Taková menší deprese

Reklama


Červenec 22, 2011

http://nobelprize.org/nobel_prizes/economics/laureates/2008/krugman.jpgNastaly zajímavé časy – vypadá to však, že v tom nejhorším smyslu. Právě teď se díváme na ne jednu, ale na dvě blížící se krize, každá z nich zadělává na globální katastrofu. Ve Spojených státech by pravicoví fanatici v Kongresu zablokováním nezbytného navýšení dluhového stropu mohli případně způsobit zmatek na světových finančních trzích. A ve stejnou chvíli, pokud plán dohodnutý pouze evropskými hlavami států nedokáže uklidnit trhy, bychom mohli být svědky padajícího domina po celé jižní Evropě – což by na světových finančních trzích způsobilo obdobný chaos.

Můžeme jen doufat, že se politikům, co se radí ve Washingtonu a v Bruselu, podaří odvrátit tyto hrozby. Ale je tady jedna věc – i když se nám podaří vyhnout se bezprostřední katastrofě, obchody, které to poškodí na obou stranách Atlantiku, dávají téměř jistotu, že všeobecný hospodářský propad bude ještě horší.

Politici skutečně dávají najevo odhodlání udržovat to, co jsem nazval „takovou menší depresí“, tedy delší období vysoké nezaměstnanosti, jež začalo velkou krizí let 2007 2009 a pokračuje dodnes, více než dva roky poté, co krize údajně skončila.

Pojďme si ještě chvíli pohovořit o tom, proč jsou naše ekonomiky (stále ještě) v takovém útlumu.

Velká hypoteční bublina posledních deseti let, která byla americkým i evropským fenoménem, byla doprovázena obrovským nárůstem zadluženosti domácností. Když bublina praskla, výstavba domů se propadla, a stejně tak útraty spotřebitelů poté, co dluhy obtěžkané domácnosti osekaly své výdaje.

Vše by ještě možná bylo v pořádku, pokud by další hlavní ekonomičtí hráči zvýšili výdaje, jež by vyplnily mezeru způsobenou pádem v nemovitostech a spotřebitelským šlápnutím na brzdu. Ale nikdo to neudělal. Především penězi oplývající korporace přitom nevidí důvod, proč by měly investovat tyto prostředky tváří v tvář slabé spotřebitelské poptávce.

Ani vlády tomu příliš nepomohly. Některé vlády – těch menších zemí v Evropě i státní a místní vlády v USA – byly vlastně nuceny snižovat výdaje tváří v tvář poklesu příjmů. A skromná úsilí silnějších vlád – ano, včetně Obamova stimulačního plánu – byla v nejlepším případě sotva dost velká na to, aby vyrovnala toto vynucené uskrovnění.

Takže jsme v ekonomické depresi. Co s tím politici hodlají dělat? Méně než nic.

Vymizení nezaměstnanosti z elitního politického diskursu a jeho nahrazení deficitní panikou bylo skutečně pozoruhodné. Není to reakce na veřejné mínění. V nedávném průzkumu CBS News a New York Times označilo 53 procent veřejnosti ekonomiku a zaměstnanost jako nejdůležitější problém, kterému čelíme, zatímco jen 7 procent za něj označilo deficit. Není to dokonce ani reakce na nátlak trhu. Úrokové sazby z úvěrů v USA zůstaly blízko historického minima.

Přesto se všechny rozhovory ve Washingtonu a v Bruselu vedou o snižování výdajů (a možná i zvýšení daní, tedy vlastně jsem chtěl říci úpravu). To je skutečná podstata různých návrhů, které zde byly vznášeny k řešení krize okolo stropu zadlužení. Ale stejně je tomu tak, i co se týče Evropy.

Hlavy států a vlád eurozóny a orgány EU" (ten jazykolam Vám sám o sobě říká, jak zmateným se stalo evropské vládnutí) ve čtvrtek vydaly své velké prohlášení. Nebylo vůbec uklidňující. A proto je těžké uvěřit, že finanční inženýrství Rube Goldberga, který tato stanoviska předkládá, může skutečně vyřešit řeckou, natož širší evropskou krizi.

Ale i kdyby ano, co pak? Prohlášení vyzývá k prudkému snížení deficitu ve všech zemích s výjimkou těch, jež jsou v programu“, který vstoupí v platnost nejpozději v roce 2013. Jelikož tyto země „v rámci programu“, jsou nuceny k drastickým fiskálním omezením, představuje to plán, v němž musí celá Evropa snížit výdaje současně. A v evropských datech není nic, co by naznačovalo, že soukromý sektor bude připraven se probrat z ochablosti dříve než za dva roky.

Těm, kteří znají historii třicátých let minulého století, je to všechno až příliš povědomé. Pokud některé ze současných jednání o dluhu selže, mohli bychom si opětovně přehrát globální bankovní kolaps z roku 1931, který přidal slovo „Velká“ před „hospodářská krize“. Ovšem i v případě, že jednání budou úspěšná, budeme připraveni opakovat velkou chybu roku 1937: předčasné obrácení se ke zmenšování rozpočtu, který vykolejil hospodářské oživení a zajistil, že hospodářská krize 30. let trvala do druhé světové války, a až ta nakonec zajistila potřebné oživení ekonomiky.

Zmínil jsem se, že Evropská centrální banka – i když naštěstí ne Federální rezervní systém – se zřejmě rozhodla učinit to ještě horší tím, že zvýší úrokové sazby?

Existuje starý bonmot, kterýje připisován různým lidem, a jenž mi vždy přijde na mysl, když se podívám na státní politiku. Zní asi takto: Ani si nedovete představit, můj synu, jak málo moudrosti je v řízení světa.“ Teď je vidět onen nedostatek moudrosti v plné kráse v tom, jak politické elity na obou stranách Atlantiku selhávají ve svých reakcích na ekonomická traumata, přičemž ignorují všechna poučení z historie. A „taková menší krize“ pokračuje.

Paul Krugman je profesorem ekonomie a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě a pravidelný sloupkař New York Times. Krugman se stal v roce 2008 nositelem Nobelovy ceny za ekonomii. Je autorem mnoha knih, včetně Svědomí liberála (The Conscience of A Liberal), jeho nejnovější se jmenuje Návrat ekonomické deprese (The Return of Depression Economics).

Převzato z Common Dreams

Překlad: Aram

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku