Tři přání

Reklama






Jednoho krásného dne se náš milý Pán Bůh po veškeré té únavné práci na nebeské mechanice, kosmické transmutaci a vesmírném filozofování posadil na svůj trůn a zamyslel se. Pak se protáhl a poslal anděla pro svatého Petra. Když nebeský klíčník přiběhl a uklonil se v očekávání Božího přání, Pán Bůh se usmál a zeptal se:

„Co bys řekl, starý brachu, na menší výlet po delší době? Zrovna jsem si vzpomněl na svoji milou malou modrou planetu Zemi. Co asi dělá ta moje havěť, kterou jsem pro tohle krásné místo stvořil? Už dlouho nám nevysílají žádný signál nebo jen tak slabý, že nepronikne přes ten jejich rádio-televizně-mobilový šum. Jestlipak se oni vůbec modlí a nepozbyli víru?

Svatý Petr se zachmuřil:

„To by byla hrozná nevděčnost, můj Pane. Stvořil jsi je s takovou láskou, dals jim svoji podobu, obdařil je rozumem a citem, usadil ve štědrém lůně matky Země. Co by si mohli přát více?“

Stvořitel si povzdechl a rozhodil ruce:

„Nu uvidíme, přesvědčíme se zítra na vlastní oči.“

„Mám připravit na cestu nebeskou helikoptéru nebo diomobil? Přece jenom jsme už zase o něco starší. A pak, cestovní poměry na Zemi se taky hodně změnily“, podotkl svatý Petr.

Ba ne, ba ne!“, zakroutil hlavou jeho šéf: “Tak lidi nepoznáš, musíme pěšky mezi ně, jako za starých časů. A vypravíme se třeba do Čech, ty jsou malinké a hodně bezbožné. Navíc zítra je svatého Václava, a to je jejich patron.“

„Jak si přeješ, můj Pane. Jen upozorňuji předem, že jsem zrovna na zítřek připravil pro Čechy plískanici a hromobití.“

Za svítání už stál svatý Petr u Božího trůnu, připraven na cestu, v každé ruce poutnickou hůl. Jednu pro sebe, druhou pro Hospodina. Tomu právě zavazovali andělé sandály. Poděkoval jim, pozdravil svého souputníka, a když mu ještě andělé přehodili řasnatý poutnický plášť s kapucí, vykročil.

„Tak kde přistaneme?“, zeptal se svatý Petr a rozhrnul dešťový mrak nad českou kotlinou, aby Pán Bůh dobře viděl. Ten pohlédl dolů a pak ukázal prstem, z kterého vycházel jasný paprsek, až se dotkl oblého kopečku.

„To znám, to je hezké místo, jmenuje se Pupík a zrovna teď by tam mohly růst houby václavky“, zajásal svatý Petr a vmžiku stanuli na mýtince na samém vrchu kopce.

Nejvyšší se zhluboka nadechl svěžího vlhkého vzduchu, v prstech jemně promnul smrkové jehličky, pochválil čipernou veverku a zaposlouchal se do ptačího štěbetání. Zdálky sem zaléhalo temné dunění s občasným zakvílením. Když přenesl pohled oním směrem, spatřil široký opasek dálnice, na jehož pruzích proudila auta sem a tam. Starostlivě pokýval hlavou: „Vypadá to odsud jako mravenčí hemžení. Mravenci užívají své stezky, aby ve svém okolí objevili zdroj potravy, kterou pak zásobují všechny obyvatele mraveniště. Ale ti lidé bláhoví jezdí sem a tam, místo aby se těšili z čerstvě utrženého domácího plodu, vozí zboží z co největší vzdálenosti. Za prací jezdí až sám kraj světa, zatímco jejich pole leží ladem. Co auto, to jen jedna osoba. No, to je pěkné hospodářství! A toho rámusu a smradu! Honí se, aby se měli dobře, a zatím ze života nemají vůbec nic. Kdypak ty moje děti dostanou rozum?“

Přitáhl si úžeji plášť a vykročil:

„Podíváme se na ně zblízka.“

Přišli do vesnice, nikde ani živáčka, jen občas projelo auto.

„To bude asi tím deštěm, oni jsou lidi dneska hodně zchoulostivělí,“ dohadoval se svatý Petr. “Dřív aspoň babky zvědavě vyhlížely z okna, teď dřepí radši u televize. Vidíš ta modrá světýlka za okny?“, ukazoval Pámbíčkovi.

Ten jen vrtěl hlavou a zamířil ke škole. Stiskl kliku, zavřeno. Tak zazvonil. Po chvilce se ozval studený hlas: „Vidím vás kamerou. Neobtěžujte, tady se vyučuje!“

Na dveřích Městského úřadu našli ceduli “Úřední hodiny pondělí a středa 14. 00-18. 00“, na hospodě bylo napsáno “Zavírací den“ a na koloniálu viselo “Uzavřeno za účelem nemoci“.

„Zkusme to u našich“, dostal nápad svatý Petr, “navštivme Boží dům a Boží pole.“ A ukázal prstem na návršíčko na horním konci návsi s půvabným kostelíčkem a hřbitovem.

Kostel byl však také zavřený a na dveřích byla pevně přišroubovaná deska s oznámením “Kvůli svatokrádežníkům je kostel uzamčen a je přístupný pouze v neděli v době mše“. Co se dalo dělat, zkusili tedy vrátka na hřbitov. Tam kupodivu stačilo odsunout zástrčku. Vstoupili tedy na pole Boží a procházeli uličkami mezi hroby. A uviděli spoušť. Hodně hrobů bylo sice ozdobeno podzimními květy, na některých dokonce blikaly svíčky, ale kolik jich mělo vyvrácené náhrobky, kolik jich bylo oloupeno o kříž, po kovových lampách a ozdobách zbyly jen ošklivé díry v kameni.

„Co je to za lidi, že nedají pokoj ani mrtvým a nemají úctu ke svým předkům?“,“Pojďme radši jinam, třeba do města!“ navrhoval. zděsil se svatý Petr a táhl Všemohoucího za šos pryč.

Vrátili se tedy na cestu a šli do další vesnice. A ještě do další. Všechno bylo stejné, a ti dva stařečci již začínali být unavení.

„Že bychom se svezli autobusem? Ten bude plný lidí, s kterými si můžeme popovídat,“ uvažoval svatý Petr, když uviděl autobusovou zástavku.

A hned si šel prostudovat jízdní řád. Ale ouha! Autobus tam jezdil jen jednou za den. Nezbylo než se trmácet dál. A už se blížili k dálnici, spatřili podivný shluk domů neuvěřitelných tvarů a vybarvení, obklopených zdmi se širokými vjezdy pro auta, vybudovaných tam, kde bývalá louka. Ani tady žádná známka života. Ještě blíž k dálnici bylo vidět nízké, ale rozhlehlé budovy jako krabice s rozsáhlými betonovými plochami před průčelím. Tam stálo nebo popojíždělo hodně ohromných náklaďáků.

Svatý Petr vysvětloval: „Tady dřív byla úrodná pole, pšenice a cukrovka. Dnes jsou tady sklady.“ Pán Bůh nic neříkal a jen kroutil hlavou.

Prošli pod dálnici a pokračovali v cestě. Stačili ještě zahlédnout rozbité skleníky zahradnictví a rozpadající se cukrovar. Byli unavení a smutní. Nakonec svatý Petr rozhodl, že to tak dál nejde a že zkusí autostop. Zastavili se u velkého dubu před rozcestím a čekali.

Kolem nich projížděla auta všech možných značek a barev, jedno krásnější než druhé, od jejich kol odlétaly spršky špinavé vody z kaluží až na pláště poutníků. Šoféři si jich však nevšímali. Najednou svatý Petr zpozorněl: „Teď jede hezké stříbrné autíčko s hvězdou na kapotě. Sice je trochu jiná než ta naše, má jen tři cípy, ale hvězda je hvězda, svítící oči noci, posel naděje. A uvnitř vidím něžnou blondýnečku s očima modrýma jako nebe. Vypadá jako andílek. Ta se určitě nad námi ustrne.“ Pro jistotu vkročil do vozovky a zamával.

Blondýna jej zahlédla na poslední chvíli, vyjukaně upustila mobil od ucha a strhla volant stranou. Vůz šel do smyku a neovladatelně se roztančil na mokré vozovce, až se nakonec zastavil, se zadními koly ve škarpě.

Andílek vyletěl z auta jako saň: „Dědci, plesniví, houmlesácký, co mi lezete do cesty? Kam to čumíte? Málem jsem z vás dostala psinku! Neutekli jste ze cvokárny v těch maškarách?,“ zkoumala kriticky jejich oblečení a pak šla obhlédnout svého mercedesa.

Když spatřila zadní kola uvězněná v příkopu, chytila se za hlavu:

„Hergot, co já teď s tím udělám? Jak se vocaď dostanu?“, obrátila se vztekle na poutníky. “Je to váš průser, tak teď mě koukejte z toho dostat!“

Svatý Petr ji konejšil: „Pomalinku, děvenko, važ svoje slova.“

Blondýna se na něho obořila zhurta: „Zavři klapačku, chromajzle, a koukejte zatlačit zezadu nebo popadnu mobil a moji bodygárdi vám dají nakládačku!“

Zasedla za volant, nastartovala a zařadila omylem zpátečku. Ti dva jentaktak uskočili. Zaklela a hodila tam jedničku. Pán Bůh udělal nepatrné gesto rukou a auto vyskočilo ven, jen v blatníku to křuslo. Blondýna zastavila a šla se podívat. Blatník byl opravdu promáčknutý.

„Vy hajzlové, to si vypijete!“, zasyčela.

„Snad bys nás mohla, děvenko, svézt za naši pomoc?“, zkusil to svatý Petr.

„Pad si na kebuli, dědku?“ a už byla v autě, dupla na plyn a v tu ránu po ní zbyl pouze dým z výfuku a rýha na krajnici.

„Proč jsi ji neztrestal, můj Pane?“, divil se svatý Petr.

„Chudák holka, ani neví, že si jede pro neštěstí“, povzdychl Vševědoucí otec a opřel se o strom.

Blondýna jela na plný plyn, pospíchala, ale na dálnici před městem uvízla v dlouhé, pomalu se šinoucí šňůře. Konečně dorazila do města, odbočila do aleje, až přijela k veliké bráně, nad níž vyčnívala střecha velkého domu s věžičkami. Blondýna zatroubila, brána se otevřela a pak se za ní opět zavřela. Zajela s autem až k záhonu před vchodem, nadechla se a vyskočila ven.

„Čau kluci“, pozdravila dva svalouše v černém, kteří před ní otvírali dveře, a s úsměvem proplula do vestibulu. S jistotou zakormidlovala ke dveřím vpravo, rozrazila je a plachtila vpřed s rozevřenou náručí:

„Čauky Broučku, už sem tady!“, vrhla se na chlapíka v tvídovém obleku, který vstal od psacího stolu.

Odmítavě proti ní vztáhl paže: “Tak jakou výmluvu máš dneska?“, poznamenal posměšně.

„Týbrďo, ušetříš za věnec, tvá Beruška to málem nepřežila. Ještě že je ten meďák tak silnej, vodnes to jenom nabouchnutý blatník. Čumni na to voknem!“, tvářila se rozpustile a dodala: „Já jsem nabouchla meďáka a Brouček zbouchnul Berušku. Nejsi šťastnej, taťko? Co tak vejráš?“, zarazil ji kamenný výraz v mužově tváři.

„Tak pro ujasnění, nejsem žádný tvůj Brouček, ani taťka tvého zmetka, ty nejsi moje Beruška, ale coura a k tomu blbá.“

Dívala se nechápavě a pak se rozčilila: „Co to má jako bejt?“

Vzal ji tvrdě za rameno a postrčil k obrazovce počítače. Kliknul myší a objevil se velký barevný snímek Berušky v rouše Eviném, v nestoudné pozici mezi dvěma muži.

„Takhle se mi odvděčuješ? Tohle mělo být dneska v novinách a stálo mě to moc peněz, abych tomu skandálu zabránil. S tebou bych přišel jen do maléru. A to si teď nemůžu dovolit, když vstupuju do světa vysoké politiky.“, řekl povýšeně.

Zrudla a vyštěkla: „Aha, potřebuješ si zajistit imunitu, až prasknou ty tvoje čachry? A neboj se, s tebou bych žádný dítě nechtěla, vono by to ani nešlo, dědku jeden ucintanej! A nechej bejt, jiný eště rádi nade mnou oblíznou všech deset. Je to tvůj průser, tak zatlač!“

Otočil se od ní a zazvonil. Jak na povel přiběhli ti svalouši v černém a postavili se vedle blondýny. Po chvíli ticha promluvil:„Zavři klapačku, couro, a poslouchej! Od téhle chvíle je konec. Vytáhl jsem tě z bláta a zase tě tam vrátím. Dej mi kabelku! No tak rychle, než ti moji hoši pomůžou!“

Po krátkém zaváhání mu ji podala. Otevřel, vzal si mobil, klíče od auta a bytu, platební kartu a peněženku. Z té vytahal štos tisícovek a vsunul tam nazpátek jednu jedinou bankovku. Pak jí hodil kabelku k nohám a natáhl ruku: „A teď mi vrať náušnice, prsten i náhrdelník! No, bude to?!“

Když mu to vložila do ruky, zavolal k vedlejším dveřím: „Kamilko, pojď se na nás podívat!“

Dveře se otevřely a vstoupila jiná blondýna, s rozzářeným úsměvem a oddaným pohledem: “Co si přeješ, miláčku?“

Objal ji vlastnicky kolem ramen a vložil jí do ruky šperky i ostatní věci z Beruščiny kabelky. „To je tvoje, poklade“, řekl, políbil ji ochranitelsky na čelo a obrátil se k bývalé Berušce: „Jak vidíš, mám už za tebe náhradu. A jsem tak laskavý, že tě odsud nevykopnu nahou a bosou. Teď koukej co nejrychleji vypadnout, než dostaneš nakládačku! Vrať se do té vaší panelákové králíkárny ke své uštěkané matce a ožralému otci!“

Pokynul bodygárdům a ti už vyváděli zkoprnělou exberušku ze dveří.

My se zatím vrátíme ke starému dubu, pod kterým čekají naši dva poutníci.

A zrovinka už je zdaleka slyšet burácení silného motoru. Svatý Petr se podíval do zatáčky a vida, už se řítí hranatá černá obluda jako tank.

„To bude terénní vůz, hmm, a má na kapotě kruhy jako na olympiádě. Řidič bude postarší a solidní, na hlavě nemá ani vlásek. A na krku má velký zlatý kříž. To bude určitě dobrýkřesťan,“ mudroval a mával ze všech sil.

Řidič je zpozoroval, sešlápl plyn a rovnou na ně! Ale ti dva stáli klidně na místě a nic se jim nestalo. Auto však se skřípěním narazilo na patník vedle nich. Svatý Petr pohrozil prstíčkem: „Fuj, tys nás ale vylekal! To se dělá?“

Z auta vyskočil holohlavec a letěl na ně: „Vy socky zatracený, vás mi byl čert dlužnej! Jste jen na obtíž! Takový jako vy rovnou vodstřelit, nebo poslat do plynu, ať tady nezacláněj a neužíraj chleba mladejm!“

A už napřahoval ruku. Pánbůh se na něho podíval a ta ruka najednou povolila a klesla dolů. Holohlavec nevydržel ten pohled a stočil oči na poškrábaný bok auta: „Doprčic práce, abych si pořídil novej bourák!“, zavrčel, zalezl za volant a za skřípění plechů pomalu odlepil auto od patníku. Přiložil do kotle a plnou parou pryč!

Svatý Petr svraštil čelo: „To je cháska nezvedená, zvlčilá! Vůbec nechápu, kam ty lidi spějou, srdce mají jako kámen, jazyk jak břitva.“

Pán Bůh přikývl: „Ubohá duše pyšná a zbloudilá si jede pro svůj vlastní kříž, zrovna tak zvrácený jako jeho život a vzhůru nohama, jako ten zlatý na jeho krku.“

Za tu dobu už holohlavec profrčel dálnicí a před městem zahnul do pustých polí směrem k budově starého statku s nově opravenou zdí, osazenou kamerami a ocelovými vraty. Když uvedl do mobilu heslo, vpustili ho dovnitř. Ze strážnice za vraty vyšli dva ozbrojenci, holohlavec stáhl okénko, oni nahlídli do vozu, zasalutovali a palcem ukázali k dalším ocelovým vratům budovy uprostřed, která vypadala spíše jako pevnost. Když vjel do rozsáhlé podzemní garáže, čekali tam další dva ozbrojenci a ukázali mu, aby vystoupil. Musel rozpažit, prohledali ho, jeden vlezl do auta, aby s ním zajel do stání, druhý vedl holohlavce k výtahu. Nastoupili, ozbrojenec stisknul tlačítko a procedil mezi zuby: „Šéf už čeká.“

Výtah zastavil, prošli střeženou chodbou, pak halou. Ozbrojenec zmáčknul zvonek a do mluvítka nahlásil: „Šéfe, Křižák je tady.“

Ozvalo se „Oukej“ a otevřely se pancéřové dveře. Ozbrojenec pobídl holohlavce, ten vešel do velké místnosti s velkým psacím stolem v čele a křesly podél stěn. Ze dvou vyskočili další ozbrojenci a zavedli holohlavce do poloviny místnosti. Za stolem seděl uhlazený elegantní pán v černém obleku, stříbřité vlasy a knírek, pronikavý pohled šedých očí za skly brýlí.

Holohlavec uctivě pozdravil: “Buďte zdráv, šéfe.“

Šéf pozvedl ruku, na jejímž malíčku se zableskl masívní prsten: „Tak povídej, Křižáku, o kolik se zvýšil obrat a jestli všichni stoprocentně platí na ruku.“

Holohlavec horlivě přikývl: “Ano šéfe, rozšířil jsem síť o další dva rajóny a všichni platí hned a na ruku. Konečně jsem je dal do figury.“

Šéf se jízlivě pousmál: “Ták, do figury. A co ty, Křižáku, ty jsi taky ve figuře?“

Holohlavec zrozpačitěl: “Nevím, šéfe, na co narážíte, jsem přece váš nejúspěšnější manažér.“

„Úspěšný snad ano, ale ne manažér a už vůbec ne můj,“ pozvedl hlas šéf, “lépe řečeno úspěšný zrádce, prodejný Jidáš. Dobře víš, o čem mluvím, nesporné důkazy mám při ruce. Ortel je jasný, v naší branži si ani jiný nemůžeme dovolit. Dám ti jen na vybranou: kulku nebo plyn?“

Zděšený holohlavec se rozklepal hrůzou, neschopen slova. Ti dva další ho pro jistotu podepřeli.

„Tak co, kulku nebo plyn? Máš poslední šanci, Křižáku!“, netrpělivě zabubnoval šéf prsty na desku stolu.

Roztřesený holohlavec trhnul hlavou a namáhavě zasípal: “Ku –ku…“, na více se nezmohl.

„Slyšeli jste kukačku?“, zasmál se šéf zle na strážce. “Tak mu naordinujte hezky plyn a pošlete ho k čertu!“, udělal nad holohlavcem pomyslný kříž a odmávnul rukou k odchodu.

Mezitím ti dva naši stařečci už zase capkali v blátě a dešti. Když zaslechli chrchlavý zvuk motoru, ani se neohlédli. Pomalu je předjela stará červená škodovka, zastavila a vystoupil mladý muž v montérkách:

„Tak co, vy dědové, to jste si vybrali počasí na štrapác! Nechcete se svézt?“

Ti dva na sebe udiveně pohlédli.

„No, nekoukejte, že mám staré auto, je v pořádku, ještě si ho pořád dovedu opravit. Pojďte se klidně posadit, ať ten výlet neodstůněte – jo, promiňte, ani jsem nepozdravil. Tak dobrý den,  a abyste věděli, kdo kočíruje, tak já jsem nějaký Franta Horák.“

A už jim potřásal rukou a vedl je k autu. Posadili se, Franta nastartoval a obrátil se: „Tak kampak jste se vypravili?“

Odpověděl svatý Petr: “Inu tak, mezi lidi.“

Franta se zasmál: “Mezi lidi v téhle nepohodě? Teď jsou všichni v práci nebo v autě. Kdo nemusí, zaleze doma k televizi nebo jede nakupovat do suprmárketu. Jestli ale nikam nepospícháte, vezmu vás k nám, žena je doma s dětmi a vaří oběd. Proč byste si nedali s námi? Je to jen skromné a domácí, ale moje Hanička je skvělá kuchařka, určitě si pochutnáte. Co vy na to?“

Svatý Petr zaváhal: “Co ale tomu řekne tvoje žena, když tam vpadneme bez pozvání?“

„Co by říkala? Bude ráda.“, mávnul rukou Franta.

„A copak že ty nejsi v práci?“, vložil se do řeči Pán Bůh.

Franta zvážněl: “Nemyslete si, že jsem nějaký flákač, ale tady je těžko o práci zavadit. Jedu právě z autodílny, kde jsem dělal tři měsíce, a dnes mi šéf povídá, že kšefty váznou a že nemá na výplaty. Tak mě poslal domů. Ne abyste to prozradili Haničce, ona by se hned strachovala. Však já se zase po něčem poohlédnu,“ dodal spiklenecky.

Netrvalo dlouho, vjeli do vesnice, zastavili u hezkého domku jak ze škatulky, na oknech ještě kvetly muškáty, velká zahrada byla pečlivě upravená.

„Račte dál!“, zval Franta dědečky. “A pranic se neostýchejte!“

Vyhrabali se z auta a následovali Frantu ke dveřím. Ten otevřel a zavolal: „Ahoj Haničko, ahoj děti, vedu vám hosty!“

Pootevřely se dveře do kuchyně a škvírou na ně vykoukly dva páry zvědavých dětských očí.

„No, jen pojďte, špunti, a hezky pozdravte!“, pobídl je táta a už je protáhl dveřmi za ručičky: “To je Adélka a Kubík, tak jak se řekne, děti?“

Oba prckové pozdravili a běželi se schovat. Tu už vešla usměvavá mladá paní: „Buďte vítáni, doufám, že s námi poobědváte, dnes jsem upekla králíka, masa bude dost.“ A už jim podávala ruku.

„Co jsem vám říkal?“, přivinul Franta hrdě svoji ženu k sobě a políbil ji.

„To je moje Hanička a jsou dvě, brzy se nám narodí Márinka“, pohladil ženu něžně po bříšku. “Schází nám jenom Vojta, přijede na kole ze školy asi za hodinu. Tak pojďte se posadit!“ A už otvíral dveře do prostorné a útulné kuchyně a vedl hosty k velkému stolu s lavicí a židlemi.

Když se usadili, zeptal se: „Tak co, dali byste si na zahřátí kapku naší domácí slivovice?“, a už pospíchal do špajzu pro láhev, zatímco Hanička vytahovala z kredence štamprdličky. Přiťukli si na zdraví, Franta si přitáhl židli blíž ke stolu: “A teď nám povězte, co je ve světě nového?“

Svatý Petr si odkašlal: “Co ti můžou povědět dva staří dědkové? To víš, už jsme lecos zažili a viděli, dost se toho změnilo. Nyní je ale na vás mladých, co s tím budete dělat,“ podíval se Frantovi do očí.

Ten si zamyšleně prohrábl vlasy: „No, my se snažíme žít v lásce a vychovat z našich dětí slušné lidi. Máme střechu nad hlavou, tenhle domek postavil už můj děda, udržoval ho můj táta a já ho zase opravil pro naše děti. Máme velkou zahradu, a tak máme dost zdravého jídla. Brambory, zeleninu, ovoce i bylinky. K tomu chováme králíky, kozu, slepice, občas vykrmíme prasátko a holubníku jste si jistě už všimli. Ten tak krásně vyřezal můj táta. Jo, můj táta, ten mě naučil moc věcí! Byl vyučený mědikovec, to už máme v rodině. Ale kromě toho byl kutil a všeuměl. Práce mu šla od ruky, každé dílo se mu dařilo. A to mám,  zaplaťPánBůh, po něm. Moje Hanička jakbysmet. Zvládne celé hospodářství, caparty, k tomu šije a přešívá, u nás nic nepřijde nazmar. A kolik kytiček vypěstuje! Jedna radost pohledět!“

„I ty brepto, nepřeháněj!“, durdila se Hanička od plotny. “Děti, pomozte tatínkovi prostřít na stůl! Za chvíli je oběd hotový a Vojta tu bude cobydup!“

Franta se zvedl pro talíře a pokračoval: „A ještě jednu věc vám na ni prozradím. Chodí do kostela hrát na varhany a vede dětský sbor. Strašně ráda zpívá.“

„A ty jsi zase hračička,“ škádlila ho žena. “Ještě ses nepochlubil?“

„No jo, to hlavně jako kluk jsem modelařil. Teď už nemám tolik volného času. Vyráběl jsem modely letadel a lodí. Udělal jsem taky Nautilus, jestli vám to něco říká. No, americká ponorka z druhé světové války. Vyhrál jsem si s ní, aby fungovala každá maličkost. A když jsem si chtěl získat Haničku, pozval jsem ji k rybníku, abych jí ukázal loď v plné kráse. Pěkně mě ta lodička poslouchala na dálkové ovládání. Navedl jsem ji doprostřed rybníka, tam se ponořila. Po úspěšném vynoření jsem vydal radiový povel k vystřelení z palubního děla. Vzápětí jsem na druhé straně rybníka uslyšel výkřik a pak zahlédl dvě prchající osoby. Už jsem na příhodu zapomněl, když přišla obsílka na policii, abych přinesl svou střelnou zbraň a zbrojní průkaz. Nic mě nenapadlo a šel jsem s klidnou myslí. Jak jsem řekl, že nemám žádnou zbraň ani průkaz, začali řvát a vyhrožovat. Nakonec z nich vylezlo, že jsem u rybníka postřelil jejich náčelníka. Divil jsem se, proč mě hned nezatknul. Pak mi došlo, že neměl na sobě uniformu, ani cokoliv jiného a že měl jednání s nějakou sukní, která nebyla jeho zákonitou manželkou. Aha, tak jsem slíbil, že tu zbraň přinesu. Pro jistotu jeli se mnou služebním vozem. Když jsem jim pak přinesl v dlani malinké odšroubované dělíčko, nechtěli tomu věřit. Tak jsem jim navrhnul zopakovat celou akci. Místo toho mi zabavilii ponorku i s dělem a odjeli.“

„Jak to dopadlo?“, byl zvědavý svatý Petr.

„Mám kamaráda právníka, ten jim napsal, že se jedná o cenný model americké ponorky, postavený na znamení vděčnosti našim osvoboditelům.“

„Takže si můžeme tu slavnou ponorku prohlídnout.“ dodal Pán Bůh.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř se hrnul kluk s baťohem na zádech. Zarazil se, když spatřil cizí lidi u stolu.

„Tak co, neumíš pozdravit, Vojto?“, káral ho otec. Kluk pozdravil, a máma posílala všechny tři děti do koupelny: “Šupšup děti, umýt ruce, pořádně! Už se nese na stůl.“

Co vám mám povídat, pochutnali si báječně, po obědě si dali ještě kafíčko s koláčem a hezky si povyprávěli. Pak stařečci pěkně poděkovali a měli se k odchodu. Při loučení Hospodin pravil: “Milý Franto, žes byl k nám takový štědrý a milý, chceme se ti odměnit.“

Franta protestoval: “Co vy mi můžete dát, sami stěží vyjdete s důchodem. Však se rádo stalo.“

„Kdepák, to by nešlo, milý hochu, řekni tři přání a já ti je rád splním,“ přikázal Všemohoucí.

„A můžu si přát něco pro jiné?“, ptal se Franta.

„Přej si za sebe“, radil mu svatý Petr.

„Tak podívejte se, zdraví jsme, máme se rádi a koukněte na moje ruce, ty nás stačí všechny uživit. Co bych si měl přát víc?“, byl Franta v rozpacích.

„Nu, jen přemýšlej, snad něco vymyslíš“, nabádal ho svatý Petr.

„No tak třeba“, drbal se Franta na hlavě, “abych vždycky dostal práci, slušnou a řádně placenou.“

„A dál?“, pobízel svatý Petr.

Franta zamyšleně vraštil čelo: “Co by se mi hodilo? Už to mám! Abych prokouknul každého podvodníka a mohl se mu vyhnout na sto honů.“

Pán Bůh se na něho vážně podíval: “Už jen poslední přání, Franto, dobře si to rozmysli!“

„Přemýšlím, ale nic mě nenapadá.“ Pak mu sklouzl zrak na láhev slivovice na stole. “No to by bylo!“, ťuknul se do hlavy.

„Kdybych tak uměl vyrábět kouzelnou slivovici. Kdo by se napil, ztratil by zlé myšlenky, hnulo by se mu svědomí a chtěl by se napravit. To by se mi líbilo!“, zajásal Franta nad svým nápadem.

„Staniž se“, řekl Pán Bůh a podal Frantovi ruku. Hezky se rozloučili a mávali stařečkům, až zmizeli v dálce.

Druhého dne se Franta chystal hledat práci, když zazvonil telefon: “Halóóó, je tam prosím pan Horák?“

„Ano, u telefonu, dobrý den. Co si přejete?“, odpověděl Franta.

„Dovolte, abych se představil. Jsem inženýr Doubek z firmy Fištron. Zatím jsme spíše jen firmička, stavíme ale na chytrých a šikovných lidech a na dobrých nápadech. Pracujeme v oblasti potravinářství, konstruhujeme miniaturní zařízení pro zpracování některých zemědělských produktů na místě a v malém. Je to vlastně program zdravé výživy. Děláme na příklad malé mlékárny cenově dostupné i prosamostatné zemědělce, kteří v nich vyrábějí mléčné výrobky hned po nadojení, včetně balení, vše podle evropských norem. Největší úspěch máme ovšem s minipivovary, roste po nich poptávka a taky je zamýšlíme vylepšit.“

Franta do toho výkladu nadšeně skočil: „No jó, už to vidím, takový pivovárek jako skříňová stěna v čele pivnice, měděné trubky a skleněné kotlíky se jen blýští, všechno ovládané počítačem a jede to jak dětská mašinka. To je krása!“

„Ano, to je přesně to, co chceme. A na to potřebujeme tvůrčí koumáky. Můj kolega si vás všiml už dříve v autoservisu a odborně si vás proklepal. A dneska ráno jsem našel doporučující mail na vás od špičkového světového odborníka. Profesor Peter Holly, znáte ho?“

Franta zapřemítal, pak váhavě řekl, že ne.

