Tátům našich odborů

Změnil se svět, zatímco jste spali a snili o sociálním státu, sociálním smíru, vlastní konstruktivnosti a vaší úloze v již neexistujícím světě!

Připomínáte Hitlera a jeho vojska, co po Moskvě neustále ustupovala do předem připravených pozic a ztrácela na bojištích válečníky, až skopčácká smetánka skončila sama v bunkru pod Berlínem. Od roku 1989 ustupujete pořád, občas sešikujete naštvaný manšaft, uděláte show bez reálného efektu a ztrácíte svoje válečníky v prohraných bitvách, v bitvách, ve kterých opouštíte svoje vojáky, když máte nasadit největší kalibr – generální stávku. My nestojíme o prosystémové celebrity, líbivé žvásty, planou kritiku, ústup do bezvýznamnosti – my v ulici stojíme o vůdce s vizí a s kulema. Chceme vidět výsledky. Stokrát nic umořilo osla, a po centimetrech lze ustoupit až do pr…

Kolikrát vám ještě ti, co jste zmobilizovali, přijdou na náměstí, když vaše snažení nikam nevede? Kolikrát ještě spolknou, že hlas odborů jde po demonstraci na pivo s banksterem? K čemu jsou lídři, co se klepou jak pytlík na drobné, když je třídní nepřítel pozve ke stolu, aby si s nimi pak ceremoniálně a v přímém přenosu TV vytřel zadel? K čemu jsou všechny ty tripartity, když skutek utek´? Kde končí zabedněnost, iluze, neschopnost, a kde začíná zrada lidí práce?

Společnost začíná postupně vřít, potřebuje jednotící faktor, organizační strukturu mimo rámec zprofanovaných a zprivatizovaných politických s.r.o.. A vy přitom jezdíte na válečném oři sociální demokracie, který, když na pravici vystřelí, tak automaticky zalehne a zaujme plný kryt. O tátech odborů, kteří dostali korýtko ve volbách, ani nemluvit, jakoby na ulici nikdy nestáli. Abstrahujeme-li od morálního, osobního selhání tváří tvář korupci, mamonu, preferenci osobního zájmu nad společenským, korytářství, touze po administrativní či jiné kariéře, vůni moci, mafiánským benefitům, prostě selhání jednotlivců v čele lidí práce, kde hledat příčinu selhání odborů v české současnosti?

1) Nepochopení doby

2) Nepochopení vlastní úlohy a operačního prostoru, lidských zdrojů, potřeb lidí práce

3) Nepochopení cílů a motivace kapitálu

4) Nepochopení principu „rozděl a panuj“.

5) Nepochopení nefunkčnosti roztříštěné organizace a členské základny

6) Sebedestrukční, sebemarginalizující definice cílů, stupidní argumentační báze

7) Amatérská prezentace

8) Téměř nulový tah na bránu

Cílem této stati není komplexní rozbor úspěchů či neúspěchů odborového hnutí v ČR, spíše prezentace názoru na to, že stávající vedení odborů zřejmě nemá vůbec ponětí, že jejich taktika a strategie pochází z jiné doby, není aplikovatelná na dnešek, vychází z chybných premis, a proto mrhá důvěrou lidí práce, kteří začínají zvažovat eventualitu, že systémová korupce prorostla i špičkou odborového hnutí a že tudy cesta k důstojnému životu nevede.

Nemáme demokracii, máme jen nefunkční orgány demokracie, vládnou dlouhé peníze. Není konjuktura, takže  rvačka o mizející zdroje se zostřuje. Kapitál se sjednotil v útoku na lidi práce. Neexistuje stát jako arbitr mezi zájmy kapitálu a lidí práce, existuje jen stát převážně v žoldu a pod vedením bankovní oligarchie. Žebráte-li o almužnu u Nečasů, pláčete, otcové, na nesprávném hrobě, jednejte či bojujte s bankou, oligarchou, kmotrem, řetězci. Prosíte o drobty u vysoce motivovaného vzteklého psa, co pro Vaše prachy zabije svoji mámu.

Pokud Vám to ještě nikdo neřekl, zuří válka, třídní boj. Existuje spousta blbců, kteří sice četli Marxe, ale nic nepochopili, existuje ještě více těch, co netuší, že tuto válku rozehrál nadnárodní kapitál prostřednictvím svých servisních elit, a že neexistuje jen třídní boj zdola, boj lidí práce za lepší pracovní a životní podmínky, ale že existuje a současnosti dominuje třídní boj „shora“, boj zájmů necelého jednoho procenta vlastníků a rentiérů proti 99 procentům zbytku planetárního obyvatelstva, a to „na krev“. Ty elity mají moc, jsou sjednocené, koordinované, mají silnou motivaci (…tuhle příležitost si nedáme vzít: Rahm Emmanuel), nemají svědomí ani loajalitu, nemají ani strach z následků a využívají roztříštěnosti názorů, nejednotnosti, absence definice společných zájmů, neexistence potřebné míry koordinovanosti a akčnosti, jsou oběti mediálního oblbování, tvorby animozity ožebračované, servilní a samolibé střední třídy vůči „sockám“ (rozděl a panuj) atp.

Dvě tváře třídního boje: „ze shora a z venku“ a „ze zdola“

Odbory se zařadily mezi spoustu zpitomělých blairovských prosystémových „levičáků“, kteří pojímají třídní boj pouze a jenom jako prosazování ekonomických zájmů svých členů a politicky stupidně opomíjí třídní boj vládců prostřednictvím státu. Chodí s kloboukem o almužnu pro pár desítek tisíc organizovaných. Devět a půl milionu potencionálním následovníků je evidentně moc nezajímá. Činy tomu napovídají.

Celý arzenál neoliberální politiky – tzv. "úsporná opatření", hromadné propouštění zaměstnanců ve veřejném i privátním sektoru, na masivní převody majetku věřitelům atd. – má za cíl zvýšení výkonu, bohatství a nadřazenosti kapitálu, snížení nákladů práce, udržení míry i masy ziskovosti uprostřed systémové hospodářské krize. Budeme-li parafrázovat Marxe: Třídní boj shora je motor sil chtějících zvrátit historii – zabavení majetku a zničení práv a úspěchů, přínosů třídního boje zdola předcházejících generací. Stručně, když byla konjuktura, kapitál měl zájem na sociálním klidu, přišla krize, diktát maximalizace zisku nese tlak na návrat do minulosti, možná až k Dickensovi. Pokud si to lidé práce nechají líbit.

Třídní boj shora a zvenčí je veden v zasedacích místnostech správních rad korporací, na akciových trzích, v centrálních bankách, v parlamentech, ale i v učebnách škol pomocí indoktrinace. Servisní elity i jejich páni jsou nomenklaturními kádry vládnoucí třídy. K většině strategických rozhodnutí dochází z vůle nikým nevolených úředníků banksterských institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise, jednajících jménem soukromých investorů, držitelů dluhopisů a bank. Servisní elity pak prezentují tyto strategie jako jedinou možnou pravdu a směr a slovo Boží. I alibismus elit slouží jako nástroj třídního boje. Nevyslyšíme-li slovo Boží, bude zle – chcete si vybírat mezi jugoslávskou a řeckou cestou? Komu ještě uniká politika strachu a vydírání ze strany elit, může si s pantáty českých odborů hezky popovídat o kouzlu a významu tripartity.

Třídní boj shora je zaměřen na zvýšení koncentrace bohatství v rukou vládnoucí třídy, zvýšení regresivní daně z příjmu a snížení korporátních daní, selektivní prosazování předpisů, které usnadňují finanční spekulace a snižujících sociální výdaje na důchody, zdravotnictví a vzdělávání, na podporu rodiny a populační politiky. Kromě toho je třídní boj shora zaměřen na maximalizaci kolektivní síly kapitálu revidováním pracovně-právních předpisů, zákonů omezujících odborářskou činnost, svobodu sdružování, činnost obecně prospěšných a sociálních organizací a hnutí a omezování možnosti kolektivního vyjednávání pro pracovníky veřejné správy.

Jinými slovy, třídní boj vstupuje do mnohem více oblastí společenského života, než jsou odboráři tak omezeně chápaná práva a nároky zaměstnanců na jejich pracovišti, tedy úzce ekonomické zájmy stále menší části české populace. Státní rozpočty, jejich rozkrádání, cinknutá výběrová řízení, úplatečky, převody daňových výběrů do rukou kamarádíčků, sanace bank (jejich akcionářů), tolerované úniky do daňových rájů, neřešená kriminalita bílých límečků, to vše je projevem tohoto třídního boje elit. Mimochodem, celý den bordel e exekucemi, nerovnoprávné a nespravedlivé vztahy mezi konzumenty na jedné straně a bankami, pojišťovnami, dodavateli energií, vody a dalšími „special interests“ v ČR je projevem stejného třídního boje. Absence spravedlnosti „padni komu padni“, kdy nemajetný jde sedět natvrdo a magnáti se nemusí bát ničeho – toto právo vyvolených vítězů – to není projev třídního boje shora?

Člověk musí sedět na odborářském empiru dlouho, aby neviděl, neslyšel a nemluvil, jak ty známé tři opice. Proti lidem práce stojí mnohahlavá saň, monstrózní nenasytná pijavice vysávající je pomocí jimi vlastněných politiků, soudců, samozvaných tribunů lidu, masmédií, vzdělávacího systému a dalším týpků schopným prodat duši i mámu. Tátové přitom „bojují“ za přisypání drobtů ze stolu tu učitelům, tu železničářům či lékařům, a to ještě za velkého rámusu a ostrakizace jejich neodpovědnosti vůči banksterskému státu a jeho správci vykrádané kase. Ubohé, krátkozraké a politicky korektní – ale vůči komu?

Obecně platí, že čím hůře na ulici, tím lépe pro odbory a třídní boj zdola. Proč to neplatí i v Česku? Statisícové demonstrace v minulosti vylučují alibi apatického stáda. Nefungují-li politicky korektní demonstrace, musí fungovat něco jiného z disponibilního arzenálu odborového hnutí. Zalézt jak krysa do kanálu, vzdát jakýkoli další boj – to je cesta do marginality, cesta pryč od lidí do Hitlerova bunkru. Když člověk monitoruje aktivitu odborů v posledním roce, dospěl by snadno k názoru, že o nic moc nejde, že se sice situace lidé práce nezlepšuje, ale „kosmetické změny“ deforem skoro všeho pro pantáty odborů nejsou až tak stresující, že vzrůstající hukot a skřípění zubů na ulici sice z osobních a politických důvodů vítají (jako jejich socdem útulek pro zasloužilé), ale jak to tak vypadá, do voleb už jenom občas uslyšíme Ungermanna, jak správně interpretuje oficiální „upravené statistiky“ – i tak velmi depresivní data. Ale i on chodí do supermarketu a ví, že všechno je jinak, výrazně horší – při tom, že analytický odbor ČMKOS představuje v podmínkách ČR kvalitu bez konkurence, ani tihle chlápci si netroufnou vyjít za rámec systému a jeho iluzí. Za rámec korektního vyhodnocení "korektního" souboru nekorektních dat.

V době těžké krize se vládnoucí třída stává transparentnější. Její motivy, cíle, akce i podstata jimi ovládaných politických institucí a politik se stávají nepřehlédnutelnými. Třídní boj shora zintenzivňuje jak v rozsahu, tak do hloubky. Desítky bilionů dolarů jsou celosvětově převedeny ze státních kas do rukou privátních akcionářů bank a jiných, tzv. systémově důležitých soukromých rukou. To není vykrádán anonymní stát, to kradou naše daně, naše sociálních služby, asistenční služby pro slepce, naše podpory v nezaměstnanosti! Co vy na to, tátové odborů? Miliardy seškrtané na službách, které má, podle nepsané smlouvy mezi občanem a státem, zajišťovat za daně občanů právě stát, znamenají jen jedno – porušení smlouvy občana se státem. Stát daně, zejména od těch neprivilegovaných, tvrdě vymáhá – ale nechce je účelně vynaložit na oprávnění svojí existence, svého smyslu. Místo toho je defrauduje – před očima všech a s plnou imunitou. Všechny ty fiskálně odpovědné škrty znamenají jen jedno – náklady těchto seškrtaných služeb si, póvle, zaplatíš sám, nebo je nebudeš mít. Hurá k Dickensovi. Hurá k černým sotním … Při ekonomických depresích má třídní boj shora podobu totální války, kapitál brání svoje zisky, svůj smysl, do totálního vyčerpání lidí práce, nakonec do revoluce, která kapitál a stávající kasínový systém smete…

Pokud si někdo představuje, že v megabance, či někde ještě výše zazní: „Už toho bylo dost, pojďme uvolnit opratě, necháme póvl nadechnout“ – měl by se jít dát vyšetřit. Pro kapitál platí – nemáš-li zisk, obrat, tržní podíl, nevyplácíš-li dividendy, klesá-li ti cena akcií – jsi mrtev. Tato krize zdaleka neskončila, ani neukázala to nejhorší tvář – to je teprve před námi. Padnou stovky podniků, ale každý z nich bude bojovat o přežití do posledního dechu, poslední kapky potu a krve svých zaměstnanců či pracovníků. Je to prostě boj kdo s koho, ve kterém mají nadnárodní elity navrch.

Pokud budou koučovat odbory tihle pantátové, budou mít navrch až do konce. A u toho nového počátku už odbory ani nebudou, když z žádného jiného důvodu, pak proto, že je nikdo nebude potřebovat, že do takového spolku už nikdo důvěru nevloží…

Zatím utíkáte před akcelerujícím parním válcem třídního boje shora a mašině třídního boje zdola upouštíte páru, aby kotel nekontrolovaně a samovolně nevybuchl. Asi už nebudu sám, kdo má plné zuby parlamentních a táborových řečníků, co produkují mnohdy líbivé kecy, a pak jdou zkontrolovat stav svého zahraničního konta. Zajímají nás skutky, užitečnost, výsledky… Nepůjde-li to s vámi, otcové odborů, půjde to jinak a bez vás. Mýlím-li se v přecházejícím textu ve všem, na tuto esenci dějin dělnického a sociálního hnutí si můžete vsadit.

Vize návratu společnosti a sociálních poměrů do 18. století může být lákavá pro finanční a podnikatelskou oligarchii v bezpečí svých pevností, avšak pochybuji, že by se to stádo nakonec, po bezohledném kopání do genitálií, nerozhýbalo a nesmetlo všechny ty virtuální i reálné plaňky, neshodilo ten škrtící obojek … i s vámi.