Temné tóny Eurozóny

Reklama


Září 26, 2011

Byly doby, kdy součástí bontónu bývalo, že kvalifikovaní ekonomové nešíří panické zprávy. Patřilo k profesionální výchově, že s katastrofickými předpověďmi kolem měny nebo krachů finančních institucí se šetří. Dnes žijeme v době, která se bez bontónu obejde. Moderní hospodářský expert seřeže politiky, úředníky, odboráře, policajty a soudce, ba i korupčníky na jednu hromadu. Pád eura vyhlašuje dvakrát, třikrát za den, aby lid nezlenivěl a zbytečně neutrácel za horory: "Tý volééé, euro chytá plíseň!" Jak je to ale s eurem doopravdy?


Měna Spojených států evropských je skutečně mladší a méně dospělá než peněžní jednotka Spojených států amerických. Mají také Američané pomalu dvousetletý integrační náskok. Projekt eura byl ostatně projektem polovičním. Politici si byli vědomi, že větší skok do federalizované Evropy udělat nemohou. Snesli tedy kukaččí vejce společné měny. Kukačka rychle vyspěla a nyní projevuje apetit spolknout více Evropy. Jinak řečeno, euro fungovalo jako měna do pohody. V nepohodě je jeho přizpůsobivost těžkopádná. Nepohoda tak vyzývá k podobnému typu integrace, jako mají Spojené státy.


K řízení měnové stability chybí Evropě skutečné hospodářské centrum. Potíže Spojených států se v závažných momentech řeší v oválné pracovně amerického prezidenta mezi několika finančními papaláši a někdy i experty. Prezident pak koná v řádu dnů a hodin. Evropa si problém přehazuje mezi Komisí a národními vládami s nesynchronizovanými politickými cykly. Ke konečnému rozhodnutí je v závažné věci zapotřebí souhlasu všech sedmadvaceti premiérů. Z nich každý takové rozhodnutí musí prodat jako své vítězství, pokud možno se zabudovanou vlastní připomínkou, podmínkou či svačinou zdarma. Zvláštní rituály trvají měsíce a roky. Může je zablokovat kdejaký prezident z periférie. To může být pro měnovou stabilitu osudové.


Současná "krize" eura pak má své objektivní ale i uměle živené příčiny. Eurozóna jako celek je vlastně zadlužená méně než USA. Ani výkonnost Eurozóny v čele s Německem není špatná. Je tu ovšem skupina zemí, která důvěru nemá. Mluví se hodně o dluhové pasti. Dluhy jsou nepochybně podstatné, ale důvěra se skládá z mnoha dalších prvků. Belgie má vysoký dluh, ale neměla problémy. Irsko s nižším dluhem je symbolem zmaru. V kritické situaci se ale octly i baltské státy, ačkoli měly zcela zanedbatelný dluh. Naproti tomu Japonsku s největším dluhem na světě doporučovali experti dluh dále zvýšit.


Klíčové jsou zejména hospodářské perspektivy země. Řecko své hospodářské perspektivy zjevně přecenilo a přecenily je i finanční trhy, které mu půjčovaly peníze. Přístup nových zemí k evropské integraci zpečetil konkurenční nevýhody země. Řecko jako izolovaná enkláva západní Evropy mělo mnohem optimističtější výhledy než Řecko obklopené novými a kandidátskými zeměmi Evropské unie. Tomu současnému Řecku konkurují Bulharsko, FYROM (Makedonie), Albánie a Turecko. Nabízejí práci za čtvrtinovou cenu a k tomu nezřídka i dumpingové daně. Ale i bulharské a turecké turistické destinace nyní nabízejí turistům nejen nižší ceny, ale i vyšší standard nově budovaných kapacit než mají řecká letoviska.


Řecký dluh nyní dosahuje 160 % HDP a to je hranice, kterou za současné úrovně úroků země už nemůže splatit. Trhy si nechají riziko zaplatit. Počítají už s tím, že se jim může vrátit tak polovina řeckého dluhu. Výpočty i praxe ukazují, že za takové situace je nejlevnější cestou k řešení problému část dluhu odpustit. Necháte-li zemi padnout, nastane chaos a ze svých pohledávek neuvidíte v dohledné době nic. Odpustíte-li polovinu dluhu, shledáte se s polovinou jistiny a rozumným úrokem. A vyděláte na nových obchodech, které se s očištěným státem uzavřou.


Když po první světové válce vítězné mocnosti uložily poraženému Německu rozsáhlé reparační platby, označil to jeden člen britské delegace za nesmysl. Platby nad rámec možností země měly podle tohoto ekonoma vést k hospodářskému zhroucení země a sociální katastrofě. To v konečném efektu povede k úpadku civilizovaného života v Evropě. A navrhl místo toho rozsáhlé odpuštění dluhů. Plán Maynarda Keynese ale zamítli a jeho proroctví se tak tragicky naplnilo. S touto zkušeností se postupovalo po druhé světové válce úplně jinak a Německo naopak získalo rozsáhlou pomoc. Odměnou byly mír a prosperita.


Proč se politici ještě neodhodlali dluhy odpustit? Stupňují tlak na řeckou vládu, aby dále omezila výdaje. Omezení výdajů a prodlužování nejistoty ovšem dále dusí ekonomiku. Chybí poptávka a investoři čekají, co bude. A sami Řekové své peníze převádějí rychle do zahraničí. Druhým problémem je to, že velkou část řeckého dluhu drží soukromý sektor. Bankéři radostně kupovali řecký dluh, protože nabízel větší výnos. Kdyby ale nyní měli z poloviny odpustit řecké dluhy, ocitnou se sami v bankrotu… To, co bankovní analytici kokrhají o ohrožení eura, je ve skutečnosti voláním: Milí poplatníci, zaplaťte za naše chyby. Zase jsme, pitomci, půjčili někomu, komu jsme neměli půjčovat.


A tak politici čekají, až Řekové splatí kus dluhu soukromým bankám a většina dluhu se ocitne ve veřejných rukou. Dluh roste. Den ze dne je řešení dražší a Řecko sténá. Nepokoje mohou přerůst v masivní střety a vzbudit hydru extrému. Politici zatím čekají na to, až pomoc bankám klesne na přijatelnější úroveň. Celé to bude dražší, ale před voličem to bude lépe vypadat. Řecko zůstane v Eurozoně, protože jiná možnost je prakticky nerealizovatelná. To je celá podařená historka.


A euro? Na tom, že euro přežije, se nakonec shodly ratingové agentury a shodli se i ekonomové tak rozdílní jako Václav Klaus, Jan Mládek nebo Tomáš Sedláček. Otázka jaké euro to bude a v jaké to bude Evropě, odpoví následující roky. Zdá se, že o dramatické situace a překvapivá rozuzlení nebude nouze.

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku