Po té spoustě zajímavých povolebních komentářů se až zdráhám přijít se svými úvahami, svojí perspektivou toho, co nám přinesla a ještě přinese poslední Bendova soutěž krásy v tomto protektorátu. Ale snad nikoho neurazí jiná perspektiva náhledu na věc. Ani já nemám křišťálovou kouli a nevidím do všech těch politických loutek, a hlavně, jen tuším, nevím, kdo je vodí za špagáty, a pak, lokální politika mne už dlouho neinteresuje svojí prázdnotou. A tak mám pro svoje úvahy jen selský rozum, analytiku peněžních toků, špetku psychoanalytiky, slušnou znalost globálních kulis „českého“ souboje mezi volícím proletariátem a volícím lumpenproletariátem o zachování statu quo v 59. Fraktále NWO. Vynikajícím Štěpánem Kotrbou nejsem, ani nebudu, a protiproudními znalostmi pravdoláskového turfu též nedisponuji.
Z perspektivy stratosférického nadhledu lze konstatovat, že ani drtivému podílu voličů, ani stejně drtivému podílu hráčů v probíhajícím divadle, tedy skoro nikomu nedochází, že hlavním válčištěm dnešního finančními oligopoly globalizovaného světa, a tím i v místním hnoji, který stále ještě zajímají více 50. léta a zločiny i „zločiny“ komunismu, zkrátka minulost, než osobní i národní budoucnost, je – třídní válka, coby předehra pro finální akt vítězství NWO, ať již bude mít podobu ruského projektu Golgota, nebo západního projektu Války civilizací, oba v režii těch samých projektantů.
Máte-li pocit, že to, co se kolem vás děje – od globální hospodářské deprese, vymírání a vnitřního rozkladu západní civilizace, multikulti, sovětizace policejních režimů USA, Británie a dalších pilířů Západu, bankovní federalizace Evropy, byrokratizace a iniciativní autolikvidace konkurenceschopnosti a svébytnosti národních států a jejich ekonomik, budování rentiérských společností 18. století, likvidace a privatizace funkcí státu, totálního rozvrácení principů a funkčnosti tržního hospodářství, volného obchodu a fiskální disciplíny, vyzmizíkování morálních kodexů, vznik dlužního otroctví – je dílem náhody, raději dál nečtěte. Ten probíhající třídní boj těch, co mají skoro vše, a díky uměle vyvolané krizi získají i zbytek, a to i od toho lumpenproletariátu, co si myslí, že je střední třída, že jeho majetku/aktiv se touhy těch mocných, co si tisknou peníze dle libovůle, netýkají, je nesen nenažraností parazita nemajícího limit ani pud sebezáchovy. Ten lumpenproletariát přijde nejen o majetek, přijde i o iluze o svém postavení ve světě rentiérů, o tom, že má v torničce maršálskou hůl, že lezením do vyvolené řitě k bohatství a moci přijde. A když tak jen do doby, kdo větší predátor usoudí, že se mu jeho majetek líbí. Přijde záhy o další iluze, z nichž největší je dogma „nezcizitelnosti soukromého majetku“, na které stojí již neexistující kapitalismus. Žijeme totiž v banksterském fašismu – tedy vládě finančních oligopolů prostřednictvím státu. Už dlouho, ale tahle éra nepochybně končí, protože parazit progresivně ničí to, co nás VŠECHNY živí (a to i parazita) – reálnou produktivní ekonomiku, jejíž rozvoj je dnes prokazatelně z řady důvodů nemožný. (Kdo si myslí, že rozklad společnosti Mudrci zastaví vědecko-technický pokrok, měl by vylézt na vzduch.) Nejen z finančně-spekulativních důvodů, kdy se víc vyplácí (vyvoleným insiderům a šmelinářům) spekulovat než investovat do něčeho užitečného, ale i z lidských – brzo už na Západě budeme mít stamiliony vysokoškoláků, ale pracovat na soustruhu, něco vymýšlet – to už nebude nikdo umět, protože ho to nebude mít KDO naučit.
Tedy, poslední volby prokázaly, že elektorát nemá ani potuchy o tom, co se děje v makru. Přirozeně, v Blesku se o tom nepíše, na Nově to člověk mezi krváky také nenajde a Moravec na ČT by vás nepustil k dalšímu slovu, kdybyste se omylem dostali ke slovu. Pokud snad někdo potřebuje nakopnout, „třídní zájmy“ byly to poslední, co by zabránilo přelivu hlasů od levice i zklamané rádobypravice další bezbarvé a nevyprofilované naději jménem ANO. Nejen to, české občany už přestává zajímat i protektorátní "mikro" – hrátky, lži a podvody a šmelení s mandáty na našem guberniálním politickém dvorku. Česká ulice opět provolala slavné „Chceme vládu odborníků!“ Ten cirkus 4. cenové v čele státu nejen nebaví, ale už si ho nemůžeme dál dovolit, protože nám vykrádá už i osobní peněženku. Čert vem naše děti, ale ono už leckde není pomalu co žrát. A exekutor za dveřmi.
