Tepláky a adrenalin pábitelů moci

Reklama


Kdo vlastně jsou? Zdraví se podivnými gesty a tajemnými stisky rukou. Hrají si na bratrstvo. Touží po slávě a uznání a závidí je jak vědcům, tak šmíráckým bavičům a laciným celebritám. Irituje je a trápí, že baviči nemusí skrývat své mnohem menší bohatství, ani vulgaritu lidské rozkoše. Utajovaný adrenalin moci jim sice chvíli postačí, ale pak chtějí ještě víc. Pravda,  trochu klidu přinese, když někoho z nepřátel a zrádců elitní smečky dostanou do tepláků, ale uspokojení je to jen krátkodobé. Vždy totiž na hladinu bulváru nakonec někdo vytáhne ten obyčejný fakt, že kdo se živí byznysem, dělá to vlastně jenom proto, že ničemu ušlechtilejšímu emocionálně vůbec nerozumí. A tak se snaží a snaží a zároveň se diví "nespravedlnostem",  že dlouhodobě šťastnější umí být často právě ti, kteří jsou materiálně mnohem chudší.

 

Jsou členy bratrstev a hledají štěstí v zážitcích, rituálech, směšných obřadech, setkáních a podivných zvycích. Hrají si na vyvolené a shromažďují bohatství, aby ostatním dokázali svou  vyjímečnost. Kupují si akademické, světské i církevní tituly, pocty a ceny, aby ukázali, že koupit se dá všechno. Nechávají jiné za sebe psát knihy, aby tu po nich zůstala alespoň nějaká  stopa. Najímají propagandisty, aby je halasně i nenápadně oslavovali a pro budoucí čas stádu voličů doporučovali. Těší se na chvíle izolace v soukromém štěstí tichomořských pláží, aby  nakonec s hrůzou zjistili, že dobrovolná izolace v luxusu jim bere vliv a moc a jiní se mezitím mohou ještě pevněji chopit příležitosti, protože nikdo z té smečky dravců nikomu vlastně nevěří.

 

A proč to všechno dělají? Proč mají v bytě varhany a v hale za zlatým sklem stradivárky, když na ně hrát neumí? Proč vedle snobského pití za statisíce, povzbuzujících chemikálií i přirozených  drog, je vlastně jejich jedinou a vskutku celoživotní drogou jen to vědomí společenské pozice? Proč musí stále ponižovat druhé a vylepšovat si tak své vlastní ubohoučké ego, ego pacienta u zubaře? Inu, musí přece utajit ten komplex méněcennosti, ten starý mindrák z dětství, kdy sousedovic Jarda jenom mrknul a už měl holku sbalenou – a já zase nic.

 

A tak zas a znovu se tlačí tam nahoru do center dění, aby zahnali depresi z nezájmu a despektu od těch okolo i dole. Zas a znovu se tlačí na kolotoč mocenského vlivu, aby měli ty správné VIP informace. Aby měli zase všechno pod kontrolou. Duševní vypětí kompenzují drahými auty, koksem a náhražkou kupované lásky, včetně těch v rodině nejbližších. Na talíř požadují kaviár, aby zakryli pravdu, že vlastně ze všeho nejvíc jim vždycky chutnal jenom párek.

 

Noční můra vědomí, že ti mladší je přežijí a jednou o nich řeknou pravdu bez příkras. Midasovsky kleptomanská ubohost existence a vědomí neodvratného konce, kdy ve stáří nezbude už pro nikoho nic. Kdy zůstane jen rovnostářské žároviště pro zchátralou schránku osamělého muže, který kdysi chtěl být osobností – a stal se jen rodinou očekávaným zůstavitelem majetku.

 

Zkrátka, každý žije jen tak, jak umí.

 

Přejít do diskuze k článku