Čas sbírat kameny
Dmitrij Sedov
Říjen 12, 2011
Na 43. mnichovské konferenci o bezpečnosti v roce 2007 obvinil Putin Američany ze snahy o vytvoření unipolárního světa. Tyto snahy zapříčiňují nelegitimní akce, nové lidské tragedie a vytvářejí ohniska napětí. Putin rovněž nepřímo obvinil USA z neúměrného používání síly a přezírání mezinárodního práva. Tím se množství konfliktů ve světě soustavně zvyšuje.
Putin při tomto svém projevu kritizoval USA, že překročily své národní hranice ve všech sférách, v ekonomice i v politice a vnucují se druhým státům. Tvrdě odsoudil i provokační rozšiřování NATO, což snižuje důvěru mezi Ruskem a aliancí. Rozšiřování nemá vztah ani k modernizaci aliance, ani ke zvýšení bezpečnosti v Evropě. Tady měl na mysli především plán na vtažení Gruzie a Ukrajiny. Je viditelné, že Američané vyprovokovali Saakašviliho režim do protiruského zaměření a demonstrovali, že nehodlají nechat Zakavkazí, přes které vede pro ně strategicky důležitý ropovod Baku – Tbilisi – Ceyhan, za zónu zvláštného rájmu RF.
Putinem byl kritizován i americký systém PRO v Evropě s tím, že Washington nehodlá brát ohled na postoj Moskvy.
Dále Putin hovořil o OBSE. Řekl, že je snaha udělat z organizace "hrubý nástroj", který bude sloužit zájmům některých zemí. Tomuto úkolu byl podřízen i úřednický aparát OBSE, postup při přijímání rozhodnutí a využívání nevládních organizací, které jsou formálně nezávislé, ale účelově financované a tedy kontrolované.
Tady už ústy ruského prezidenta promluvilo jiné Rusko, než to z devadesátých let. Rusko jako mocnost, která nashromáždila zásobu zlata, dostala novou sílu a odmítá, aby její zájmy byly cynicky ignorovány.
Po Putinově mnichovském projevu se situace v ruskoamerických vztazích změnila ze "studeného míru" na stav, kdy již není možno skrývat střety zájmů.
Rusko otevřeně vyjádřilo nedůvěru k politice USA a NATO ohledně vojenské bezpečnosti. To se odráží v jeho obranném průmyslu. Přešlo na intenzivní budování moderní armády. Rozhovory o"nepřítomnosti vnějšího nebezpečí" byly uloženy k ledu. Putin uvedl přesně okolnosti formování tohoto nebezpečí v současné době. Obranný komplex dnes už pracuje na svém případném transformování. Za příklad může sloužit Iskander, určený proti odpalovacím základnám PRO v Evropě. Intenzivně se také pracuje na přezbrojení strategických raketových sil a obranném systému proti americkým válečnickým kosmickým systémům.
Odborníci také efektivně uvažují o raketovém systému středního doletu Pioněr, který by měl zajistit obranu před válečnými prostředky umístěnými podél ruských hranic.
Vrtulníková loď Mistral, jejíž nákup je v běhu, je přímo určená "přimět k míru" nepokojné sousedy, jako je režim Saakašviliho. Kdyby byl v roce 2008 u břehů Abcházie ruský Mistral, zřejmě by k agresi nedošlo.
Moskva vychází z pravděpodobného zhoršení vojenskopolitické situace ve světě a připravuje se na obranu před nebezpečím, které lze očekávat především od NATO. Bezpečnostní otázky budou nepochybně v centru všech rozhovorů o ruskoamerických vztazích.
USA mají problémy s finanční krizí, vnitřní nestabilitou společnosti i zahraničními záležitostmi. Bankrot v Afghánistánu i Iráku dokazuje nesmyslnou koncepci "vývozu demokracie". Rusko vznáší na USA dotaz, kdo bude odpovídat za mezinárodní následky těchto avantýr a kdo bude uklidňovat chaos, který se rozmohl v těchto zemích. Podle toho co prohlašuje Obama, nechtějí USA upustit od loutkových vlád v Kábulu a Bagdádu. Pro region z toho mohou být dramatické následky.
Rusko a Čína zhatily plán na otevřenou agresi proti Sýrii prostřednictvím RB OSN. Je jasné, že NATO se nevzdá úmyslu svrhnout vládu Asada. V Turecku se usilovně připravují oddíly bojovníků. Snaží se zinscenovat něco podobného jako je dočasná přechodná rada, ale dnešní stuace je zcela jiná než byla kolem Libye. Moskva otevřeně prohlásila nepřípustnost vojenského vměšování do věcí Sýrie. Washington se musí zabývat úvahami, jestli RF pomůže v případě zvyšujícího se nebezpečí agrese proti Sýrii této zemi protiletadlovými raketovými komplexy, včetně S-300. Takové rozhodnutí by zmařilo plány NATO, protože s touto ruskou zbraní ještě neumějí bojovat. K velkým ztrátám by jistě nechtěla aliance přistoupit.
Pro Rusko by takový krok byl průlomový. Vrátilo by se na Blízký východ v novém postavení a navíc by už konečně upustilo od "hry na přátelství" s Anglosasy tam, kde je třeba bez kompromisů hájit vlastní zájmy. USA nejde v žádném směru Rusku na ruku. Především ne v oblasti vojenské bezpečnosti. To se projevuje hlavně v postsovětském prostoru, kde systematicky zabírají zónu geopolitického zájmu RF. Moskvu okouzlují řečmi o "společné volbě" a dalšími demagogiemi. Toto hypnotizování se dříve vedlo pod heslem perestrojka. Washington se snaží prodlužovat perestrojku pod novým heslem perezagruzka, jenže od této hry už Rusko ustupuje.
Nyní Rusko přechází do další fáze obvyklého cyklu své historie. Po období slabosti a proher se začíná ozdravovat. Zřejmě by to dobře charakterizovala slova bývalého kancléře z doby imperiálního Ruska A. M. Gorčakova: "Rusko se koncentruje."
Američany mimořádně zajímají prezidentské plány Putina. Těžko přesně předpokládat všechno, ale s jistotou lze říci, že plány Moskvy budou těžko shodné s očekáváním tvůrců politiky USA. Rusko se zřejmě navrací mezi silné hráče světové politiky. Američtí vůdci se přesvědčí, že doba zahazování kamenů minula. Začíná období jejich sbírání.
Převzato z Fondsk.ru
***
Východ jako nevyhnutelnost
Dmitrij Sedov
Říjen 8, 2011
Světová finanční krize urychlila mohutný rozvoj Asijskotichooceánské oblasti (ATO), která již konkuruje Euroatlantickému společenství. Krize – nekrize, region v hospodářském růstu zřetelně předhání rozvinuté západní země. Světové ratingové agenury předpovídají Evropě a USA pro rok 2011 růst HDP od 0,1 do 1,5 %. Země ATO docílí 4 až 5 % a prudký rozvoj hospodářství. Končí ekonomický diktát Západu, především USA na levnou práci za bezcenné zelené papírky. Konkurenceschopný jüan se stane alternativou dolaru a WTO, která chrání zájmy západních monopolů, "prasknou švy" pod tlakem Asiatů.
Vojenská síla dvou největších asijských států, jimiž jsou Čína a Indie, udělá z obou vojenské mocnosti schopné hájit své zájmy daleko za hranicemi. Tak bude zpochybněna globální strategie NATO. Pro Rusko je důležité, jakou bude mít pozici ve vztahu k uvedenému regionu. Dnes ani jedna z hlavních zemí nepovažuje Rusko za svého strategického partnera. Při nadcházejcí návštěvě Putina v Pekingu se zřejmě Rusko přesvědčí o tvrdém postoji Číny v jednání o energiích. Čínská strana si nepřeje, aby dodávky ruských energetických surovin za čínskými hranicemi provozovala ruská strana. Ruský premiér bude mít těžkou práci, aby takový postoj překonal. Pro RF je nepříjemné i to, že "Nové Rusko" v posledních dvaceti letech nekladlo dostatečný význam upevnění vztahů s Čínou a mělo zato, že jeho hlavní pozornost patří Západu. Čínské zkušenosti s reformami byly ignorovány. Nyní se Čína na ruskou ekonomiku dívá skepticky.
Ruské postavení je oslabené i vzhledem k Severní Koreji. Té bylo Rusko dříve jediným partnerem. Nyní se na jeho místo dostala Čína. Ledy se sice nedávno při návštěvě Kim Čong-Ila v Ulan Ude trochu pohnuly, ale i zde, podobně jako v případě Číny, musí Rusko začínat od nuly.
RF odešla z vietnamské základny Kamran a o přítomnost v této oblasti dala najevo nezájem. Nyní roste napětí mezi Čínou a USA, což může vést ke zhoršení situace v regionu, a pro Rusko je nemyslitelné, aby zůstalo v této situaci slabě vyzbrojené.
Formálně se Rusko do iniciativ ATO zapojilo. Přistoupilo ke sdružení ASEAN v postavení "partnera v dialogu". Přistoupení přišlo ještě v roce 1990 a ukazovalo spíše na ambice velmoci, která se snažila být všude, než na praktickou spolupráci. Akcí organizace se neúčastnilo.
Prozápadní ruští politici vidí v ATO jako hlavní trend narůstání čínského nebezpečí. Ti, kteří by si přáli vidět Rusko na linii střetu Západu s Čínou, stále existují. Washington a Londýn očekávají stále větší napětí mezi svými zeměmi a Čínou a přivítaly by, kdyby za ně někdo tahal horké kaštany z ohně. Snaží se k tomu přivést Rusko a Indii.
Dnes není možné hledět na ATO jen z pohledu vztahů s Pekingem. Existují zde i další mocnosti a ty mohou být pro RF partnery. Moskva pro to ale musí něco udělat. Rusko může své zájmy v ATO prosazovat i bez účasti Číny nebo Západu. Variant je více a závisejí na správném přístupu a na tom jakou volbu provedou ruské elity.
Bohužel v posledních dvaceti letech "Nové Rusko" nemělo uspokojivý politický vývoj, nebyl dlouhodobý strategický plán. Jeho strategie představovala opuštění mezinárodní scény. Ve srovnání s bývalým SSSR má slabé postavení. Ruské elity pravděpodobně nejsou dostatečně patriotické a budoucnost Rusů vidí za svými hranicemi. To vede k "vnitřní emigraci", ke ztrátě zájmu o národní rozvoj. Pro příklad je možno uvést snahu o bezvízový styk s EU. Pro ruské občany není vcelku potřebný. Jen asi 1 % obyvatel jej potřebuje, asi 5 % by ulehčil výjezd do ciziny, ale více než 80 % obyvatel nemá vůbec pas a nemá ani z materiálních důvodů možnost vycestovat. Přitom ruské sdělovací prostředky tuto záležitost představují jako stěžejní ve vztahu k EU a vyvolávají domněnku, že vláda by kvůli tomu měla činit závažné ústupky EU.
V poslední době nastala situace, kdy se boháči ze Západu přemisťují do Asie, která pro ně má přitažlivé podmínky, jako je hospodářská bezpečnost a luxusní spotřeba. V tradičních střediscích elit (Kalifornie, Londýn a pod.) už není tak velký zájem o nemovitosti jako byl doposud. Přesouvá se do Šanghaje a dalších asijských center. Tuto tendenci posílila i finanční krize. V roce 2011 už množství milionářů v Asii převyšuje jejich počet na Západě.
Při takovémto světovém trendu se musejí i ruské elity obracet na Východ. V mezinárodních střetech musejí bránit zájmy své země a svých obyvatel.
Převzato z Fondsk.ru
***
Špatné okolí
Indie se dohodla na přátelství s Afghánistánem proti Pákistánu
Ivan Jakovina
Září 9, 2011
Pro Pákistán je to nepříjemné. Jedná se o událost, která může nastartovat další děje, jež zostří situaci v celé jižní Asii. Zvláštní na tom je i to, že si toho světové sdělovací prostředky téměř nepovšimly,
Indie je jaderná mocnost, jedna z největších ekonomik světa, s miliardovým obyvatelstvem a za strategického partnera si vybrala výjimečně chudý a zaostalý stát, který přežívá jen s pomocí vývozu heroinu, je okupovaný a vede nekonečnou občanskou válku. Na první pohled není jasné, co Indii vedlo k tomuto spojenectví. Lidé zde nejsou příbuzní jazykově ani kulturně, nemají společnou hranici a Afgháncům chybí moře. Ovšem mají společného souseda a tím je Pákistán. On neustále a úspěšně oběma sousedům otravuje život. Z toho důvodu má spojenectví strategický charakter. Kábul tvrdí, že Pákistán podporuje Talibán, který vede s afghánským režimem válku. Pákistán podporu Talibánu popírá, jenže mu nikdo nevěří. Dokonce i Washington, který se považuje za pákistánského spojence, jej viní nejen z podpory, ale i z řízení Talibánu.
Proč Pákistánci takto jednají a proč je okolí štve.
Jestliže by Islamabád podporoval Talibánce, byly by všechny možnosti úspěšně čelit vládním vojskům a kontingentu NATO. Navíc by po odchodu cizích vojsk z Afghánistánu, ohlášeném na rok 2014, mohli bojovníci snadno uchopit moc nazpět. Tak by Pákistán získal naprosto loajálního souseda s nezávislými spolupracovníky své Meziresortní zpravodajské služby v čele státu.
Karzáí nemá žádnou chuť loučit se s vládou. Jeho úkolem je vybudovat normální východní autokracii, kde by mohla věrchuška pohodlně žít na úkor rozprodávání přírodního bohatství a obyvatelstvo by dostávalo zbytky z panského stolu a velebilo stablitu. Američani si přejí totéž. Naroubovat demokracii do feudální společnosti je nesmysl. Návrat Talibánu k vládě v Afghánistánu by pro Washington znamenalo nejhorší noční můru. Byla by to naprostá porážka po deseti letech válčení.
Nyní se na jevišti objevuje Indie. Podle dohody o strategickém partnerství se lze domnívat, že Indové mají v úmyslu v roce 2014 Američany nahradit. Podle pozorovatelů má Indie vycvičit a vybavit afghánské bezpečnostní síly. Dosavadní praxe ukazuje, že tímto podobná spolupráce obvykle nekončí.
Proč Indové lezou do neklidné země a opakují chybu Britů, SSSR a USA? Odpověď je nasnadě: Afghánistán se změní v neoficiální kolonii Indie.
Američani povolili Karzáímu učinit z Indie exkluzivního kupce při rozprodávání afghánské země. Odpovídající dohody byly podepsány zároveň s dohodou o strategickém partnerství.
Indické společnosti budou mít chráněny své investice v Afghánistánu a naprostou volnost pro své podnikání. Ale co je hlavní, jejich odvěký nepřítel Pákistán bude svírán ze dvou stran. Američané budou mlčky souhlasit.
Pákistán bude muset být povolnější. V dalším to může znamenat posun ve věci Kašmíru, který je v rukou Indie, ale Pákistán jej považuje za svůj. Pro Indii bude báječné, že bude moci vést rozhovory o Kašmíru z pozice síly. Zato pro Islamabád je taková situace nemilá: Afghánistán se poroučí směrem k nepříteli, na Kašmír je možno zapomenout a ještě ke všemu je obraz země pošpiněn nařčením ze spolupráce s teroristy.
Pákistán nemá moc možností k manévrování. Může se se vším smířit a pokusit se o vyžehlení vztahů se sousedy. Jenže veřejnému mínění v Pákistánu se to líbit nebude.
Druhá možnost je přijmout výzvu a silně posílit pomoc Talibánu tak, aby v roce 2014 byl on vedoucí silou v Afghánistánu. To by však nepochybně vzbudilo zlost USA i Evropy, zničilo reputaci země ve světě, avšak umožnilo by to odstranit bezprostřední nebezpečí, které zemi hrozí a získat loajálního souseda. Tak by u vlády v Pákistánu zůstalo současné vedení.
Islamabád se pohroužil do temného rozjímání. Oficiální představitelé to nekomentují, ale nějak se k tomu postavit budou muset.
Převzato z Lenta.ru
