobné poslání mají i diplomaté – rezidenti v jiných zemích, zejména ve Venezuele a Ekvádoru.
Proamerický guatemalský tisk přivítal jmenování McFarlanda s tím, že je to současně myslící diplomat, který bude důstojně reprezentovat svou ohromnou zemi a nebude aspirovat na úlohu všemocného prokonzula. Levicový tisk naopak poukázal na propojení diplomata s guatemalskou oligarchií i na to, že právě ona se snaží o svržení prezidenta Coloma. Byl hodnocen i na internetu, a to jako symbol drzosti, korupce a zlovolných metod práce s tím, že nepochybně přišel s úkolem svrhnout Colomovu sociálně demokratickou vládu. Je to republikán s úzkým vztahem k CIA.
Začátek práce McFarlanda byl poznamenán skandály s mikrofony a miniaturními videokamerami zjištěnými v prezidentském kabinetě, v jeho rezidenci, včetně ložnice. Do tisku unikly zprávy o tom, že špionážní aparatura je velmi dokonalá a může podávat informace online do objektů vzdálených až 2 km od sledovaného místa. Mezi diplomaty a novináři se mluvilo o tom, že v pozadí je CIA. Organizátorem všeho měl být šéf politického oddělení amerického velvyslanectví, který již opustil zemi.
Jaksi mimochodem přišlo najednou prohlášení prezidenta, že špionážní aparatura je dílem narkomafie a organizovaných zločineckých skupin. Toho se chytil i McFarland. Nakonec se došlo na Sekretariát správy a bezpečnosti (SAAS). Colom požádal prostřednictvím McFarlanda o vyšetřování FBI. Ti ukončili šetření se závěrem, že aparatura zvukového i vizuálního sledování se nachází v nepracovním uspořádání. Jinými slovy, nehodí se ke špionáži. Proto veškeré informace o zahraniční politice, národní bezpečnosti a zbrojních plánech nebyly předány a obavy jsou tudíž bezpředmětné.
S vedoucími pracovníky SAAS proběhl soud, ovšem v době již vyhaslého zájmu o tento případ. Závěr byl: „Nedostatek důkazů“. Svědectví o těsném spojení obou souzených (Quintanilla, vedoucí SAAS a Solano, vedoucí sekretariátu strategických analýz) s americkým velvyslanectvím a představiteli zpravodajských služeb Spojených států bylo ignorováno.
McFarlandovi se podařilo splnit základní úkol, tj. odříznout Coloma od „populistických“ šéfů. Navenek se s nimi sice Colom přátelil, ale nic to neznamenalo. Pokusy Guatemaly o vstup do ropného konsorcia Petrocaribe, vydržovaného Venezuelou, byly Washingtonu silně proti mysli. V červnu 2009 Guatemala oficiálně vstoupila do Petrocaribe, ovšem dokument podepsal viceprezident Espada. Colom na foru nebyl z důvodu nachlazení.
McFarland se postupně proměnil v řídící a vedoucí sílu sociálně politické transformace Guatemaly. On posuzuje většinu jmenování do vládních postů, on naléhá na přijímání zákonů, které se týkají trestních řízení, on naléhá na přijetí nového zákona o policii, on doporučuje Colomovi, kterého úředníka se zbavit. Názor velvyslance USA se obvykle v guatemalských politických kruzích neodmítá.
Země je silně oslabená po vnitřních bojích v sedmdesátých a začátku devadesátých let. Dosud není zažehnán následek státního terorismu podporovaného Washingtonem ani partyzánského odporu. V zemi panuje vzájemná nedůvěra, a to ulehčuje McFarlandovi úkol směrovat zemi tak, aby to bylo výhodné pro USA. Tento muž v Guatemale hovoří do všech zásadních záležitostí s tím, že je třeba brát si příklad z demokracie USA.
6. března 2010 byl na portále Rebelion publikován článek o „ručním řízení“ Guatemaly McFarlandem: „Jak na vás působí velvyslanec země, která byla vážně zapletena do vedení špinavé války u nás a v dalších částech Latinské Ameriky a zničila 200 tisíc životů? On se s nebývalou drzostí stále vměšuje do našich záležitostí. Je představitelem národa, který podporoval kontrarevoluci a v prach převrátil demokratickou vládu Jacoba Arbenzeho. Tento národ vytvořil a pod svou ochranu vzal eskadry smrti s jejich praktikami genocidy a vyhlazení „komunistů“. Jaké má tento pán morální právo mluvit o (teroristických) skutcích, které oni (USA) sami naplánovali v zemích, které oni sami nazývají svým „zadním dvorkem“? Skutečně vaši vojenští poradci netrénovali a nedávali operativní úkoly armádě zabijáků, kterou vedly vojenské vlády té epochy?“
McFarlanda už toto netrápí. Před ním jsou nové úkoly. Rozloučí se s pohostinnou Guatemalou a prezident Colom mu udělí řád jako výraz uznání zásluh o Guatemalu.
Převzato z Fondsk.ru
