Platební karty mohou přestat fungovat na celém území Ruska
Březen 9, 2011
Z důvodu změn v zákoně O národním platebním systému mohou být kreditní i debetní bankovní karty vyřazeny z provozu. Zákon už ve Státní dumě prošel prvním čtením. Druhé bude v březnu. Do něho bude vložen zejména návrh na omezení působnosti centra zpracování, což je organizace kontrolující platby plastových karet. Bude-li návrh přijat, nebude na území Ruska fungovat žádná zahraniční platební karta.
Zákon O národním platebním systému upravuje kromě plateb přes internet rovněž bankovní převody prostřednictvím platebních karet. Je tedy předpoklad, že podobné operace na území Ruska nebudou možné. Bude-li jeden z pozměňovacích návrhů předložený vedoucím finančního výboru ruské Státní dumy Vladislavem Reznikovem přijat, budou na území Ruska platit pouze karty ruského platebního systému. S těmi, na které jsou Rusové dosud zvyklí a které fungují po celém světě – Maestro, Mastercard, Visa a podobně, se budou muset rozloučit.
K úpravě má dojít proto, aby se informace o platebních operacích nedostávaly z Ruska do zahraničních center zpracování. Každá bankovní operace tam totiž postupuje bez ohledu na to, která banka je jejím zpracovatelem. V Rusku se má proto vytvořit vlasní platební systém, který budou muset akceptovat všechny banky, ať domácí či zahraniční. Centrum zpracování bude ruské.
Je ještě druhá varianta, a to vytvoření tzv. „maršrutinátoru“, zvláštní jednotné struktury, přes kterou by jedině procházely všechny požadavky k mezinárodním platebním systémům. Je možné, že bankovní karty budou nahrazeny jednotnou sociální kartou, způsob však není dosud jasný.
Ať je to jak chce, k zachování obvyklého postupu budou muset zahraniční centra zpracování buď vybudovat nová, anebo předávat práva na operace partnerům z RF. Obojí je stejně nevýhodné.
Existuje riziko, že se z rozhodnutí mezinárodních platebních systémů mohou všechny platby zastavit. Upozorňuje na to místopředseda rady jedné z velkých ruských bank. V tom případě by miliony Rusů byli bez výplat, bez možnosti platit platebními kartami a při ukončení platby kreditními kartami by došlo k ohromnému zadlužení plátců. Pokud cizí platební systémy budou ochotny přejít na nové podmínky a budovat ruská centra, potom mnohamilionové náklady s tím spojené dopadnou především na spotřebitele.
Převzato z Torg.mail.ru
***
Hitler oklamal nejen Stalina
Dmitrij Sedov
Březen 13, 2011
K tabuizovaným tématům II. světové války například patří účast mezinárodních sionistických kruhů ve formování nacistického Německa a jejich následná zrada židovského obyvatelstva, které zůstalo pod vládou nacistů. Sem patří i otázka holokaustu, a v něm role mezinárodního sionismu.
Sovětská historiograie už dávno a prokazatelně poukázala na to, že Anglosasové, a v prvé řadě Velká Britanie, připravili pro Hitlera roli kata SSSR. Za tím účelem důsledně postupovali Hitlerovi území mezi Německem a Sovětským svazem, aby propojili dva antagonistické státy na čelní střetnutí. Existuje mínění, že Američané vstoupili do války nečekaně, že o to ani nestáli. Je pravda, že v USA skutečně byly výrazné izolacionistické nálady. Jakmile se Amerika dostala z Velké deprese, začalo se obyvatelstvo zabývat svými záležitostmi a očekávalo „dobré časy“. Vládu nutil rozšiřovat svůj vliv ve světě zejména růst americké ekonomické síly. Proto potřebovala suroviny a možnost odbytu, a to především své vojenské techniky. Všechno absorbovala zejména Velká Britanie. Toto pochopil nejlépe Roosevelt, který dokázal překonat Velkou depresi, byl vynikajícím politikem, pragmaticky tvrdým tak jako všichni ve vládnoucích amerických kruzích, a schopný nejcyničtějšího jednání. Podle něho mohl být Hitler nástrojem rozkladu britského koloniálního systému. Střetem Německa s Velkou Britanií se podaří USA nově rozdělit svět ve svůj prospěch. K tomu ovšem mohla posloužit jedině válka, neboť až dosud ani jedno imperium (vyjma jelcinovského SSSR) nepodstoupilo dobrovolně ani píď své země.
Na plán Dawese, který tehdy existoval, se nechce vzpomínat ani americkým, ani britským historikům. Nazýval se plánem reparací pro Německo. Byl rozpracován mezinárodním výborem odborníků za předsednictví amerického bankéře a mezi lety 1925 až 1929 viceprezidenta USA Charlese Dawese. Schválen byl na Londýnské konferenci představiteli vítězných mocností. Plán musel zajistit výplaty reparací vítězným mocnostem Německem a usnadnit americkému kapitálu uchvácení klíčových odvětví německého hospodářství. Byl konstruován na využití vojensko-průmyslového potenciálu Německa a předpokládal poskytnout Německu na stabilizaci marky dvěstěmilionový úvěr (110 milionů od amerických bankéřů). Předpokládala se kontrola spojenců nad německým rozpočtem, penežním oběhem, úvěrem a železnicemi. Dawesův plán měl v úmyslu oddělit Francii od řešení německé otázky. Jeho podmínky tvrdě omezily možnosti dalších sankcí Francie vůči Německu.
Německu byly stanoveny každoroční platební limity: prvních pět let 1,75 miliard marek ročně, následně 2,5 miliardy marek ročně. Nebyla však stanovena ani doba placení, ani celková povinná částka. Počítalo se, že zdrojem plateb budou zisky průmyslu a železnic a výnosy státního rozpočtu. Německo vyplatilo více než deset miliard marek, tedy 2,5 krát méně, než činil úvěr na tuto dobu.
Francouzská doktrína „hospodářských represí vůči Německu“ byla nahrazena anglosaskou koncepcí „využití německého hospodářství“. Francouzsko-belgická vojska musela do roka od Londýnské konference opustit rýnskou zónu.
V letech 1924 až 1929 došlo ke stabilizaci německé ekonomiky. Na moderním základě se průmysl zdvojnásobil, objevila se nová odvětví (chemické a elektrotechnické) a byly využity nové objevy. Na konci dvacátých let se Německo dostalo na první místo v Evropě v rychlosti růstu průmyslu a ve světě na druhé – za USA. Rozvinul se německý finanční kapitál a z německé iniciativy byl založen Evropský ocelářský kartel (dvě třetiny evropské výroby oceli).
Pomoc využil führer pro rozvoj vojenského průmyslu, který je všude pohonem ekonomiky. Na takové postavě jako byl Hitler, měly určité americké kruhy zájem. Londýn v Dawesově plánu pokračoval, považoval jej za opatření proti komunismu. Jako pojistku při napadení Hitlerem má Britanie USA. Bylo sice riskantní uvažovat, že spojenectví USA-Britanie nemůže Německo zvládnout, ale rudé Rusko za to stálo. Jenomže Britové neodhadli správně ani Roosevelta, ani Hitlera. Ti oba zvládli své role úspěšně. Málokdo ví, že anglické propočty na využití Německa ve válce proti Rusku nebyly reálné. Bylo potřeba mít nějakou válečnou rozbušku. Podle Angličanů jí měl být konflikt kvůli Haliči. Ta dříve patřila Habsburkům, po I. světové válce ji zabralo Polsko, a v roce 1939 se vrátila do SSSR. Hitler si přisvojil Rakousko a podle anglického propočtu měl tak mít územní nároky vůči Moskvě.
Churchill se stal britským ministerským předsedou týden po začátku války a těžce nesl neúspěch. Hitler namísto nároků na SSSR napadl Polsko. Ochránci Polska, Francie a Velká Britanie, pro něj nehnuli prstem a Hitler následně do Francie vpadl. To do propočtů Velké Britanie nezapadalo. K boji neměla připravené ani letectvo, ani námořnictvo. Britská vojska nechala Francii Francouzům a evakuovala se na ostrov.
Hitler tak oklamal nejen Stalina. Pro Velkou Britanii to byl začátek ostudného období její účasti – neúčasti ve II. světové válce, kde předvedla svou tendenci k hašení požáru cizíma rukama. Britské imperium z této války vyšlo poraženo. Nad světem se rozprostřel prapor s pruhy a hvězdami.
Převzato z Fondsk.ru
***
Afghánská past odrazuje od Libye
Ivan Tuljakov
Březen 14, 2011
Pozornost světa je v poslední době zaměřena na jiné události, než je válka v Afghánistánu. Tam však neustále pokračuje vraždění jak běžným způsobem, tak prostřednictvím sebevražedných útoků. Oběťmi jsou vojáci, ale ve velké míře i civilisté. Oni nesou ztráty největší. OSN nazvala rok 2010 dosud nejkrvavějším rokem za posledních 10 let. Silně přitom vzrostl počet civilních obětí. Bylo jich 2777, tj. o 15 % více než v předešlém roce. Oběťmi byli státní úředníci, politici, stařešinové rodů, bezpečnostní síly a všichni, kteří podporují afghánskou vládu a síly NATO. Znepokojující je rovněž počet mrtvých žen a dětí. Průměrně 75 % zabitých má na svědomí Talibán a jiné extremistické skupiny.
Podle OSN se snižuje počet zabitých vinou NATO (dosud to bylo asi 16 %), přesto ale trvají protiamerické nálady. Smrt Afghánců z rukou NATO se považuje za bolestnější než ta způsobená bojovníky. V Kábulu prošla demonstrace s hesly „Smrt Americe!“, která vinila NATO a zejména USA ze smrti ničím se neprovinivších lidí. Před tím se Petraeus omluvil Afgháncům za smrt devíti afghánských chlapců, kteří prý byli omylem postříleni při sběru roští.
Na vrcholné schůzce v Lisabonu se Karzáí dohodl s NATO na započetí stahování ozbrojených sil a předání bezpečnosti státu do rukou vlastních sil v roce 2011. Jenomže o optimismu v této věci nemůže být řeč. Odborníci nevěří, že k tomu dojde. Taktika Talibánců je stále tvrdší a vlastní bezpečnostní sily na ni nestačí. Podle Obamy mají vojska NATO zcela opustit Afghánistán v roce 2014. Část již letos, jak bylo uvedeno. V Pentagonu totiž nevylučují vojenskou agresi proti strategicky významné a na ropu bohaté Libyi.
Paradox situace je v tom, že Kaddáfí viní z podněcování občanské války některé síly al-Káidy, která je pro Washington nepřítelem č. 1. Logicky by měli Američané stát na straně Kaddáfího a oni naopak podporují povstalce. Vlivný člen amerického senátu Lugar uvažuje, že vměšování do libyjských záležitostí dělá z libyjské opozice v očích světa „americké loutky“. Pokud by zvítězila, potom by USA byly vtaženy do stejného konfliktu jako v Iráku a Afghánistánu. Tím se senátor nechtě přiznal, že režimy v Bagdádu a Kábulu jsou loutkové a na nějaký konec občanské války nelze ani v jedné z těchto zemí pomýšlet.
Převzato z Pravda ru
***
Tajné služby Kuby v konfrontaci s Impériem
Nil Nikandrov
Březen 16, 2011
Kubánci zveřejnili dokument o podvratné činnosti CIA na ostrově. Se svědectvím vystoupili tři agenti. Byli to pěšáci plnící úkoly USA na Kubě. Všichni tři pracovali pro různé opoziční skupiny. Veškerá činnost byla v režii CIA. Instrukce, špionážní aparáty i finance. Všechno sloužilo k rozkladu bezpečnostních orgánů Kuby (označení G-2). Zprostředkovatelům dávali typy na lidi vhodné k naverbování ze státního aparátu, ozbrojených sil a diplomatických misí. V protikladu k snahám CIA pracovala kubánská rozvědka, která dosáhla převahu. Hlavní tajemství úspěchu tkvělo v patriotismu a obětavosti.
Spojené státy uplatňují svou moc vůči Ostrovu svobody více než půl století. Domýšlivé, egoistické a přezíravé imperium se vší silou snaží zavést nový světový pořádek – PAX AMERICANA a v nynějších podmínkách je stále méně zemí schopno říci ne washingtonskému imperialistickému kursu. Mezi těmi, kteří ne říkají, je i Kuba.
Prvním americkým argumentem je hrubá síla. S tou se smířilo mnoho vlád. Příkladů ponížené poslušnosti Washingtonu je hodně. Jsou mezi nimi i vlády postsovětských států. Je běžné, že při domácích neúspěších se bez morálních zábran kapituluje na zahraniční vztahy. Jasně to ukazuje postoj k Libyi. Na těch pár, kteří se Washingtonu postaví na odpor, je útočeno. Oponující politici jsou důsledně odstavováni ze scény. Jsou odstavováni pomocí jedů nebo radioaktivních látek (nejčerstvějším příkladem je paraguayský prezident Lugo). Krom toho jsou unášeni do amerických věznic, nebo jednoduše věšeni s odůvodněním, že „porušují všeobecné normy demokracie“. Nenávist k bratřím Castrům mají imperiální mocní nebetyčnou.
Ministerstvo zahraničí USA zařadilo Kubu do seznamu teroristických zemí. Důvod k tomu není žádný, ale lživá obvinění jsou běžnou metodou USA. V situaci, kdy je zavedena informační válka, není možno nařčení vyvrátit. Přitom předním a výsadním teroristou na americkém kontinentě jsou USA samy. Od roku 1959 provedly na území Kuby více než 6 tisíc teroristických aktů, z toho bylo 800 velkého rozsahu, při nichž přišlo o život mnoho civilních obyvatel. Na územé Spojených států CIA zorganizovala 300 polovojenských proticastrovských a často i mnohočlenných skupin, některé až o 4 tisících členech. Ty provedly 550 „fyzických likvidací“. Vedle toho ještě i raněných bylo několik tisíc. V roce 1971 zorganizovaly biologickou diverzi, při níž Kubácům zlikvidovali půl milionu vepřů. Chěli na ostrově vyvolat hlad. V osmdesátých letech aplikovala CIA na kubánský venkov moskyty nakažené původcem horečky dengue. Byli připraveni v jejich tajných biologických laboratořích. Horečka dengue způsobila smrt 158 Kubánců, 344 tisíc se jich nakazilo. Takových činů by bylo mnohem více, kdyby kubánská rozvědka neodhalovala extremistické organizace kubánských emigrantů v USA.
V roce 1998 byli klamavými praktikami vylákáni do USA kubánští zpravodajci, pozatýkáni a uvězněni. Přitom byly zjevně porušeny soudní postupy a pravidla. Hrozby svědkům, nepřátelská kampaň v mediích a zjevná podjatost soudu (předseda soudu bez skrupulí oznámil svou nenávist k diktatuře Fidela Castra). Soud odsoudil tři členy na doživotí a další na 15 a 19 let vězení. Nebylo ani přihlédnuto k tomu, že zpravodajci pronikli do skupin, které plánovaly svrhnout kubánský režim násilnou cestou.
Naproti tomu jsou stále na svobodě tři agenti CIA, kteří se skupinou spolupracovníků provedli v roce 1976 diverzi na palubě kubánského letadla. Zahynulo 73 pasažérů spolu s posádkou letadla. Jeden ze tří teroristů má na svědomí i mnoho dalších úspěšných teroristických akcí na Kubě i jinde ve střední Americe. Přesto nikdy nebyl souzen. Naopak, materiály k jeho případu byly zničeny. Prý je nebylo kde skladovat.
Členové kubánské „pětky“ se stali hrdiny, neboť obětovali osobní svobodu bezpečnosti Kuby. Dokonce v samotných Spojených státech vznikl Národní výbor za svobodu kubánské „pětky“. Tajné služby USA se cílevědomně snaží kompromitovat kubánské G-2, avšak neúspěšně. Spolupracovníci G-2 odhalili patronát Obamovy vlády nad terority působícími v Bolívii, Venezuele, Nikaragui a na Kubě. Konkretně vypátrali plán na zavraždění bolivijského prezidenta Evo Moralese vrahy z východní Evropy a z Irska.
Plán likvidace socialismu na Kubě byl zveřejněn v USA v roce 2004. Měly se využít skupiny disidentů, aktivizovat obyvatelé pod hesly demokratizace politického systému a měl se demontovat castrokomunismus. Peníze na akce proti Kubě žádal Obama po Kongresu. Předpokládá se, že bude v roce 2012 na tyto záležitosti uvolněno dvacet milionů dolarů, na propagandu rádia a televize Martí třicet milionů dolarů. Další výdaje v tomto směru mohou dosáhnout šedesát až sedmdesát milionů dolarů.
V Havaně byl odsouzen na 15 let vězení Američan Alan Gross napojený na USAID, který pracoval na diverzním projektu v univerzitních, kulturních a náboženských kruzích. USA vydírají Kubu tím, že nechtějí uvolnit vztahy mezi Havanou a Washingtonem, dokud bude Gross ve vězení. Havana se nezalekla a prohlásila, že jediná možnost k jeho propuštění je jeho výměna za kubánskou „pětku“.
Převzato z Fondsk.ru
