„Jdi od toho“, řekl Lenin a jeho lidé na začátku roku 1921 svému systémovému děcku a pak pozvali do předpokoje (lobby) Rady lidových komisařů Trh, za který už dozajista sovětští ekonomové v té době skrytě lobovali. „Doufáme, že víš, co po tobě chceme, chlapče?“, uzavřeli nakonec významný pomyslný rozhovor. A Trh – polichocen zájmem, který o něj projevovali jeho bývalí úhlavní nepřátelé – horlivě kýval…
No a protože Země sovětů měla navíc to štěstí, že lidovým komisařem financí byl tehdy velmi schopný bolševik židovského původu Grigorij Sokolnikov (příznačný ilegální pseudonym z carské éry – Briliant), odehrály se v průběhu několika let doslova hospodářské zázraky. Jak nás informuje například poučný český časopis „Širým světem“, který v 20. letech XX. století vydával Stanislav Nikolau, už třetí rok po hladomoru Sovětský svaz vyvážel velké množství obilí a zlatý červoněc byl mimořádně silnou měnou…
Změny probíhaly poměrně velmi rychle. Dobu už pouhý rok a půl po zahájení NEPu popisuje ve svém druhém „benderovském“ románu „Zlaté tele“ známý sovětský humoristický tandem Ilf a Petrov. Autoři načrtávají – s trochou ironie – svým zkratkovitým literárním stylem kontury té doby :
„ …Koncem roku 1922 … v Moskvě jezdila už v té době nová auta s křišťálovými světly, po ulicích se valili zbohatlíci v tuleních čapkách a kožíšcích podšitých vzorovanou kožešinou. Do módy přicházely gotické střevíce s dlouhými špičkami a aktovky s kufříkovými řemeny a držadly. Oslovení „občane“ začínalo vytlačovat obvyklé „soudruhu“ a někteří mladí lidé, co si rychle uvědomili, v čem spočívá radost ze života, tancovali už po kavárnách onestep Dixi a dokonce foxtrot Slunečnice. Nad městem se neslo halekání vozků a ve velké budově komisariátu zahraničních věcí šil krejčí Jehlička ve dne v noci fraky pro sovětské diplomaty odjíždějící za hranice…“
Trh byl ovšem kombinován s účelnými plánovacími metodami. Právě když NEP začínal, usedl poprvé do lavic univerzity v tehdejším Petrohradě (předtím do r. 1915 a dnes Sankt Petěrburg) patnáctiletý syn profesora ekonomie téže univerzity. Vysokou školu skončil v (tehdy už) Leningradě jako 19letý v roce 1925. A údajně bilanční materiál Nové ekonomické politiky sovětského Ruska z roku 1923 to byl, co tohoto, později už naturalizovaného, Američana Wassilye Wassilyovitche Leontiefa přivedlo na dráhu dlouholetého studia. Studia, které vyvrcholilo tzv. meziodvětvovou analýzou, za kterou tento největší ekonom klasické tradice dvacátého století nakonec dostal roku 1973 tzv. Nobelovu cenu za ekonomii…
-.-.-.-.-.-
Až teprve nějaký čas poté, co se sovětská ekonomika, rozvrácená předtím občanskou válkou, hladomorem a válečným komunismem, vzpamatovala, bylo už možno se odvážit experimentu s všezahrnujícím státním a quasistátním (pseudodružstevním) vlastnictvím výrobních prostředků, s původní socialistickou akumulací, s totálně řízeným plánovitým hospodářství a s „nákladovou“ zpětnou vazbou …
Experimentu zvaného „reálný socialismus“ …
Nový reálněsocialistický systém byl vnitřně stabilní, neustále se ovšem reprodukoval jako systém relativně nedostatkový (nedostatkový, pokud jde o zboží a služby) – stejně jako je kapitalismus naopak relativně přebytkový (ve vazbě na produkovanou koupěschopnost) a to v míře, oč je takový kapitalismus „čistší“.
Reálně socialistický systém byl stabilní, ale právě proto jakékoli snahy o jeho pokrokový rozvoj jeho stabilitu a existenci ohrožovaly. Mohli bychom dokonce říci, že to byl vlastně jediný možný model socialistického hospodaření, které se nemění spontánně v kapitalismus ekonomicky, ale až „sociologicky“, tedy vznikem třídy, která potřebuje překonat reálný socialismus a realizovat své bohatství, kontakty, schopnosti – prostě „kapitály“ všeho druhu.
Mohli bychom to všechno takto říci, kdyby ….
…kdyby nebylo poměrně znatelně odlišného jugoslávského modelu …
-.-.-.-.-.-
Není asi sporu, že trh je zdatným a pilným chasníkem vždy, když je vše rozbouráno a reálný deficit všeho, co existuje, je maximální. Jugoslávský model však dokázal po dobu dlouhých 40 let, že i pro reálně vytvářenou („budovanou“) socialistickou společnost nemusí být trh jenom zdatným chasníkem nad troskami, kterého je pak třeba – jako proslulého mouřenína – urychleně vyhnat …
Ani NEP ani Jugoslávie nebyly zatím příliš tématem nikdy – až na to, že před rokem 1989 to jistě bylo právě z opačných důvodů než po tomto roce. V letech před rokem 1989 už nebyl Tito tím krvavým psem jako za Stalina, nicméně byla to stále ta podivná, podezřelá revizionistická země a ještě dnes vidím v duchu před očima text, který znali všichni, kdo se pokoušeli vycestovat mimo tzv. socialistické společenství – rubriku spojenou s nejrůznějšími situacemi a s označením „pro kapitalistické státy a Jugoslávii“ …
Je ale třeba si uvědomit, že syndikalistický socialistický režim výrobní samosprávy (který byl zesilován, až gradoval dokonce i uvnitř podniků v podobě „základních organizací sdružené práce“) se v Jugoslávii zformoval až po roce 1950, náhodou a vynuceně, a žádný jiný socialistický stát Jugoslávii nenásledoval – i když asi spíš z důvodů ideových (podezření z „revizionismu“), než z důvodů hospodářských.
Třebaže se dnes vžilo popisovat jugoslávský samosprávný model jako holé neštěstí, naprosto neslučitelné s normální standardní ekonomikou, ekonom Jan Švejnar objektivně připomíná, že Jugoslávie byla spolu s Izraelem a jižní Koreou v 60. letech minulého století nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. Tedy ne na úplném začátku, jak je u socialistických států zvykem, kdy je základní industrializace pro reálný socialismus vhodným úkolem i prostředím, ale až ve fázi pozdější, kdy se například u nás třetí pětiletka doslova rozsypala. V rámci socialistického Balkánu se jugoslávská ekonomika rozvíjela rozhodně spíš nadstandardně ve srovnání s Bulharskem, Rumunskem, snad i Maďarskem – Albánii nepočítaje. Faktem, o kterém asi nikdo nepochybuje, je skutečnost, že Slovinská socialistická republika (vlast největšího soudobého nezápadního filozofa, který je nadto marxistou) byla v roce 1990 vyspělejší zemí než Česká socialistická republika. Bylo však Slovinsko v roce 1937 – jako součást staré „Kraljeviny Jugoslavije“ – vyspělejší zemí než historické české země v rámci tehdejší československé „první republiky“ ?
O tom bych si dovolil pochybovat …
Ano – samosprávný model se zformoval až na počátku 50. let XX. století. A paradoxně ještě i dlouho po známém rozkolu z první poloviny roku 1948, po kterém byl sdělovacími prostředky ostatních socialistických států maršálu Titovi udělen nový čestný titul „Krvavý pes“ a jugoslávský režim označený za div ne fašistický, byla Federativní lidová republika Jugoslávie mnohem ortodoxnější ultrakomunistickou ekonomikou, než všechny ostatní socialistické státy – snad s výjimkou Albánie. V nové, „lidově demokratické“ Jugoslávii tehdy ještě existovala ekonomika, kde – na rozdíl od všech ostatních socialistických států včetně tehdejšího ČSR (1948–50) – bylo vše mimo zemědělství zestátněno a řízeno z centra ….
Jenže pak čas oponou trhnul.
Jugoslávský režim byl v naprosto zoufalé situaci. Jako ten nejortodoxnější socialistický (lidově demokratický) stát světa opustil v letech 1946–7 západní kontakty, aby byl krátce poté „bratrským“ Východem naopak odvržen a opuštěn sám, a se zuřivými a zběsilými kletbami vesměs slovanských soudruhů vehnán do totální izolace.
A tak vedení strany a státu začalo modifikovat svou světonázorovou orientaci. Komunistická strana Jugoslávie – podle rezoluce Informbyra (kominformy) „v zajetí špionů a vrahů“ – se začala dovolávat spíš Marxe než na Lenina – o Stalinovi samozřejmě už dávno ani nemluvě. Jugoslávská ideologická reprezentace a tehdejší ideové think–tanky se rozloučily s ekonomickým etatismem, a to o to snadněji, že nebylo vcelku problém vhodné odkazy i u samotného Karla Marxe nalézt. Přinejmenším alespoň v Kapitálu, v základním díle se těch několik Marxových poznámek o přechodné fázi od kapitalismu ke komunismu týká výlučně družstev a úvěru a nikoli jakkoli konkrétněji naznačených etatistických koncepcí, které pak Sověti nakonec vynalézali za pochodu. Ani ironický vztah tandemu klasiků k Bismarckovu etatismu nebyl žádným tajemstvím …
Tento trend pak stále sílil a v 60. letech dokonce už přerostl oficiální postoje režimu. Vše vyvrcholilo tím, že se (hlavně v Chorvatsku) zformovala na státu nezávislá (dokonce i částečně opoziční) humanistická marxistická platforma kolem časopisu Praxis, která na jadranském ostrově Korčula dokonce pořádala zvláštní letní školu.
Ve smyslu symboliky marxovské tradice z let 1847–52 se také Komunistická strana Jugoslávie přejmenovala – a to vcelku logicky na Svaz komunistů Jugoslávie. Stalo se tak shodou okolností 100 let poté, co se ten původní Svaz komunistů Marxe a Engelse z roku 1847 v roce 1852 rozpadl. Takže to vlastně vypadalo, jakoby po stoleté přestávce jugoslávští soudruzi v roce 1952 na velikého Marxe jakoby navazovali a pokračovali, kde tento patriarcha všech komunistů skončil…
I symbolika má prostě svou váhu…
-.-.-.-.-.-
Jak už bylo naznačeno, jugoslávský syndikalistický socialismus radnických sovětů (dělnických rad) byl naprostou anomálií a nevznikl dobrovolně. Poté ale, co ho jugoslávští komunisté bez velkého nadšení z donucení aplikovali, nemohli už zpět – ztratili by tvář. A tak si nalezli potřebná zdůvodnění, že právě to je to pravé, že právě oni naplňují původní záměry proslulého revolucionáře z Trevíru oproti tomu, co skutečný marxismus pokřivuje a deformuje.
Bylo to vynucené manželství z rozumu. Máme-li však bývalému kandidátovi na prezidenta věřit, nedopadlo (navzdory tvrzením normalizačních komunistů stejně jako pravičáků a neoliberálů) zas tak úplně nejhůř. Změn by si model jistě vynucoval mnoho. Přinejmenším však byla prokázána alespoň v zásadě a v hrubých rysech možnost dlouhodobé a relativně úspěšné koexistence tohoto modelu a reality.
A to není zas tak málo…
V Chrudimi dne 26. 4. 2009
Publikováno dne 06. 05. 2009 na stránkách Strany demokratického socialismu
Foto: zdroj
