TV trapasy jako ten nejurážlivější trapas

Reklama


Počítám, že člověk si vůbec nemusí pamatovat Jaroslavem Dietlem skvěle napsané televizní trapasy z doby před mnoha a mnoha lety, aby ho současné tzv. NEJLEPŠÍ TRAPASY, uváděné dnes na ČT, svou – ano, neváhám to říct – blbostí a debilitou před spaním doslova knokautovaly. Ale bohužel, nenásleduje po tom knokautu spánek a nevědomí, ale rozčilení a vztek, že si někdo živý na tomto světě dovolí vám tak neuvěřitelnou zábavu před usínáním předložit. Konkrétně jde o první povídku z Nejlepších trapasů (tentokrát z prostředí zdravotnických zařízení), vysílaných na ČT večer 24. září, a povídku skutečně jen o tu jednu – tu první – protože o těch dalších v důsledku toho poknokautového a shora zmíněného limbu už vůbec nic nevíte. 

 

A tak tedy: Na nemocničním lůžku spočívá pacient, kterému po zlomenině nohy nechtějí srůst (pro větší efekt v TV příběhu ovšem ne srůst, ale kalcifikovat) kosti. Jinak je ale pacient čiperný, má kromobyčejný zálusk na sestřičku B. Seidlovou, která – k námluvám nakonec svolná – si jedné noci odveze chtíčem rozbýčeného pacienta i s jeho lůžkem na jakýsi extrovní a zřejmě k těmto účelům v nemocnici specializovaný pokoj, kde se zmíněná dvojice okamžitě a bez zbytečných řečí a předher pustí do díla – a to na koníčka, jak je v díle explicitně uvedeno i předvedeno. Vášeň obou je ovšem tak nezvladatelně bouřlivá, že rozkomíhá závaží, zavěšené na noze pacienta, celý tento složitý aparát nad skotačící dvojicí se s odpovídajícím rachotem zřítí na podlahu, spící nemocnice je v tu chvíli na nohou jako po výbuchu pumy – a TRAPAS, PRO ČT PŘIJATELNÝ A JÍ NAKONEC SKUTEČNĚ ZREALIZOVANÝ, JE TU! 

 

Samozřejmě, člověk si po zhlédnutí takovéto neuvěřitelné plytkosti a idiocie říká: nerozčiluj se, když se ti nelíbí televize, vezmi knihu – ale ono to nepomáhá. Hluboko do noci vás žere, že si někdo dovolil podělit vás před spaním takovýmhle dárečkem, a s postupujícími hodinami bez zamhouření očí dumáte, odkud se ve vás takto dlouho přetrvávající hořkost nad právě spatřeným vlastně dere. A pak si to uvědomíte. Ta věc vás totiž jakousi mocnou silou a do morku vašich kostí urazila. Urazila váš smysl pro to, co je pro vás jako posluchače televizních pořadů a vůbec kultury ještě přijatelné – a co už ne – a před očima se vám přitom míhá ona neviditelná, ale tušená hranice, za kterou už – jak víte – není možno jít. Čáru, kterou ovšem dramaturgie ČT s elegancí sobě vlastní tentokrát ne pouze překročila, ale docela hravě přeskočila, a zanechala ve vás znepokojivou otázku, jakých dalších kousků – a možná ještě strašnějších – se od ní ještě můžete dočkat.

Přejít do diskuze k článku