Svět ruskýma očima 85

Reklama


Všechno na jednoho

Německému ministru zahraničí hrozí odvolání kvůli postoji SRN k Libyi

Alexej Děmjanov

Srpen 30, 2011

Guido Westerwellemu (dále jen G.W.) hrozí odvolání. Za vinu se mu klade prý chybné německé odmítnutí podpořit operace NATO v Libyi. Od počátku se usilovně bránil uznat, že vítězství nad Kaddáfím je možné dosáhnout především pomocí leteckých úderů. Nakonec tlaku ustoupil a jednání NATO náležitě ocenil. Přesto si nepomohl a zůstal ministrem jen podmínečně, do prvního selhání.

Stal se svérázným obětním beránkem: pro německou opozici, která si nenechá uniknout příležitost nakopnout vládu do citlivého místa i pro vlastní liberální FDP, která usilovně hledá viníka prudkého pádu své popularity (ten poslední byl o 4%). Konzervativci z CDU se zase rozhádali jednak kvůli Libyi a za druhé kvůli zahraničně politickému kurzu vlády. Rádi by našli toho, kdo je odpovědný za spory, avšak podmínkou je, aby nebyl z jejich řad. G.W. dostal ránu velmi zdrcující, která však původně nebyla určena jemu, ale osobě jemu nadřízené.

Bývalý kancléř Kohl poskytl 24.srpna interview International Politik, kde tvrdě obvinil vládu ze ztráty zahraničně politické orientace, nepředvídatelnosti a zanedbání povinností k transatlantickým partnerům. G.W.sám 23.srpna okomentoval pád Kaddáfího režimu. Řekl: "My Němci jsme též dali svůj vklad. Naše politika uvalení sankcí přinesla své zřetelné plody." Avšak vojenskou akci letectva NATO nechválil. Německo jako jediné ze západních zemí vojenskou akci letectva nepodpořilo. G.W. ještě na začátku libyjské krize, v době kdy se akce teprve probírala, řekl: "Žádné tak zvané chirurgické zásahy neexistují. Jakékoliv vojenské akce znamenají smrt civilistů." Dal najevo, že by bylo lepší politické řešení. Toto se stalo ve chvíli, kdy ostatní partneři SRN vojenskou operaci mohutně schvalovali, přestože ve smyslu rezoluce RB OSN byla velmi sporná. Řídili se heslem "vítěze nikdo nesoudí" a snažili se ze všech sil ujistit světové společenství o porážce Kaddáfího údery ze vzduchu.

Westerwelleho vystoupení dalo možnost opět rychle ujistit o solidaritě se západními spojenci. Lze to označit za smytí skvrny hanby. Někteří významní státní funkcionáři (státní tajemník ministerstva zahraničí Hoyer nebo ministr hospodářství Rösler) horlivě za akce v Libyi podkuřují svým partnerům v NATO. Ministra zahraničí již odepisují. Na jeho hlavu se snáší i kritika některých medií s tím, že jednáním G.W. Německo utrpělo značnou škodu i u arabských zemí. Německo prý ztratilo u západních partnerů postavení spolehlivého článku.

Obzvláště tvrdě Westwerwelleho kritizovali němečtí zelení. Bývalý ministr zahraničí Fischer se ještě v březnu do G.W. pustil s tím, že zahraniční politika SRN je v současnosti fraškou. Podle něho je nyní libyjská politika Německa beztvarým selháním. Další zelení se horlivě snažili dát k dobru i jiné "hříchy" ministra zahraničí.

Je zvláštní, že spolupracovníci z FDP si nezadali v kritice se zelenými. Vytasili se s obviněním, že kvůli postoji G.W. strana (jejímž byl do dubna vůdcem) ztratí přízeň voličů. Byl nazván chromou kachnou a podle tvrdé ženy liberálů Ham-Brücherové není G.W. na svém místě, o čemž jí jeho poslední jednání prý přesvědčilo.

Po honičce, která se na G.W. pořádá, začíná uvažovat o demisi. Žádají ji po něm nejen politici, ale i mnohá media. Jsou již kandidáti, kteří si na jeho místo brousí zuby. Například státní sekretář ministrstva zahraničí Hoyer, nebo německý zástupce v Europarlamentu Lambsdorff.

G.W. nakonec veřejně pochválil vojenskou operaci NATO proti Libyi. Bylo to však zjevně uděláno na nátlak i kvůli nebezpečí vrátit vládu do krize. V nedělním vydání Welt am Sontag napsal: "Jsme šťastni, že se Libyjcům podařilo s pomocí mezinárodního společenství svrhnout režim Kaddáfího. Vysoce oceňujeme, že naši partneři z NATO konali pro uvedení v život rezoluce RB OSN č.1973."

Na každoroční konferenci velvyslanců Německa dne 29.srpna vystoupil a narýsoval základní změny německé zahraniční politiky. Poznamenal, že je třeba věnovat pozornost novým centrům moci jako je Čína, Indie, Brazílie a Rusko. Za opakované ocenění spojenců z NATO se mu dostalo hlasitých ovací. Korunu všemu nasafil pozvaný host, ministr zahraničí Francie Juppé, když řekl, že jen zásah NATO pomohl předejít krvavé lázni v Libyi. Na konferenci bylo přítomno 207 diplomatů z celého světa.

Po pokání G.W. otázka rezignace dočasně odpadla. Merkelová prostřenictvím svého tiskového tajemníka řekla, že k ministrovi zahraničí pociťuje plnou důvěru. G.W. osobně žádné komentáře nedal. Fámy o rezignaci byly označeny za zcela smyšlené. Média přesto tvrdí, že je G.W. ve funkci jen podmínečně. Nyní si v Německu nechtějí rozkolísat rovnováhu kádrovými změnami. V září je čeká parlamentní rozprava o další pomoci Řecku.

Bohužel pouze předseda opoziční SPD Sigmar Gabriel zaujal střízlivý pohled, když řekl, že pustit se do jediného G.W. nemá smysl, protože rozhodnutí, že SRN nebude účastna operací letectva NATO v Libyi, schválila celá německá vláda. Ta se v počátku libyjské krize obávala, že vojenská akce způsobí destabilizaci regionu a výsledek bude stejně nejasný. Navíc poukazovala na to, že není připraven plán na chod Libye po ukončení krize.

Současná situace kolem izolace Německa je podobná situaci z roku 2003. Tehdy vládl Schröder, který odmítl podpořit vpád do Iráku. On sám ve svých pamětech vzpomíná, že za necelé 3 týdny nato Američané v Iráku zaútočili. V Německu se hlasitě naříkalo, že vláda jedná na úkor německé prestiže. Avšak po dalších iráckých událostech, které vedly k chaosu, lamentace ustaly. Podobné by to mohlo být i v tomto případě.

Je ale možné, že Německo přijme účast v pozemním vpádu NATO do Libye. Ministr obrany už se v tom smyslu vyjádřil. Německo už potom nebude osamoceno. Avšak ani bez toho není osamoceno. V roce 2003 odolalo ohromnému tlaku USA, Velké Britanie a dalších členských států NATO. Tehdy mělo spojence ve Francii. Pokud by byl hlavou Francie Chirac nebo jiný gaullista, namísto toho co tam poskakuje dnes, vpád do Libye by být nemusel. Jenže Francie překmitla z pozice 5. republiky do pozice jasného atlantismu.

Všechno začalo návratem do NATO. Sarkozy tvrdí, že si Francie musí v NATO obhájit vedoucí úlohu. Proto došlo k protlačení sbližování s Velkou Britanií a k podpisu dohody o spolupráci v obraně s názvem Nová dohoda. Ústředním bodem v ní je společné používání letadlových lodí a vytvoření společného francouzsko-britského expedičního sboru k rychlému nasazení s deseti až třinácti tisíci muži. Německu zůstalo jenom přihlížet a v RB OSN se zdržet hlasování. Přesto Francie Německo potřebuje, potřebuje jeho peníze k překonání dluhové krize eurozóny a k záchraně eura. Proto bude Berlínu neúčast v libyjské operaci odpuštěna. Proto je zbytečné kvůli tomu sesazovat ministra zahraničí a usilovat o vykoupení z "hříchů", kterých se Německo "dopustilo" ohledně Libye.

Převzato z Lenta.ru

***

Revoluční zvrat v energetické politice Německa

Natalija Medenová

Po Fukušimě se v Německu zvedla vlna masových demonstrací proti jaderné energetice a vláda se rozhodla k revolučnímu zvratu v energetické politice: obnovitelné zdroje a v přechodném období "technologický most" – uhlí a plyn. Jaderné elektrárny postavené před rokem 1980 mají tříměsíční moratorium. Je to dnes záležitost všech politických stran. Zelení a sociální demokraté nikoliv bezdůvodně tvrdí, že současná přestavba v energetice je návrat k zákonu, který začátkem roku 2000 rozpracovala jejich koalice, když byla u moci. Tehdy pracovali na ukončení éry jaderné energetiky. Dnes se zamlčuje osobní podíl Schrödera v této záležitosti. Přitom on byl první, který začal projednávat s představiteli energetických společností změnu. Tehdy se jednalo o koncerny VEBA a RWE. Vrcholní mamažeři dali kompromisní návrh nestavět nové jaderné elektrárny a ty současné provozovat po předem stanovenou dobu.

Proti vládní koalici se tehdy postavili tradiční rivalové křesťanští demokraté a liberálové z FDP. Kohl nazval německé odmítnutí JE ukvapeným rozhodnutím, nebezpečnou slepou uličkou, schopnou podrýt základy německé společnosti. Avšak předsedkyně CDU Merkelová nebrala Kohlův pohled v úvahu a zvolila protijaderný kurs. Lhůta pro provoz jaderných elektráren je průměrně 12 let.

V období vlády sociálních demokratů a zelených se proti jaderné energetice stavěly tři čtvrtiny obyvatel, nyní je to asi 60 procent. Kvůli protestům veřejnosti nebyla postavena JE Ville v Bádensku-Württenbergsku a Kalkar, na níž náklady 7 miliard marek byly promarněny. Od roku 1989 nebyla postavena ani jediná JE. Oficiální komise Bundestagu oznámila již v roce 1980, že se Německo bez JE obejde. K tomu došlo v období tzv. "ekologické občanské války", kdy byl k atomové energetice tvrdý odpor. Docházelo k mohutným demonstracím jak pro, tak proti JE. Rozhodující akce protivníků jaderné energetiky a skladování jaderných odpadů potlačila policie. Odpovědnost za jadernou bezpečnost byla převedena z ministerstva vědeckého výzkumu na ministerstvo vnitra. Od roku 1990 má hodpodářský růst a potřeba energie rozličnou dynamiku. Hospodářský růst je provázen snižováním nároků na elektrickou energii. Od roku 2010 se zvyšuje její podíl z obnovitelných zdrojů. Oproti předchozímu roku desetinásobně. Největší tempo růstu zaznamenala sluneční energetika a ještě o něco dříve větrná energetika.

Atom v Německu v poslední době vzdává své pozice. V roce 2001 byl podíl energie "z jádra" maximální. Od té doby se snížil o jednu pětinu. Nyní "jádro" ustoupilo hnědému uhlí. Zelená energie nevychází při hodnocení výroby elektrické energie nejlépe: v roce 2010 na 1 MW instalované kapacity vyrobily atomové elektrárny 7 miliard kWh elektrické energie, větrné elektrárny 1,4 miliardy kWh a sluneční baterie 700 milionů kWh. Podstata je v tom, že alternativní zdroje jsou závislé na počasí. Má se zato, že z ročních 8760 hodin pracují větrná zařízení jen 1740 hodin a sluneční jen 900 hodin, kdežto jaderná zařízení jsou mezi německými nejlepší – 7690 hodin. (1)

V soutěži s alternativními zdroji energie má jaderná energetika ještě další trumf, a to jsou náklady: 1 kWh energie z JE stojí 2,4 centu, kdežto z větrných elektráren, coby nejlevnějšího z alternativních zdrojů, 9 centů. V Německu je štědrá podpora výroby "zelené elektrické energie", takže její ceny jsou jedny z nejnižších v EU: 40% ceny představují daně, takže nakonec platí "ozelenění" německé energetiky stejně koneční spotřebitelé. Před několika lety řekl bývalý předseda vedení E.ON, že jaderná energetika je v Německu velmi náboženskou otázkou.(2) V Německu je totiž kvalita života a bezpečnost na prvním  místě, a proto má snaha o uzavření JEZ u obyvatel tak velkou podporu (nyní 60%).

Brusel na německé rozhodnutí reagoval požadavkem, aby vyjasnilo pro partnery z EU čím nahradí výrobu elektrické energie z jádra.(3)  Mnozí z nich vidí v odstavení německých JE možnost exportu svých přebytků. Češi, Francouzi, Švédové a do budoucna i Holanďané jsou připraveni a přitom větší část z dodávek by byla z jaderných elektráren.

Jednostranné odmítnutí nejlevnějšího způsobu výroby elektrické energie nepochybně způsobí její zdražení a následně i zdražení domácí výroby. Upozornil na to hlavní obchodní ředitel sdružení energetických společností VDEW.(4) V roce 2011 se oproti roku 2010 výroba elektrické energie zdražila o 5,8 % a pro domácnosti byla o 7 % dražší.(5) Odborníci z Kolínské univerzity vyhodnotili ztráty, které nastanou do roku 2030 po skončení jaderné energetiky, na 32 miliard eur.

Dalším důsledkem bude zvýšení nezaměstnanosti. Do roku 2015 bude ztráta pracovních míst činit 23 tisíc.(6) Jen u E.ON se podle odborů ztratí přibližně 6 tisíc pracovních míst.(7)

Německé zřeknutí se jaderné energetiky má čistě politické motivy. Voliči se opravdu obávají havárií a politické strany se tomu přizpůsobují. Jiná věc je, že havárie přitom nejsou hlavní starostí voličů. Je docela pravděpodobné, že halasným přetřásáním tohoto problému politici překrývají jiné závažné záležitosti a odvádějí od nich pozornost. Například od snižování počtu německého obyvatelstva, od zavlékání cizích kultur do země, nebo od ztráty konkurenceschopnosti německých výrobků vedle výrobků z východní Asie.

(1) Energiemarkt Deutschland. Zahlen und Fakten zur Gas-, Stromund Fernwärmeversorgung. Berlin, 2009. S. 15.

(2) euobserver.com, 02.10.2007.

(3) Oettinger: Merkel muss EU-Partnern die Atomwende erklären/ Handelsblatt, 14.08.2011.

(4) ?????? ?. ??????? ??? ??????? ??????????????/

InternationalePolitik. 2001, N1, ?.77. ???. ?? ???????? ???????. ????? ?????? ??? ??????? ???????????? ?????????? ????? ????????? ??????????????? ????????? – ???????????, ?????????????? ???????? ???????????. ? 2007 ?. ???? ???? ????? ? ?????? ????? ?????????? ???????????? ????? ??????????????? ? ??????? ????????? (BDEW), ???????????? ???????????? ??????????.

(5) Statistisches Bundesamt. Pressemitteilung Nr.302 vom 19.08.2011.

(6) Günter Bannas und Andreas Mihm. Bundesregierung verfehlt Energiesparziele// Frankfurter Allgemeine Zeitung, 11. August 2011.

(7) Eon-Chef Teyssen räumt Fehler ein// Handelsblatt, 14.08.2011

(8) ???????: ??????? ??? ????? ???????? ??????? ????????‘ ? ????????// dw-world.de, 01.08.2011

(9) ???? ? ??????? ????, ?????????????? 35% ? 32,5%.

(10) www.bmwi.de/BMWi/Navigation/Presse/pressemitteilungen,did=427788.html



Převzato z Fondsk.ru


***

Sarkozy vyhrožuje Íránu válkou

Sergej Balmasov

Září 1, 2011

Vypadá to, že Sarkozy se napevno vtělil do úlohy Napoleona. Poslední události v Libyi mu dozajista popletly hlavu. Ještě se nepodařilo porazit Kaddáfího a Sarkozy už vyhrožuje Íránu. Na každoroční konferenci francouzských diplomatů řekl, že Írán odmítá vážně debatovat a pokračuje v provokacích. Dále pak opakoval lži již dříve vyhlašované: o zbrojení a nebezpečnosti Íránu. Podle něho z toho plyne nutnost preventivního útoku na Islámskou republiku. Kdo preventivní útok povede neřekl. Má to být "pokrokové lidstvo". Vyzýval "mezinárodní společenství" k jednotě, tvrdosti a ještě silnějším sankcím.

Beztrestnost agresora vyvolává stále nové loupežné choutky. Západ tvrdí do omrzení jedno: Írán vedle svého mírového atomového programu tajně vyvíjí atomovou zbraň. Rovněž stále stejně se brání Teherán: není tomu tak. Přibližně před rokem uvalila RB OSN v pořadí již čtvrté (opět přísnější) sankce na Írán. Ten hrozby Západu ignoruje a v rozvíjení jaderné energetiky pokračuje.

Situace kolem Íránu se vyhrotila letos v srpnu, kdy přední íránský představitel sdělil, že se část odstředivek na obohacování uranu přemisťuje ze závodu v Natanzu do závodu ve Fordu v blízkosti Kumu. Nedělaly se žádné tajnosti s tím, že bylo instalováno 164 nových odstředivek, které umožnily rychlejší obohacení uranu do 20%. Ovšem na Západě tato událost byla záminkou k nové vlně protiíránství. V čele kampaně stál francouzský ministr zahraničí, který záležitost ohodnotil jako jasnou íránskou provokaci porušující rezoluci OSN.

Írán též informoval o postupu svého jaderného programu – zdařilo se otestovat reaktorové turbíny v Búšehru. Západní media nakonec rozšířila zprávu, že při výrobě jaderného paliva odmítá Írán mezinárodní spolupráci a jeho dovoz ze zahraničí. Neberou v úvahu skutečnost, že Írán potřebuje jenom palivo navíc ke stávajícímu množství pro nové reaktory.

K přestřelce došlo i na diplomatickém poli. Jednalo se o špionážní skandál. V Íránu byla odhalena teroristická síť organizovaná Mossadem, která měla za úkol likvidovat íránské jaderné fyziky. Íránský občan Madžid Džamali Faši se přiznal k vraždě jaderného vědce Masúda Ali Mohammadi, a to na pokyn z Tel Avivu.

Washington vyjádřil rozmrzení nad obviněním dvou Američanů přistižených při špionáži. A přesto USA obviňují Teherán z podpory terorismu, když ten jejich se zřejmě nepočítá. Teherán na to reagoval požadavkem na odsunutí amerických vojsk ze sousedního Afghánistánu. Po likvidaci bin Ládina není podle něj důvod k další okupaci.

Írán od Západu žádá ukončení zásahu v arabských zemích. EU na to odpověděla sankcemi proti Strážcům islámské revoluce s odůvodněním, že se účastní potlačování syrských islamistů. Přitom o něčem takovém neexistují žádné důkazy.

Tón veškerému protiíránskému jednání udává Francie. Vypadá to tak, že Francouzi by rádi trumfli Američany. Jaké jsou důvody?

Chtějí na sebe upozornit, že drží při životě "arabské jaro". Sarkozyho výpady proti Íránu jsou obdobné jeho výpadům proti Kaddáfímu. V tuto chvíli se snaží všemi silami odvést pozornost od své upadající obliby ve vlastní zemi a uchyluje se k osvědčenému prostředku – odvádění pozornosti na slepou kolej. Neobliba Sarkozyho je důsledek citelného krácení sociálního programu. Jeho snaha uskutečnit další "vítěznou válku" má souvislost s nadcházejícími volbami.

Ve válce proti Libyi si Sarkozy přeje vypadat jako vítěz. Nezáleží na tom kolik stála času, sil a nákladů. Ovšem jako triumfující nepůsobí.

Libyjská válka ještě neskončila a mezi spojenci z NATO už začínají spory o libyjský energetický koláč. ItaIové už fakticky na konci července ukončili svou účast, avšak nyní jsou velmi hbití. Berlusconi si dělá nároky na přednostní ukořistění ropy a plynu pro italský Eni. Sarkozy žádá převzít kontrolu nad 35% libyjské ropy. Své chutě neskrývá ani USA, Velká Britanie a Německo. Čili Francie se bude muset dělit. A tedy místo očekávaných hlasů voličů mohou zapracovat političtí oponenti a zeptat se, co Francii přinesl tak vysoký vklad do libyjské války.

Na stole je také případ korupčního jednání ministryně Loggardové. Podle francouzských odborníků byla kryta z vyšších míst. Pro Sarkozyho je to další prostor k odvedení pozornosti.

Aby Francie samostatně začala vojenskou akci proti Íránu, je téměř nemožné. Nemá k tomu dostatek sil. Jedna vojenská základna ve Spojených arabských emirátech s malou kapacitou nestačí. Reálné není s to ani přepravit do Arabského moře opravovanou letadlovou loď. K vojenské kampani proti tomuto státu by Francie musela požádat o podporu nejméně USA. Izrael, ač vydal mnoho prohlášení, by se v tuto chvíli udeřit na Írán nehodlal. Sice by rád, ale americkýma rukama. Jinak by se totiž nejen na Izrael, ale i na dodavatele ropy z Perského zálivu snesly tisíce raket krátkého a středního doletu.

Pentagonu je jasné, že íránské ozbrojené síly jsou mnohonásobně větší než libyjské. A i ty až dosud, kupodivu, kladou odpor. Aby bylo dosaženo vítězství nad Islámskou republikou, muselo by dojít k mocnému vzdušnému úderu. Jenže Obama je před volbami a určitě nehodlá podstoupit další avantýru.

I přes válečnou rétoriku snažícího se Napoleonka je v nejbližší době napadení Íránu těžko možné. Nejsou pro to podmínky. Z téhož důvodu nedošlo k "pokroku" ani v "demokratizaci" Sýrie. Západ zřejmě počítá s Íránem na pozdější dobu. Nyní vidíme etapu informační přípravy.

Převzato z Pravda.ru

Přejít do diskuze k článku