Touha po moci a bohatství, soutěž a svoboda

Reklama


Získá-li někdo, kdo byl do té doby nezávislým a svobodným, nějakou moc nad druhým člověkem ze svého okolí, pak je otázkou, zůstal-li on sám ještě nadále svobodným. Pocit moci je sice druhem příjemné rozkoše, ale každá rozkoš vyvolává touhu po jejím opakování, čili závislost. A tak závislost na držení moci vyvolává nutnost soustavně ji posilovat, aby se její existence nerozplynula, ale naopak udržela a pokud možno zvětšovala. Z rozkoše vidiny opakování již jednou prožitého sladkého nicnedělání se najednou stává nutnost, pro to něco stále a opakovaně činit. Touha po nicnedělání tak paradoxně generuje povinnost, pro to nicnedělání opakovaně něco dělat. Proč? Člověku, který nepečuje o udržení své moci, hrozí její ztráta. Kruh závislosti se tedy uzavírá. Z člověka, který si původně dělal jen to, co chtěl, se stal člověk, který opakovaně dělá to, co musí.


Poučení první: Držení moci jejího vlastníka zotročuje

Aby moc nad druhými byla trvale udržitelná, jsou k tomu zapotřebí nejen materiální prostředky, kterým lze říkat bohatství, ale také lidé, kteří tu moc druhého a to jeho bohatství jsou ochotni respektovat. Teprve respekt a poslušnost druhých toho našeho držitele moci psychologicky a sociálně uspokojuje a posiluje. Sociální posilování moci je nutné zvláště tehdy, nemá-li držitel moci přirozenou autoritu a respekt u ostatních, ale moc si drží jen hrozbou násilí, vyvoláváním strachu z dalšího násilí, či rovnou uplatňováním násilí. Držitel nepřirozeně získané moci zjišťuje, že respekt druhých je funkcí jen jejich strachu a účelově pokrytecké přetvářky. Autorita mocného se již neudržuje dobrovolnou spoluprací ostatních, ale jejich poslušnost je vynucována psychologickým a sociálním vydíráním. Zkrátka – uplatňováním pouhého násilí.

Držitel moci se proto musí o svou moc dělit s jinými lidmi, kteří mu pomáhají původně získanou moc si udržet. Musí se dělit s lidmi, kteří tak činí za odměnu podílu na majetku a moci svého vůdce. Vznikají tak hierarchicky členěné společenské mafie, politické strany, církve, vojenské jednotky a nakonec i celé státy lidí, mluvících podobnou sociální řečí. Původní rozdělení například rodinné a rodové příslušnosti se tak rozšiřuje na členění podle vzájemné závislosti zejména majetkové, psychologické, rasové, národnostní a zejména – ideologické.


S nutností udržet si moc je spojena nutnost získávat, udržovat a rozmnožovat bohatství

Bohatství je vlastnictví věcí, které již člověk nepotřebuje jen pro svou osobní denní potřebu a obživu. Proč? Nadbytečný majetek umožňuje nejen tyto předměty si s jinými lidmi navzájem tržně vyměňovat, ale zejména poskytovat jejich relativně malé části závislým spolupracovníkům na držiteli moci a udržovat tak celou mocensko-hierarchickou strukturu v chodu. Strukturu, kde již nevládne přirozená autorita vůdce pro jeho organizační schopnosti a jeho mravní a myšlenkové zázemí. Strukturu, která sice ostatním podílníkům na moci může poskytovat pocit určitého zdánlivého bezpečí, vykoupeného ale jen absolutní poslušností a ochotou vykonávat násilí. Násilí nejen na nečlenech mocenské mafie, ale i násilí uvnitř samotné mocenské struktury.


Udržitelná struktura moci vyžaduje nejen pečlivé rozdělení bohatství vyvolených, ale zejména propagandu a ideologickou jednotu. Z původního biblického výroku "Kdo nejde se mnou, jde proti mně" se postupně stává ono gottwaldovské "Kdo nejde s námi, jde proti nám".


Víra v ideologii je mocným tmelem jednoty

Propaganda musí posilovat víru a předcházet přemýšlení lidí o alternativách. Je velmi pragmatické stavět propagandu jak na strachu, nejistotě z budoucnosti a na pudu sebezáchovy člověka, tak i na nabídce bohatství a sociálních výhod, které členství v mafii zdánlivě nabízí. Je velmi účelné propagovat soutěživost mladých, silných a zdravých o vidinu úspěchu a vydávat to za princip jejich svobody. Propaganda tak úspěšně převrací stupnici morálních hodnot člověka a vytváří z ní poslušný nástroj vykonavatelů moci. Že zároveň vede i k fašizujícím ideologickým koncům, o tom se už jen taktně mlčí.


Poučení druhé: Také držení a konzum nadbytečného majetku jeho vlastníka de-facto zotročuje

Je jasné, že zbaví-li moci výše postavený v hierarchii někoho níže postaveného, přičemž tomu druhému to bude zcela jedno, protože na moci nikdy předtím nelpěl, má to pro strukturu moci demoralizující účinek. Najednou se totiž může ukázat, že nikoliv všichni si na svém kousíčku moci bezpodmínečně musí zakládat. Může se tak i zcela zřetelně projevit, že nikoliv každý je na držení moci závislým. Může se konečně také i ukázat, že existují vnitřně svobodní jedinci, kterým na moci nezáleží, protože jejich moc nikdy nespočívala v držení majetku či hrozby vydírání a násilí proti druhým, ale jen na jejich přirozeném uznávání schopností každého.


Koho tedy hledat?

Je třeba hledat vůdce, který sám sebe nepotřebuje nabízet ostatním, ale za nímž ostatní rádi a s důvěrou sami jdou. Vůdce, který sám vždy z principu byl svobodným a svobodu přeje i všem okolo něj. Vůdce, který dokáže ignorovat falešné autority, protože má sám svou čest, poctivost a autoritu přirozenou, kterou nemusí ostatním vnucovat. A za nímž jde rád také i každý občan, který dokáže ignorovat falešné autority, protože on sám má svou vnitřní integritu a autoritu přirozenou, kterou nemusí ostatním jakkoliv nabízet a ani ji od nich požadovat.


Vyhledávejme si proto – a to na všech úrovních – vždy jen takového politického či odborářského vůdce, který se před volbami nenabízí jako zboží na trhu. Hledejme jen takového vůdce a budoucího politika, za nímž chodí ostatní, aby mu naslouchali, protože on zná a ukazuje cestu. Vybírejme si a trvejme na zásadě, že kandidovat může sice každý zletilý, ale volit do politiky bychom si měli především ty, kteří tu důležitou veřejnou funkci vezmou teprve tehdy, když my sami je o to budeme žádat, protože jsme měli šanci poznat jejich kvality. Shromažďujme informace a vzdělávejme sebe i své děti, abychom věděli, jak spolehlivě rozeznat falešné slibovače a pouhé propagandisty. Abychom věděli, jak se vždy a správně rozhodnout.


Poučení třetí: Politika není totéž, co řízení firmy

Sázet jen na životní vitalitu a mládí nějakého ambiciózního manažéra je holá pitomost. Ocenit dosavadní bezúhonný život a zkušenosti člověka zralého věku je moudrost. Ignorujme proto reklamu obchodní i politickou a odmítejme pouhé technology moci a kšeftaře s jejich obchodně politickými nabídkami. Odmítejme jakékoliv mafie, které nám vnucují své neschopné členy jen pro jejich členství v takové mafii. Požadujme návrat zásady občanské vynutitelnosti nezmanipulovaných referend a spravedlivých a jasných zákonů do naší legislativy. Trvejme na odvolatelnosti každého politika, který se zpronevěřil svým původním slibům a na jeho občanské zodpovědnosti za politická rozhodnutí, která by učinil bez souhlasu voličů. Trvejme na odvolatelnosti každého soudce, který by se zpronevěřil principu spravedlnosti. Teprve pak to bude ta správná volba pro svobodu našeho občanského rozhodování a vláda přirozené demokracie.


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku