Svět ruskýma očima 54

Reklama


Igor Rodionov: z vojáků v Tbilisi udělali katy

Sergej Balmasov

Duben , 2011

9. dubna 1989 přišlo při rozhánění mohutné demonstrace v Tbilisi o život 18 lidí. Za viníky byli označeni vojáci, kteří dostali příkaz zajistit pořádek. Mnozí Gruzínci dosud věří, že obětí bylo mnohem více, že výsadkáři utloukali ženy polními lopatkami a že lidé byli dušeni plynem.

K tomu se vyjadřuje tehdejší velitel Zakavkazského vojenského okruhu generál Igor Rodionov, který přišel do své velitelské funkce v roce 1988, kdy už byla situace v tomto regionu složitá. Ázerbajdžán masakroval Armény, a toho využily Arménie i Gruzie ke snahám o svržení vlády sovětů a uchvácení moci. Těmto snahám stála v cestě armáda Zakavkazského vojenského okruhu. Začaly se objevovat snahy tuto armádu "neutralizovat" a vtáhnout ji do mezietnického konfliktu a střetu s lidem.

V létě 1988 se zhoršila situace v Gruzii. Skupina Gruzínců v čele s Gamsachurdijou měla snahu likvidovat abcházskou a jihoosetinskou autonomii. Hrálo se na nacionalistické struny: Gamsachurdija organizoval protesty, strhl na svou stranu část inteligence, ale i různé parazity. Požadovali svržení vlády, oddělení od SSSR, odchod sovětské armády a přizvání vojsk NATO. Do Gruzie byl vyslán Jakovlev, který jim záměry schválil a udělal některé kádrové změny. Tehdy to vypadalo tak, že tito lidé mají za úkol přivodit rozpad SSSR.

Ke Gamsachurdijovi se mnohde lidé chovali odmítavě. Například pracující v metalurgickém kombinátě Rustavi v Tbilisi vyhnali gamsachurdijovce holemi. Tehdy se generál obrátil na Moskvu se žádostí o zadržení rozvratníků, ale žádnou odpověď nedostal. Mezitím se protesty gamsachurdijovců změnily na mohutnou akci, zaměřenou protisovětsky a pro NATO, která hrozila kdykoliv přerůst v rebelii.

Tomuto dění jak gruzínská, tak svazová vláda věnovaly svéráznou pozornost. 7. dubna dostal Ševardnadze příkaz, aby se 8. dubna dostavil do Tbilisi, ale ten tam dorazil až 9.dubna. Kde byl mezitím, to zůstává tajemstvím. Generálovy návrh, vyvést do ulic pracující ze závodů, kteří se stavěli proti Gamsachurdíjovi, anebo v noci obklíčit náměstí (v noci bylo prázdné), aby se na něm nemohla konat demonstrace, nebyly přijaty.

Večer 8.dubna došel armádě rozkaz ministra obrany Jazova, aby ráno 9. dubna vyklidila prospekt Rustaveli od demonstrantů, zabezpečila státní budovy a nedopustila v Tbilisi srocení lidí. Ohlásil se Ševardnadze. V plánu bylo hned ráno pokojným způsobem vytlačovat lidi z náměstí do bočních ulic, oddělit ženy, staré lidi a mládež, dostat je za vojáky a nereagovat na žádné provokace.

Organizátoři akce si přáli krev. Když se hned na počátku objevil patriarcha Gruzie Ilija a vyzýval k rozchodu, aby nedošlo k násilnostem, vytrhl mu Gamsachurdija mikrofon a zařval do něho: „Ať teče krev“. Dav mu odpověděl tímtéž. Gruzínská KGB i gruzínské ministerstvo vnitra stály na jedné straně s demonstranty. Prováděli takové akce, aby pomohly Gamsachurdijovi. Armádě například zatarasili silnice nákladními auty.

Armáda byla ozbrojena jen polními lopatkami a vojsko ministerstva vnitra gumovými obušky. Rebelové měli polní lopatky, kameny, lahve i železné tyče. Tak napadli prakticky neozbrojené vojáky. Důstojníci vojsk ministerstva vnitra měli granáty se slzným plynem. Použili je, když byla vojska davem napadena. Vojáci se museli před rozzuřeným davem chránit tím, co měli k dispozici. Gruzínská policie pomáhala rebelům místo toho, aby zjednávala pořádek.

Šíření nepravdivých informací způsobil reportér časopisu Ogoňok, který viděl, jak se vojáci brání útočícím rebelům polními lopatkami, kterými se kolem sebe oháněli. V podání sdělovacích prostředků se potom lopatky staly útočnými zbraněmi. Při střetech, které organizovaly kriminální živly za mlčení Moskvy, zahynulo 18 lidí, které podle medicínské expertízy a výroku soudu zahubili sami rebelové. Na straně demonstrantů utrpělo zranění 108 demonstrantů a 13 gruzínských policistů, kteří jim pomáhali. Na straně vojáků bylo zraněno 189 osob. Komise gruzínského Nejvyššího sovětu však oznámila 4035 zraněných.

Cílem vzbouřenců bylo vyprovokovat střelbu, prolít co nejvíce krve a ze všeho obvinit armádu. Prostřednictvím těchto událostí diskreditovat systém státu před 1. sjezdem lidových zástupců, který provokatéři chtěli změnit na tribunál nad těmi, kteří chtěli provokačním akcím zamezit. Do boje byla vržena i média řízená Jakovlevem. Jejich úkolem bylo hrubé zkreslení informací. Přední místo zde zaujímal Ogoňok, který "kopal" za Západ, odkud byl zřejmě financován. Plán jim přece jenom nevyšel.

V podání členů politbyra a hlavního ideologa KPSS Jakovleva byl tvrdě obviněn generál Rodionov a celá armáda. Na pomoc měl Jakovlev profesionálního právníka Sobčaka. Spolu splichtili obvinění i přesto, že Generální prokuratura SSSR už tehdy učinila jiné závěry.

Akademik Sacharov, Boris Jelcin a další navštívili Tbilisi a pronášeli kletby na adresu "zabijáků s nárameníky". Ač ještě nedošlo k uzavření celého případu, byl už generál a armáda nazývání „katy lidu“. Politické vedení státu zarputile mlčelo. Mlčel Gorbačov, mlčel jeho zástupce Ligačov, mlčelo velení armády, vnitro i KGB. Nikdo se armády, která plnila jejich příkazy, nezastal. Namísto toho generála Rodionova i jeho podřízené nazývali vrahy, sadisty a zabijáky.

V těchto událostech byla úloha Gorbačova mimořádně hnusná. Dělal jakoby u toho nebyl. Bylo třeba se na události začít dívat z širšího pohledu v souvislosti s událostmi v Pobaltí a jinde ve světě. Tehdy nikdo nepomyslel na zradu, která měla kořeny v Moskvě.

Ihned po sjezdu lidových zástupců byl Gorbačov na oficiální návštěvě v Číně. Udála se v podezřelé tichosti. Když byl později sám generál Rodionov ve funkci ministra obrany Ruska na oficiální návštěvě Číny, přijal jej i čínský předseda vlády. Podle jeho slov mu dlouho tiskl ruce a s velkou horoucností mu řekl: „Děkuji vám za Tbilisi. Díky němu jsme udělali velmi závážný závěr.“

Všechny události typu Gamsachurdija, Jakovlev a další byly naplánovány za oceánem. Byly organizovány s perspektivou rozkladu rudých imperií – sovětského a čínského.

Převzato z Pravda.ru

***

Světová politika: přeskupování sil?

Andrej Volodin

Duben 10, 2011

Summit BRIC, který se bude konat v Číně 14. dubna, bude již v pětičleném složení. K Brazílii, Rusku, Indii a Číně přibude ještě Jihoafrická republika.

To, co se děje v severní Africe a na Blízkém východě, i intervence v Libyi, to vše si žádá naléhavé kroky pro zajištění mezinárodní bezpečnosti. Celá pětka států BRIC patří do RB OSN. Čínská diplomacie se snaží podchytit státy, které jsou členy Afrického svazu k tomu, aby prosazovaly zachování celistvosti Libye. Pro Afričany je to životní otázka, neboť rozpad Libye by vyvolal dominový efekt v celé Africe.

Očekává se, že na summitu dojde k přijetí řešení, které dokáže urychlit transformaci světového finančního systému tak, aby odpovídal současným potřebám. Každý z členů BRIC má svůj strategický zájem na větší průhlednosti tohoto systému. Jde jim o to, aby na příštím setkání "dvacítky" koncem roku 2011 ve Francii byly předloženy konkretní návrhy změny morálně i fyzicky opotřebovaného systému.

Přestože BRIC není formální organizací, je jenom strukturou partnerské spolupráce, padne na nové vlivné státy úkol urychlit vytvoření kvalitativně jiného modelu mezinárodních vztahů, než panují dosud. K tomu přispěje i rozšíření spolupráce BRIC především v ekonomice, vědě a v technice. Dnes BRIC zahrnuje země s přibližně třemi miliardami lidí, ohromným trhem a prakticky nevyčerpatelnými zdroji pracovních sil. BRIC se může stát jednou z „lokomotiv“ pokrizového „vzkříšení" světa. Efektivita politiky zde bude záležet na synchronizaci úsilí ve dvou hlavních diplomatických směrech: vybudování dobrého, lidstvu vyhovujícího finančně-ekonomického systému a upevnění právního režimu mezinárodní bezpečnosti, respektovaného nejen na zemi, ale i v jejím okolí (zbrojní závody jsou přesouvány do kosmu). Země BRIC pravděpodobně posoudí hrozbu expanze radikálního politického islamismu a vyjádří odpor k rozšiřování jaderných zbraní.

Aktivity Ruska na nadcházejícím setkání budou ovlivněny děním v arabském světě. Není tajemstvím, že vlivné síly ve světě chtějí organizovat nový svět bez Ruska a proti němu. V současné době jsou arabské revoluce a libyjská krize dávno očekávaným tektonickým posunem, který přímo ovlivňuje globální přeskupování sil.

Tvořící se trendy jsou následující:

1. Libyjská krize je katalyzátorem geopolitické aktivity Číny. Čína zapojila umění diplomacie a svůj značný hospodářský potenciál. Peking dlouho a důsledně prosazuje v mezinárodních vztazích jednotu a územní celistvost států. To dal prezident Číny najevo i válečníkovi Sarkozymu, když mu připomenul, že z historie je známo, že použití síly problémy neřeší, ale naopak komplikuje. Řekl, že Čína bude vetovat případné použití pozemní síly v Libyi. Tato pozice Číny ovlivňuje představitele váhajících států tak, aby se vyjádřili ve věci Libye nedvojznačně. Čína se stává silou, kolem níž se přeskupují státy (je jich značné množství), které dávají absolutní přednost mezinárodnímu právu ve světové politice.

2. Podle pozorovatelů překvapuje postoj Německa. Autor se domnívá, že je výsledkem přísné německé logiky, která se vyvinula v dlouhém historickém období. Postamerický svět se pro některé německé politiky stal realitou v roce 2003, kdy Německo spolu s Francií a Ruskem nesouhlasilo s USA a Velkou Britanií ve věci invaze do Iráku. Potřeba vydělit se v postamerickém světě urychlila přeskupení intelektuálních sil v německých politických kruzích. Nové politické myšlení v Německu odráží snahu po vůdcovství ve stále více zaostávající západní civilizaci. Němečtí politici se rovněž začínají orientovat ve volnějších rozměrech světové politiky, brát svět v širších kategoriích. Zde také, kromě Ruska, Číny a Indie začínají zaujímat významné místo nové regionální vůdčí státy – Írán, Indonésie, Egypt, Jižní Afrika a Turecko. Někteří tvrdí, že za počínajícím geopolitickým zvratem Německa jsou stěžejní zájmy německého průmyslu, jemuž je v rámci EU těsno. Aktivity jsou vázány na obnovu energického hospodářského růstu. Odborná hodnocení tvrdí, že obnova hospodářského růstu při současné zdravé sociální politice vyžaduje růst nejméně 3,6 až 3,7 %. Dalším důvodem německého obratu je jeho politický a hospodářský vliv ve světě. Projevuje se to zejména ve vztahu Němců k událostem mimo Evropu. V současnosti i k událostem v Libyi. Německý ministr zahraničí Westerwelle při své návštěvě Pekingu uvedl: „Africké státy jsou ve světové politice vnímány jako mlčící většina. Ve skutečnosti Afrika nemlčí. Naopak. Jenomže její hlas není brán v úvahu a není doceněn. Tak jako válka v Libyi přechází do slepé uličky, tak turbulence přechází z Blízkého východu do černé Afriky. Problémy kontinentu žádají řešení, nikoliv krátkozraké akce.“ Zřejmě stejně jako Čína, i Němci začínají vidět geoekonomický význam Afriky. V Africe mohou hospodářsky předstihnout Francii i Velkou Britanii.

Vytvořila se „druhá linie“ mezinárodního systému, což urychlily události na arabském východě. Tato linie zahrnuje Turecko, Egypt, Indonezii, Írán, jihoamerické státy a další. Turecko provádí v zájmu svého státu samostatnou politiku, porevoluční Egypt se sbližuje s Íránem, Indonésie se aktivně snaží o řešení libyjské krize. To všechno a mnoho dalšího ukazuje na nutnost zvýšení odpovědnosti a respektu mezinárodních institucí, zejména RB OSN.

Události v Libyi a okolí jasně předvedly pokles významu Francie a Velké Britanie. Jejich blesková válka se mění na blufovací válku a tito její iniciátoři se dostávají do stále větší izolace. Jim bude dána odpovědnost za masivní množství civilních obětí, za to, že válka nedosáhla toho, čeho dosáhnou chtěla, za případné rozšíření radikálního islamismu, za masivní uprchlictví, a nakonec za nevyhnutelné rozšíření jaderných zbraní. To asi představitelé Francie a Velké Britanie nedomysleli. Kdysi se Jacques Chirac důsledně chránil zavlečení Francie do válečných konfliktů, aby prestiž jeho země neutrpěla.

Co se týká Ruska ,jsou někteří, např. Musatov (Musatov V. L., Rossija v pautinje globalizacii. M.: Vostok – Zapad, 2010, s. 167, 48.), kteří jej již nevidí jako mocnost, ale jen jako regionální stát, byť s atomovými zbraněmi. Podle Volodina musí ruská diplomacie v přípravě svých plánů odpovědět předem na tři otázky, bezprostředně se vztahující k budoucnosti Ruska jako samostatného těžiště světové politiky.

1. Nepřivede tandem silně se rozvíjejících zemí Čína – Německo (s možným zapojením Turecka, Íránu atd.) nakonec Rusko na okraj a do dekorativní role BRIC, "dvacítky", "osmičky" a pod.?

2. Neabsolutizuje Moskva význam svých vztahů k Americe, namísto aby věnovala pozornost vícesměrové zahraniční politice Ruska?

3. Má Rusko systematický přístup k řešení regionálních konfliktů, nebo se opírá především o intuici, dobrou vůli zaoceánského "strategického partnera" a dokáže působit jen "podle okolností" v režimu následných reakcí na to co už nastalo a je nezvratné? (Pro příklad: Přístup Chruščeva k zažehnání Suezské krize se vyznačoval originalitou a silná pozice tehdejšího SSSR v té době přesvědčila Velkou Britanii a Francii o vážných úmyslech Moskvy a byla důležitá pro překonání tamní krize.)

Dát co nejdříve odpovědi na tyto otázky je v zájmu Ruska i světa.

Převzato z Fondsk.ru

***

Blízkovýchodní lobing v USA: Bahrajn, Saudská Arábie, Jemen

Sergej Kosťjajev

Duben 11, 2011

Spolu s válkou v Libyi, na kterou je soustředěna pozornost amerických sdělovacích prostředků, probíhají nepokoje i v dalších zemích: Bahrajnu, Saúdské Arábii a Jemenu. Místní „plukovníci“ nepoužívají tanky a letadla, ale přes to se nevzdávají bez boje. I u nich jsou desítky mrtvých a raněných. Přesto se o nich z amerického tisku nelze nic dozvědět.

Cožpak Bílý dům cenzuruje vydání ABC, NBC, CBS, aby nevytvářel další problém svým „bastardům“? Nikoliv, je to trochu jinak. Američané nejsou jako Evropané, nezajímají je události ve světě, dvě třetiny z nich nemají pasy a nikdy nebyli za hranicemi. Zprávy v Americe se většinou týkají návštěv prezidenta a ministra zahraničí, anebo zvláštních vyhlášení prezidenta o těch kterých světových událostech. Situace se mění jen při takových záležitostech, k jakým došlo v posledních týdnech v Japonsku.

Na rozdíl od zpráv z Libye se Washington snaží neobracet pozornost na své spojence Bahrajn, Saúdskou Arábii a Jemen, a nehodlá informovat o metodách vypořádání se s demonstracemi v těchto zemích, u nichž si nedělá starosti s potlačováním lidských práv. Přitom v Jemenu se silně aktivizovala al-Kájda. Tím ale američtí novináři své čtenáře nezatěžují. Čím vlastně tyto země pro Washington jsou?

Bahrajn: Základna námořních sil

Podle vojenské dohody z roku 1991 je Bahrajn sídlem americké páté flotily. Bahrajn má zase své obchodní zájmy v USA. Je to pro něj odbytiště textilu. Existují dohody o textilních kvótách a daňové dohody s USA. Je zamezeno dvojímu zdanění příjmů občanů USA, kteří v Bahrajnu pracují a rovněž poddaných bahrajnského krále v USA. Nyní je snaha prosadit dohodu o volném obchodu. Lobbování zde pokračuje, aniž by se brala v úvahu situace s porušováním lidských práv v této zemi.

Saudská Arábie: bohatý kamarád s fíky v kapse

V roce 1951 byla podepsána dohoda tohoto království s USA o vojenské spolupráci. Od té doby je tam přítomna vojenská výcviková základna Spojených států. Od roku 1975 vydalo 52 subjektů z této země 73 miliony dolarů na služby stodvaceti washingtonských konzultačních firem. Lobbuje se v záležitostech vývozu ropy, celních předpisů, kontroly pobřežní ochranou USA. Konzultace ohledně zakázek na americké zbraně. Washingtonské firmy jsou najímány pěti členy královské rodiny. Konzultace jsou žádány ve finančním poradenství, v oboru vládních cenných papírů a PR ve „funkci“ velvyslance dobré vůle OSN.

Přes vojenské společenství nejsou vztahy s USA bez mráčků. Jednotliví členové královské rodiny podporují islámské fundamentalisty. Proto ke zlepšení obrazu v USA existuje speciální PR kampaň. Po 11. září najalo velvyslanectví Saudské Arábie washingtonskou agenturu za 24 miliony dolarů. Ta má ještě 12 subdodavatelů.

Specifické je aktivní lobování za přistoupení k WTO. Země má na export jen ropu, která nemá k WTO vztah. Přesto se Saúdové o členství intenzivně snažili prostřednictvím významných firem. Od roku 2005 je Saudská Arábie ve WTO. Jejich žádost byla podána v roce 1993. Ve spojení s tím se jeví netrpělivost některých ruských pozorovatelů ohledně délky jednání o členství ve WTO s RF udivující.

Jemen: v čele boje proti al-Kájdě

Američané zajišťují vojenskou pomoc Jemenu od roku 1979. Za kuvajtské války se Jemen postavil na stranu Saddáma Husajna. Od 11. září 2002 je spojencem USA a na "válku proti teroru" dostává ročně od USA 20 milionů dolarů. Od roku 1989 najalo 7 představitelů státu a 12 washingtonských právníků za 219 tisíc dolarů pro realizaci svých zájmů. Ministerstvu zahraničí Jemenu se však v letech 1992 až 2000 nepodařilo zapojit firmu Baker Botts LPP na vyřešení pohraničního sporu se Saúdskou Arábií.

Ostatní lobbování se tradičně týká ropy a zbraní. Výuka jemenských vojáků, americko-jemenská vojenská cvičení, nákup amerických zbraní. Na pozadí lidových protestů se v zemi silně aktivizovala al-Kájda. Mnozí vojáci opustili svá místa a dezertovali. Bílý dům zavírá oči nad způsobem, jakým jsou potlačovány demonstrace.

Závěrem lze napsat, že stejně jako Egypt, i Saúdská Arábie a Jemen v letech 1950 až 1970 využívaly Arabské informační centrum ve Washingtonu k vybudování společné lobbistické strategie. Když se situace změnila, začali místní vládci jednat samostatně. Bahrajn po obdržení samostatnosti ihned vsadil na USA. Saúdská Arábie vládnoucí deseti procenty světových zásob ropy využívá USA jako odbytiště a povoluje financování terorismu. Jemen se více zabývá domácími otázkami. Nakonec jsou všechny tři státy spojenci USA, a z toho plyne neochota americké administrativy kritizovat je za tvrdost k demonstrantům.

Převzato z Expert.ru

***

Chu Ťin tao: Rusko a Čína musejí upevňovat spolupráci na obranu světa

 

Duben 14, 2011

Za nynějších mezinárodních podmínek musejí Rusko a Čína všemi prostředky upevňovat své strategické partnerství. Je nezbytné bránit vlastní zájmy, ale rovněž zájmy světa. Chu Ťin tao to řekl v rozhovoru s Medveděvem, který je v Číně na dnes již začínajícím summitu BRIC.

Dále čínský prezident řekl, že „obě země musejí naplno využívat své přednosti a ohromné rezervy“ pro upevnění vztahů. Podtrhl spolupráci v oblasti výstavby rusko čínského plynovodu a dalších velkých energetických objektů.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku