Ten darebák Paroubek

Reklama


Seznámil jsem se s Jiřím Paroubkem někdy v roce 1990. Na podzim po volbách. Po nějaké levičácké diskusi jsme skončili na večeři s Vyvadilem, Valenčíkem a Paroubkem. Připadal mi tenkrát jako zkušený politik do nové doby, který ví, jak na to. Hvězda sociální demokracie musela do budoucna stoupat, a mne štvalo, že jsme tenkrát nakonec nedohodli fúzi mé Nezávislé levice s ČSSD. Paroubek s Vyvadilem vnitřně věděli, že volby v roce 1990 oba projeli i kvůli nepovedenému vystoupení za zákaz komunistů. Paroubek to pokládal za investici.

Paroubek přesto o tři roky později v souboji o vedení partaje prohrál. Strana potřebovala viditelnou plechovou hubu, která by se nedala přehlédnout ani ukřičet. Když je partaj v troubě, rozhoduje se racionálně. Sázka na Miloše Zemana vyšla. Za pár let byla socdem v parlamentu v plné síle. Paroubek byl zaskočen, chvilku stranicky rošťačil, a pak se soustředil na Prahu. Občas jsme se letmo potkali. Běžné politiky uvnitř partaje určitě převyšoval. Oni ale ti průměrní moc vysoko hlavu nenosí. Zemanovci ho nenáviděli, byl to nepřítel a hlavně „pravičák“, vedle kterého se nevešlo stéblo. Chtěli ho zadupat a vyloučit ze strany.

Plaval na okraji antizemanovské opozice a plaval docela úspěšně. Nebyl Grossův poskok. Praha pak musela vyhodit na kandidátku někoho, kdo by neurážel a on uzavřel koalici s ODS. Někdy v roce 2000 jsme byli na konferenci v Kyjevě, tak jsem ho poznal trochu blíž. Byl odborně lepší, než jsem si původně myslel, a své práci rozuměl. Občas mne potom pozval na nějaké sezení pražských programových komisí a někdy slušně poprosil telefonem o článek do Trendu.

O časopis Trend se staral, bylo to jeho dítě, a měl touhu tam sám psát. Ty články jsou slušné. Zaslouží ale hlavně pochvalu za tu ambici. Který politik léta vlastní rukou píše? A zaslouží pochvalu za výdrž, protože jinak by Trend těch patnáct let nepřežil. Paroubek čte, celý život ho politika a moderní historie bytostně zajímá a má docela nevšední politické znalosti. Dá se s ním mluvit o lecčems. Snaží se věcem porozumět. Chce materiály, konzultace. Pracuje čtrnáct hodin denně.

Asi dva roky poté, co jsem opustil FNM a živil se zcela mimo politiku a státní aparát jen na škole, jsme si začali tykat. Nejsme snad nejbližší osobní přátelé, ale respektujeme se, těsně spolupracujeme a neděláme podrazy. Patřím k lidem, kterým nedělá problém mu říci i nemilé věci.

Když padla Grossova vláda i návrh na premiéra Honzu Kohouta, ptal se mne někdo, kdo to bude. Nebyl jsem u toho rozhodování, mohl jsem se jen dohadovat. Řekl jsem, že logicky to musí být Paroubek, protože partaj teď jiného nemá. Hledá se člověk s politickou (stranickou a exekutivní) praxí, elementární jazykovou výbavou, který by nebyl rizikem. Kamarád se rozplakal, protože jako skalní zemanovec nemá Paroubka rád. Ale pověření se stalo skutečností, protože přece platí to pravidlo, že v krizi se hledá racionální řešení. Když se stal předsedou vlády, zavolal mne prostě na mobil a požádal o spolupráci. O půl roku později mi řekl, že budu místopředsedou vlády. Protestoval jsem, protože jsem neměl pro tuto funkci valnou přidanou hodnotu. Pro volby jsem nemohl vybudovat pozici, mám komunistické stigma a vůbec nás tlustých strejců má národ plné zuby. Trval na tom a řekl, že tam mám být kvůli odbornosti. Že mi věří…

Období ve vládě bylo příjemné. Dokázal všechny motivovat k práci, řídil, hledal konsensus a cítil odpovědnost za to, co dělá. V porovnání s dusným ovzduším Milošovy smluvněopoziční vlády, které jsem znal, to byl úžasný rozdíl. Prožili jsme spolu i vyjednávání po volbách. Od prvního týdne po volbách, kdy nám Dalík vzkázal, že má ty přeběhlíky, jsme se snažili najít nějaký rozumný kompromis. Paroubek to dělal upřímně a s nasazením, ale druhá strana nechtěla. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Netěšilo mne to, bylo to asi horší řešení pro stát, ale zase dlouhodobě lepší pro socdem. Z opoziční smlouvy nebo koalice bychom asi už nevylezli zdraví. V příštích volbách bychom dostali strašlivý nářez a byli na odpis. Ony i ty poslední volby sněmovní byly vlastně zázrakem. Patnáct měsíců před nimi, by se tipovalo kolem 15-20 %. Tenhle Paroubkův výkon (32 %) nikdo nedoceňuje. Pravdou ale taky je, že nám nezištně nejvíc pomohlo motovidlo Topolánek.

Modernizace, kterou Paroubek odstartoval, měla partaj rozhýbat, což se snad trochu povedlo. Kdyby se ze záměrů splnila tak desetina, byl by to pokrok. Že to stranickým strejcům moc nevoní, protože je to v konečném efektu připravuje o fleky a rozbíjí zavedená volební bratrstva, je samozřejmé. Přitom Paroubkovy cíle jsou lidem vcelku blízké, ví co dělat pro podnikání, chce skutečně oslovovat mládež a inteligenci, zbourat bariéry vstupu do strany. Počet členů strany znovu roste.

Jistě je tu Hydeovská stránka ing. Jekylla Paroubka. Jestliže postrkoval modernizaci většinou správným směrem, opravdu ne všechny Jiřího výroky a texty se dají tesat. Něco si pobryndal sám, něco přimalovali nenávistně vytrvalí „journalisti“. Musím ovšem kriticky k sobě říct, že v odhadu situace jsem se s Paroubkem mnohokrát lišil, ale většinou měl pravdu spíš on. Uvažuje s ohledem na průměrné publikum, a já dohlídnu tak sociologicky na vzorek exkluzivního čtenářstva Hospodářských novin. Tam jsme ovšem pravidelně biti.

Politik ovšem dostává postupně dávky jaderného ozáření, které se sčítají. Léčba nemoci z veřejného ozáření trvá dlouho ale není nemožná. Jiří Paroubek je určitě sebestředný. Úplně stejně jako třeba Zeman a Klaus. Jenže kdyby ti lidé nebyli sebestřední, tak to zase nebyli vrcholní politici… Každý politik se jednou přejí, i ten skvělý Blair s nejvyšší popularitou vydržel tak sedm, osm let.

Mám určitě k Paroubkovi nějakou vazbu loajality a dlouholetého přátelství. Takže cítím i nějakou morální povinnost se ho zastat. V tom tedy nejsem objektivní. Přesto si myslím, že si ten člověk zaslouží být posuzován bez obvyklých novinářských invektiv a čtenářských předsudků. Předal zemi s jedním z nejnižších zdanění v Evropě. Předal zemi s jedním z nejnižších nákladů sociálního státu v Evropě. Předal zemi s kritizovaným připravovaným rozpočtem, který se nakonec stal nejúspěšnějším rozpočtem dekády. Předal zemi s jedním z nejmenších veřejných dluhů kontinentu. V Evropě je vnímán jako zastánce moderní levice blairovského střihu. Je to opravdu tak málo? Asi to nestačí… Je to přece vůl a papaláš. A hlavně, má bradavici, jak moudře hlásaly transparenty českých humanisticky orientovaných demokratů. S tím posledním argumentem vážně neumím polemizovat…

Zkuste, prosím, pod textem napsat, v čem je ten Topolánek lepší. Jedna věc mne samozřejmě napadá, ale tu by musel pan Stejskal vyškrtnout…

PS. Možná jen v politice hledáme někoho, kdo není. Chceme člověka, který by uměl exekutivu jako Čalfa, byl vyjednávač jako Rasmussen, psal jako Čapek, řečnil jako Schulz, měl teoretický rozhled Giddense a Stiglitze, praktické ekonomické schopnosti Keynese, vnitrostranickou autoritu Brandta, mediální efektivitu Blaira se zázemím pilného Mandelsona. Kdyby přitom vypadal jako Schwarzenegger, nebylo by to určitě na závadu.
 
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku