Svět ruskýma očima 96

Reklama


Globální krize, limity růstu a nerealizované možnosti

Konstantin Gordějev


Říjen 10, 2011


Současná krize vznikla jako důsledek tří narežírovaných a již zahájených procesů: vytvoření globální technotronně-síťové společnosti, jí provázející globalizace (především tržní) a hegemonie dolaru odtrženého od zlata. Výsledek je následující:


1. Možnosti trhů ve své původní podobě dosáhly limity svého rozšíření.


2. Řízená manipulace světovými financemi vedla ke ztrátě jejich důvěryhodnosti, když umožnila zkoncentrovat celosvětové ekonomické zdroje do rukou úzké skupiny osob.


3.Modernizace výroby jakožto přenašeče sociálně-ekonomického rozvoje dospěla do finále: lidstvo se těsně přiblížilo k momentu, kdy může být nahrazeno automaty a roboty, čili k vyvrcholení své systémové evoluce.


Specialisté obvykle neberou v úvahu všechny tři důsledky. Především se zabývají prvním a druhým, případně oběma dohromady a modernizaci nepovažují za podstatnou. Celou záležitost redukují na potřebu nalezení způsobu rozšíření trhu, nebo podřízení společnosti technologickému procesu, t.j. redukci společenského systému. To znamená zbavení společenského systému "lidského balastu". Takový je cíl globálních projektů zde uvedených. Byly odstartovány již před čtyřiceti lety a způsobily dnešní hospodářské problémy.

Jasný scénář

Bylo propočteno vybudování optimalizované"civilizace" se stálým počtem. Římský klub odůvodnil, Brzeziňski, Attali a Kurzweil demonstrovali, síťová struktura vstřebala a finanční spekulace s odděleným dolarem, které vyčerpaly regiony, si vynutily vytvoření globálního trhu. Regulátor trhu měl být nahrazen administrativním, založeným na spolupráci korporací. Lidé měli být redukováni tak, aby postačovali na výrobu. Nepotřební měli být buď zcela vyloučeni, nebo ponecháni jen s ohledem na potřebné rezervy a potřebnou reprodukci. Počítalo se s tím, že zboží a peníze budou přidělovány. Kriteriem pro příděly bude korporátní statut a užitečnost.


Elektronická komunikační síť zajistí řízení v sociálním systému, umožní optimalizaci a vyloučí všechno zbytečné, zdvojené a funkčně neužitečné. krom toho bude další modernizace výroby umožněna síťovou rovnoprávností "biologických a nebiologických subjektů", tj. pracujících lidí a jim konkurujících automatů a robotů. Tak měla být zajištěna další modernizace výroby (až do průlomu do "technologické singularity").


Perspektiva dosažení hranic v rozvoji společnosti a ukončení modernizace regulátoru nevyvolalo žádné znepokojení, právě naopak. Vzbudilo mýtus o "bonusu pro vítěze", dosažení posmrtné slávy symbiosou komputeru a přechodu k nehumánní formě existence.


V průběhu přibližně půlstoletí měla být výsledkem sociálně-ekonomických změn společnost vržená o mnoho století zpět, rozdělená na kasty – na "bohu rovné nesmrtelné", až po "postradatelný lidský materiál". Hospodářsky to představuje sice po stránce technologické rozvinuté, avšak předpotopní naturální hospodaření.


http://www.fondsk.ru/images/myfls/gord910.jpga)  zdroje

výroba

pracující                             výrobní prostředky

produkce

odpady



b) zdroje

výroba

výrobní prostředky

produkce

odpady


Obr.1. Schéma "naturální" ekonomiky a) s lidmi, b) bez lidí (roboti a kyborgové)


Pokud by něco takového nastalo, potom by veškerý možný vývoj znamenal jen přechod ze stavu a) do stavu b) a vysokou stabilitu, kde by roli hrály jen zpracovatelné zdroje, jejichž potřeba by v důsledku nahrazování lidí jejich náhražkami ("nelidmi") při praktické absenci rozvoje systému stále klesala.

Korekce do reality

První chyba tohoto propočtu spočívá v tom, že se sice podařilo zatlačit trhy do hluboké krize, až ke kolapsu, avšak není doceněna schopnost jejich regulace pomocí zpětných vazeb.


Záplava světových peněz je bezpochyby původcem finančního, hospodářského, politického a sociálního chaosu. Avšak nepodařilo se zcela zastavit obrat zboží na trzích a podřídit jej jakési zcentralizované správě.


Namísto jakýchkoliv nezajištěných amerických i jiných peněžních žetonů nastoupí přirozený produkt s reálnou hodnotou, například zlato, platina a pod. K tomu už dochází.


Kaddáfí a Strauss-Kahn byli za odmítnutí dolaru tvrdě potrestáni. Ovšem dnes prosperující Švýcarsko (centrum bankovnictví a evropského i světového finančnictví) sdělilo, že přechází na platby ve zlaté měně nejen v zahraničních, ale i v domácích kalkulacích.


V horším a obtížnějším případě, kdy už došlo k tlaku administrativního činitele tržního regulátoru, nebo když už regiony postihl řízený či neřízený chaos, nastoupí na místo peněz komodity, například munice, tabák, vodka a další. Nakonec všechno skončí u barterového systému.,


Ekonomický systém, který se stal celosvětovým, skutečně ztrácí možnost extenzivního růstu a dalšího rozšiřování mimo a začíná se uzavírat. Tak dochází ke stagnaci trhu a jeho rychlé monopolizaci v důsledku přerozdělení v nyní omezeném tržním prostoru soupeřícími skupinami – globálními finančními skupinami (GFS).


Přitom existuje na všech úrovních boj o místo na slunci: snahy o vzájemné ekonomické vytěsnění ze strategických zón vlivu a rozvoje, což rychle přechází ve chřestění zbraněmi a lokální ozbrojené konflikty. Ty mohou přerůst v regulérní válku, včetně světové. Obě světové války ukázaly, že tato varianta je téměř nevyhnutelná. (Zvláště když jedna ze stran dobrovolně přizná své selhání a svou porážku, jako gorbačovský SSSR.)


V první světové válce byla krize růstu překonána odstraněním bariér vzniklých vzájemným hospodářským soutěžením. Druhá světová válka začala vytvářet spojenou finanční elitu. Nevojenská porážka SSSR ukončila soutěžení dvou typů hospodářské činnosti. Nynější čtvrtý konflikt je bojem mezi konkurenčními klany GFS a vytvoření konečné globální převahy.


Pohledy jsou možné různé. Zajímavá je práce A.Děvjatova – Tajemství světové ekonomiky: úroky, směnný kurs a kapitalizace očekávání. To co vidíme je konfrontace, v níž proti sobě stojí dvě aktivní síly. První je konglomerát GFS a nadnárodních společností kontrolující pyramidu měnových žetonů (podle Děvjatova úroky), těžbu ropy, vojenské a nové technologie. Zónou vlivu druhé síly je celosvětová výroba, zkoncentrovaná zlatá zásoba a všechny zásoby drahých kamenů a drahých kovů. To co Děvjatov nazývá směnný kurs. Samozřejmě také výroba a distribuce narkotik.


Podstata obou sil a sféry jejich zájmů jsou neměnné, ať je to nazýváno jakkoliv, třeba Rockefellerové – Rotschildové, jednotný Západ, jednotný Východ, USA, Čína.


Pro Východ je výhodný pád dolaru a dalších měn – žetonů, ztráta inovačně průmyslové iniciativy na Západě a tím ztráta kontroly na jeho vlastních trzích. Západ zase využívá své politické výhody a náskok v technologiích a snaží se svého protivníka agresivním způsobem izolovat od zdrojů surovin, především ropy a kromě toho se snaží zmocnit se plné kontroly nad obchodem s narkotiky.


Události poslední doby v severní Africe, na Blízkém východě a ve Střední Asii svědčí o zostření a o rychlém vývoji k vojenskému střetu oproti období do 11. září. Dojde-li k němu, bude to katastrofa na regionální i celosvětové úrovni.


Z objektivních příčin se nezdařilo oddělit "materiálního nositele duše", a podle publikovaných materiálů se nyní klade zásadní důraz na snahu dešifrovat skutečnou myšlenkovou aktivitu, klonovat vědomí a naučit se nahrazovat celý mozek nebo jeho části.


V plné míře se projevily zákonitosti Paretovy distribuce u vzdělání a v úrovni intelektu populace vyspělých zemí. Debilizovaný "plebs" je měněn na biologické roboty s omezeným vnímáním světa a s omezeným myšlením, a proto schopných jen omezené činnosti. Vinou degenerace potomstva ztrácí svůj potenciál i elita. Tak sama poznává sociální degradaci. To vše skončí úplnou ztrátou kontroly nad situací, kterou sami vytvořili – technogenní katastrofou, opuštěním systému a podrobením se "chytré" technice, konečným rozpadem sociálního systému, zdivočením a vymíráním lidstva. Tak jak elity zvolily (a ostatní s nimi), očekává se reálný konec historie.

Alternativa se zatím nerýsuje

Stalo se životně důležitým pochopit, že nynější celosvětová krize není jen důsledkem jednoduché shody okolností. To, s čím se lidstvo nyní setkává, je zákonitým důsledkem konstrukce našeho sociálního systému a tragickým výsledkem avantýry, nezodpovědně zahájené před čtyřiceti lety – projektu budování technotronní společnosti. Je třeba si přiznat:


  • že stabilizační funkce trhu prakticky skončila,

  • že inovačně-technologický zdroj pro rozvoj společnosti je v této etapě téměř vyčerpán.


Co nejdříve je nutno realizovat administrativní řešení, která se ukazují jako evidentní:


  • přechod od tržního k rozdělovacímu (případně tržně rozdělovacímu) korporativnímu systému regulace hospodářství,

  • maximální a urychlený rozvoj lidského potenciálu,

  • jeho mobilizaci jako přirozenou alternativu ztrácejících se možností technologických inovací.


To druhé je zřejmě pro normálního člověka, obklopeného kybernetickými systémy, těžko pochopitelné a neočekávané. M. Wiener už v roce 1964 upozornil na nutnost poskytnout lidem místo, které jim ve světě náleží.


Heslo "inovace pomohou" je nejen chybné, ale za podmínek, kdy cíl se dosahuje potlačováním úrovně vzdělání a intelektuálního i dalšího (mravního, kulturního atd.) rozvoje obyvatel a jejich nahrazením "specialisty odjinud" je destruktivní a smrtelné.


Ideálním řešením problémů zde popsaných by bylo politické řešení – uzavření svého druhu "společenské dohody dobré vůle" – o přebudování sociálního systému na celosvětové, regionální a místní úrovni pro záchranu civilizace na dříve uvedeném rozdělovacím a heuristicko-mobilizačním principu. Mělo by se pokračovat stanovením prvořadých směrů rozvoje společnosti v nových neobydlených prostorách, budováním celosvětových dopravních sítí, hledáním a ovládnutím nových zdrojů a celkovou odpovědí na ekologické výzvy. Dále by se měla určit odpovědnost za určité problematiky a k této činnosti připravit specialisty. Nakonec je třeba obecné podpory vzdělání dorůstajícího pokolení, coby strategické rezervy pro společnost.


Samozřejmě, že velká naděje na takový přístup není. Ve společnosti a hlavně v jejích řídících strukturách hledí každý především na svůj okamžitý prospěch.


Je například zcela zřejmé, že země BRICS a země sjednocené Evropy budou nevyhnutelně zavlečeny do globálního politického střetu, pokud ne přímo pomocí armády, tak nepřímo s důsledky v jejich prostoru – prostřednictvím internetu, silami narkomafie, nebo za pomoci všelijakých revolucí za "skutečnou demokracii". Pro státy, které jsou toho schopny, bude výhodou možnost vyhnout se co nejdéle střetu konkurenčních GFS, maximální zmírnění sociálních konfliktů a potlačení extremistické narkomafie hned v zárodku.


Co se týká strategie, je třeba mít na mysli "lidský kapitál", jehož cena poroste stále větším tempem, což nelze říci o peněžních žetonech, ropě a zlatu. Potom ten, kdo v tomto směru dokáže připravit dobrý základ, bude mít podmínky nejen pro přežití, ale i pro dosažení úspěchů. Žádný jiný pozitivní scénář pro budoucnost lidstva neexistuje.

námět Stan

Převzato z
Fondsk.ru, zde najdete i odkazy

***

Na cestě k eurasijskému svazu rovných

Nikolaj Kirmel


Říjen 30, 2011


Běloruský prezident uveřejnil v Izvěstijích článek "O osudech naší integrace", který pokračoval v posuzování problémů načrtnutých v článku Putina "Nový integrační projekt pro Eurasii – budoucnost, která se rodí dnes". Lukašenko podpořil ideu Putina: "Pro Bělorusko byla, je a bude skutečnou cestou rozvoje hluboká produktivní integrace s nejbližšími sousedy." Putin Lukašenkovu stať ocenil s tím, že Lukašenko poukázal na přednosti, které ekonomiky při realizaci integračních plánů získají. Dodal, že s analýzou běloruského prezidenta naprosto souhlasí.


Lukašenko podpořil návrh na založení určitých nadnárodních orgánů, případně i politických a na zavedení jednotné měny. Lze uvažovat o tom, co v tomto případě znamená slovo určitých. Je možno se domnívat, že Baťko nechce takové orgány, které by omezovaly jeho moc v republice. Akcentoval suverenitu jednotlivých států, kterou podle něho nesmí porušit ani sebetěsnější integrace.


Běloruský prezident uznává hlavní roli Ruska, přičemž ale klade důraz na rovnoprávnost a v té vidí nutnou podmínku. Představuje si rovnost partnerů, podmínek hospodaření a rovný přístup ke společnému energetickému a dopravnímu systému. Jenom takový systém podle něho obyvatelé podpoří.


Je třeba pochopit důležitost této podmínky při vytváření a upevňování rusko-běloruských vztahů. Je známo, že sice de jure přiznává Rusko Bělorusku rovnoprávné postavení, ale ve skutečnosti jej považuje za mladšího sourozence. Problém je nejen ve dlouhodobě se tvořícím stereotypu v dobách sovětské vlády. Důvod k tomu dalo i samo běloruské vedení, když žádalo tu půjčky, tu zase levnou elektřinu a další. Přitom Minsk za to Moskvě nabídl jenom přísahy o věčném přátelství. Ruská elita má dost svých problémů a nežádá Lukašenkovy polibky. Nepotřebuje myšlenky integrace, kreré jí nic nepřinášejí. Zájmy ruské elity nejsou stejné jako zájmy běloruské vládnoucí třídy, která se stará o formální nezávislost na Moskvě a přitom má chuť žít na úkor východního souseda. Minsk se obává, že do republiky vnikne ruský kapitál, který podle jeho mínění pohltí místní ekonomiku.


Lukašenko, přestože ví o existujícím rozdílu potenciálu obou zemí, se snaží získat záruky vzájemného rovného vztahu. Podle německého experta Rady pro zahraniční politiku A. Rahra je prvořadé, aby v postsovětském prostoru začal pracovat průmysl. Někteří odborníci z Pobaltí doporučují využít zkušenosti EU a učit se na jejích chybách. Například ředitel Institutu evropských výzkumů (Lotyšsko) Galoněnko poznamenává: "Lotyšsko si při vstupu do EU nic nenasmlouvalo, bez váhání podepsalo a pohřbilo průmysl. Lukašenko se to snaží neřipustit a to je třeba ocenit."


V EU není skutečně s rovnoprávností všechno v pořádku. Dopadlo to tak, že země západní Evropy hledí na východoevropské jako na ty, které po celé věky přecházely z jedné ruky do druhé, které jsou v roli nárazníkových zón, či předpolím, oddělujícím je od Ruska/SSSR. Tím, že tyto země přeběhly ze socialistického tábora do kapitalistického, si dělají nárok na rovnoprávné partnerství a nechtějí přijmout úlohu mladších sourozenců. "Stará Evropa" je musí táhnout na úroveň světových standardů a ještě je musí chránit před "východním agresorem". Potom je obtížné si představit, že by Německo považovalo za sobě rovné Polsko, které je po celé věky sousedem neklidným. Polsko bylo i pro Francii vždy jen předpolím na východě a nikoliv rovnoprávným spojencem.


Pro země Eurasijského svazu je důležitější to, jak projekt správně zrealizovat, než to, kdo je hlavní. Samozřejmě je nejprve nezbytné mít na zřeteli rovnoprávnost, respekt k suverenitě a nedotknutelnosti hranic. Jenže jak se bude princip rovnoprávnosti realizovat, je dnes těžké říci. Je rozdíl v ekonomických potenciálech zemí, ve stereotypech myšlení, ambicích politiků, a to není všechno. Jak docílit růst blahobytu a kvality života, to ukáže čas. Je třeba vidět, že formování Eurasijského svazu je odpovědí na výzvy diktované agresivní globalizací. Je to jeden ze způsobů přežití, zachování národní identity, sociokulturních hodnot a suverenity. Vytvoření Eurasijského svazu dovolí efektivně odolávat strmě vzrůstajícím hrozbám.


Převzato z Fondsk.ru

***

Sáhodlouhé hry USA s Talibánem

Artur Prijmak


Listopad 1, 2011


Američtí generálové přiznali, že válečná politika USA utrpěla v Afghánistánu fiasko. Bílý dům oznámil, že je připraven k rozhovorům s Talibánem.


Obamova administrativa sdělila, že má úmysl ukončit válku v Afghánistánu a jednat s Talibánem. Chce také zvýšit vojenský nátlak na jeho nejnepříjemnější složku, jíž jsou bojovníci z talibánských klanů a především pákistánský klan Hakkání. Washington v této věci očekává vstřícnost Islamabádu. Pokud by se tak stalo, byl by pravděpodobný úspěch jednání. 21.října to bylo zřejmě na programu návštěvy Clintonové v Kábulu. O setkání nebylo vydáno oficiální prohlášení, jak žádá mezinárodní protokol.


Na tiskové konferenci v Kábulu Clintonová dosti tvrdě nabádala Pákistán, aby co možno nejrychleji zbavil své území teroristů a stal se nedílnou součástí afghánské regulace. Přikázala Islamabádu účast v americko-afghánské strategii s názvem "válka, rozhovory, výstavba" a uvedla přitom, že tato účast pro něj musí být základním životním imperativem. Oznámila, že nebude-li Pákistán spolupracovat, bude na něj činěn "velmi vážný nátlak".


Válka, o níž Clintonová hovořila, je namířena především proti paštúnským Hakkániům a jejich teroristické organizaci. USA neznepokojuje Talibán, ale Hakkání. Ti se zformovali v osmdesátých letech za afghánské války. Jejich vůdce Džalaluddín Hakkání byl jedním z velitelů mudžahedínů za Hekmatijára. Vojenské vybavení dostával od CIA a Saudské Arábie. Byl přímo napojen na bin Ládina a al-Kájdu. Džalaluddín zastával postupně několik ministerských funkcí. Nyní je jedním z nejlepších spojenců Talibánu. Má základny mezi pákistánským Severním Vazíristánem a afghánským Chóstem.


Američané ornačili klan Hakkání za nebezpečný, když napadl jejich základnu v provincii Chóst a po jejich útoku na americké velvyslanectví a štáb NATO v Kábulu. Obvinili je z obou těchto útoků. Ovšem do té doby tu samou skupinu považovali za spojence a měli v úmyslu ji použít k rozvratu mezi Talibánci.


Podle Pákistánu se USA snaží s využitím událostí kolem skupiny Hakkání vtáhnout jej do své politické hry. Pákistán je obviňován z podpory teroristů, ale sám poukazuje na to, že skupina Hakkání byla dlouholetým přisluhovačem CIA.


Podle nové americké strategie se už nemusí Pákistán zúčastňovat jednání s Talibánem. Afghánské vedení i opozice mají k Pákistánu společnou averzi. Afghánci měli snahu dosáhnout toho, aby se boj proti teroristům přemístil od nich do Pákistánu. Tvrdí, že Talibán nemá své kořeny v Afghánistánu, ale v Pákistánu. S protipákistánskou rétorikou mohou USA přetáhnout na svou stranu část radikálů.


Předseda Islámského výboru Ruska Geidar Džemal vyložil, jak on vidí budoucnost rozhovorů USA s Talibánem:


"USA se s Talibánem snaží jednat dávno. Navrhli mu kontrolu nad šesti afghánskými provinciemi na oplátku za zachování šesti základen v Tádžikistánu. Nyní tam budují "základnu všech dob a národů" a proto se potřebují dohodnout. Rozhodnutí k jednání bylo vyvoláno Atunbajevovým úmyslem vypoklonkovat Američany z Manasu. Pro Atunbajeva je to nebezpečné. Američané neurvale odstraňují ze své cesty všechny, kteří jim činí jakékoliv překážky. Mají své plány ve vytvoření "nové hedvábné stezky". Z Afghánistánu chtějí vytvořit základnu pro kontrolu celé Střední Asie. Odtud má vycházet hrozba Číně, Íránu, Pákistánu a Rusku. Talibán je jediná síla, která Američanům stojí v cestě. Proto se s nimi chtějí dohodnout a udělat z nich své spojence. Pravděpodobně jim to nevyjde. Nedohodnou se a v Afghánistánu to bude vřít i nadále."


Převzato z Pravda.ru


Přejít do diskuze k článku