Svět ruskýma očima 94

Reklama


USA a Evropa: přízrak třídního boje

Jelena Pustovojtova


Říjen 23, 2011

Podle posledního dokumentu amerického bankovního dohledu (Comptroller of the Currency Administrator of National Banks)

bylo ještě před dvěma roky v držení pěti bank 80% sekundárního trhu aktiv USA, dnes ovládají čtyři banky 95,9% tohoto trhu. Jedná se o tyto banky: JPMorgan Chase & Co., Citigroup Inc., Bank of America Corp. and Goldman Sachs Group Inc.

Sekundární trh aktiv hraje hlavní roli v rozkládání světové ekonomiky, neboť nepracuje s reálnými penězi, ale s elektronovou fikcí. Britský The Economist uvádí předpokládanou hodnotu světových derivátů více než 600 bilionů dolarů. Podle něho není reálná hodnota vyprodukované světové výroby (HDP) větší než 65 bilionů dolarů. Kdyby všem bankám selhaly spekulace s deriváty, nenajdou se ve světě reálné peníze k záchraně světového finančního systému.

Části těch, kteří už tři týdny okupují Wall Street (OWS) je jasné, že nenasytný bankovní kapitál je příčinou nebývalého sociálního protestu proti nezaměstnanosti, korupci, převaze korporací a vysoké ceně vzdělání. Začali to studenti na Manhattanu. Dnes už jsou okupována další velká města: Portland, Filadelfie, Miami. Kanaďané se chystají okupovat Ottawu a další velká města. Amerika dnes protestuje proti kapitalismu.

Tisíce lidí v desítkách velkých měst světa vyšli do ulic na podporu OWS. Akce se stala mezinárodním dnem solidarity proti chamtivosti a korupčnosti jednoho procenta nejbohatších. V Římě se jí účastnilo 200 tisíc lidí, avšak akce byla narušena střety agresivně naladěných osob s policií.

V Londýně se snažilo asi tisíc lidí ztéci burzu cenných papírů. Mezi účastníky byla především mládež. Lidem se nepodařilo prolomit kordon. Mnozí žádali zrušit již započaté snižování státního rozpočtu a odvolat Cameronovu vládu.

Podobně se dělo v Německu, Francii, Španělsku a dalších zemích. Dokonce i západní žurnalisté to uvádějí. Především v Americe je příčin k nepokojům dostatek: nezaměstnanost  kolem devíti procent a u afroamerické mládeže ještě mnohem větší. Uvádí se dokonce více než čtyřicet šest procent. Sliby Obamy, že bude tuto situaci řešit, zůstaly jen sliby. Samozřejmě, že se demonstruje i proti posilování pravice, nekontrolovatelnému vlivu korporací na politiku, proti bankám plnícím si kapsy i v době krize, a to na úkor chudých, kteří stále více chudnou.

Je k smíchu, že burzovní spekulant Soros s výborným čichem na politickou konjunkturu podpořil demonstranty. Hlubokomyslně poznamenal, že peníze daňových plátců nejdou na podporu společnosti, ale na podporu finanční elity: bank, firem a korporací, které "stabilizují ekonomiku", ale jen ekonomiku takových, kteří, ač dostávají z pokladny miliardy a přitom dávají občanům lichvářské úvěry. Stabilizují také ekonomiku výrobců a poskytovatelů služeb, kteří propouštějí kvůli zvýšení svého zisku lidi z práce.

V přístupu Američanů je však rozpor. Na ulicích se sice volá po revoluci a po třídním boji, ale naprostá většina Američanů hodnotí život v systému parazitujícím na dolaru vysoko a revoluční nálady nepodporuje. To, že samu Ameriku postihly protesty proti kapitalismu, se přenáší i do dalších zemí. V Itálii došlo ke srážkám, a to značí, že by tam mohlo dojít ke skutečné konfrontaci s vládou.

Podle průzkumů veřejného mínění v Americe by tam mohlo nové hnutí změnit politický charakter země. Avšak proti tomu stojí skutečnost, že je tam politika formována majiteli většiny sekundárního trhu aktiv. Těmi jsou elitní banky. Proto v Americe ke změně těžko dojde.

Američtí odborníci tvrdí, že finanční otřesy posledních tří let odhalily základní rozpory kapitalismu. Sázka na velké korporace a jejich ochrana na úkor podpory středního a malého podnikání a ignorování sociálních otřesů ve společnosti vyústilo v masivní protestní akce v USA a v zemích, které se snaží realizovat americký model. Avšak zastavit finančníky ovlivněné spekulacemi, jejichž záchrana jde na úkor daňových plátců, není možné. To se týká i Ruska. Bankéři se s nikým nebudou dělit o zisky, které získali ze státního rozpočtu s pomocí hrozeb bankrotem. Situace, kerá se vyvinula, dnes podporuje klasickou revolucionalizaci mas (zcela podle Marxe). V Rusku to zatím nemá tak velký rozsah, neboť trh derivátů je zde mnohem menší než na Západě a nástroje na olupování obyvatel jsou ještě slabě vyvinuté.

Ovšem tato situace je dosažitelná.

V zemích Východní Evropy, ve kterých jsou ještě uplatňovány principy sociální politiky ze socialistické minulosti, nekazí zatím protesty obyvatel celkový obraz blahobytu. Ve Skandinávii jsou stále pro vlády prvořadé zájmy obyvatel a je tam klid.

Nedávno se chtěl i Barroso sociálně zapojit a pustil se s důraznou kritikou do bankéřů. Obvinil finančníky z odpovědnosti za krizi a navrhl hnát je k osobní odpovědnosti. Lidem, kteří přišli o své osobní úspory a začasté i o střechu nad hlavou je výsměchem, když se vyšším bankovním úředníkům vyplácely roční odměny a manažerům bonusy a dividendy bankami, které by bez státní podpory zbankrotovaly. I tato skutečnost byla předmětem protestů OWS.

Situace v Řecku, kde vláda škrtá sociální programy, se jen na první pohled liší od událostí v New Yorku. Řeci byli první, kteří pocítili na vlastní kůži cenu záchrany finančního systému Západu a doplácejí na chamtivost bankéřů svými penzemi, stipendii a přilepšeními k platu. Na řadě jsou nyní Italové. V riziku je rovněž Velká Britanie, kde v posledních letech dochází k sociálním bouřím pravidelně, dále Francie a Německo, na jehož úkor se dnes zachraňuje euro.

Samozřejmě, že bankéři a další podvodníci nesedí s rukama v klíně. K politickému vlivu na společnost mají mohutný aparát. Týmy jsou vytvořeny. Strany a politici už vybírají příspěvky na politické kampaně. Akce OWS nedokáže otřást základy americké společnosti už jen proto, že sama společnost si pod sebou nepodřeže větev.

Převzato z Fondsk.ru

***

Nová třicetiletá válka nebo mír?

Vadim Vichrov


Říjen 26, 2011


Soupeření o energetické zdroje ve světě se prozatím nachází ve fázi studené války a dosud se nikomu nechce přilévat olej do ohně. Je však nemálo těch, kteří uvažují jinak. Například člen velmi prestižního ekonomického Klubu růstu (Club for Growth) Woodhill se nedávno horlivě zastával zákona č. 1638, podle něhož může FED začít přímo určovat cenu zlata. To přivede nevyhnutelně pád trhu a sníží světové ceny ropy. Woodhill argumentuje tím, že při ceně zlata 532 dolarů za unci bude stát ropa méně než 35,5 dolaru za barel. Potom padnou zisky všech nepřátel Ameriky. Vypočetl, že zisky Íránu, Ruska a Venezuely se v průměru sníží o 57 %. Podle jeho slov "jim to rychle znemožní dělat nepříjemnosti a časem to může způsobit změnu režimu".


Ve shodě s horlivými americkými neokonzervativci  jsou i vojenské plány představitelů odborných společností, u kterých by se měla očekávat odpovědnost. Nedávno se obořil energetický expert Mathew Hulbert na Severnyj potok, což je nová trasa dodávek ruského přírodního plynu do Evropy, u níž je hlavní společností Gazprom. Nechce věřit, že bude zajištěna bezpečnost dodávek, i když jsou zde obcházeny málo předvídatelné tranzitní země a plyn jde přímo do Německa, Holandska, Dánska a Velké Britanie. Podle něho otevře Severnyj potok Pandořinu skříňku, a ani Brusel s Berlínem nedokáží uzavřít víko. Očekává rovněž, že se tak Evropa rozdělí na sever a jih a  východ a západ, neboť se vedle energetických majitelů objeví i přebyteční. Za přebytečné označil země střední a východní Evropy, ale neobjasniíl proč. Předpověděl, že Rusko bude nepochybně využívat Severnyj potok coby páku k tlaku na bývalé sovětské republiky, včetně Ukrajiny, Polska a zemí Balkánu. Použije k tomu vysoké ceny a politický nátlak.


Podobně sýčkuje i Michael Clare, profesor na Univerzitě Hampshire, odborník na svět a světovou bezpečnost. Nazval svoji stať "Nová třicetiletá válka". Hovoří o konkurenci různých druhů energetických zdrojů: plynu, ropě, uhlí, atomu, vodíku, biopalivu, větru a slunci. V závislosti na dodávkách určité energie má vypadat postavení určitého státu ve světě. Se zlověstnou ironií prorokuje Clare zejména válku. Straší a předpovídá, že "budoucí zisk a dokonce přežití mnohých největších a nejbohatších korporací světa je v nebezpečí". Podle něho "má každý  národ v této soutěži podobné dilema: život nebo smrt".


Zastává názor, že kořeny budoucího Armageddonu vyrůstají z postupného vylučování ropy z energetické bilance, což pro takové giganty jako British Petroleum, Chevron, Exxon Mobil a Royal Dutch Shell bude mít nejvážnější následky. Budou muset přejít na jiné formy rozvoje, sázet na alternativní zdroje energie a hledat nové trhy. Jinak jim hrozí bankrot, anebo pohlcení protivníkem.


V předpovědi Clareho je klíčové to, že "osud národů, které dnes volí buď sobě konkurující energie, nebo se drží stabilního energetického modelu, případně mezi sebou bojují o světové zdroje energie, trhy a naleziště" je v sázce. Přístup k energiím je záležitostí "národní bezpečnosti", "boj za životně důležité zdroje  – dnes je to ropa a plyn a zítra třeba lithium či nikl (pro elektromobily) – povede až k ozbrojeným konfliktům".


Hulbert, Clare a Brzeziński jsou vizionáři. Vytvářejí "směr myšlení", podle kterého jsou při narůstání konkurence mocností v přístupu k energetickým zdrojům zcela nevyhnutelné ozbrojené konflikty. Od uvažování ke skutečné válce je jen jediný krok.


Takovou budoucnost je obtížné přijímat. Na štěstí existuje i jiný myšlenkový směr, s jiným programem: místo války mír a partnerství namísto soupeření. Členské země Mezinárodní energetické agentury (MEA) zakotvily v posledním prohlášení z říjnového setkání jejich ministrů v Paříži, že je úkolem posílit  spolupráci s partnerskými zeměmi, mezinárodními a regionálními organizacemi i s hráči na trhu s energiemi, aby se společně postavily problémům kolem zvyšující se poptávky po energetických surovinách i energetické bezpečnosti a kolem rozvoje ekologických energetických zdrojů. Zde je klíčovým momentem spolupráce, nikoliv válka.


Poptávka po energiích bude zvýšena do roku 2035 o jednu třetinu. Bude to důsledkem rozvoje v rychle se rozvíjejících zemích. Budou potřeba investice v objemu 38 bilionů dolarů, z toho pro elektřinu 45 %, pro ropu 26 % a pro přírodní plyn 25 %.


Takové investice neunese ani žádná jednotlivá země, ba ani žádná skupina zemí. Ministr přírodních zdrojů a energetiky Austrálie Martin Ferguson předvedl rozumné uvažování: dnes neexistuje ve světě takové hospodářství, které by mohlo samostatně dosáhnout tři cíle: energetickou bezpečnost, hospodářský rozvoj a ochranu životního prostředí. To řekl ministr země, která má reálnou naději být brzy jednou z vůdčích mocností ve výrobě zkapalněného přírodního plynu. Musí být "společné úsilí a rychlá reakce všech zemí". Je tomu skutečně tak.


Převzato z Fondsk.ru

***

Přehodnocení perezagruzky


Jelena Pustovojtova

Říjen 29, 2011

Nová zpráva z Washingtonu: Moskva získala z perezagruzky (restartu) oproti Washingtonu více výhod. Prý se američtí politici přepočítali. Americký fond Dědictví (Heritage Foundation) k této otázce zorganizoval konferenci "Rizika perezagruzky". Jejím hlavním hostem byl mluvčí Kongresu USA Beyner. Řekl, že je čas, aby Obama politiku týkající se perezagruzky přezkoumal.

Na konferenci všichni vytýkali Obamovi naivitu a Kremlu spílali za opuštění demokratických standardů doma a politickou lstivost v zahraničí. Vystoupení hlavního řečníka mělo nabubřelý název: "Obnova americké výjimečnosti". Beyner zde žádal nevzdávat se principů a zvláště navrhoval, aby vstup Ruska do WTO byl podmíněn zajištěním respektování územní celistvosti Gruzie. Obětovat jim samostatnost Jižní Osetie a Abcházie.

I kongresman Terner si omočil s tím, že Gruzie je klíčový spojenec USA. Pochopitelně, že na Kavkaze a netřeba pochybovat proti komu.

Kongresman, který vede podvýbor pro energetiku a přírodní zdroje, hovořil o nebezpečné závislosti ruských sousedů na Rusku. Co se týká Arktidy oznámil, že si USA nenechají ujít svoje i bez účasti v takové hluboce nestoudné mezinárodní dohodě, jako je Konference OSN o mořském právu. Tu ovšem podepsalo 162 států. Podstatná věta z kongresmanova projevu byla ta, v níž prohlásil, že je proti všemu, co by dovolovalo diktovat Spojeným státům podmínky jejich suverenity.

To, co se v Kongresu dělo, muselo být na pozadí nějakého mimořádného úkolu. Vždyť současné vztahy mezi Ruskem a USA jsou zásluhou Obamovy perezagruzky takové, že si velký americký byznys jenom mne ruce nad tím, jak s ním ruské vedení jedná. Přesto otce americké politiky něco trápí. Beyner to zřejmě vystihl takto: "V Rusku je všechno založené na upevnění vnitřní kontroly. Klíčová odvětví jsou znárodněna. Nezávislá media se potlačují. Členy opozice zabíjejí nebo zavírají do vězení. Rusko využívá své přírodní zdroje jako zbraně a spolupracuje s nestabilními a nebezpečnými režimy. V užívání starých metod a myšlení pozorujeme politiku vzkříšení mohutnosti a vlivu v sovětském stylu."

Takže vzkříšení politiky mohutnosti a vlivu se američtí kongresmani bojí. Vyjadřují se tak i další. Klíčovou záležitost vidí v tom, zda se Putin stane prezidentem. Z toho se dá vyvodit závěr, že se Putin americkým kongresmanům nelíbí. Chtěli by jiného.

Přitom Američané se sami nikterak s cizí suverenitou, ani s cizími vůdci nebo vládami nepárají. Je už klasikou volání po "tajných akcích" proti Íránu, včetně fyzické likvidace vedoucích íránských zpravodajských služeb.  V Kongresu USA to bylo slyšet "na plnou hubu". Kongresman, bývalý spolupracovník CIA Gerekt řekl: "Reálně je není možno postrašit, upoutat jejich pozornost, pokud někdo z nich nebude zastřelen." O vojenské akci proti Íránu se v Kongresu mluví bez zábran.

Podle Radia Svoboda se zřejmě představitelé amerického byznysu znepokojují očekávaným hlasováním v Kongresu o obnově normálních obchodních vztahů s Ruskem. Ovšem Beyer váže vstup Ruska do WTO na gruzínskou otázku.

Dnes Amerika dovoluje nebo nedovoluje Rusku jen to, co dovolovat nebo nedovolovat může. Násilné odtržení od Srbska a předání vlády Kosova kosovsko-albánským banditům a Libyjské džamahírije do rukou proamerických povstalců je samostatné rozhodnutí amerických kongresmanů. Podmínka vstupu Ruska do WTO předáním Jižní Osetie a Abcházie Gruzii je také jejich volba. Viděli jsme, že ohrožování ruských hranic raketami při jednání o jaderném odzbrojování je rovněž přáním našich "přátel v perezagruzce". Co tedy může donutit Rusko vzdát se svých národních zájmů jen proto, aby se splnily normy a pravidla jednání naordinovaná na Potomacu?

V představě budoucího návratu Putina do Kremlu se v USA zesiluje kritika ruskoamerické perezagruzky. Dochází ke tvrdým útokům a výzvám k přehodnocení spolupráce s Moskvou, která prý z ní má více výhod než Washington. Podle The Wall Street se jedná o jednodenní útok na politiku Obamy a jeho vztah k Rusku. Mluvčí BBC řekl, že USA by měly trvat na tom, aby Rusko svou politiku změnilo. Pokud by bylo třeba vycenit zuby, je Sněmovna reprezentantů připravena schválit potřebná opatření.

Takže pánové, zůstává nám jen jedno. Mít při ruce pořádnou hůl. To je jediný prostředek na vyceněné zuby.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku