Duben 11, 2012
Pojďme nyní to, co již víme, to, co je dostupné z otevřených zdrojů, nějak sumarizovat.
Takže, situace vypadá následovně: Katar aktivně svádí ruskou nomenklaturu sliby obrovských investic do ruské ekonomiky, ale vždy najde způsob a důvod jak a proč se z každého dalšího projektu vyvléci.
Dělá to ale tak šikovně, že na něj stále čekají, stejně jako na dědu Mráze s jeho pytlem.
Sladká slůvka "tunel" a "odklánět" nutí ruské byrokraty mhouřit oči nad všemi katarskými kousky, ať už v politice, nebo v ekonomice. V důsledku čehož vyčůraní Arabové dosáhli svého. Nechtěje vylekat bohaté šejchy ruské vedení bez oka pohnutí vzdalo své vlastní pozice v Libyi, pohrdavě mávajíc rukou nad miliardovými ruskými investicemi a projekty. Ať si to vezmou! My toho máme! Jaká Libye, proboha? Slibují nám investice! Desítky miliard! Je něco důležitějšího než ekonomika?
Otázka – "Vidíš sysla?" (pozn.překl. hláška z filmu "DMB") – je tedy v daném případě čistě rétorická. Co na tom, že Katarci za dva poslední roky opustili již čtvrtý obrovský projekt? Co na tom, že suma investic je rovna nule? Copak by mohli lidé s takovýma čestnýma očima, jako je šejch nebo emír, podvádět?
Výsledkem toho je, že pod nosem "Gazpromu" se v Evropě překotně staví plynové terminály, na jihu, na severu, v Anglii. Staví se gigantická flotila plynových tankerů, přičemž série Q-Max v počtu 25 kusů není jediná ani poslední. Je třeba si uvědomit, že 50 miliard kubíků plynu ročně je sice pouhých 5 % evropského trhu s plynem, ale bavme se o tom, že je to navíc k již fungujícím projektům. A Katar zatím v klidu a pohodě převzal již 6 procent evropského trhu, v důsledku čehož podíl "Gazpromu" poklesl ze 26 na 24 procent. Nezapomínejme také na Libyi, kde se Katar pevně usazuje na libyjském plynu. A hlavně, mějme na paměti Alžírsko, které naprosto pobuřujícím způsobem provádí, sice kontrolovanou, ale v mnohém suverénní plynovou politiku. Podle všech příznaků je Alžírsko jedním z následujících cílů demokratizace. V okamžiku, kdy Katar dostaví svoji flotilu a vybuduje infrastrukturu, bude o osudu Alžírska rozhodnuto. Ať tak, či onak.
Jinými slovy, Evropané pod maskou demonopolizace a diversifikace evropského trhu čistí cestu novému, daleko tvrdšímu monopolistovi. A Gazprom pozoruje situaci s krajním nezájmem.
Cíl všech těch tanečků okolo evropského trhu s plynem je zřejmý. Stejně jako Saúdská Arábie je určena k zadušení Iránu tím, že nahradí íránskou ropu všem jeho velkým odběratelům, stává se Katar nejdůležitějším nástrojem západní politiky při vytlačování Ruska z evropského trhu s plynem. Ovšem jestli ruská elita chová nostalgické iluze o evropské cestě, o jednotné Evropě od Uralu po Brest, pak Arabové na tuto nostalgii zhluboka kašlou. Jejich cílem je podřídit si nevěříci. Saúdové – pomocí ropy, Katařané – pomocí plynu.
Současně se při tom řeší ještě jeden důležitý úkol – Rusko odchází z Evropy snižujíc svůj podíl na jednociferné číslo. Pro ruský rozpočet to bude znamenat katastrofu. Závazky rozpočtu v sociální sféře nebude možno dodržet. Ideální situace pro sociální výbuchy, vzpoury, barevné nebo nebarevné revoluce. A že je komu je organizovat! Události prosince-března ukázaly, že technologie nátlaku jsou vypracovány, úspěšně fungují a mohou být použity znovu.
V této konfiguraci je Sýrie lokálním bojištěm, na kterém se řeší několik úkolů současně.
První z nich je otázka geoekonomická. Úzké místo saúdské a katarské politiky je jejich kritická závislost na situaci kolem Hormuzského průlivu. Stačilo by ho na tři až šest měsíců zavřít – a ekonomika SA i Kataru se prostě zhroutí. Evropská, samozřejmě, také. To samo o sobě dělá operaci proti Íránu značně problematickou. V této rovině se její rizika nedají předpovědět.
Proto je napřed třeba prorazit nový koridor. A Sýrie, coby křižovatka Blízkého Východu, se stává nejdůležitějším prvkem při řešení tohoto úkolu. Drobné domorodé spory Saúdů a Katarců nejsou podstatné. Bude-li Sýrie poražena, údernickým tempem budou přes ni protaženy ropovody a plynovody dopravující na pobřeží Středozemního moře ropu a plyn. To je jediná rozumná varianta řešení tohoto problému. Je tu samozřejmě ještě Omán jako možná objížďka, ale takové řešení není tak logické. Je příliš lineární a neřeší druhý globální úkol – vytlačení Ruska z Evropy a krach ruských ropovodných a plynovodných projektů na jihu Evropy.
Klíčovým pro všechny varianty je zničení Asádova režimu. A co je ještě důležitější – je známa nejzazší lhůta, do kdy se to musí stát, je znám deadline. Rok 2014. Rok, kdy Katar bude mít hotové nejdůležitější prvky infrastruktury. Přístav na pobřeží, první sérii supertankerů, terminály v Evropě. A kdy také získá podíl v evropských plynovodech.
Problém totiž spočívá v tom, že v případě, jestliže tyto rozsáhlé přípravy nebudou doprovázeny vytvořením nové uhlovodíkové cesty, nebude možné kvalitně vyřešit íránský problém. Válka s Iránem, která je zapotřebí pro zajištění bezpečné plavby Hormuzským průplavem, se může stát příčinou celkového krachu. Ovšem neválčit s Íránem také nelze. Kritickým a nejzranitelnějším místem gigantického katarského projektu je to, že není možné postavit strategii na tak nejisté půdě, jakou je neutralita Íránu ke katarským (čti Exxon Mobil, Shell a Total) plánům. Proto musí být syrský a íránský problém vyřešen v letech 12-13. Mimochodem, spolu s alžírským problémem.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
