Svět ruskýma očima 99

Reklama


Ruské pasy zachrání kosovské Srby


Vadim Truchačev


Listopad 15, 2011


Před časem byl ruskému zastupitelství v Bělehradě předán seznam 21 tisíc Srbů, kteří by rádi získali ruské pasy.


Organizátor akce Zlatibor Džordževič řekl: "Od příchodu mírových sil, pod jejichž záštitou se nacházíme, bylo zabito více než tisíc Srbů. Jsme zcela bezprávní, hrozí nám vyhubení a v Srbsku se dokonce objevují strany vystupující za uznání nezávislosti Kosova. Z toho důvodu jsme předali prvnímu tajemníkovi velvyslanectví Ruska seznam se jmény těch, kteří chtějí získat ruské občanství. Odpověď jsme ještě nedostali. V Rusku vidíme svou jedinou záchranu a spásu."


Není to první akce svého druhu. V minulém roce se organizátoři petice obrátili na ruského velvyslance, ale ten neprojevil žádný zájem. Toto je druhý pokus. Dnes už by o ruské občanství stáli nejen obyvatelé Kosova, ale i centrálního Srbska.


U srbské vlády iniciativa vzbudila nelibost. Státní tajemník ministerstva pro Kosovo a Metohiji Ivanovič vystoupil s ostrou kritikou těch, kteří si přejí získat ruské pasy. Podle něho tím nic nedocílí. Prý by měli raději přijít volit a dát svůj hlas tomu, kdo bude chránit jejich zájmy.


Ve stejné době pracovnice téhož úřadu Kaličaninová informovala o hrůzné situaci kosovských Srbů. Veškeré mezinárodní společenství zamlčuje oběti násilí v Kosovu, anebo se snaží jejich počet snížit. Vláda Kosova nic na ochranu Srbů žijících v Kosovu nedělá.


V roce 1999, kdy se objevily mezinárodní síly KFOR, postříleli Albánci ve vesnici Staro Grazko 14 Srbů. Albánce podezřelého z těchto vražd propustili pro nedostatek důkazů. Následovaly další případy. Naposled zavraždili Srby v okrese Kosovská Mitrovice minulý týden.


Srbové se cítí zahanbeni, že je jejich vlastní vláda nedokáže ochránit a že musejí žádat o ochranu jiný stát. Srbská vláda udělala velmi málo pro bezpečnost svých spoluobčanů. Ukázková je historie toho, kdy kosovští Albánci chtěli zabrat dva přechody – Jarine a Brnjak. Jednalo se o porušení mezinárodních dohod, avšak příslušné srbské instituce nebyly schopny tam zjednat pořádek a podpořit srbské občany.


Obsazení přechodů albánskými celníky by znamenalo faktické odříznutí severních okresů Kosova od Srbska. Protože to místní Srbové nechtěli dopustit, vzali věc do svých rukou, postavili barikády a vzepřeli se jak nezvaným albánským hostům, tak i zbytku vojáků a důstojníků KFOR. Všechno nasvědčuje tomu, že zbraně NATO nutí kosovské Srby žít pod vládou a terorem kosovských Albánců.


Prezident Tadič vyzývá Západ k respektování lidských práv a na bezpráví v Kosovu upozorňuje. Nikdo mu nevěnuje pozornost. Při své návštěvě v Bělehradě vyzvala Merkelová srbské vedení, aby odstranilo z Kosova paralelní vládu. Je třeba tomu rozumět tak, že má odstranit všechny srbské orgány a podřídit správu území Prištině. Madam pohrozila, že jinak se Srbsko nedostane do EU.


Ruský zástupce v OSN Čurkin pravidelně obrací pozornost na fyzické nebezpečí, které Srbům v Kosovu hrozí. Navrhuje razantní rezoluce, žádající ukončení násilí. Většinou je však USA a EU, kteří stojí na straně Albánců, blokují. Srbové v Kosovu si to uvědomují a dospěli k závěru, že Rusko jim může lépe zajistit bezpečnost než slabé Srbsko.


Jelena Guskova, historička, vedoucí Centra pro studium současné balkánské krize Slovanského institutu hodnotí situaci ruského občanství pro Srby a jejich ochranu. Podle ní prosba o poskytnutí ruského občanství vyznívá jako gesto zoufalství kosovských Srbů. Má to být také snaha o nátlak na vlastní vedení, které pro ochranu svých občanů nic nedělá. Bělehrad se vůbec nezabývá jejich přesídlením do centrálního Srbska. Kosovští Srbové se nakonec musejí sami bránit stavěním barikád. Rusko je pro ně už poslední nadějí a na severu Kosova je uctívají. K myšlence poskytnout kosovským Srbům ruské občanství se RF musí zachovat vážně. Jde o ruskou mezinárodní prestiž.


Srbům je třeba nejen vystavit pasy, ale umožnit jim i přesídlení do Ruska. Srbové jsou vynikající pracovníci. Jsou výborní v oboru stavebnictví, v němž pracují v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Švédsku. Celá otázka tkví v tom, zda se o ně dokáže Rusko postarat.


Převzato z Pravda.ru


***


Jestřábi, kteří jsou pro "globální demokracii"


Leonid Savin


Listopad 19, 2011


Prapor demokracie slouží dávno jako zástěrka snahy o posilování specifických zájmů USA v zahraničí. Za příklad může sloužit činnost Rady na podporu demokratického společenství (Council for Community of Democracies), financované ministerstvem zahraničí USA, USAID a řadou amerických fondů, která šíří svůj vliv po celém světě.


Její první sjezd byl v roce 2000 ve Varšavě za přítomnosti diplomatů a zástupců nevládních organizací ze 106 států. Vedla jej úžasná "demokratka" Albrightová, známá svou snahou o ustavení "demokratického vedení" v celém světě. Přijatá Varšavská deklarace si stanovila za úkol občanské vzdělávání, včetně vzdělávání "k demokracii". Urychleně to bylo přijato VS OSN. Důležitost "pevné spolupráce členů vlád, mezinárodních a nevládních organizací v upevnění demokratického vzdělání" stvrdili ministři zahraničí zúčastněných zemí. V roce 2003 byl přijat celosvětový strategický plán tohoto demokratického vzdělávání.


Poslední konferenci měla Rada letos ve Vilnijusu. Kromě vzdělávacího programu demokracie a politické teorie aktivisté Rady koordinují síť nevládních organizací po celém světě, mají ve svém zorném poli nejen vlády, mezinárodní a nevládní organizace, ale i organizace rodičovské a náboženské. (1)  Jinými slovy: učí své agenty v cizích zemích nejen technologiím změn režimů, ale i vhodné destrukci tradičních společenství a kultur.


Zajímavé jsou postavy ve vedení Rady. Předseda Hunter pracoval v mnohých vysokých funkcích v USA, od roku 1993 do roku 1998 byl zástupcem USA v NATO a zakládal některé instituce USA. Dnes je ředitelem Centra transatlantické bezpečnosti v Národní univerzitě obrany USA a členem výkonných rad Americké diplomatické akademie a Atlantické rady USA. (2)


Rovněž další činitelé Rady mají pestrý funkční životopis. Mark Palmer byl, krom mnoha jiných funkcí, také zástupcem ministerstva zahraničí pro Sovětský svaz a východní Evropu. Byl iniciátorem demokratizace v arabských zemích a zřejmě i jemu lze vděčit za události v Tunisu, Egyptě, Libyi a Sýrii. Je napojen na skupiny amerických neokonzervativců. Měl co do činění v programech pro Čínu, Blízký východ a Afriku, Kubu a Bělorusko. Angažuje se v záležitostech Íránu, Iráku a Saudské Arábie, v propagaci západního způsobu života a zaměřuje se hlavně na mládež.


Peter Ackerman je jeden z nejlepších žáků a následovníků teoretika "demokratického" svrhávání režimů Sharpea Bezprostředně se účastnil přípravy strategie svržení Slobodana Miloševiče. Angažuje se v produkci filmů s příslušnou tématikou (3), tzn. tématikou občanské vzpoury a svržení vlád. Na motivy jednoho z těchto filmů byla zhotovena počitačová hra, která krok po kroku předvádí metody vlivu na politický systém nebo na jeho změnu nenásilnými postupy. Je určena pro aktivisty a vůdce vzpour a hnutí opozice.


Výkonným ředitelem Rady je Robert LaGamma, který stejně jako předchozí figury měl několik státních funkcí, ale především sloužil v Informační agentuře USA (USI).


Takováto "hvězdná sestava" se jistě neomezí jen na debaty o demokratických hodnotách. V říjnu 2011 bylo na stránkách Rady oznámeno, že její pracovní skupina pod vedením admirála letectva USA a bývalého ředitele Národního zpravodajství administrativy B.Obamy Blaira připravuje projekt, jehož účelem je vydání příručky o roli ozbrojených sil v demokratických přeměnách (The Role of the Armed Forces in Democratic Transition) (4). Bude pojednávat o použití síly k zničení "nepřátel demokracie". Vedoucí pracovní skupiny je znám jako specialista na Rusko.


(1) The Global Strategic Plan for Democracy Education of the Pocantico Conference on Democracy Education. Council for Community of Democracies. Washington, 2003. Pp. 3-7. http://ccd21.org/pdf/pocantico_report.pdf


(2) http://ccd21.org/about/board/hunter.html


(3) http://www.aforcemorepowerful.org/


(4) http://www.ccd21.org/military_handbook/index.html


Převzato z Fondsk.ru


***


Co dá Rusku syrská opozice


Sergej Balmasov


Listopad 16, 2011


Návštěva tzv. Syrské národní rady v čele s Burchanem Galjunem v Moskvě neuspěla. Galjun řekl, že podpora Moskvy Asadovi hraje v Sýrii negativní úlohu a jednání ruské vlády odsoudil. K návštěvě došlo 15. listopadu a hosty pozvala Společnost solidarity s národy Asie a Afriky. Okolnosti návštěvy a postavu emigranta z Francie syrského původu Galjuna přibližuje viceprezident uvedené společnosti Kim Ahmedovič Košev:


"Nepozvali jsme představitele syrské opozice proto, že bychom zaujímali ke konfliktu stejná stanoviska jako oni. Rusko je velká země a my jsme v tomto případě holí, která smiřuje rozvaděné děti. Pozvali jsme je, abychom je vyslechli, ujasnili si jejich postoje a inspirovali mezi Syřany dialog. Říkáme syrské opozici: Vystupujete s hesly "Pryč s Bašárem Asadem"? Vybízíte ho: "Odejdi a my budeme vládnout"? A co potom? Kde je záruka, že nebudete ještě tvrdší než on?"


Dále Košev upozorňuje, že syrská opozice je evidentně nekonstruktivní. Nedává návrhy, nemá řádnou stranu, nepoukazuje na Asadovy případné chyby. Galjun ve skutečnosti nikoho nezastupuje. Opozice nepředvádí schopnost konkurovat vládě. V Sýrii se místo rozhovorů střílí. Proti syrským vojákům jsou posílány zacvičené děti. Syrské bezpečnostní služby by měly skutečně pracovat, a ne nechat problémy řešit armádou.


Naděje na to, že syrská opozice bude konstruktivní, jsou marné. Lavrov ji vyzval k zahájení jednání se syrskou vládou, ale odpověď byla negativní. Opozice něco takového odmítla. Rusko je prý povinno vyzvat Asada k odchodu. Jednání opozice prý mohou být jen o ustavení nové demokratické občanské společnosti. Tomu prý musí předcházet otevření věznic účastníkům protivládních akcí, rozpuštění policie, armády a bezpečnostních složek. Dále pak umístění "modrých baretů OSN" v zemi. Nezbytný tam má být mezinárodní monitoring situace.


Jinak řečeno: syrská pozice trvá na zahraniční intervenci, z níž nevylučuje ani intervenci vojenskou. Takové nároky ovšem Rusko odmítlo. Ani Liga arabských států, přestože nedávno pozastavila Sýrii členství, není v názoru na odchod Asada jednotná.


Syrská opozice by měla mít zájem na mírovém urovnání konfliktu v zemi. Namísto toho útočí, jako v případě nedávného napadení komplexu budov letecké rozvědky nedaleko Damašku. Lze soudit, že Galjun buďto nekontroluje radikály, anebo o mírových snahách opozice lže.


Podle Galjuna je role Ruska pro dosažení rovnováhy a stability na Blízkém východě klíčová. Proto s ním také opozice pokračuje v dialogu. Galjun slibuje, že až převezme vládu, budou všechny ruské zájmy v Sýrii respektovány. V tomto slibu je zahrnuto i ponechání jediné ruské zahraniční vojenské základny v Tartusu. Jenomže jak je možno opozici důvěřovat a tento slib považovat za bernou minci, jestliže je udržována při životě Francouzi, Američany, Katarci a Saúdy, kteří se proti zájmům Ruska angažují? Právě proto se snaží svrhnout jediného současného propagátora ruského vlivu v arabském světě. Možná, že někdo z opozičníků má přátelské vztahy k Rusku. Avšak  Galjunovy záruky nejsou k ničemu. Hlavní silou protiasadovského hnutí nejsou Západem živení liberální inteligenti, ale vahábistické a salafistické skupiny vydržované kararskými a saúdskoarabskými zpravodajskými službami.


Převzato z Pravda.ru



***


Omán – trojský kůň Íránu


Sergej Balmasov


Listopad 5, 2011


Írán využívá šikovně sousední Omán ke svým zájmům a znechucuje tak své protivníky. Projevilo se to i při jarním zasedání Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC). Saúdská Arábie se se svými satelity snažily prostřednictvím Rady potrestat Írán v roce 2011 za "svévolné vměšování Íránu v Kuvajtu a v Bahrajnu". Zásluhou Ománu a Kataru se to nepodařilo.


Omán se sblížil s Íránem z několika důvodů:


1. Považuje jej za regionální mocnost, jejíž vliv nedovoluje cizím silám ománským zájmům škodit.


2. Geostrategická poloha obou zemí, kdy kontrolují ústí Hormuzské úžiny, na čemž mají obě země životní zájem. Zájem zde mají i další země, neboť tudy prochází 35 až 40 procent světového nákladu ropy.


3. V sedmdesátých letech pomohl íránský šach Ománu v porážce dafárských separatistů, kteří ohrožovali celistvost sultanátu. Nebyla tedy rozhodující pomoc armády Velké Británie (jak uvádí Wikipedie – pozn. překl.).


Vojenská spolupráce byla dočasně ukončena v roce 1979, kdy byl v Íránu svržen Ománu nakloněný monarchistický režim. V posledních dvou letech konají Teherán s Maskatem už opět společná vojenská cvičení, nepochybně určená proti třetí zemi. Pro Omán je nepříjemná situace v sousedním Jemenu. Ománský sultán Kábus je si vědom, že události v Jemenu se negativně odrážejí na postavení Ománu. Dafárští separatisté opět zvedají hlavu.


4. Ve vztazích obou zemí hrají nemalou roli i historické kořeny. V 1. tisíciletí letopočtu bylo ománské území v jednom celku s nynějším Íránem.


5. Existuje obchodně ekonomické propojení a realizace společných projektů na ropných polích. Mezi oběma zeměmi stoupl významně za poslední dva roky obchodní obrat. Íránský export se za tuto dobu zvýšil o 40 procent. V Ománu pracují mnohé íránské společnosti a těší se zvláštní podpoře místních orgánů. Írán je jednak zemí přepravy nákladů ze Střední Asie a za druhé dodavatelem plynu.


6. V Ománu je na rozdíl od jiných monarchií Perského zálivu málo šiítů a nejsou tak pronásledováni jako šiíté v Bahrajnu.


Ve vztazích obou zemí byla skutečně průlomovou návštěva ománského sultána Kábúse v Íránu v roce 2009. Od Islámské revoluce v roce 1979 byla první a nyní věnují íránští představitelé svému ománskému sousedovi zvýšenou pozornost.


Na vztahu k Ománu je patrný pružný přístup Teheránu ke svým sousedům, což nedovoluje Saúdské Arábii sestavit jadnotnou protiíránskou frontu.


Převzato z Pravda.ru


Přejít do diskuze k článku