„No, to nic. Radši se sejdeme osobně. Mohl byste kolem poledního? Zašli bychom pak na oběd s naším dobrým pivem.“

To se ví, že Franta souhlasil, ale vrtalo mu to hlavou a nemohl se dočkat. A tak se začalo plnit jeho první přání. Když spokojeně odcházel z kanceláře s poctivou smlouvou v kapse, zaujal ho jeden návštěvník v předpokoji. Najednou si uvědomil, že čte jeho černé myšlenky. Rychle se vrátil, aby varoval inženýra Doubka před podvodníkem, který si chce objednat zařízení, okopírovat je a vrátit záměrně poškozené k reklamaci a vyhnout se tak placení.

Pan inženýr poděkoval a zeptal se: “Vy ho znáte, pane Horáku?“

Franta si uvědomil, že se právě plní jeho druhé přání, ale že to nikomu nemůže vysvětlit. Tak si řekl, že vlastně toho člověka zná, protože zná jeho myšlenky, a s čistým svědomím přikývl.

To ještě netušil, co na sebe tím přáním ušil. Sice se nenechal ošidit ani obalamutit, ale jak mu bylo smutno z toho, že teď vidí, kolik takových lidí daremných chodí světem. A pak si pochvaloval své třetí přání, snad kapka slivovice pomůže ty lidi napravovat!

Doma pak Haničce i dětem vyprávěl, jak se těší na svou práci, která je zajímavá a užitečná a zajistí mu poctivou odměnu. Po večeři si dal pivo a pustil televizi. Ale co to viděl? Kolik tam bylo pokrytců, lhářů a falešníků! A všichni mleli pantem o překot. Radši to vypnul a sáhnul po knížce.

Teď zas klepal na dveře kamarád odnaproti: “Lidičky, copak že nejdete na veřejnou schůzi do hospody? Starosta má nějaké nové záměry s tím pozemkem na hřiště a klubovnu a přivedl si na to nějakého ouřadu a nějakého fouňu, co je prý podnikatelem s desetiletou tradicí. Pojďte taky, honem!“, pobízel Frantu s Haničkou.

Franta na sebe hodil bundu: „Tak já teda jdu, ale Hanička zůstane s dětmi.“

Když vešli do sálu, bylo tam už rušno. Franta se posadil a kouká na trojici na pódiu. Slyší, jak slibují jejich obci peníze a prosperitu, ale vidí, že v jejich hlavách běží něco jiného. Přihlásil se o slovo: „Proč neřeknete lidem na rovinu, že tady chcete zařídit skládku nebezpečného odpadu a namastit si kapsy?“, spustil rovnou.

No, to byl poprask! Najednou začali křičet jeden přes druhého, vyskakovat ze židlí a zvedat pěsti. Franta si pomyslel, že jde do tuhého. Sebral se a fofrem domů pro slivovici. V mžiku byl zpátky, poprosil hospodského pro skleničky a hlásil se ke slovu. Zpočátku ho moc nedbali, ale když zvýšil hlas a pozvedl láhev, všichni zpozorněli. Hospodský přiskočil s tácem plným skleniček a Franta zahlaholil: „Sousedé, nebuďme horší než psi! Zachovejme dobrou mysl a dejme si čas na rozváženou! Připijme si na zdraví a na zdravý rozum!“

Naplnil první čtyři skleničky a šel k předsednickému stolu a přiťukl si s tou vykutálenou trojicí. Ti koukali vyjeveně, jak to do sebe kopli, zrudli a zkoprněli. Všichni čekali s napětím. Pak ti tři najednou mohutně škytli a Franta viděl, jak ty černé myšlenky vylétly ven, a honem otevřel okno, aby to tam nezůstalo.

Starosta povstal a řekl: „Sousedé, máte pravdu, můžeme být šťastni, že žijeme v takovém krásném místě a nezkazíme ho za žádné peníze. Promiňte mi, že mě vůbec něco takového přišlo na mysl.“

Ti druzí přikyvovali souhlasně hlavami a oba se pak taky káli. Pak hospodský nalil i ostatním, na to přidali pivo a za chvíli už se z hospody ozýval družný zpěv.

Tak teď všechno vypadalo nadějně, ale za měsíc přijel z města nový ouřada a jiný podnikatel. To už starosta poslal rovnou pro Frantu a jeho slivovice je zase přivedla na pravou cestu. Zkusili to ještě jednou, přijel dokonce i nějaký poslanec. Ale Frantova slivovice je tak přejinačila, že nahoře uznali, že bude moudřejší zkoušet to jinde. Jinak by všichni úředníci, podnikatelé i politici skončili jako poctivci. Za čas si však Franta přečetl s lítostí v novinách, že s velkou slávou otevřeli skládku v jiné obci, hodně daleko od té jejich.

Jindy zase přiběhla k Horákům dcera od sousedky – vdovy: „Franto, pojď honem k nám, na mámu přišel exekutor!“

Tak šel a cestou popadl láhev slivovice a už na ně uhodil: „O co tu běží? Sousedka je poctivá ženská a nikomu nic nedluží.“

„Nic naplat“, řekl exekutor, “mám tady soudní příkaz, a když nevydáte domek dobrovolně, vynutíme si právo násilím“, ukázal na dva policajty ve svém doprovodu.

„Počkat, nic není tak horké a vám je už jistě zima.“, řekl smířlivě Franta. “Sousedko, pozvěte nás dovnitř a připravte skleničky.“

To byste koukali, jaká proměna se udála s exekutorem i policajty, sotva se napili! Exekutor přiznal, že se jejich dům s velkým pozemkem zalíbil jednomu zbohatlíkovi, tak podezřele přeochotně nabídl sousedčině synovi půjčku.

„I pro Kristovy rány, proto on mi koupil k narozeninám novou pračku!“, zabědovala vdova a pustila se do pláče.

„No jo, ale on si půjčil mnohem víc, než stojí pračka a na vysoký úrok.“, vysvětloval exekutor.

A jeden z policajtů dodal: „On je váš syn gambler, no, hraje na automatech. Úplně tomu propadl. Měl by se léčit.“

Druhý policajt doplnil: „Ten zbohatlík je vlastně lichvář a má všechny pod palcem. Jinak by ani soudce nevydal tak rychle a bez soudního řízení tenhle exekuční výměr. Jo, za peníze si dneska koupíte všechno.“  Zhluboka se nadechl: “Moc nás mrzí, že jsme paní tak vylekali a omlouváme se.“

„S tím musíme něco udělat, to nemůžeme takhle nechat!“, prohlásil odhodlaně Franta. “Pánové, já vám moc děkuju za pochopení a doufám, že už se tady nesetkáme.“

Exekutor mu podal ruku a řekl: „Se mnou rozhodně ne, já s touhle špinavou prací praštím a najdu si něco poctivějšího.“

Franta po jejich odchodu zůstal u sousedky, aby ji uklidnil, a počkal si na mladého nezdárníka. Když přišel, nakázal mu, ať se posadí, aby si mohli promluvit jako chlapi. Připili si na to slivovicí, a jakmile zapůsobila, udělal Franta klukovi kázání: „Když už všechno prasklo, koukej to napravit a netrap chudáka mámu! Kolik sis půjčil?“

„No, třicet tisíc, ale teď už to dělá devadesátdevět tisíc.“, lezlo to z něho jak z chlupaté deky.

„Dobře, dobře, kolik vyděláváš měsíčně?“

Kluk se nešťastně podíval: “Devět táců čistýho.“

„Moc to není“, řekl Franta, “já ti půjčím, zaplatím tvůj dluh s přiměřeným úrokem. Ty mi budeš měsíčně splácet. Máma tě jistě ráda nějaký ten měsíc potáhne. Pak jí to ale koukej vrátit a vynahradit! A nejen na penězích, chlape zatracený! A teď mi dej adresu toho lichváře.“

Rozloučil se s vdovou a šel domů.

Jakmile měl volno, navštívil se slivovicí lichváře a dohodl slušné splátky, pak ještě zašel polepšit soudce. U soudu teprve viděl, co je mezi lidmi nedobroty.

A tak ještě naléval kalíšek po kalíšku lidem, kteří šli na lavici obžalovaných a měli špinavé svědomí. Soudci i novináři byli překvapení, jak se všichni přiznávali a káli. Ale Franta viděl, kolik dalších lidí v síni by potřebovalo jeho slivovici, kolik novinářů nenapíše pravdu, kolik soudců a advokátů překrucuje zákony a fakta, a kolik přihlížejících má vlastní hříchy.

Nic naplat, láhev byla prázdná, ani kapka nezbyla. A Franta musel taky do práce a opravit doma elektriku, zrýt záhony a vychovávat děti.

Zkrátka snažil se, náš milý Franta, jak mohl. Někdy byl smutný, někdy veselý a nikdy nepřestal mít rád lidi a svoji práci.

Ale čas nestojí, i Frantovi nastal okamžik rozloučení s tímto světem. Jeho duše zamířila k nebeské bráně. Zaťukal, otevřela se a za ní se usmíval svatý Petr.

„Jé, dědečku, tebe já přece znám.“, potěšila se Frantova duše a rázem se mu vyjasnilo:

„Tak tos byl ty a Pán Bůh u nás tehdy na návštěvě? Děkuju za ta splněná přání, i když někdy to bylo pro mne hodně těžké. Škoda jen, že jsem nemohl všechnu tu špatnost napravit. To je mi hanba. Vždyť já jsem ani nedokázal tolik slivovice vyrobit a ani naše švestka nestačila tolik rodit!“, zalitoval Franta.

„Nic si z toho nedělej, chlapče zlatá, udělal jsi všechno, co bylo v tvých lidských silách. A to není tak málo. Na to ostatní jsme tady my a na to máme i peklo. Ty jen pojď po zásluze dál a potěš se při andělském zpěvu a věčné blaženosti.“, zval ho svatý Petr dovnitř a už zamykal bránu.

Trošku to skřípalo a Franta řekl: “Počkej, to se musí namazat. Kdepak tu máte olejničku?“

Spokojeně se rozhlédl: “Tak to já budu mít i tady práce dost, sláva na nebesích!“

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku