Svět ruskýma očima 83

Reklama


Alexandr Lukašenko vytáhl na USA jaderné odpady

V odpověď na sankce odsouvá Minsk projekty na vysoce obohacené jaderné palivo.

 

Vladislav Kagan, Minsk


Srpen 20, 2011


Bělorusko pozastaví jadernou spolupráci s USA a zmrazí projekty na výměnu jaderného paliva. Podle Minska je to odpověď na rozšíření amerických ekonomických sankcí na Bělorusko kvůli pokračujícímu porušování lidských práv. Podle běloruských pozorovatelů se jedná o "hrubý bluf".


Tiskový mluvčí běloruského ministerstva zahraničí Savinyč poznamenal, že zavední nových amerických sankcí jde proti spolupráci a označil je za nerozumné a protiprávní. Krok nazval politicky motivovaným rozhodnutím, které odporuje mezinárodním závazkům USA. Obnovení spolupráce je možné až po ukončení hospodářského donucování Běloruska a nastolení  normálních vztahů. Zároveň s tím upozornil, že Bělorusko bude nadále zajišťovat fyzikální bezpečnost jaderného paliva v naprostém souladu s mezinárodními závazky o nerozšiřování.


Sankce jsou rozšířeny na několik běloruských výrobců: Naftan, Belšina, Grodno-Azot a Grodno-Chimvolokno. Stalo se po běloruských volbách koncem loňského roku. Západem byly silně kritizovány. Až do té doby byly sankce na pět velkých výrobců.


Dohodu o spolupráci v oblasti jaderné energetiky a o odstranění běloruských raket s jadernými hlavicemi podepsal za Bělorusko tehdejší předseda Nejvyššího sovětu a nynější nejvyšší představitel opoziční sociální demokracie Šuškevič. Loni také ministři zahraničí Běloruska a USA potvrdili souhlas ve věci jaderné bezpečnosti a nerozšiřování. Běloruský ministr zahraničí prohlásil, že Minsk zlikviduje do roku 2012, kdy se má konat pravidelný summit o jaderné bezpečnosti, všechny zásoby vysoce obohaceného uranu.


Šuškevič nedávno připomenul, že Lukašenko po svém nastoupení do funkce odmítal odstranit z Běloruska zbraně. Došlápl si na něj Černomyrdin a přesvědčil jej, že jaderné záležitosti nejsou k žertování ani z pohledu Ruska, ani z pohledu Západu. Nato byly jaderné zbraně do konce roku 1995 odvezeny.  Podle Šuškeviče se běloruská vláda snaží zorganizovat obchod s jadernými odpady skladovanými pod Snovem. Šuškevič k tomu řekl:   "Prohlášení ministra zahraničí je hrubý bluf Alexandra Lukašenka, který za 17 let nedokázal odlišit státní politiku od šarvátek v kolchozním vepříně. "


Běloruská politoložka Abramová řekla, že americké sankce samy o sobě žádnou znatelnou újmu hospodářské situaci Běloruska nepřinesou, ale mohou být signálem pro Evropu, na kterou jsou mnohé závody vázány. To je to, co Bělorusy především znervózňuje.


Převzato z Kommersant.ru


***


Kdo se snaží navléci na Kazachstán hidžáb?

Sergej Balmasov


Srpen 19, 2011


Vláda Kazachstánu hovoří o významu boje s netradičními výklady islámu. Předseda Agentury republiky Kazachstán Kairat Lama Šarif má zato, že nebezpečí extremismu není chiméra a je třeba, aby se proti němu společně postavil stát i společnost.


O růstu radikalismu v Kazachstánu jsou i nepřímá svědectví. Děvčata nosí stále častěji do kazašských škol hidžáb a leckde i parandži, které se zde, s výjimkou některých jižních oblastí, nepoužívaly. Islám se v Kazachstánu rozšiřuje. Znepokojení vyvolaly během května až srpna ozbrojené akce islamistů v různých částech republiky, které zasáhly i jindy klidné severní oblasti.


Doposud se bojuje jen s vnějšími projevy islamismu. V Kazachstánu je používání islámského oděvu nepřirozené a současná tendence pramení z neznalosti náboženských dogmat a z důvěřivosti občanů. Na tom se podepsalo i dlouholeté potlačování tradic, i to, že se vytratila znalost islámu. Vždyť Kazaši vychovávali svá děvčata ve svobodě a nenutili je do šátků. Slovo hidžáb v kazašském jazyce není. Není možno slepě kopírovat cizí zvyky a podřizovat se cizí kultuře. To jsou myšlenky Šarifa. K problému obrací pozornost i prezident Nazarbajev. Podle vlastních slov je kategoricky proti nošení parandži i hidžábu, a to především u studentek. U Kazachů taková tradice není, a je třeba odlišovat opravdovou religiozitu od té, která je vnucovaná.


Poradce prezidenta v otázkách politických poukazuje i na to, že Kazaši nikdy nevyznávali fundamentalistický islám, nikdy u nich nebyl státní politickou silou jako je tomu v Íránu nebo v Saudské Arábii. Ostatně v Kazachstánu i v republikách střední Asie "pracují" především peníze ze saudskoarabských a katarských "osvětových" a náboženských fondů.


Astana vidí jako jedinou možnost boje s tímto jevem náboženské vzdělávání a chápající studium islámu. Avšak nikoliv zakazování hidžábu. Hidžáb je jen doprovodný jev. Znepokojivá je rostoucí islamizace země. Na jihu a západě, kde převažuje kazašské obyvatelstvo, se projevuje spřízněnost se saláfity. Ti odmítají jakýkoliv pokrok.


Vládní představitelé dosud dokáží nepoužít násilí proti těmto islamistům. Riskovali by totiž zvyšování počtu těch, kteří by bojovali za dodržování zásad své víry. Buď by emigrovali, nebo by vzali do rukou zbraně. Postavit se proti zesilování radikálních tendencí v zemi je zatím vhodné propagandou. Oděv, o který se zde jedná, je často výrazem protestu. Jeho kritikové jsou přesvědčeni, že ženy jsou takovými předpisy nuceny k něčemu, k čemu se samy nerozhodly. Je to podle nich předstupeň radikalismu. Stoupenci hidžábu se prý nechtějí přizpůsobit občanské společnosti a přejí si ji velmi radikálně předělat.


Pod hidžáb se zbraň nebo výbušnina neskryje. Pod nikáb však ano.


Vládě je rovněž podezřelá diskuse, která se v poslední době rozvinula v záležitosti legalizace mnohoženství. Někteří v tom vidí příklon k radikálním tendencím, které do Kazachstánu vnikly z arabských zemí. Mnohoženství se zdůvodňuje různě. Někdo tvrdí, že je málo mužů a mnohoženstvím se dostane na všechny ženy. Jiný připisuje důvod potřebě mít otce pro děti. Zastánci mnohoženství poukazují na to, že v zemi je 350 tisíc žen ve věku 25 až 50 let, které žádají rodinné štěstí, avšak nedokáží najít partnera. Lze takové úvahy přičíst radikálnímu islamismu? Vždyť i v mnohých předislámských společenstvích byly polygamní rodiny.


Růst islámského radikalismu nelze přisuzovat jen saúdskoarabským a katarským petrodolarům. Přesto je třeba jim věnovat pozornost, neboť imámové jsou lehce podplatitelní.


Postsovětské úspěchy Kazachstánu v ekonomice jsou ve srovnání s jinými postsovětskými republikami nesporné. Avšak kritici poukazují na to, že jsou z velké části důsledkem exploatace přírodních zdrojů, což slouží především věrchušce a představitelům kmenů blízkých Nazarbajevovi.


V některých oblastech je společnost nezdravá. Neradostnou situaci využívají radikálové. Radikální nálady se projevují především u západních Adajevců, kteří mají dlouhodobě nároky na vládu, která jim přiděluje malý podíl ze zisku z plynu a ropy. Tyto suroviny se nota bene těží na jejich území. A ještě ke všemu jsou některými centristy nazýváni nestabilní složkou.


Pro vládu je ještě nebezpečnější wahábismus, jehož výskyt byl pozorován v severním Kazachstánu v Akťubinské oblasti, téměř na hranici s Ruskem.


Všechno to jsou projevy nespokojenosti s tím, že se už dříve nebral zřetel na potřeby "jiných" Kazachů a ti se nyní na ně snaží upozornit namísto diskusemi o sociálních problémech diskusemi o hidžábu, parandže a mnohoženství.


Převzato z Pravda.ru


***


Asad: Sýrie čeká pomoc od Ruska

Sergej Balmasov


Srpen 22, 2011


Západ znatelně zesiluje tlak na Sýrii. Vysocí diplomaté Velké Britanie, Francie, Německa a USA to nikterak netají a v tomto smyslu se vyjádřili. Obama požaduje od Asada rezignaci. USA zmrazila veškerá aktiva Sýrie ve své zemi a ve svých bankách a učinila s tím spojené sankce na tento stát. Jednoduše řečeno – Spojené státy využívají veškeré své možnosti k nátlaku na Sýrii včetně obviňování z událostí již minulých. Washingtonu horlivě přizvukuje Brusel, především ústy své představitelky zahraničních vztahů Ashtonové, která snaživě opakuje výtky USA. Clintonová přiznala, že Západ posiluje své kontakty s Muslimskými bratřími. Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navi Pillayová už sdělila verdikt – předat záležitost Sýrie Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu. Západ už si chystá materiály proti syrskému prezidentovi, především ve věci podle něho potlačovaných lidských práv při obraně Sýrie před rebely.


Nyní je na řadě nové posuzování sankcí v RB OSN. Před nelehkou volbou stojí Rusko. Dříve si vedlo velmi podivně a k odsouzení činů Asada se připojilo. Ovšem jakékoliv nesprávné ruské akce mohou být k akcím proti Sýrii zneužity. Na toto téma se pro Pravdu vyjádřil jeden z vedoucích Výboru syrské národní jednoty Ali Salim Asad. Jeho myšlenky jsou následující.


Nebezpečí pro Sýrii skutečně existuje. Počátkem srpna dojel do Sýrie turecký ministr zahraničí s poselstvím od USA, v němž se žádá ukončení akcí proti opozici a při neuposlechnutí je vyhrožováno vojenským vpádem. Dali jsme mu odověď, že nejsme Libye a že máme možnosti se lépe bránit. Máme rakety země-země osazené několika hlavicemi a můžeme s jejich pomocí obrátit spojence Ankary Tel Aviv v ruiny. Kupodivu tato odpověď způsobila, že protisyrská rétorika Turecka i Západu znatelně utichla. To však neznamená, že by se vzdali svých snah. Do naší země jsou stále vysílány skupiny teroristů. Nepřátelská činnost a snaha rozvrátit Sýrii trvá. Zesílila se po tom, kdy armáda a pořádkové síly potlačily ozbrojené povstání v Hamá a Lattákiji, které nedovolily přeměnit na Benghází. Vpád na naše území se stává den ode dne reálnější.


V Sýrii existuje konstruktivní opozice, která se účastní jednání o rozvoji státu a nepřijatelná opozice, jejímž heslem je "smrt režimu" a také "Alávité do hrobů, křesťané do Bejrútu. " Tato opozice odmítá dialog s vládou a snaží se o zničení reforem vytvářením chaosu, v němž reformy nelze zavádět. Hlavní představitel radikálů Arúr se vyjadřuje takto:  "Naházet Alávity do mlýnku na maso a to potom skrmit psy." Arúr sedí v Saúdské Arábii a těsně spolupracuje se západními zpravodajskými službami. Důkazem jejich postojů je to, že v Hamá věznili a krutě mučili lidi jen za to, že nějakým způsobem náleželi k vládním složkám, anebo se zdáli být Alávity. Existují ještě další a ještě radikálnější skupiny než jsou Muslimští bratří.


Protivníci nezávislé Sýrie pozorují její spojenectví s Íránem. Dobře vidí strategickou polohu Sýrie v regionu. Bez obalu hovoří o tom, že potřebují ze Středozemního moře vytěsnit Rusko. TV kanály arabských zemí Perského zálivu už představují Sýrii jako území několika států. Toto nebezpečí se zvýšilo poté, co Bašár Asad začal uskutečňovat reformy. Úmyslem nepřátel Sýrie je zamezit reformám, aby bylo možno zemi destabilizovyat. Region jistými kroky spěje k válce.


Írán Sýrii podporuje. Nedávno nám vyčlenil šest miliard dolarů bezúplatné pomoci a denně nám dává 250 tisíc barelů ropy. Věc však není jen v materiální pomoci. Od Íránu dostáváme i zbraně. Zatím na nás nejsou uvaleny mezinárodní sankce, takže se nejedná o nic protiprávního. V nejbližší době se u nás vedle Lattákije chystá vybudovat vojenskou leteckou základnu, potřebnou pro naši rychlou a bezproblémovou obranu.


Od Ruska potřebujeme pomoc, až dojde k zasedání RB OSN. Zde je naše podstatná naděje, že nebude přijata protisyrská rezoluce. Rusku musí být jasné, že Západ neskončí na útocích na Libyi a Sýrii, ale že dříve či později dojde i na Rusko.


Převzato z Pravda.ru


***


Tibetské "planiny" americko-čínského soupeření

Andrej Arešev


Srpen 22, 2011


Vztah USA a Číny je složitý a neomezuje se jen na postavení v Asijsko-tichomořské oblasti, ale zahrnuje celý svět. Arabské revoluce a odtržení Jižního Súdánu je podle mnohých snaha o vytěsnění Číny od zdrojů a transportních cest ropy a plynu. Podle některých specialistů používá americká diplomacie na Čínu stejné prostředky jako kdysi na Sovětský svaz. Zvláštní vztahy a vytrvalé brzdění. Poté, co Číňané vyhodnotili ideu Brzezyńského G-2, což je americko-čínské kondominium v mezinárodní politice, jakožto jednoduchou lest, bude zřejmě důraz položen na zpomalování.


Je známo, že jedním z efektivních mechanismů rozkladu SSSR byla národnostní otázka. Vypadá to, že si čínská vláda vzala ve své národnostní politice k srdci smutnou zkušenost z rozpadu Sovětského svazu. Tím je zdůvodněna čínská snaha o unitární mnohonárodnostní stát, jak je stanoveno v ústavě Číny, a to za podmínek zesilujících vnitřních i vnějších tlaků.


Čínská vláda se ve své domácí politice střetává s etnickými i náboženskými problémy, které se objevují právě tehdy, když dojde k nějakému nedorozumění mezi Washingtonem a Pekingem. Součástí Číny jsou Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, Tibetská autonomní oblast a Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko se svými ústavními statuty. Čínský model je jiný než model západních liberálních či bývalých sovětských uspořádání. (1) Není založen na právech, ale na pragmatismu a kombinaci socialistických myšlenek a tradičních čínských teorií řízení (konfuciánství). Předpokládá několik modelů autonomie podle aktuálních okolností. Práva národnostních menšin jsou uplatňována předvším v ekonomice, kultuře a zdravotnictví, méně v oblasti politických práv. Dalo by se říci, že z pohledu liberálních teorií autonomie nemá její čínský model smysl. Avšak z pohledu reálné politiky je nezpochybnitelně úspěšný jak v ekonomice, tak v kultuře, ale předvším při zachování jednoty a územní celistvosti státu. (2).


V posledních měsících je stabilita mezi národnostními menšinami vystavena zkoušce. Ve Vnitřním Mongolsku došlo koncem května a počátkem června k masovým národnostním střetům. O něco později se nespokojenost vzedmula v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, jejíž značnou část tvoří obyvatelé islámského vyznání Ujgurové a další muslimské národy Střední Asie.


Pozornost světa se upírá na otázku Tibetu. V březnu 2008 před výročím tibetského povstání a několik měsíců před olympiádou v Pekingu se některé okresy Velkého Tibetu vzbouřily. Přitom bylo jasné vnější podněcování, a to i za pomoci lidskoprávní rétoriky. (3) Tibetské téma je na Západě velmi populární. Povrchní pozornost je věnována folklornímu budhismu. Provádí se vědecký výzkum, ovšem s notnou dávkou politického zkreslení. Zjevné i neviditelné sympatie Západu a k tomu stálé přetřásání práva je silnou zbraní v zápase o práva Tibeťanů na území Číny. (4) Jednostranné vykládání historických faktů (5) a nechuť vidět úplný obraz událostí ukazuje licoměrnost výzev nerozviřovat minulost, adresovaných nevyhovujícím národům. Tím, že se Západ ohání znaky typickými pro západní rétoriku, jako jsou lidská práva nabo svoboda, neberou američtí nebo západoevropští autoři v úvahu kulturně historické zvláštnosti Tibeťanů, jejich dlouholeté vztahy s Čínou a složitost samotného tibetského uspořádání. Západní autoři nevěnují pozornost sociálnímu rozvrstvení tibetské společnosti, četným vnitřním problémům a rozporům mezi samotnými Tibeťany. (6) Národnostní politika Číny je objektem nevybíravé kritiky a vykreslovat ji v černých barvách se považuje za povinnost.


Pochopitelně, že těsná integrace Tibetu do čínského státu nese s sebou určité potíže. (7,8)  Ale proč se tytéž věci, které se předhazují Číně, nepředhazují také například USA nebo Brazílii, které mají podobné potíže. Uchovávání staré tibetské kultury není tak tristn,í jak se to snaží předkládat materiály protibetské opozice. Zkreslené informace slouží k účinnému rozdmychávání  "tibetské otázky", což má sloužit k hlavnímu a dlouhodobému obtěžování Číny. Návrhy některých expertů přispívají k radikalizaci tibetské diaspory. Důkazem může být volba nového předsedy exilové vlády mezi tibetskými běženci v Indii. Byl zvolen čtyřicetitříletý právník, odchovanec Harvardské právní školy Lobsang Senge. Jeho duchovním vůdcem je dalajláma.


Nový kurs ve vztahu k Číně bude zřejmě tvrdší. Senge slíbil usilovat o sjednocení Tibeťanů, přičemž se obrátil k USA, Evropě a dalším "přátelům Tibetu" o přátelskou pomoc. "Okupovaný " Tibet se podle něho musí opět stát tradičním zodpovědným ochráncem přírody Tibetské náhorní planiny. (10) Vyzval Indii, aby považovala Tibet za klíčový subjekt pro vztahy mezi Indií a Čínou. Ovšem podle Číny je otázka Tibetu vnitřní záležitostí Číny.


Je jasné, že tibetská, ujgurská a mongolská karta bude proti Číně neustále využívána bez ohledu na skutečný stav věcí v jednotlivých oblastech ČLR. Geopolitické propočty se snahou oslabit úspěšného konkurenta budou vykukovat za humanitou i dalšími projevy "lidskosti" ve zdůrazňování tragického osudu Pekingem "utlačovaných" menšin.


Čínský model autonomie je efektivní a pružný a odráží měnící se podmínky.


Autoři nového světového pořádku jsou těžko schopni dát národům Číny (tedy i Tibeťanům) jinou perspektivu než takovou, kterou předvedli v Jižní Americe, Africe nebo na Blízkém Východě, to jest uvrhnout je do trvalého chaosu, kriminality a krvavých kmenových rozbrojů.


Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku