Sýrie, co prý není Bahrajn aneb Saúdská Arábie, co je skoro Švédsko

Reklama


Květen 01, 2012


[Bahrajnští] prodemokratičtí aktivisté, kteří protestují po stovkách tisíc, podle všeho nikdy nezískají pozornost a pomoc, jakých se dostává syrské (zřejmě už převážně džihádistické) opozici, protože protestují proti věrnému spojenci Západu a navíc jsou z valné většiny šíité, kteří se v důsledku koloniálního kreslení hranic ocitli pod vládou sunnitské menšiny. Všechny jejich požadavky i akce jsou proto přesně v duchu dikce zmíněného rozhovoru v Der Spiegelu v západních médiích redukovány na šíitskou sektářskou záležitost, a navíc prý napojenou na šíitský Írán. Výsledkem pak je, že britský premiér David Cameron může prohlásit, že „Bahrajn není Sýrie“. Ještě, že netvrdil, že Saúdská Arábie je Švédsko, jak mu navrhl jeden arabský blogger. 


I tak, bahrajnská prodemokratická opozice jede dál. Tak nějak proti všem.

Sýrie (co není Bahrajn)

Děje se v ní cosi podivného, nebo lépe, možná se v ní cosi podivného opakuje. OSN vyslala do Sýrie pozorovatelskou misi, ale ještě tam ani nejsou všichni, a už je celá tato snaha jakoby marná. Šéf OSN viní Asadův režim, že není s to nastolit podmínky pro příměří, francouzský ministr zahraničí zase už hned den po příjezdu prvních pozorovatelů OSN do Sýrie varoval, aby se svět „připravil na možné selhání jejich mise“, Hillary Clintonová zase tvrdí, že je „třeba v Radě bezpečnosti začít s vervou jednat o uplatnění rezoluce o sankcích podle 7. článku“. A syrské Muslimské bratrstvo, které tvoří jádro Západem podporované exilové Syrské národní rady (SNC), se rovnou bojí, že pozorovatelská mise „může dospět k neobjektivním závěrům“.


Podobná rétorika přitom doprovázela i vyslání pozorovatelské mise Ligy arabských států, která v Sýrii z iniciativy hlavně Kataru a Saúdské Arábie, tedy spojenců Západu, pobyla v prosinci a lednu. Dokud bylo tehdy vyslání pozorovatelů jen v rovině nápadu, Katar i Saúdové ho podporovali, jakmile ale režim v Damašku jejich příjezd odsouhlasil, okamžitě se rozezněly stejně pohřební fráze, jako nyní, a obě země tehdy začaly svou vlastní ideu okamžitě zpochybňovat. Nejspíš věděly proč – závěry pozorovatelské mise Ligy arabských států jsou z hlediska nalezení záminky k vyhlášení kýžené západní vojenské intervence do Sýrie fakt tristní. Namísto zhodnocení zprávy ale následovalo volání po „upgradu“ monitorovací mise na úroveň OSN. Jakmile ale syrský režim (znovu) souhlasil, tentokrát s podmínkami OSN, znovu se z úst západních politiků, jejich feudálních arabských spojenců i šéfa OSN rozezvučela negativní rétorika, jako že je to vlastně beztak všechno špatně a zbytečné a za všechno může Asad. Nechci ho nijak bránit, koneckonců právě on coby prezident nedokázal uchránit životy svých občanů a mnohé z nich zabily jeho vlastní jednotky, ale není to nějak podezřelé? Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že poslední zprávy ze Sýrie už mluví takřka jen o sebevražedných útocích džihádistů a o počátku jejich gerilové války proti režimu? Že by se dopředu vědělo, že monitorovací mise OSN dopadne stejně „blbě“, jako ta arabská? New York Times se sice pokouší třeba sebevražedné útoky v Idlíbu hodit na příslušníky režimu – představa vypasených papalášů ze strany Baas, jak se opásávají řemeny s výbušninami je ovšem fakt bizarní – ale jen za cenu toho, že přehlíží fakt, že se k útokům hlásí povstalci odkojení filosofií Al Kájdy sdružení v teroristické organizaci Džabhát an Nusrá.   


Zkrátka, tragikomičnost situace v Sýrii dosahuje nových výšin. Tedy přinejmenším z pohledu Západu coby neochvějného nositele jediné pravdy.


Celý a velmi vydatný článek najdete v Literárkách

Přejít do diskuze k článku