Svět ruskýma očima 79

Reklama


Krach diplomatické izolace Muammara Kaddáfího

Sergej Balmasov

Červenec 29, 2011

Selhání Západu na diplomatickém poli má nemenší význam než potyčky mezi pohlaváry opozice. Uznání prozatímní národní rady v Benghází Velkou Britanií dne 27.července je na Západě vydáváno za jasnou Kaddáfího prohru a diplomatickou izolaci. Ta také byla jedním z cílů Západu. Jenže všechno je jinak.

V předvečer britského uznání 26. července rozšířila media zprávu venezuelského zástupce v OPEC Raphaela Ramireze, že je tato organizace rozhodnuta nezvyšovat Západem žádané objemy těžby ropy. Důvodem požadavku na zvýšení těžby jsou vysoké ceny této suroviny. Důvodem odmítnutí je bombardování Libye a rozhodnutí bude platit dotud, dokud bude bombardování trvat, neboť Libye je členem OPEC. Ramirez řekl: „Nemůžeme zaplavit trh ropou a usnadnit NATO podmínky k bombardování země – producenta ropy.“

Protože země OPEC kontrolují značný podíl těžby ropy ve světě, určují z velké části i její cenu. Pozice OPEC a Venezuely zjevně převažuje nad britským flirtem s libyjskými povstalci.

Role Alžírska v libyjském konfliktu by mohla vycházet z nikoliv přátelských vztahů této země s Libyí. Plukovník se totiž stavěl do pozice vůdce v regionu a Alžírsko to silně dráždilo. Avšak nyní prokazuje Kaddáfímu oficiální i neoficiální pomoc. Jeho vedení hlasitě odsuzuje cizí vměšování do věcí Libye a vyzývá NATO, aby ukončilo bombardování a ponechalo Libyjce vládnout si samostatně. V únoru a v březnu Alžírsko odmítlo poskytnout svůj vzdušný prostor NATO a předávalo údaje ze svých radarů o příletu letadel NATO k libyjským hranicím do Tripolisu. Přestože pod tlakem Západu oficiálně zmrazilo Kaddáfího konta ve svých bankách, neoficiálně na to kašle. Benzin do Libye přichází z Alžírska, protože libyjské závody na zpracování ropy byly zničeny. Z Alžírska dostává i potraviny.

To všechno silně rozčiluje povstalce. Stěžují si na alžírské lety do Libye s žoldnéři a zbraněmi. Alžírsko muselo oficiálně vysvětlovat Francii, že nedodalo Libyi několik set džípů se zbraněmi.

Alžírsko už téměř 20 let bojuje s islámskou hrozbou. V roce 1999 se už zdálo, že nastal zvrat, avšak v roce 2006, po vytvoření jednoho z článků al-Kájdy v Maghrebu, se situace opět zhoršila, zejména v posledních měsících. Alžírsko výrazně posílilo ochranu své jihozápadní hranice před bandami fundamentalistů, kteří jsou vybaveni těžkými zbraněmi, nakradenými při rabování v libyjských skladech.

Pro Alžírsko je zachování Kaddáfího režimu příslibem přežití. Pozice zemí Africké unie je opačná než pozice zemí NATO. Clintonová neustává ve výzvách k odmítání Kaddáfího režimu. I přes určité kolísání žádá Africká unie vyřešení konfliktu mírovou cestou a za legitimní považuje režim Kaddáfího.

Kolem 20. července vysadilo NATO do hlubokého plukovníkova týlu žoldnéře z Francie a Kataru, kteří obsadili tři oázy. Za úkol měli odříznout plukovníkovo území od pomoci vůdců tuaregských kmenů ze Sahelu. Přestože NATO pomáhá povstalcům a nedovoluje Kaddáfímu je porazit, je jejich postavení čím dál horší. Kvůli vzdálenostem je obtížné jim poskytovat rychlou podporu a lybijská armáda spolu s kmenovými milicemi je rozprášila a vytěsnila až k jižní hranici země. Žoldáci se snažili uniknout do sousedních zemí, ale byli zastaveni vojáky z Nigeru a Čadu. Ze severu přišli rychle kaddáfisté a "šampioni arabské demokracie" byli v pasti.

Podobné jednání sousedů Libye není vůbec výjimečné. Důvod je jednoduchý. Kaddáfí často podpořil své sousedy v těžkých chvílích a ti mu to nyní oplácejí. Niger v tuto dobu také nemá právě nejlepší vztahy se Západem. Jak čadští kmenoví vůdci, tak vedení Nigeru nestojí o příchod ozbrojených cizinců.

Toto všechno ukazuje na krach snahy o izolaci Kaddáfího režimu a svědčí o tom, že malé země nehodlají bezpodmínečně přijímat diktát Bruselu a Washingtonu.

Převzato z Pravda.ru

***

Jak zahynul prezident Polska

dolboeb

Červenec 29, 2011

Poláci zveřejnili podrobnou zprávu vládní komise o okolnostech konce prezidentského letadla. Záležitost je jasná a od roku 2010 v ní není nic nového.

Kapitán letadla naprosto zřetelně a jednoznačně vysvětlil vedoucímu prezidentského protokolu (15 minut před katastrofou), že na smolenském letišti není možno přistát a že je třeba odletět na letiště náhradní. Doslova: „V tuto chvíli a za těch podmínek, které nyní jsou, přistát nemůžeme. Zkusíme se přiblížit, uděláme jeden pokus, ale zřejmě z toho nic nebude. Můžeme půl hodiny viset a odletět na náhradní.“

Vedoucí protokolu nedal souhlas se zrušením přistání ve Smolensku. Zjevně to nebylo jeho rozhodnutí, ale rozhodnutí pasažérů letu. Argumenty pro přistání se dále neuvádějí. Lze však postoje účastníků pochopit z přímé řeči, která se zachovala. Piloti správně a čestně zdůvodnili nemožnost normálního přistání a politici nezohlednili variantu náhradního přistání.

Všechno další, co se ve třistapadesátistránkové zprávě uvádí, o výšce stromů kolem letiště, o chybě vkládání informací do systému TAWS, o tom, že piloti neměli povolení, o předletové TO prezidentské paluby, všechno je zajímavé, ale zcela nepodstatné. Věc je jasná jako boží den. Pilot čestně varoval před nebezpečím přistání s letadlem, ale "načalstvo" odmítlo slyšet. Mělo ovšem poslední slovo.

Poláci nebudou mít nikdy odvahu nazvat věci pravým jménem a neoznačí za viníka Kaczyńského, který vydal příkaz k vykonání nemožného. Jenomže bez poctivého závěru ze zjištěných faktů bude celá ta klopotná práce s oficiálním šetřením k ničemu. Je zvláštní, že se Poláci dosud nedokázali zastydět.

Převzato z Besttoday.ru

námět: Stan

***

Sarga má pokračování

roizman

Červenec 28, 2011

Organizátorům a účastníkům napadení vesnice Sarga bude sděleno obvinění z banditizmu a masových nepokojů.

Bylo provedeno velké množství šetření. Přitom bylo zjištěno, že osoby, které do Sargy přijely z Jekatěrinburga, patřily do organizované zločinecké skupiny. Vyšetřování má svědectví o tom, že zločinecká skupina byla svolána po telefonátu odsouzeného, který si odbýval trest v jednom z nápravných zaříení v uralském regionu. Na základě toho byl zločin překvalifikován z chuligánství na mnohem těžší kalibr – banditismus. Při pátrání se našly předměty použité útočníky: maska s otvory pro oči, baseballová pálka a plynová pistole.

26. a 27. července se uskutečnilo šetrření vyšetřovací komisí RF za účasti operativních pracovníků ministrstva vnitra RF pro Uralskou oblast a pracovníků speciálních sil. Byli zadrženi organizátoři a aktivní účastníci útoku (6 osob). V nejbližší době bude zadrženým sděleno obvinění z banditismu a účasti v masových nepokojích. Bude požádáno o jejich uvěznění. Po dvou uprchlých bylo vyhlášeno federální pátrání za účelem zadržení. Vyšetřují se i další podezřelí. Počítá se s obviněním z trestných činů všech osob, které se účastnily napadení Sargy.

Převzato z Livejournal.com

námět: Stan


***

Kauza třinácti neonacistů

Olesja Gerasimenko, Elena Šmarajeva

Červenec 25, 2011

Dne 11. července byl u Moskevského městského soudu vynesen rozsudek v bezprecedentním případu. Neonacisté ze skupiny "NSO-Sever" byli uznáni vinnými z dvaceti sedmi vražd a více než padesáti napadeních. Ze třinácti odsouzených jich pět dostalo doživotí a ostatní od deseti do dvaceti tří let. Všichni jsou mladí. V době zatčení bylo nejstaršímu 27 a nejmladšímu 17 roků. Na vrahy nevypadali. Byl tam programátor, zběh, studenti, žák. Jedno děvče. Při čtení rozsudku se usmívali a mávali známým v soudní síni.

Mladí zločinci si své oběti vybírali podle toho, zda se jednalo o neruské typy. Napadali je na ulicích i kolem domů.

NSO (Nacionálně-socialistické hnutí) se vydávalo za jedinou legální nacionálně socialistickou organizaci v Rusku připravenou zápolit o politickou vládu v zemi. Jeho zakladatelem byl nacista Rumjancev. Kandidáti za NSO se zúčastnili v roce 2005 a v zimě 2007 – 2008 voleb do místních orgánů v Podmoskevské oblasti. Nikdy neuspěli. Jejich ideologové propagovali rasovou a národnostní nadřazenost Rusů, jakožto převažující složky. Konali mítinky, agitovali a propagovali se v internetu. Mládež k sobě vábili organizováním výcviku s výukou práce se zbraněmi, útoků na budovy a pěstního boje. Po čase se rozdělili na několik buněk: NSO-Západ, NSO-Jihovýchod a NSO-Sever.

NSO-Sever vedl dvacetisedmiletý Molotkov, snící o kariéře politika. Politické pletky se mu dařily, ale příliš se mu nedařilo velet sportovním a agresivním bitcům. Nový rok 2008 označil za rok bílého teroru. Ovšem on sám nikoho nezabil. Do buňky vstoupili další členové, někteří z nich už vraždili dříve, doposud však na vlastní pěst. Nakonec se jich sešlo třináct, mezi nimi jedenadvacetiletá studentka žurnalistiky. Za několik měsíců se z radikální politické organizace stala banda vrahů. Od února 2007 do července 2008 mají na svědomí více než padesát napadení a dvacet šest vražd. Mezi zavražděnými byli i dva jejich souvěrci, keré podezírali z donašečství. Dvacátou sedmou obětí byl antifašista z Noginska. Vrah, jímž byl faktický šéf buňky Tamamšev, ztratil v euforii z činu mobil. Našla jej policie. Tím byla zachycena stopa. To se stalo 16.března 2008. V létě došlo k prvním zatčením. Ve vězení se ocitli tři zločinci. Jádro buňky bylo ještě na svobodě.

Jednu ze svých vražd snímali kamerou, včetně hrůzného nakládání s tělem oběti po smrti. Po této vraždě se rozutekli, avšak 22.července spadla klec. Bezpečnostní složky vpadly do bytu. Nejzuřivěji si počínal nacista Tamamšev, který poranil jednoho z pracovníků FSB na krku.

Po stránce chování byl Tamamšev charakterizován jako zvíře, jako stroj na zabíjení. Člověk bez víry, bez názorů. On byl vůdcem buňky. Ač pozici vůdce měl Molotkov, Tamamševa se bál a poslouchal jej.

Tamamšev v průběhu procesu zkoušel kde co. Přiznával se a zase bral přiznání zpět, zkoušel dělat blázna. Nic mu nepomohlo. Dostal doživotí, na svědomí má devět vražd.

Druhý člen bandy Michajlov byl systematický. Své oběti vybíral důkladně, většinou gastarbeitery, zlatou kavkazskou mládež a dokonce jednoho majora policie. Jednotliví členové buňky měli své okruhy "zájmů". Někteří se soustřeďovali na Židy, ale většinou zabíjeli Kyrgyze, Uzbeky, Armény, Turky a Ázerbajdžánce.

Mezi členy byl rodiči opuštěný chlapec, ale i syn moskevského inženýra nebo syn důstojníka. Jediné děvče mezi vrahy, studentka žurnalistiky, byla dcerou lékařky a ředitele literárního časopisu Moskva. Rozmazlovaná, přelétavá, psala verše. Přitom se seznámila s mladými nacionalisty. Při oslavě svých dvacátých prvních narozenin zavraždila se svým přítelem darovaným nožem dva Uzbeky. Byla poslední, kterou chytili. Stalo se to v Kišiněvě, kam utekla. Při přelíčení se hájila tím, že o nacionalistech psala a jakožto novinářka je musela studovat zevnitř. K vině se nepřiznala. Vyfasovala 19 let.

Je lehké ztratit ze zřetele, že všechny členy sjednocuje NSO. V době, kdy už se buňka "přibližuje k bílé revoluci" a číhá na své oběti na okraji Moskvy, zůstává legální. I když už bylo zaměření na Tamamševa a Michajlova, vedl NSO jako před tím bývalý asisitent poslance Státní dumy Rumjancev. Ten se stihl včas od celé záležitosti distancovat – vystoupil z organizace. Napsal prohlášení, v němž tvrdí, že jakmile pochopil, že je v NSO tolik bijců, odešel. Bylo to v dubnu 2008, krátce před prvními zatčeními. Co Rumjancevovi pomohlo, zda intuice nebo známosti mezi orgány činnými v trestním řízení, není jasné. Na něho žádné trestní řízení zavedeno nebylo. Figuroval jen jako svědek. Prohlásil, že od své ideje neustoupí. Podle něho to, co se stalo je zločin, ale idea je správná.

Shovívavost orgánů činných v trestním řízení k Rumjancevovi pochopitelně budí podezření.

V noci po oznámení rozsudku byla zapálena synagoga. Jinde kdosi zosnoval výbuch v budově okresního vyšetřovacího zařízení. Záležitost se skončila pro odsouzené, ale ne pro jejich přívržence a ideology. Rumjancev o sobě řekl, že se nechystá obnovovat NSO, ale chystá se dělat nový politický projekt.

Převzato z Besttoday.ru

námět: Stan

Přejít do diskuze k článku