Svět ruskýma očima 25

Reklama






Turecko, Írán a Rusko v Zakavkazsku

Andrej Arešev

Listopad 26, 2010

http://www.cez-okno.net/files/clanok-subory/americky-plynovod-nabucco-planovana-trasa.gifTurecko i Írán jsou dnes v situaci, kdy musejí hledat porozumění s Ruskem, které si po dlouhé době chaosu uvědomuje strategický význam Kavkazu pro svůj stát. Zájmy všech tří zemí jsou propojeny, avšak jsou zároveň objektem snah těch, kteří se snaží o omezení rusko-turecko-íránského sblížení.

Turečtí představitelé provádějí složitou politiku ve shodě s tradicemi kemalismu. Turecko bude patrně i nadále hledět na zachování vztahů s USA a na začlenění do EU, jakož i na pokračování vstřícnosti směrem k Rusku a Íránu. Od Turecka nelze očekávat rozchod s USA a NATO, přestože se čas od času projevují protiizraelské a protiamerické tendence. Účastní se mnohých akcí NATO. Jednotlivé země se budou snažit o nějakou přijatelnou splupráci. Podle náměstka ministra obrany USA pro Evropu a NATO se Turecko nachází ve značné míře na přední linii potenciálního konfliktu s účastí balistických raket. Podle tureckého ministerského předsedy musí být veškerá činnost v souladu s členstvím v NATO. Přesto se snaží zprostřekovávat kontakty Teheránu s Bruselem v roli klíčového subjektu na Blízkém východě. Jenomže návrh NATO na vybudování společného protiraketového štítu může ukončit, či alepoň zpochybnit, sblížení Turecka s Íránem.

Ve vztazích s Ruskem sleduje Turecko vlastní zájmy. Spolupráce se odehrává především v energetice a turistice. Dosud není vyřešeno rozložení vazeb ve strojírenství a high-tech odvětvích. Turecko využívá spolupráci s Ruskem do maxima, kdežto pro Moskvu má spolupráce spíše vynucený charakter, jak tomu pravděpodobně bylo i při ruské podpoře plynovodu Samsun – Ceyhan, jež byla poskytnuta za souhlas Ankary s geologickým průzkumem v místech pravděpodobného vedení trasy plynovodu South stream. Důležité ekonomické projekty mohou být závislé na vůli Ankary a Kyjeva, a ta, jak víme, je proměnlivá.

Moskva a Teherán ovlivňují urovnávání místních konfliktů, situaci kolem Kaspiku i politický a hospodářský život zakavkazských států, především Ázerbajdžánu a Arménie. Novou taktikou Ankary je sbližování s Ruskem a Íránem. V roce 2010 vyňala Rusko spolu s dalšími šesti státy ze svého národně-bezpečnostního seznamu nebezpečných států. Bez ohledu na mnoho úkolů, které Rusko a Turecko mohou řešit v duchu partnerství, budou rozpory mezi nimi v budoucnu zřejmě nevyhnutelné.

Rusko-íránský vztah ovlivňují ve velké míře třetí země. Projevuje se v něm zatažení Ruska do Afghánské problematiky, což je  úspěch Obamovy diplomacie. Podobně se USA zadařilo i v Indii. Tím se poškodily vztahy Íránu s oběma zeměmi. Vojenské kontrakty USA v Saúdské Arabii mají izolovat Írán i na Blízkém východě. Zájem Teheránu o Kavkaz a Střední Asii vyplývá ze snahy o vymanění se z mezinárodní izolace, ale i z toho, že Írán má mnoho společného se svými sousedy. Na Kavkaze se zájmy Teheránu střetávají se zájmy Ruska a Turecka. Viz reakce Teheránu na umístění turecké vojenské základny v autonomní oblasti Nachičevan.

Postoj Íránu k Čečensku byl za posledních dvacet let zdrženlivý. Některé íránské publikace dnes uvádějí myšlenku, že Islámská republika v případě zvolení vhodné strategie může, vzhledem ke své poloze a vlivu v muslimském světě, rovnocenně soutěžit i spolupracovat s Ruskem.

Situaci na jižním Kavkaze  ve značné míře určují vztahy v trojúhelníku Moskva – Ankara – Teherán a nemalý vliv mají i vztahy jednotlivých zemí s dalšími, hlavně s USA, EU a klíčovými státy NATO.

Toto všechno:

1/ Vytváří zájem Ruska, Turecka a Íránu na předcházení konfliktu velkého rozsahu, který by porušil rovnováhu sil, na rozvoji hospodářské spolupráce a na realizaci přeshraničních projektů.

2/ Svědčí o přítomnosti destabilizujících sil, které usilují o vojenské akce proti Íránu.

Rusko-turecký dialog, který probíhá už plné dva roky, a týká se základních problémů Kavkazu, je potřeba doplnit o dialog rusko-íránský. Jakékoliv snahy o vyloučení Teheránu z hledání optimální rovnováhy  sil v kavkazském regionu jenom zkompromitují možná konstruktivní řešení.

Převzato z Fondsk.ru

 

***

Srbsko do NATO – za zády občanů

 

Petr Iskanderov

Prosinec 1, 2010

http://eaq.sk/files/imagecache/story_display/files/Serbian%20President%20Boris%20Tadic,%20left,%20and%20the%20country%27s%20Prime%20Minister%20Mirko%20Cvetkovic.jpgEurokomisař pro rozšíření Štefan Fülle sdělil v bělehradském rozhlase, že se Srbsko dozví, jak dopadlo s přijetím do EU nejdříve ve druhé polovině roku 2011. Přitom mnoho bude záviset na odpovědi Srbska na otázky Bruselu.

Ministerský předseda Srbska Cvetkovič obdržel 2 483 otázek týkajících se politicko-administrativních reforem a reforem soudního systému. Otázky však příznačně obcházejí pro Srby nejbolestivější otázku – Kosovo.

Srbské vlády nebyly spokojeny s vyjádřením evropského úředníka a rozhodly se převést pozornost vlastní i evropské veřejnosti k problému vstupu do NATO. Od roku 2006 se Srbsko účastní programu NATO „Partnerství pro mír“, jenže to zřejmě považují jeho představitelé za nedostatečné. Ministr obrany Šutanovac dal najevo, že nevidí jinou alternativu než sbližování Srbska s NATO a nepočítá s nutností referenda k této otázce. Řekl, že „nelze přijímat rozhodnutí o strategicky důležitých otázkách v atmosféře všeobecného šikanování, přeplněné emocemi.“ Neupřesnil, kdy je možno očekávat ochlazení emocí. Zřejmě ne dřív, než v Srbsku vymře pokolení, které pamatuje barbarské bombardování Jugoslavie letectvem NATO, což stálo životy mnoha tisíc Jugoslávců.

V Lisabonu se Šutanovac ze všech sil snažil vymazat z paměti události staré 10 let a charakterizoval je coby „složité momenty“ ve vzájemném vztahu Bělehradu a NATO, opatrně se vyhýbal slovům „agrese“ a „porušování norem mezinárodního práva“.

Srbský prezident Tadič v říjnu přiznal, že země nemůže vstoupit do NATO v předvídatelném čase, protože tento krok není podporován většinou obyvatelstva. Jedinou cestou v této situaci je pro Tadiče a Cvetkoviče odmítnutí referenda o vstupu do NATO rozhodnutím vlády a parlamentu, tedy hlasy vládnoucí prozápadní koalice. Šutanovacovo ministerstvo obrany získalo charakter filiálky západních center moci na pozadí celkového prozápadního kursu Cvetkovičovy vlády.

Ministr i prezident odmítli možnost otevřít ve své zemi ruskou vojenskou základnu s podivným odůvodněním: na území státu nebyly, nejsou a nebudou cizí vojenské základny. Toto se stalo v roce 2007 a v dalším roce 2008 se do srbského Kosova nastěhovala největší americká vojenská základna Camp Bondsteel. Čili jak Tadič, tak Šutanovac dali najevo, že nadále nepovažují Kosovo za srbské.

Šutanovac vidí pokrok v krvavém rozpadu Jugoslávie. Svou armádu vidí jako z bývalé Jugoslávie nejlepší a staví ji kvalitou hned za rumunskou.

Úvahy prozápadní srbské vlády přivádějí do složité situace i Rusko. Moskva z jedné strany sama stojí o vztahy s Bruselem, ale na druhou stranu to nedělá za cenu odmítnutí vlastních zájmů, své národní, ale i celoevropské bezpečnosti. Tadič ještě donedávna tvrdil, že zahraniční politika Srbska stojí na čtyřech oporách – USA, EU, Rusku a Číně. Vstup do NATO narušuje rovnováhu a klade otázku, jak srbská vláda přihlíží ke svým národním a státním zájmům.

Všechno směřuje k tomu, že pro vládu Srbska je cílem strategické partnerství s NATO a pod záštitou EU i dohoda s albánskými separatisty v Kosovu. Moskva bude muset přijmout těkavost svých balkánských partnerů, kteří přesně plní západní scénář pro ně vypracovaný.

Převzato z Fondsk.ru


***

Viceprezident USA nazval akce SRN v Afghánistánu "úplným h….."

 

Prosinec 2, 2010

http://blog.aktualne.centrum.cz/media/229/20081210-nemci%20se%20musi%20naucit.jpgJoe Biden to prohlásil v roce 2009  v rozhovoru s ministerským předsedou Velké Britanie Cameronem. Odhalení mají na svědomí WikiLeaks. Biden se vyjádřil o úsilí Evropanů krajně odmítavě, až na Velkou Britanii.

USA několikrát vyzývaly SRN  k aktivnější účasti v Afghánistánu, žádaly o větší počet vojáků.

V roce 2010 má SRN v Afghánistánu 850 vojáků, z toho je 350 v záloze. To způsobuje nelibost USA. Ministr obrany Guttenberg řekl americkému velvyslanci v Německu, že zvýšení počtu německých vojáků zabránil ministr zahraničí Westerwelle.

Westerwelle nejednou oznámil, že úsilí světového společenství  musí směřovat nikoliv na ozbrojené akce, ale na využití občanských a politických institucí Afghánistánu. V souvislosti s tím Německo klade zvláštní pozornost přípravě afghánské policie. Počet instruktorů zvýšilo na 200. Podle časopisu Spiegel, který zveřejnil rozhovor s navrátivšími se instruktory, nepřináší výcvik očekávané výsledky.  Za několik týdnů kursu lze z rekrutů udělat v lepším případě kanonenfutr, ale ne plnohodnotné policisty. Většina jich není ani fyzicky, ani psychicky vhodná ke službě. Krom toho každý čtvrtý afghánský policista odejde ze služby ještě dříve, než uplyne jeden rok.

Převzato z Lenta.ru

Přejít do diskuze k článku