Tanec svatého Víta a česká státnost

Neřešme malichernosti modrých strak a podívejme se na snahy Hradního vůdce z pozice mnohem všeobecnější, totiž katolické. Neznaboh Václav Klaus se pilně snaží budovat nový mýtus české státnosti, což nezakrytě podporuje jeho katolický kolega obývající arcibiskupský palác ve vedlejším čísle popisném. Filosofie dějin mne zajímá profesionálně, proto se zájmem sleduji současné taneční námluvy obou neladných partnerů. Jde o věc zásadního charakteru. Výroba pseudovlastenectví totiž představuje poslední šanci pravice, jak zamaskovat pod fíkovým listem nové ideologie polistopadové vytunelování politiky a rozkradení republiky. Megazlodějny zahájil Klaus svou privatizací čehokoliv a nyní je dokončuje rozhádaná trojkoalice pod záminkou tzv. „reforem“, které destruují samotnou podstatu sociálního státu. Pravice pochovala českou státnost zlodějnami, proto ji musí udržet naživu nějakou ideologií, aby v jejím jménu mohla nerušeně pokračovat v tunelech. Je to začarovaný kruh demagogie a zlodějny. Ideově nabuzený volič však bude novým otcům národa vděčný za nově získaný smysl existence ve zmateném světě. A ve jménu nově získaných hodnot jim rád odpustí nějaké ty rozkradené stamiliardy. Václav Klaus a Dominik Duka společně vytvářejí nový mýtus české státnosti. Proč se tito dva význační občané navzájem potřebují a proč si politicky kryjí záda? Co je přitom spojuje a rozděluje? Nepíši politologickou studii, pouze chci ve zkratce ukázat na společné ideové jmenovatele polistopadové aliance mezi hradním trůnem a arcibiskupským oltářem. Začněme od lesa, tj. od novodobého hodnocení minulé totality.

Většina historiků soudobých dějin se od činnosti ústavu distancovala, protože pracoval a dodnes pracuje na politickou objednávku vládní ideologie. Rozkol v oficiálním hodnocení nedávné minulosti dokonala petice historiků proti návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu, kterou jsem také podepsal. Vtipný návrh zákona v kostce pravil, že jen ten, kdo získá bumážku nových soudruhů z ÚSTRku, ten bude parafovaný odbojář s razítkem. Minulost se konečně po dvaceti letech plíživé normalizace dočkala svého ideologického drába.

Po rozkolu uvnitř ÚSTRku a po komedii s nově jmenovaným a okamžitě odvolaným ředitelem Pernesem byla jmenována nová rada ústavu, v níž si nezpochybnitelné pozice zajistila rovněž církev svatá, katolická. Kardinál Miroslav Vlk byl zvolen v srpnu 2010 do vědecké rady ÚSTRku a bývalý kněžský mluvčí ČBK, nyní již laicizovaný Daniel Herman, se stal po pádu Žáčka a po odmítnutí historika Pernese novým předsedou ústavu. Zkompromitovaný Žáček v ústavu pochopitelně zůstal, ve funkci ideologického dozorce je pro pravicovou kliku zcela nepostradatelný. Nový ředitel Herman má stejnou profesní kvalifikaci k vedení ústavu jako bývalý žurnalista Žáček, tedy žádnou. Oba šéfové nad minulostí nikdy nestudovali historii a jejich jmenování byla politická záležitost. Nepsaná moudrost ÚSTRku praví, že historikové v této instituci mají poslední slovo a poslední platové zařazení. Tento ústav vždy byl a je kontrolován stávající mocenskou garniturou, která si po libosti množí byrokratické posty, aby si platově pomohla na úkor poctivých badatelů.

Co ukazuje fenomén ÚSTRku z hlediska polistopadové filosofie českých dějin?

Když se privatizuje celý stát, tak pochopitelně dojde i na jeho minulost. Mocenská a ideologická kontrola nad minulostí poprvé spojila do jednoho kompaktního bloku zájmů velmi rozdílné jevy a aktéry.

• Bývalou komunistickou nomenklaturu a různé stranické příživníky, kteří vlezli do vítězné ODS dozorující ústav. Mají peníze, vliv, a bohužel také i minulost, kterou je třeba ohlídat a zamknout, přinejmenším do jejich smrti, popřípadě do instaurace jejich rodinné dynastie v politice. Čo bolo, to bolo, súdruzi, teraz keď som majorom. Kontrola bývalé minulosti a aktuálního ministerstva vnitra představuje jejich prvořadý zájem. Když mám peníze a moc, tam musím být i morálně čistý, no ne? Dogma nové pravice zní, že špinaví byli jen komunisté. A tento ústav na výrobu antikomunistického třídního vědomí platíme proto, aby to plošně a jednoznačně dokazoval.

• Bývalé disidenty pravicového zaměření a nekritické obdivovatele Klause, jež ona první parta před listopadem ostrakizovala či dokonce pronásledovala. Tato skupina se snaží vytvořit novou ideologii pravice, která se opře o uměle vytvořený mýtus novodobé české státnosti. Kdo kontroluje minulost, ten ovládá i přítomné volby a tím i politickou moc. K tomu potřebují od ÚSTRku přístup do archivů, peníze, možnost publikace, přístup do médií a účinnou kontrolu práce profesionálních badatelů v ústavu. Budování nového mýtu je natolik důležité, že jsou ochotni tolerovat i politické kmotry z první skupiny, kteří drží nad ÚSTRkem svou ochrannou kápi. Národní spása posvětí i nechutné politické prostředky. Nejsme hlupáci a víme, jak to doopravdy bylo s první skupinou: ale ti bezectní socani jsou na tom ideologicky a intelektuálně mnohem hůř. Spojme se tedy s čertem proti ďáblovi, politika přece není o ničem jiném.

• Současné církevní představitele, kteří za komunismu trpěli a nyní si chtějí mocensky pojistit část kontroly nad minulostí. Kdo ví, jaký nepříjemný kostlivec by ještě mohl vypadnout. A navíc si spousta lidí myslí, že církevní hodnostáři jsou zcela zbyteční. Tak jim aspoň ukažme, jak udatně jsme trpěli za komunistů a přitom nenápadně poplivejme ty z nich, kteří nám nejsou po chuti: třeba některé chartisty z reformního komunistického proudu Pražského jara. Placená činnost v ÚSTRku ideálním způsobem propojí věci, které by jinak zůstaly mimo církevní a ideologický dohled. Když jsme trpěli, tak máme právo dohlížet nad minulostí a provádět její kontrolu. A jako slušní lidé to jistě budeme dělat lépe než bývalí přicmrndávači pseudokomunistů z první skupiny; a s tou druhou partou jsme na jedné lodi, protože sdílíme a podporujeme jejich vizi státu a společnosti.

Tento pravicový amalgam pracuje v podivuhodné shodě na brněnském ÚSTRku dodnes. Připomeňme brněnského předchůdce podobné bohulibé činnosti. Estébácký Ústav vědeckého ateismu měl také formovat vědomí národa, i když jiným směrem než po listopadovém převratu. Akademikové, komunisté a estébáci v něm taktéž pracovali v nerozborné shodě, stačí se podívat na vybrané exempláře současné brněnské katedry religionistiky či filosofie či na komickou historii tohoto dvakrát přejmenovaného a nakonec zrušeného ústavu v dnešní ČSAV.

Coby daňový poplatník a bývalý politický vězeň nedobrovolně živím novodobé soudruhy sui generis, profesionálně sdružené v ÚSTRku a oddané tvorbě zajímavého ideologického opusu. Novodobí otcové českých dějin se spojili s vybranými pravicovými politiky. Ti podporují v parlamentu a v senátu zákony o minulosti, které dělají z jimi ovládaného totalitního ústavu ideologického soudce nad naší minulostí. Na rozdíl od profesních historiků moderních českých dějin chtějí vytvořit z instituce pochybné profesionální pověsti, a navíc ideologicky zpolitizované směrem ke stranické a k církevní pravici, zcela oficiálního inkvizitora české moderní státnosti.

Otázka je nasnadě: Kdo dnes potřebuje ono vskutku všeobecné, neboli „katolické“ spojení postkomunistických politických povalečů, povolných či zastrašených badatelů a ideově nabuzených pravicových věřících? Veřejné námluvy Václava Klause a Dominika Duky poskytují jednu z možných odpovědí.

Za této situace začal jednat nový pražský arcibiskup zcela odlišným způsobem. Jeho pokus o začlenění církve do nového mýtu o polistopadovém zakládání státnosti dostal fatálně kolaborující charakter, na rozdíl od Vlkovy katedrální pozice nesmiřitelné s tehdejší ideologií ODS. Připomeňme si dosavadní etapy Dukovy pravicové konverze.

• Duka jasně deklaroval svou ideologickou preferenci v jednom dřívějším rozhovoru (21. února 2010), kde chválí Klausův pravicový postoj a omlouvá jeho milenky: „Konzervativní politik neznamená, že je to politik ve všem dokonalý. A za druhé je třeba si uvědomit, že hodnoty, které představuje konzervativní politika, jsou nutné.“ O zlodějnách (či milencích) nepadlo v rozhovoru ani slovo. Duka v článku obhajoval volbu Klause jako prezidenta a jasně prohlásil, že za ni nepřímo loboval i jako biskup. V rozhovoru vůbec nezmínil sociální charakter státu či obecné sociální určení naší res publica. Toto téma zůstává v Dukových projevech totální Popelkou až dodnes. Jsme přece ve slušné společnosti nás, pravicových ideologů a osudem či Bohem vybraných vůdců národa. A našemu milovanému lidu připravíme takový úděl, jaký si zaslouží.

• Spor o katedrálu byl okamžitě urovnán díky nadstandardním vztahům s presidentem Klausem. Arcibiskup Duka hned v prvním katedrálním kázání (11. 4. 2010) deklaroval svou ochotu pojímat dějiny stejně konstruktivně jako Hradní zeměpán: "Je naším úkolem dnes, i v této zemi, změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů." Všichni tvoříme stát a jeho dějiny, pravil smířlivě nový arcibiskup. Někteří sice lží a tunely, ale buďme velkorysí jeden k druhému. Toto amorální gesto pravice vysoce ocenila a noví mocipáni ihned pochopili, že církev nyní vede jejich potenciální spojenec. Katedrála začala plnit nový symbolický význam. Dukovi nejde o symbolismus morální očisty jako Vlkovi, ale o podepsání dvojí smlouvy mezi církví a státem, která jednak uzákoní novou formu odškodnění a jednak diplomaticky uzavře dohodu mezi Vatikánem a Českou republikou. Jenže ODS a přifařené pravicové strany vědí první i poslední o získávání majetku a o balamutění všeho druhu. Duka se pustil do riskantní hry, v níž neprohraje jen on osobně, ale především církev jako celek.

• Druhý incident už byl jen logickým důsledkem předešlé pozice. Nelze sloužit dvěma prezidentským Václavům najednou. Proto byl na slavnostní bohoslužbu do katedrály na den 17. listopadu 2010 pozvaný jen ten, který s Listopadem neměl nic, ale vůbec nic společného. Komentoval jsem tuto církevní volbu ve svém sloupku z listopadu 2010. Faktickým vyloučením Václava Havla z katedrály na symbolické datum české státnosti začal nový arcibiskup hned od počátku svého působení budovat nový zakládající mýtus státu v aktivní spolupráci s Václavem Klausem. Vinou jeho ješitnosti a velikášství si nový arcibiskup musel vybrat. Jistěže mohl pozvat oba, ale to neudělal, protože chtěl doopravdy jenom jednoho z nich: toho, s nímž nikdy nemohl sedět na Borech. Klaus je mistr v politickém manévrování a v různých formách nátlaku. Duka se mu aktivně poddal a provedl cenzuru své osobní historie. Tragédie tkví v tom, že ji provedl jako pražský arcibiskup, tedy jménem celé české katolické církve, a to na zcela symbolickém místě a při zcela symbolickém datu. Ideolog Duka vyloučil ze symbolického zakládání státnosti samotného tvůrce listopadové revoluce preferenčním pozváním Klause do katedrály 17. listopadu 2010.

• Každému teoretikovi dějin je jasné, že katedrální inscenace v režii Hradu a Pražského arcibiskupského paláce posvětila dějinnou fikci, která nemá oporu v reálném průběhu historie. Oba dva aktéři dobře věděli, co činí. Katedrála začala sloužit novému mýtu české státnosti. Začal nový tanec svatého Víta v zajímavé režii trůnu a oltáře, z níž byl hned na počátku vyloučen excelentní zástupce občanské společnosti. Protože jsem byl na Borech ve stejné době jako Havel i Duka, a také znám oba aktéry, celá věc se mne dotýká i osobně. Připomeňme si v této souvislosti slavnostní Te Deum kardinála Berana, kdy žehnal novopečenému presidentu Gottwaldovi ve svatovítské katedrále dne 14. června 1948. Jenže Beran nové moci požehnal, ale pak proti ní protestoval. Pravicový Duka nemorální moci požehnal a prozatím s ní aktivně spolupracuje nastolením symbolické účinnosti dané přímo od svého arcibiskupského stolce, čili ex cathedra.

Urovnaný spor o katedrálu se stal místem nové aliance mezi trůnem a oltářem. Oba aktéři tohoto katedrálně registrovaného partnerství deklarovali zásadní ochotu jít proti disidentskému odkazu Václava Havla a tím i proti činnosti všech aktivistů, kteří za Havlem stáli v předlistopadových a v listopadových časech Občanského fóra. Heslo nových tvůrců českých dějin je úplně jednoduché: OF zemřelo, ať žije ODS! Pravice získala církevní posvěcení při budování nové české státnosti, a to za cenu aktivního vytěsnění dějinné role Občanského fóra. Svatovítská katedrála začala sloužit jako nová státní instituce, v níž se tiše celebruje upravená verze českých dějin novozákonním stylem „nové víno do nových měchů“ (Lk 5,38). Aktivita ÚSTRku a oficiální postoj církve se fatálním způsobem shodly na cenzuře minulosti ve jménu nových mocipánů. Vyloučením skutečných tvůrců novodobé české státnosti nutně vznikla mytická verze českých dějin, v níž historická pravda tvoří zástěrku jiných zájmů. Církevní kníže Duka a sekulární mocipán Klaus začali rukou společnou budovat nový mýtus o české státnosti, který vychází ze zajímavých ideologických pozic. Oba veřejní činitelé potřebují katedrálu proto, aby národovecký mýtus vybavili účinnou symbolickou silou, a tak jej mohli prezentovat jako současný smysl českých dějin. Tuto fatální volbu stojí za to analyzovat o něco podrobněji. Nezapomeňme, že jsme jejími dobrovolnými, a hlavně nedobrovolnými aktéry.

Václav Klaus nemůže přejít do sebeironizující role, protože by se tím zničil. A jako totální egocentrik toho ani není schopen. Současný president musí na rozdíl od svého úspěšného předchůdce dát velkou část svého života do neprůhledných závorek. Ani jeho dějinné plusy nejsou ve srovnání s Havlem nijak valné. Po listopadu 1989 se mu podařilo vybudovat jednu pochybnou politickou stranu, dvě desetiletí manipulovat českou politiku, a přitom umožnit rozkradení státu. Jeho odkaz již nyní představuje ideologický dynamit, kterým se masakrují jeho vlastní partajní stoupenci. A to sají přímo z naditého prsu ODS, jímž proudí státní finance. Nedej bože pomyslet na to, co nastane po smrti velkého kormidelníka. O svých stranických souputnících si Klaus jistě nedělá žádné iluze. Pomohl jim k moci, vidí jejich dvacetileté zlodějny a zrady, zná je lépe než jejich vlastní otec. A jeho političtí adolescenti za ním ihned běží při každé vážnější krizi.

Z hlediska filosofie dějin zbývá nevěřícímu Klausovi jediná možnost, jak si zajistit onu nepomíjející slávu smrtelníků, pokud pomineme dynastickou posloupnost v jeho vlastní rodině. Odcházející prezident musí vybudovat mýtus nové české státnosti, protože to je jediný dějinný úkol, který po listopadu 1989 zatím nikdo nedal dohromady. Kdo vytvoří nový mýtus české státnosti, ten se ustaví jako skutečný auctor, tedy zdroj zakladatelské autority, na níž se musí tak či onak odvolávat všichni, kteří přijdou po něm. Smrtelný Klaus zde a nyní hraje o nejvyšší výhru, které na zemi můžeme dosáhnout. Pan president usiluje o pozitivní nesmrtelnost v rámci české polis. Jistěže ji bude mít, jenže o nesmrtelnost hérostratovského typu příliš nestojí. Proto musí vytvořit nový zakladatelský mýtus českého státu, v němž bude zcela pochopitelně hrát hlavní roli. Je to úkol hodný jeho kosmického ega, protože skutečná historie mu mnoho kladných zásluh přiřknout nemůže. Proto si musí svou nesmrtelnost pojistit a zmanipulovat vlastními silami, což ostatně dělal vždy a všude. Kostky jsou vrženy, fatální nutnost mytologické tvorby je dána smrtí a výbojem panovačné vůle konfrontované s vlastní konečností. Prozkoumejme, jak chce pan president dostát tomuto nejvyššímu poslání, které si sám uložil a jež plní s maximálním úsilím a péčí.

Podívejme se nejprve na strategické spojence, s nimiž může budovat mýtus české státnosti. Jistěže to není jeho vlastní strana: do jejího vedení si vybral slušné souputníky mdlého ducha nebo naopak jedince intelektuálně čiperné, leč zcela bezcharakterní. Mnoho charakterních partajníků postupně zklamaně odešlo nebo byli odejiti. Po dvaceti letech politikaření a zlodějen jsou modré straky v národě zcela provařené. Některé z modrých politiků znechucení voliči masově vykroužkovali na kandidátkách, a tím je odstavili od přímé moci ve státě. A tož tak ne, soudruzi. Klaus musí na lid působit otcovsky a konejšivě. Zakladatelský mýtus musí být nesen spontánně, nikoliv penězi a přímým nátlakem. Krátkodechý oportunismus a trvalá věčnost se prostě nesnášejí. Glorifikace mateřské ODS jako zakladatelky českého dějinného mýtu tedy nepřipadá k úvahu. Na to má příliš komplikovanou minulost a nyní vzbuzuje obecnou nelibost v lidu. Nakonec i její dvacetileté slavení ukázalo, že její minulí a současní vůdci se nemohou ani postavit vedle sebe na jednu tribunu, což se bývalým komunistům dařilo i na každoročních prvomájových přehlídkách. Odhaduji, že Klaus je ochoten ve jménu vlastní nesmrtelnosti svou rodnou ODS klidně hodit přes palubu i s jemu oddanými pohrobky, pro něž ztělesňuje náhražkového otce. Ale nepředbíhejme událostem.

Další skupinou jsou ideologičtí přátelé, kteří s ním oddaně drželi v časech zlých a nyní jsou odměněni přímým či nepřímým vlivem na chod veřejných věcí. Tato skupina je dosti různorodá, viz například volné společenství přátel v bývalých radách ÚSTRku či současné ideologické vedení ústavu. Lidský potenciál nutný ke kapitalizaci soukromé nesmrtelnosti dále najdeme v pravicových institutech všeho druhu. Kolem nich se soustředí mikrokosmos přímých či nepřímých stoupenců nové české státnosti, které zdáli následuje mnoho dalších souputníků pilně pracujících na společném díle. Jsou to vesměs hodní lidé, někteří dokonce i čestní a chudí, což je maximálně třeba v kritické situaci zlodějen a jiných nepříjemných afér. Vždyť peníze a vliv už máme, nyní se hraje o ideje a o nesmrtelnost. Obojí je zcela nedostatkové zboží, zvláště v české současnosti.

Další klíčovou skupinu již Klaus musí platit a ovládat přímo. Jde o jeho zaměstnance na Pražském hradě a v přilehlém mediálním okolí. Tito hoši vynikají paranoidním viděním reality, protože svět prý ovládají temná spiknutí kohokoliv s kýmkoliv. Hradní souputníci temným hlasem prorokují pád Evropské unie; pilně připravují Armagedonskou bitvu za nacionální stát; nenávidí vtipné a veselé demokraty; sestavují a průběžně aktualizují seznamy pravdoláskařů, které je třeba mít pod veřejným dozorem. Připomeňme, že fašismus 30. let a následně i komunismus dal tyto škodlivé elementy také nejprve na seznam a po svém vítězství i do převýchovných ústavů, kde je až do jejich smrti léčil terorem a nucenou prací. Tito placení profesionálové tvoří oddané stoupence pravicově-fašizujících idejí napojených na nacionální modely státu z 19. století. Klaus tyto profíky systematicky protlačuje na důležité posty náměstků a tzv. „poradců“ do ministerstva školství a kultury a podobně. Dělají tam přesně to, co mají, my je za to platíme z našich daní. Mnozí z nich jsou navíc aktivní křesťané, kteří upřímně věří na nacionální ideje Hradu.

Klaus postupně vybudoval indoktrinační systém, který se co do své struktury velmi podobá totalitnímu systému, tak jak jej popisuje Hana Arendtová. Oloupejme jednotlivé slupky prezidentské cibule. V jádru systému dlí jeho veličenstvo Ego jako přímý tvůrce české státnosti; pak následuje hradní klika zmatených služebníků, kteří za výplatu a z přesvědčení živí mýtus neomylného Zachránce a Spasitele národa. Nedávno jsem zažil vystoupení jednoho jejich adepta na zcela nevinném setkání vysokoškolské katolické mládeže a stačilo mi to na zbytek života. Další vrstva se skládá z jeho ideových stoupenců mezi akademiky a mezi pravicovou inteligencí, kteří uvěřili Klausovi v časech zlých a budou tak činit i nadále: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (Jn 6,68). Tato vrstva již funguje jako nárazník mezi světem a národním vůdcem díky umně utkané síti mediálních vystoupení, konferencí, časopisů a různých příležitostných publikací, neustálých televizních vystoupení, veřejných přednášek atd. Všechny aktivní vrstvy cibule musí sdílet alespoň základní články Klausova kréda. A tož si vyjmenujme základní body nové nacionální věrouky:

• Klausova éra vlády v letech 1990-1996, tj. před vstupem do Evropské unie, znamenala vrchol novodobé české státnosti. Světové spiknutí eurokratů a jiných plutokratů způsobilo, že Klaus musel jako premiér České republiky dne 23. ledna 1996 oficiálně předat žádost o vstup do Evropské Unie. Náš milovaný vůdce sice prohrál jednu bitvu, ale my za něj vybojujeme vítěznou válku. Ergo kladívko: nacionální stát znamená, že se politicky uděláme sami pro sebe a vrátíme se do zlatých časů Koženého, Krejčíře a české vekslácké privatizace.

• Česká státnost znamená boj proti všem neblahým živlům, které nás chtějí integrovat do vyšších nadnárodních celků a organizací. Máme být integrováni pouze do neviditelných mocenských struktur, s nimiž se my, vyvolení vůdci, můžeme v klidu domluvit. Nový mýtus znamená balkanizaci a návrat k ruským poměrům a de facto i k předlistopadovému nomenklaturnímu režimu. Ergo kladívko: nacionální stát znamená, že podnikatelské elity, které vytunelovaly ekonomiku i českou politiku, budou v této zemi vládnout věčně, a to s pomocí nacionální doktríny nového Tatíčka z Hradu. Proto jsou také ochotny celý cirkus aktivně platit.

• Svět ovládly nebezpečné ideje globalizace, světového komplotu financí (sic!), a nového světového řádu. Jejich vinou se Česká republika vzdálila ideovým hodnotám, které stát nesly při jeho vzniku pojatého jako návrat do libovolné mytické minulosti: mocnářského austro-katolicimu; českého nacionálního fašismu; obrozeneckého mýtu F. L. Věka či svůdné venkovské babičky od Boženy Němcové. Ergo kladívko: nacionální stát znamená, že se k tobě zlaté časy opět navrátí, milý lide český. Pochopitelně se postaráme o to, aby se zlaté časy nikdy nenavrátily k tobě, lide romský, vietnamský, elitářky-intelektuální, osvícensky-kritický, levicový atd. Litanii si po libovůli doplňte dlouhým seznamem pravdoláskařů, občanských iniciativ a národnostních menšin.

Nový mýtus české státnosti pojatý konzervativně-nacionálně se opřel o destruktivní ideje, které Evropu zavedly do dvou světových válek. Hradní krédo vědomě vytváří mytologii Hésiodova zlatého věku, který postupně upadá v dalších pokoleních. Mýtus zlatého věku pod vládou krále Ječmínka či moudrého panovníka Václava funguje jako celospolečenská náhražka, která úspěšně zaplňuje prostor chybějící filosofické a historické reflexe o české státnosti.

Vezměme to z pozice pana Nováka. Čím déle jsme v demokracii a v EU, tím se nám daří hůře a tím větší zloději nám vládnou. A pochopitelně se tím více zálibně ohlížíme zpět, do doby divoké privatizace či do doby bývalého komunismu. České upadání pokračuje v současnosti tak rychle, že je měřitelné v řádu měsíců, nikoliv desetiletí jako dříve, když ještě bylo z čeho krást. Síla nového mýtu o zlatém věku 1990-1996 může být tak silná, že nakonec zatlačí z myslí lidí i zdivočelou privatizaci. Nahrávají tomu i další okolnosti. Bývalí Klausovi pomocníci jako Tříska, Ježek, Kočárník a další jsou sami plně namočeni v privatizačních tunelech a navíc se vrhli na hrabání majetku a vlivu. Tím přestali být ideologicky nebezpeční, protože se z oportunistických důvodů zdrželi vší kritiky. Klaus tedy nemá žádné význačné odpůrce z jím mytizované doby, pokud nepočítáme Václava Havla. Opakovaný premiér a president Václav Klaus naši budoucnost efektivně ničil posledních 20 let. A jeho ideologičtí pohrobci v tom aktuálně pokračují tím, že pilně mytizují její nejhorší etapu jako zlatý věk českého národa. A nynější zlá doba jako přímý důsledek Klausovy politiky jim přitom skvěle nahrává. Pan Novák nyní opravdu ví a může i ekonomicky doložit, že dříve se měl mnohem lépe. Člověk se fakt nestačí divit, jak perfektně funguje sebenaplňující proroctví o úpadku zlaté doby.

Mýtus zlatého věku tím pokročil o další stupínek, protože úspěšně neutralizoval negativní dopady klíčového období české státnosti 1990-1996, které je třeba systematicky mytizovat a pozitivně spinovat. Celá propaganda spočívá v tom, že se najde náhradní nepřítel, který na sebe svede agresivitu a hněv oklamaného lidu prostého, a nyní již také pořádně zchudlého. Tímto obětním beránkem v ritualizované ideologizaci násilí (viz René Girard) se stala Evropská unie a proces celoevropské integrace. Dříve to byli pochopitelně komunisté, ale s těmi se pravice a samotný Klaus při opakované prezidentské volbě paktovali tak dlouho, že to přestalo být politicky uvěřitelné.

Navozeným politickým manicheismem vzhledem k ďábelské EU se vcelku úspěšně odklonila pozornost od vytunelovaného státu k vnějšímu nepříteli, který je pojat v černo-bílém scénáři absolutního kosmického zla. Proti zlovolné a zákeřné EU, která nahradila bývalé komunisty, stojí síly národně čisté a zcela ušlechtilé. Pochopitelně, presidentovým mužům a přidruženým institutům nic nebrání v tom, aby tento mediální cirkus provozovali přímo za peníze z evropských fondů. Diabolizací Evropy, komunistů, levice, a v podstatě jakéhokoliv ad hoc vybraného nepřítele lidu se musí v kolektivní paměti neustále vytěsňovat nebezpečná vzpomínka na Klausovu zpackanou privatizaci. Ta umožnila nástup nových tunelářských elit, které nyní přes zkorumpované partaje všeho druhu ovládají stát. Úspěšné prosazení mýtu o zakládání státu proti odvěkým silám zla úspěšně plní společenskou a ideologickou funkci novodobé pohádky o státě, neboli zakládajícího příběhu (récit fondateur) nové národní mytologie.

Boj proti kosmickému zlu prozatím nazvanému „Evropská unie“ má najít tolik potřebný smysl pro přítomnou epochu české státnosti. Tento úkol je zásadní povahy, protože zmíněná epocha byla za skutečné Klausovy vlády čistým nesmyslem. Ovládaly ji totiž iracionální síly chtivosti, destrukce a egocentrismu, které nelze zdůvodnit v zájmu res publica vedené demokraticky a racionálně. Devastaci veřejné věci za éry 1990-1996 nelze vysvětlit racionálně, přinejmenším nikoliv tak, aby to pro Klause vyznělo pozitivně. Proto se pracuje na mytickém vysvětlení státnosti, které idealizuje zlaté časy panující v Česku před vstupem do EU. Pokud vás zajímá předobraz tohoto mýtu, zalistujte si v Platónově dialogu Politikos. Hradní a platónská bajka navazuje na Hesiódův mýtus o zlatém věku. Líčí ideální stav obce pod mytickou vládou boha Kronose, jenž vytvořil dokonalý welfare-state, v němž lidem nic nechybělo ke štěstí (268d-274e). Tímto ideálním politikem je pochopitelně současný vládce z Hradu, který projde očistnou mytizací spojenou s kontrolovaným zapomněním obecní čili politické minulosti. Proto se pilně hledá mytické vysvětlení, které obejde demokracii a nastolí novou vizi státu silné neviditelné ruky, která nás povede ke kolektivnímu štěstí.

Dobrý president Václav vědomě buduje svůj mýtus poutěmi na Sněžku, Říp či do svatováclavské Staré Boleslavi. Z titulu své funkce se nemůže zcela vyhnout ani demokratickým tradicím daným T. G. Masarykem či politiky Pražského jara nebo událostmi kolem 17. listopadu. Jenže tyto tradice mají tu nevýhodu, že jejich bližší zkoumání by způsobilo totální rozklad nově budovaného mýtu o zlatém věku české státnosti, který nám spadl z nebe díky Klausovi, iracionální klice dějin a neviditelné ruce trhu. Jenže věci nejsou tak jednoduché. Mýtotvorci musí najít i jiné spojence, kteří taktéž nevěří na demokracii, a navíc mají v ruce další nutnou komponentu útěšné pohádky o budování státu. Klaus se musel obrátit na církev svatou katolickou, aby do své mytologické skládačky doplnil poslední důležitý bod, totiž prvek duchovna a mystiky. Jak jsme již viděli, symbolika katedrály v tom hraje klíčovou roli.

• Českou otázku v pojetí katolických integrálních nacionalistů nyní reprezentuje strana Právo a spravedlnost (PaS), která představuje amalgam nejrůznějších politických uskupení a katolických institutů a hnutí. Tradicionalisté pracují s mýtem církve před II. Vatikánským koncilem, ctí svatováclavskou tradici absurdně navázanou na odchod z EU, pilně potírají projevy demokracie v církvi. Pasovci usilují v politice o návrat před První republiku, kterou v neblahém roku 1918 založili zednáři a jiné živly. Podobný program najdeme před Druhou světovou válkou v časopise Národní obnova, v němž katolický spisovatel Jaroslav Durych odmítl „škodlivé ideje“ liberální demokracie a humanitních ideálů reprezentovaných Masarykem. Z této doby se také datuje obdiv ke španělskému diktátorovi Frankovi (nyní k Reaganovi či Bushovi mladšímu), kteří úspěšně vedli křižácké tažení proti komunismu. Pokud se vrátíme ke struktuře prezidentské cibule, pak je jasné, že tyto antidemokratické až fašistické katolické kruhy tvoří přímé podporovatele a šiřitele novováclavského mýtu.

• Další historicky daný demokratický deficit katolické hierarchie tvoří odstup od Charty 77 a od jejich komunistických signatářů. To jsem zažil mnohokrát na vlastní kůži jako katolický laický aktivista, hlavně v prostředí duchovního hnutí Fokolare, z něhož pochází většina dnešních biskupů. Také v povědomí kněží odsouzených v procesech 50. let zůstali komunisté navždy vězet ve svých ideologických či skutečných hříších. Manicheistický scénář dobra a zla je totálně nebiblický, ale o to více účinný v realitě. Pronásledovaní kněží z 50. let navíc nikdy pozitivně nepřijali ani Pražské jaro 1968, ani disent, který následoval po Husákově normalizaci. Výsledkem byla celková desorientace kněžstva po listopadu 1989, což jsem viděl ve funkci krajského volebního zmocněnce Jihomoravského OF. Samet připravovali po desetiletí právě ti demokratičtí aktéři, k nimž se církev nechtěla před listopadem znát nebo je k vlastní škodě ignorovala. Z této doby znám i opatrný postoj Dominika Duky k některým signatářům Charty a dalším opozičníkům. Jistě, tehdy si každý mohl vybrat, s kým bude dělat samizdat či jinou „protistátní“ činnost. Výsledkem tohoto demokratického deficitu však byla narcistní církevní sebestřednost, která dnes nahrává nejrůznějším manipulacím a mýtům.

• Dalším deficitem byl oficiální výmaz paměti ohledně tajné či neoficiální církve, která působila na úrovni dělnických kněží. Ideálem se po listopadu 1989 stalo pilné farářování a seminář 19. století, který až do svého pádu v roce 2000 skvěle reprezentoval dogmatik Václav Wolf na pražské arcibiskupské kněžské líhni. Vychoval celou řadu nadšených a upřímných kněží, jejichž demokratický deficit dnes bije do očí. Z titulu své funkce ovšem tvoří přirozené tvůrce veřejného mínění, a tím dále prohlubují nedůvěru v demokracii u laických věřících. Církev sama od sebe uvalila damnatio memoriae na jedno z mála pout se světskou realitou, které jí dávalo vysokou společenskou prestiž a morální autoritu. O to méně rozumí dnešním běžným starostem a sociální politice.

Oficiální církev instaurovaná do svých pozic po listopadu 1989 odmítla reflektovat svou nedávnou dějinnou zkušenost. Místo toho zvolila laciný antikomunismus, mediální opěvování kněží-hrdinů a jejich nekritický kult. Zvolení Duky pražským arcibiskupem jen potvrdilo, že katolická církev optovala pro návrat zpět do ideového gheta předválečného katolicismu. Ve zvolené roli oběti pak měla co dělat, aby mediálně zvládla skandály spojené s kolaborací svých význačných spolupracovníků a členů Pacem in Terris, z nichž mnozí dlouhá léta zůstávali ve veřejných církevních funkcích i po sametové revoluci. To vše jen přiživovalo různé spiklenecké teorie, kterým se my kněží tak rádi oddáváme. Výsledkem této asociální a nedějinné pozice bylo odtržení katolických hierarchů od reality, dnešní neschopnost reflektovat skutečný stav české společnosti, antievropský a antiliberální komplex. Mnohým katolickým aktivistům šlo před listopadem a po něm o jediné lidské právo, totiž o právo na svobodu vyznání. Současný pan president jim toto právo nijak nenarušuje. Ideově omezení církevní představitelé hodili zbylá lidská práva, hlavně ta z Evropské sociální charty, prakticky přes palubu. Tím se sami odřezali od sympatizující levice, která četla papežské sociální encykliky a nyní nevěřícně hledí na současnou nečinnost českých a moravských biskupů při demontáži sociálního státu.

Není divu, že mýtus o zlatém vládci Václavovi z Hradu se stal v katolických kruzích oblíbeným hitem. Zvlášť po smutném rozčarování z faktu, že ten první demokratický Václav hned po odchodu do civilu přestal chodit do kostelíka a zve si do Prahy tibetského dalajlámu a další pohany. Demokratický deficit se projevuje nedůvěrou v liberální hodnoty, které naopak jasně deklarovala polistopadová česká společnost v čele s Václavem Havlem, nikoliv ovšem Václav Klaus. Tento duchem zcela antidemokratický pán se tudíž stal přirozeným přítelem národoveckých katolíků, neb máme společné a mocné nepřátele, totiž všechny ostatní demokratické občany.

Biskupové a kněží sice extrémně pravicové ideje přímo nepodporují, ale také proti nim nijak aktivně nevystupují. V katolické církvi vznikla šedá zóna pravicového katolického fašismu italského či frankovského typu. Jeho zastánci tvoří živnou půdu nového mýtu o české státnosti, z níž bude definitivně vyloučena bezbožecká liberální demokracie. Vždyť je lépe, aby tato idea konečně umřela za lid. Církev prý potřebuje smlouvu o majetkovém vyrovnání a také smlouvu s Vatikánem, proto je lépe mlčet a táhnout s Dukou a s Klausem za jeden provaz. Katolická nacionalizace českých dějin tedy představuje ideální živné prostředí, v němž je možné kultivovat novováclavský mýtus o zlatém věku moderních českých dějin. Spojení trůnu a oltáře představuje kýžený cíl, který ovšem definitivně pochová moderní liberální demokracii. A nezapomeňme, že Klaus v tomto zatuchlém katolickém rybníku neloví sám, přidali se k němu i američtí pravicoví extrémisté z křesťanské větve republikánské Tea Party. Mnozí katolíci prostě ztratili kompas a jdou buď na Balkán nebo do Ameriky.