Někde jsem četl, že Cyril Höeschl prohlašuje, že 35 % českých občanů je na pomezí či dokonce za hranicí debility, dalších 35 % je funkčně, politicky, finančně i lidsky nesvéprávných a dalších 20 % je bez zájmu o cokoli, co se netýká vlastní reprodukce a vyměšování. S tímto elitistickým, k českému národu pohrdavým pohledem, jsem hluboce nesouhlasil – až do uplynulých voleb, kdy jsem si uvědomil, že jde zřejmě jen o konzervativní názor psychiatra. Kromě japonského banzai přímé demokracie, nepřišla žádná soutěžící politická s.r.o. s žádnou funkční a konstruktivní ideou co a jak lépe, co úplně jinak a co v budoucnosti, žádná koncepce, žádná vůdčí idea, v době, kdy image (často bez obsahu) vládne, ani s důvěryhodným ksichtem v čele, kromě více či méně zcestných výkřiků, že se má konečně udělat kosmetika české formy otrokářství, které po léta zavedeným „demogratickým“ stranám nevadilo (a skoro všechny se na něm podílely) a zfunkčnění státní správy, kterou ti bejci u moci (zprava-zleva) změnili v nefunkčního, klientelistického a zpolitizovaného molocha koučovaného superplejádou vyžírků, amatérů a neumětelů s kapsami, co by jim záviděli i klokani. Klasické – vyrobím si sám problém, a pak ho za cenu cizích peněz, potu a krve jiných řeším – Zkurvenec Spasitelem. Nevím, jestli je amnézie typicky českou nemocí, nebo zda se ti klauni v sekretariátech zbláznili ze zatuchlosti prdů existencí, co už 24 let nevylezli z parlamentu a neví, co se děje venku, ale dost velká část českých voličů volila profláklé ksichty grázlů, co by všude jinde seděli v klepetech, a skoro všichni političtí lídři projevili hlubokou neznalost toho, co společnost trápí, co jí doopravdy chybí, a jak vypadá loajalita k vlastním voličům a jejich zájmům. Někteří ani nevědí, koho vlastně zastupují, kam patří a co se od nich čeká. ČSSD je v tomto ohledu exemplárním příkladem. O odpovědnosti k elektorátu, národu, zemi a národnímu státu nemluvě. Evropa se třese v základech, základní stavební kámen banksterské Evropy – Euro – se třese vnitřním pnutím, košile je čím dál tím bližší nežli kabát, kolonializovaná perférie (včetně ČR) letí, i vlastním zapříčiněním, do kélu, ale nominovaní zástupci lidu (včetně pytlíků z KSČM) hromadně podepisují euroval, ESM a podobné vražedné a sebevražedné nápady – člověk by dospěl k názoru, že není-li politik internacionální kurva, škůdce národa a vyznavač jediného boha mamonu, na kandidátku demogratických eseróček se ani nedostane – od komárů po číra. Kdo ten bezduchý hnůj nominuje?
Pokud volby něco řekly zcela jasně, je to fakt, že kriminální organizace zvané partaje se úplně utrhly ze řetězu, ztratily kontakt s realitou, žijí ději v koridorech a tunelech moci, a vůbec nechápou a zřejmě je ani nezajímá, co se děje a co trápí jejich voliče, ulici.
Přátelům přátel se to líbit nebude, ale od doby, kdy socdemáci s nadšením a přísahami věrnosti odsouhlasili ve vídeňském parlamentu kaiserovi a jeho banksterům 1. světovou válku, jsme tu zřejmě neměli tak fragrantní zradu voličů ze strany vedení ČSSD. Odmítám myšlenku toho, že by Sobotkovo veřejné vystoupení před volbami, ve kterém prohlásil, že „se s církevními restitucemi nedá nic dělat“ bylo příznakem demence. On jen ty stovky miliard obětoval na oltář získání koaličního partnera-opět pravicového. To může být parlamentní matematika a vychcanost vintage Sněmovní na cizí účet, stejně tak pohrdání více než 80 % lidí v ČR, co v těch „restitucích“ vidí jen a jen zlodějinu a tunel na úkor i jejich dětí, ale jinak to podporuje tvrzení, že v sekretariátech a protektorátní sněmovně člověk časem přichází o rozum, nejen o perspektivu a dotek s realitou. Ostatně, co bychom po Slávkovi, po vrácení OKD Rothschildům, včetně půlky Ostravy, za babku vůbec chtěli, že? Proto dvě volební období jako maximum – a zpátky ke strojům, chlapci a děvčata, alou do reality.
Pokud Praha usilovala o image asociální metropole Evropy, uspěla. Šlehačkou na pravicovosti a nesvéprávnosti Pražanů však bylo znovuzvolení plzeňského doktora a všeználka Marka Bendy. Jeho volební okrsek si řekl o obehnání ostnatým drátem a udělení statutu psychiatrického pracoviště.
Ale zpět k přátelům. Nerad bych se mýlil, ale minulé postoje, hlasování v parlamentu a výroky členů vedení ČSSD ve věci církevních restitucí byly pro český levicový elektorát smrtícím elixírem, který znevěrohodnil i iluze o tom, že ČSSD je levicová strana. Ztratíte-li naději na změnu, důvěru v integriti člověka, jednotu slova a činu, politik i politika končí, a začíná jít o právě tu naději, i když v něco jiného. Není proto náhodou, že k Babišovi přeběhl celý sever Čech a Středočeši.
Dalším závěrem extrahovatelným z výsledků voleb je skutečnost, že celý systém založený kdysi dávno kapitálem na boji levice a pravice je stejnou fantasmagorií a nástrojem pro kontrolu ulice, jako stejně vyprázdněný pojem demokracie. A to proto, že tu jednak opravdová pravice a opravdová levice není, obě jsou bez vize a ideálů a obě jsou na úrovni vedení politických s.r.o. jen divadlem pro blbé a ještě blbější. Jak jako v Německu a v USA, máme tu řadu klaunů ve službách a na výplatní pásce cizích finančních institucí, ale jednu, navenek pro masy neviditelnou, stranu nadnárodního kapitálu, operující průřezem od komárů po černoprdelníky. A ta nás havlovsky válcuje po 24 let. Kecy jsou levné, praxe a zkušenosti z reálných kroků těch různobarevných klaunů hovoří jasně.
Bez ideálů a vizí, s jistotou, že volit tradiční strany znamená jisté zklamání nadějí, se volby pro řadu voličů průřezem politického spektra scukly v termín „reálná změna“ z rukou těch, kteří ještě nezklamali politickými handly, kteří, jak Američané říkají „dávají vlastní peníze tam, kde jsou jejich ústa“. Voliči, kteří nenalezli ani náznak vůle po změně u zavedených stran (a KSČM pro ně je stále nepřijatelná), ani kousek důvěryhodného scénáře, co chtějí konkrétně dělat s nešvary ve společnosti a státní správě, začali preferovat „Law and Order“ – pořádek a řízení státu jako firmy. Konec vládě manažerských nýmandů, kmotrů a parazitů (stát je servisní organizace a ne pašalík pro ignoranty a deprivanty), předražených zakázek, konec potravinové nesoběstačnosti, diktátu zahraničních obchodních řetězců, těžké cesty českých výrobků na český trh, konec nefunkční a nabobtnalé státní správě sloužící tunelářům. Nejvíc proti bonmotu „řídit stát jako firmu“ řvou právě ti, co na tom státě parazitují a ohrožení státní úředníci – nedivím se. Není to o zisku, je to o hospodaření a odpovědnosti. A bez nich to nejde ani u servisní organizace pro 10 milionů. Málokdo si uvědomuje, že je to právě nefunkčnost a nabobtnalost státní správy, neodůvodněně vysoké náklady na provoz, které přibližují totální privatizaci státu více, než jeho zeštíhlení a racionalizace.
Domnívám se, že Babišovy zájmy, či lépe řečeno zájmy českého kapitálu se v tomto okamžiku ztotožnily se zájmy občanů na funkčnějším, levnějším a odpovědně hospodařícím státu, na podmínkách pro podnikání, které jsou stabilní, nemění se tak, jak se Kalousek či jeho zahraniční páni ten který den vyspí, které jsou pro české producenty a zpracovatele férové a nediskriminační. V této kategorii všechny zavedené demogratické strany selhávají celé čtvrtstoletí a s krizí na krku si český kapitál bez pomoci státu neporadí. A že nejvíce ohrožení cítí čeští potravináři (žádní bakalové) – není divu, stát dosud nečinně hleděl na likvidaci českého zemědělství a potravinářství, a my jsme to zaplatili nejen dovozem šuntů, žrádla pro psy. V nadcházející době, kdy disponibilita domácích zdrojů potravin a pitné vody bude větší devizou než domácí ropné pole, se babišům, kteří vědí, která bije, nelze divit, že vystoupili z podnikatelské rutiny a vrhli se po hlavě do parlamentního bordelu. Paradoxně, dílem se bijí i za zájmy ulice. Dvě stě miliard kaček ročně, které mizí v černé díře korupce, stvořené a obhospodařované dosavadními vládci, je o dvě stě miliard nižší koupěschopnost právě té ulice, co živí i ty babiše.
Zázrak volebního výsledku ANO tak jde, podle mne, na vrub víry, že sejde-li se zájem národního kapitálu s objektivní potřebou ulice vyhnat od žlabu zloděje a korupčníky, učinit funkčním cosi politicky debilizované a silně internacionalisticky mafiální, šáhne politiky znechucený volič po chlapovi s kulemi, co zavede pořádek a zabrání, nebo alespoň zmenší rozkrádání státního rozpočtu. V dobách, kdy profláknuté ksichty křičí, že na nic, od valorizace důchodů, přes zdravotní péči až po podporu handicapovaných nejsou peníze, je Babišem odhadovaná eliminace šedé ekonomiky zvíci 20 % HDP, nebo cca 200 miliard Kč sakra silným motivačním prostředkem. Jak to vidím já, českým voličům, na rozdíl od Prahy a Moravy, došla trpělivost – dost lží a podvodů zavedených stran, raději kompetentního a manažersky schopného, byť neověřeného belzebuba, než jen kecy stále stejných profláknutých ksichtů.
Pražanům a jejich médiím se nedivme, dodá-li Babiš a jeho boys to zboží, co slibuje, bude to v Praze vypadat jako po povodních, hlavně ve státní správě. Levicové ulici se to nemusí a asi ani nebude líbit, ale je tu někdo vlevo, kdo má ty kule a prostředky k útoku na zasmrádnuté terárko s hadíky různých barev? Není. Dodá Babiš zboží, chce ho dodat, má na to manšaft a drive? Uvidíme, ale spousta spoluobčanů řekla jasně – chceme to zkusit, volit opak není ani naděje na změnu. Ale nemylme se, babišovci velmi přesně ví, na které straně třídní války stojí. Co možná neví je, do čeho se pustili. Ta hydra je mocná, drží páky moci i donucovacího, soudního aparátu a odstavit ji od koryta bude vyžadovat spoustu kuráže a bezohlednosti. Té žádná zavedená strana zkorumpovaného politického systému není nejen schopna, ale jejich vazby na penězoměnce to vylučují.
Každé podnikání, každá činnost založená na práci, manipulaci s člověkem, ať je to bankovnictví nebo politika, začíná a končí s nabytím a ztrátou důvěry. Troufám si usuzovat, že proběhlé volby prokázaly, že podíl voličů, u nichž se znechucení statem quo v protektorátu, dramaticky vzrostl a mapa regionů, kde babišovci vyhráli, prozrazuje, kde se lidé probrali ze snů o neexistující demokracii, neexistující spravedlnosti a mediálně vštěpovaných dogmat o tom, že žijeme v nejlepší době historie národa, že jinak to nejde a že na něco, co reálně nefunguje a de facto v českých podmínkách ani neexistovalo (systém checks and balances, systém osobní politické i hospodářské odpovědnosti), a místo toho, aby se jako ovce potopily s Titanikem, vyskočily z té beznadějné kocábky vstříc nebezpečnému neznámu, ale přesto, alespoň naději. Uvidíme.
Moje stará maminka, tvrdá komunistka, mi moje smíření se s ideově a programově rozplizlou realitou ANO, včetně jejího „kádrového“ vybavení vyčetla a zarecitovala hromadu nesmyslů z mainstreamu, ve kterém dominovalo podezření, že Babiš je přeúvěrovaný (čti zadlužený) a majetek státu využije jako vlastní kolaterál k zajištění finanční stability jeho potravinářského Impéria a že chce zneužívat dotace EU. Divila se mému smíchu. Autoři takových nesmyslů už patří do blázince, ale tady mají na žurnalistickém slunci svoje nezastupitelné místo. Perspektiva MČČ (malého českého člověka) je obskurní – jedna banda systémových loupežníků ještě nemá vyklizené šuplíky, ale volič je dále systematicky masírován k hrůze – ze změny – ať již přijde, nebo ne, ať je to změna pozitivní či ne – na lůzu musí být bubák vždy. Babiš může být ledacos, jeho motovace může být různá, efekty jeho vstupu na politickou scénu nevypočitatelné, může být i bílým koněm, členem pravdoláskového gangu, belzebubem a slovenskou Pomstou, ale blbec, nevzdělanec, neakceschopný amatér, systémový slepec a hlušec to není, a dávám mu větší šanci, že zprovozní a zefektivní stát (tedy to, co od něj Severo- a Středočeši zřejmě chtějí), než jakou mohou nabídnout naši profesionální politici a plzeňští vzdělanci čnějící svými kotníky z bruselské řitě.
O víc tu dnes ani nejde. Na závěr převrátím do reversu famózní postulát a deklaraci politické debility: “ Raději se budu mýlit s Bushem, než bych měl pravdu s Putinem.“ Raději se budu mýlit v Babišovi, než bych k moci, správě věcí veřejných povolal certifikovaného blba s členským průkazem mafie. Koneckonců, ten „nuzák“ nemusí vstupovat do politiky kvůli penězům a ještě většímu „nuzáctví“, ale z potřeby po řádu a pořádku, bez které investovat nelze, a možná i v touze vstoupit do české historie. V tom našem rozkradeném bordelu vlády tří a čtyřprocentních minorit k tomu má otevřené dveře… Ale třeba se zase hrozně mýlím, když se neobávám Babiše osobně, ale o to víc jeho „týmu“. Koučovat stát-servisní organizaci je o moc těžší, než koučovat firmu. A vrátit tento stát k funkčnosti a odpovědnosti, to není na jedno volební období i s géniem v čele a koherencí hnutí zvíci armády.
Apropo, víte o někom silném a lepším – sem s ním …..
Závěrem, OnderkaGate, ať již je projevem malosti a samolibosti „pučistů“, projevem Zemanovy pokračující demence nebo zákulisní dohody neviditelné strany kapitálu, je provedením, časováním a výběrem pučistů operetním představením nepřipravených amatérů, anebo radikálním řezem do politického systému, tak jak ho známe. Všechny dosavadní zrady politické věrchušky ČSSD měly stejný efekt – benefitoval kapitál. Proč by to mělo být tentokrát jinak. A tak mi z toho vylézá závěr, že jde o vytvoření podmínek pro zakotvení většinového volebního systému v protektorátu a vynulování vlivu všech těch, mnohdy vyděračských a loupežících pidistran v parlamentu. K této koncentraci moci byla využita situace, kdy „pravice“ dostala ve volbách ceres, a oslabená ČSSD byla obětována vyšším cílům – jak jinak, než zevnitř. Voliči už zřejmě mají plné zuby i těch kočkopsovských koalic, a někdo chce toho využít k prosazení většinového volebního systému a posílení legitimity pravo-levého pseudokonfliktu, bez kterého by mohlo dojít ke sjednocení ulice kolem témat a problémů tížících všechny. Viz ANO.
Ať se to bude zdát jakkoli zcestné, OnderkaGate byl a je užitečný. Shodil závoj iluzí ulice o fungování zavedených politických s.r.o., rozmetal představy té části ulice, která si dosud myslela, že politika je o ní a jejích zájmech a že ČSSD je levicová strana. Není, stačí se podívat na to, jak pravicová média v cizích rukách staví vítěznému Slávkovi kult osobnosti, kterou není. Z lůzra hrdinou demogracie, bez kterého to nejde. I Kalousek drží Slávkovi a jeho melody boys and girls pěsti. Není divu. Jsou jako Bratři v triku. Všem skutečně levicovým přátelům by se měla naježit srst, naskákat vyrážka a hole do rukou. Ale i ve veřejno-soukromo-právní ČT znějí fanfáry. To je k podělání. Ale kde nic (ani vize, ani odpovědnost k voličům) není, ani čert nebere.
Asi by bylo dobře si znovu uvědomit, že v tomto politickém cirkusu pro ulici herci nevystupují sami za sebe, že někdo někoho nanominuje a zvolí kvůli tomu, že je takový či makový, že se mu z úst hrne, co si doopravdy myslí, že reprezentuje sám sebe a svoji partaj, nějakou ideu. Tedy, tak to nikde v degradacii nefunguje. Je to divadlo, a v každém divadle mají herci scénáře, režiséra a producenty. Někteří občas dostanou part sebevraha či zrádce, ale nebojte se, zahrají-li part dobře, tak jak mají, odměna je nemine. Přijde jiná role, a obecenstvo trpí zapomnětlivostí.
Tohle je jen začátek velkých změn. Z deště pod okap. Ať žije český polygon! Ať se mýlím!
