Svět ruskýma očima 63

Reklama


Češi obviňují Ukrajinu v rusofobním špionském skandálu

Vadim Truchačev

Květen 18, 2011

Mezi Ukrajinou a ČR vzplanul špionský skandál. Země vyhostily vojenské atašé. Záležitost je krom toho i politická, pojí se k poskytnutí českého azylu „oranžovému“ ministru, na kterého Ukrajina vydala zatykač. Takto to chápe Praha.

Záležitost trvá od 13. května, kdy šel na kobereček na ukrajinské ministerstvo zahraničí dočasně pověřený český diplomat Pivoňka, jemuž byla předána nóta. V ní byli dva spolupracovníci vojenského atašé českého velvyslanectví v Kyjevě označeni za „persona non grata“. Oba provinilci shromažďovali pod diplomatickým krytím informace o vývoji raketových kosmických systémů, které Ukrajina dělá pro Rusko. Češi přitom upláceli ukrajinské úředníky. Diplomaté chycení při činu letěli urychleně z Kyjeva do Prahy.

Češi reagovali 17. května, kdy na oplátku vyhostili ukrajinského vojenského atašé. Ukrajinci to ohodnotili jako neadekvátní. Poté se do věci vložil známý nepřítel Ruska Schwanzenberg. Obvinil Ukrajinu, že se tak mstí za český azyl pro bývalého „oranžového“ ministra Danylyšina. Danylyšin je podle Ukrajiny trestně stíhán za způsobení škody ve výši 1,75 milionů dolarů. Po jeho zmizení po něm bylo vyhlášeno pátrání. V Praze jej sice zadrželi, ale vyhověli požadavku ukrajinské opozice a nevydali jej. Zločinec Danylyšin si v pohodě žije v ČR a má zastánce v samotném ministru zahraničí.

V ČR je parlamentní demokracie, kde zahraniční politiku neřídí k Rusku a Ukrajině loajální Klaus, ale vláda. Ta je pravicová a sympatie k Janukovičovi u ní nelze očekávat. Je totiž považován za „ruku Moskvy“a pro pražskou vládu nic horšího nemůže být. Nejhorlivějším představitelem této politické scény je bývalý prezident Havel a nynější ministr Schwarzenberg. Oba jsou věrní přívrženci oranžových. O orientaci české vlády svědčí její postoje v době plynové krize v roce 2009 i nepozvání Ruska na pražskou konferenci představitelů zemí zahrnutých do programu EU „Východní partnerství“. Rusko je také východní partner EU. Jeho nepozvání je tedy svědectvím o protiruském charakteru programu. Schwarzenberg svůj protirusismus demonstruje na každém kroku.

Současný špionský skandál by byl běžnou událostí, kdyby jej Schwarzenberg nepřeváděl do politické roviny. Případ s Danylyšinem dosvědčuje snahu překazit vyšetření zpronevěry u tohoto člověka ukrajinským soudem. Rusofobní tendence mezi českou elitou (není taková všechna) nemají nic společného s demokracií ani s lidskými právy.

Převzato z Pravda.ru

***

Národnostní otázka

Země světa vstoupily do boje o nejvyšší funkci v MMF

Rostislav Rjabko

Květen 19, 2011

V současnosti má naději získat křeslo šéfa MMF krajanka DSK Christine Legarde, francouzská ministryně ekonomiky a financí. Svého kandidáta ovšem navrhnou i rozvojové země, jimž se otevřela výhodná možnost připomenout svůj rostoucí význam ve světě.

V MMF je začleněno 187 zemí. S tichým souhlasem USA vždy vede tuto instituci Evropan. Naopak Američané vévodí Světové bance. Třetí srovnatelná instituce není, nezbývá tedy pro rozvojové země nic dalšího. O nejvyšším postu v MMF se hlasuje. Počet hlasů je úměrný podílu příspěvků do fondu. Největší příspěvek jde od USA, a tomu odpovídá 16,74 % hlasů. Následuje Japonsko s 6,01 % hlasů. Společný podíl jdoucí z EU dává 32,07 % a z rozvojových zemí zařazených mezi G-20 dává o málo více než 15 %. Na všechny ostatní země z G-20 připadá 30,05 %.

Nejpravděpodobnějším kandidátem na místo hlavy MMF je Christine Legardeová, kterou již otevřeně podpořilo Švédsko ústy svého minstra financí Borga. Podle The Wall Street Journal má rovněž podporu Londýna a Berlína. Tato dáma vede ministerstvo financí Francie od roku 2007. Do té doby po více než 20 let pracovala v právní společnosti Baker & McKenzie. Coby ministryně financí se věnovala především řešení zadluženosti států eurozóny. Někteří upozorňují, že je oproti bývalému šéfovi MMF málo energická. Bez odmlouvání provádí politiku Sarkozyho, v otázkách dluhové krize bere v úvahu názory německé vlády a bankéřů. Proti její kandidatuře může však hovořit její národnost. V šedesátipětiletém trvání MMF jej po třicet šest roků vedli Francouzi. A konečně může proti Legardeové říci své i francouzský Vrchní soud, pokud zahájí šetření. V květnu podal k soudu návrh státní prokurátor Nadal na prošetření skutečnosti, že v roce 2007 překročil ministr financí své kompetence ve věci podnikatele Bernarda Tapieho.

Další překážkou pro Legardeovou může být eventuální návrh kandidatury od Německa svého bankéře Axela Webera. Od roku 2004 do dubna 2011 vedl Německou banku. Jemu se přičítá za zásluhu vybřednutí Německa ze světové finanční krize a jeho stabilní hospodářský růst.

Ovšem říci své slovo jsou připraveni i kandidáti rozvojových států. Jich se finanční krize nedotkla. Dnes jsou podle své HDP v první desítce států čtyři země, které se nazývají rozvojové. Druhá je Čína, třetí Indie, šesté a sedmé Rusko a Brazílie. Na jedenácté místo se řadí Mexiko, u něhož se předpokládá, že se po roce 2016 dostane mezi deset prvních.

Další možní kandidáti na šéfa MMF: bývalý turecký ministr hospodářství, ekonom Kemal Dervis, jihoafrický představitel národního plánovacího výboru Trevor Manuel, bývalý mexický ministr financí Jose Angel Gurria a náměstek předsedy plánovacího výboru Indie Montek Singh Ahluvalia. Ve světových ekonomických i politických kruzích jsou všichni známi. Gurria má funkci v OECD, Montek Singh pracoval 21 let ve Světové bance, Manuel je jedním z nejtalentovanějších ekonomů JAR. Je zde ještě kandidát Kazachstánu Grigorij Marčenko. Je to současný předseda Centrální banky Kazachstánu, který byl v roce 2003 vyhodnocen časopisem Euromoney jako nejúspěšnější představitel takového instituce.

Mluvčí EK Pia Ahrenkilde-Hansenová sdělila podle přání předsedy Barrosa, že Evropa musí mít silného kandidáta, aby se dokázala vypořádat s potížemi evropské ekonomiky, v prvé řadě s evropskou dluhovou krizí. Největší přispěvatel do MMF tak postaví svého kandidáta.

Převzato z Lenta.ru

***

Grinberg: Rusko by mělo začít komplexní modernizaci SNS

Květen 20, 2011

Ruslan Grinberg je členem korespondentem Ruské akademie věd, profesorem ekonomie a ředitelem Institutu ekonomie. V rozhovoru pro Rian.ru uvažuje o tom, co ztratily bývalé sovětské republiky rozpadem SSSR, a jak je možné důsledky rozpadu překonat. Jeho názor je, že k rozpadu nemuselo dojít a stát mohl, až na pobaltské země, zachovat celistvost. V pobaltských zemích většina obyvatel po samostatnosti toužila. V ostatních republikách byli obyvatelé po sedmdesátiletém soužití se Sovětským svazem ztotožněni. Na rozpad měly vliv objektivní příčiny, ale především subjektivní.

V prvé řadě hrála roli mimořádná centralizovanost, která plynula z direktivního plánování veškeré sovětské ekonomiky. Neexistovala nebo jen nepatrně byla přítmna svoboda akcí a manévrování jak v republikách, tak v útvarech na nižší úrovni. Všechno řešilo centrum. Proto silně záleželo na vztazích jednotlivých republik s Moskvou, s Gosplanem, s ministerstvy, atd. Republikovým elitám se to samozřejmě nemohlo líbit.

Za druhé byl rozpor mezi potřebou modernizace vědeckotechnického procesu a zaostalostí ekonomiky, která nebyla založena na tržních stimulech, ale na administrativním donucování. Všechno naplánovat dopředu není možné. Navíc je v principu direktivní plánování kontraproduktivní pro inovace. Tak bylo jasné, že se místní orgány budou chtít zbavit direktivního řízení. To ovšem neznamenalo, že se musí chtít zbavit Sovětského svazu. Nyní záviselo na vedení jednotlivých složek státu, na jejich prozíravosti a schopnosti vidět společenské dopady. Gorbačov tím, že dal sovětským lidem volnost, otevřel Pandořinu skříňku. Svobodě nebyli přivyklí. Najednou se objevil nacionalismus a separatismus. Nastal "partikulární šovinismus". Způsobovaly jej ambiciózní osobnosti, které podněcovaly přátelství nebo nepřátelství podle svého náhledu. Povstala část společnosti proti celku. Neškodná hrdost na svůj region se změnila v nesoudnou sebechválu, nadřazený vztah k sousedům a dalším zemím.

Ke všemu se dostavily debaty o tom, kdo na koho doplácí. Republiky se domnívaly, že své zdroje předávají do jakýchsi chimérických center v Moskvě, kterou tím živí. Jelcinova Moskva uvažovala právě naopak. V důsledku toho nastal chaos v zásobování. Výsledkem bylo „kolektivní šílenství“ – republiky měly dojem, že je nutno se rychle oddělit od ostatních. Představovaly si, že potom přijde vytoužený šťastný život. Leckdo v tu dobu spoléhal na pomoc jiných sousedních zemí. Pobaltí na pomoc ze Západu, jižní republiky na pomoc Turecka a Íránu. Tam viděly ráj.

Sice historie nedává možnost změnit to, co se stalo, ale alternativa rozpadu státu byla. Mohla být dojednána s vůdci bývalých sovětských republik dohoda o Svazu suverenních států. Mohlo k tomu dojít, kdyby nebylo puče ze srpna 1991. Tehdy však nabraly převahu vládychtivé elity a dobrodušný důvěřivý lid měl představu, že všechno co bylo dobré v původním státě, zůstane, a doplní se to o vymoženosti demokracie a trhu.

V okruhu Jelcina tehdy existovaly dvě svérázné teorie: „teorie břemena“ a „teorie připlazení se“.

Břemenem měly být pro Rusko ostatní republiky. Jakmile se jich zbaví, bude ráj na zemi. Jenže místo toho nastoupila liknavost v hospodaření, nesprávné propočty, když si započetli všechno do svých aktiv a nakonec z toho vznikla mystifikace. Rozklad společného hospodářství byl škodlivý pro všechny. Ukázalo se, že musí existovat více či méně pevné, ale přece jen jednotné hospodaření, aby fungovaly přednosti ekonomiky v co nejširším tržním prostoru. Jak věda, tak praxe potvrdily, že je k tomu třeba minimálně 280, případně i 300 milionové obyvatelstvo.

Připlazování se objasňovali Jelcinovi jak místní, tak zahraniční „experti“. Podstata měla spočívat v tom, že se republiky od Ruska stejně neodtrhou a že samy „přilezou“. Jenže i to byl omyl. Autorovi tohoto rozhovoru bylo jasné, že budou celní bariéry, že nebude jednotná měna a veškeré přednosti „reálného socialismu“ budou ty tam.

V prvních dokumentech SNS byla čistá „manilovština“: zachování jednotného hospodářského prostoru, jednotné měny apod. Nic se z toho nepodařilo. Lze tedy opakovat, že stát se rozpadl především ze subjektivních příčin.

Rusové byli v převážné většině opiti svobodou, a Gorbačova a Jelcina považovali div ne za nadlidi, kteří je přivedou ke štěstí. Infantilita. Mnozí spoléhali na to, že nějací noví mýtičtí přátelé pomohou. Jenže všechno bylo špatně.

Gorbačov dal základ tržnímu sociálnímu státu uvolněním podnikání. Projekt nové svazové dohody byl předložen republikám s tím, že v centru zůstane jenom zahraniční politika, vydávání peněz a infrastrukturní odvětví. Ostatní mělo být věcí republik. Jenomže nadšeným intelektuálům a místní nomenklatuře to už v tuto dobu bylo málo. Vyřešili to po svém. Avšak k transformaci nebyl nikdo připraven, nebyly zkušenosti. Uplatnil se model „Washingtonského konsenzu“, vypracovaný pro málo rozvinuté státy Jižní Ameriky a Afriky. Znamenalo to půjčky u států „zlaté miliardy“. Věřitelé přiměli jednotlivé státy všechno privatizovat, liberalizovat hospodářský život a zavést tvrdou finanční politiku. Tehdy se razilo heslo, že tržní ekonomika nemusí k sobě vázat přídavné jméno „sociální“. Thatcherová i Kohl neustále sociálno odmítali. Podle nich bylo třeba se vrátit ke klasickému kapitalismu. Zásadní změny v SSSR přišly do doby, kdy stát byl pokládán za zlo a byrokracii. To však vyúsťuje v anarchii a právo silnějšího.

Obecnou volbou všech bývalých sovětských svazových republik byla transformace trhu. V každé republice byla situace jiná a každá šla svou cestou. Nejtvrdší cestou – šokovou terapií – prošlo Rusko. Měkčí formu ekonomické transformace mělo Moldavsko a Kyrgyzie. Uzbeci a Bělorusové volili pseudočínský způsob, s velkým podílem státního řízení ekonomiky. V celém postsovětském prostoru vylévali s kalnou vodou „reálného socialismu“ i to dobré – vzdělání, zdravotnictví, vědu a kulturu. Většina z těchto republik namísto mezi „premianty“ spadla do „třetí“ kategorie.

Bývalé svazové republiky si vytvořily nové státy a Rusko ztratilo imperium. Dobré by to bylo tehdy, kdyby to vyvažovaly materiální přínosy. Jenže tak to není a ruský lid je odsouzen k dlouhotrvající trpělivosti. Moskva je prý na prvním místě na světě v počtu miliardářů. Není se však čím chlubit. Bylo by to v pořádku, pokud by se jednalo o sociální stát, kde střední třída tvoří dvě třetiny obyvatelstva. Jenomže v Rusku je to jen 20%.

Vrchol propadu států bývalého Sovětského svazu byl v letech 1994 až 1998. Nejvíce se propadly Tádžikistán, Gruzie, Moldávie, Ázerbajdžán a Ukrajina, u nichž se snížil ve srovnání s rokem 1991 HDP více než dvojnásobně.

Jednou z vážných příčin poklesu byl rozpad hospodářských svazků mezi republikami. Ukázalo se mnoho neefektivních provozů. Ztrácel se zpracovatelský a vysoce technologický průmysl, ale rostla těžba surovin. Na světových trzích se postupně zlepšily podmínky. Vzrostla cena energetických surovin. V zemích SNS se tím zlepšila hospodářská situace. Pomohlo i přizpůsobení se novým geopolitickým podmínkám. Od roku 2000 do roku 2008 v těchto zemích ekonomika soustavně rostla. Postsovětská Eurasie se změnila z regionu propadu na region nejdynamičtějšího rozvoje. V roce 2006 vcelku země SNS překročily objem HDP bývalého SSSR. V jednotlivých zemích bylo ale tempo růstu rozdílné. Gruzie, Moldávie, Tádžikistán a Ukrajina objem z roku 1991 nedosáhly. Ázerbajdžán jej zdvojnásobil.

Hospodářský růst podmínil jenom růst poptávky po energetických surovinách a ceny těchto komodit. K žádným novým mezinárodním specializacím nedošlo. Suverenita hospodářský rozvoj nepřinesla. Lidé chtěli nezávislost a stali se její první obětí. Pouze vlády a „načalstvo“ si žije lépe než v období sovětů.

Pro budoucnost jsou nezbytné integrační kroky. Skutečné, nikoliv ta řečnická zaklínadla. Celní unie, zdá se, začíná fungovat. Hodně záleží na Rusku, které musí být iniciátorem modernizace zemí SNS. Signál musí přijít odtud. Nesmí být zaváděny staré pořádky, nesmí se přikazovat, ale musí se vytvářet prostředí. Také se nemůže pokračovat v současném vývoji, kdy Rusko, Kazachstán, Ázerbajdžán a Turkmenistán prosperují ze svých zdrojů a ostatní jenom přežívají. S přírodními zdroji lze nakládat tak, aby se revitalizovalo to, co zůstalo ze sovětského vědeckotechnického potenciálu. Aby bylo možno vyrábět a prodávat výrobky, byť třeba jen na trzích států SNS, s cílem dosáhnout rychlý zisk. Na dlouhodobých projektech už se musí podílet stát. Lidé musejí pochopit, že stát je rovnoprávný hráč na trhu. Že plní společenský zájem. Existují takové oblasti života, které nemohou podléhat samoregulaci. Je to zdravotnictví, vzdělávání, věda a kultura. Ty trh nezvládne. A právě tyto sféry jsou barometrem společenského a ekonomického zdraví národa.

Převzato z News.mail.ru

Přejít do diskuze k článku