Červenec 25, 2011
Můj nedávný blog o Libyi vyvolal diskusi, v níž ale ve finále zaznělo víc otázek než odpovědí, a tak snad nebude vadit, když přidám další.
Ve chvíli, kdy západní mocnosti zahájily vojenskou intervenci na straně lidového povstání proti Kaddáfímu, tedy když ve skutečnosti zahájily válku, se případné libyjské prodemokratické hnutí – existovalo-li vůbec, vzhledem k vysokému procentu islámských fundamentalistů mezi rebely – dostalo do bodu, odkud už není návratu. A mnohé arabské blogy se shodují, že žádná z možných vyhlídek, jak se vše vyvine, není obzvlášť dobrá. Scénáře se dají shrnout asi tak do tří tezí:
První spočívá v situaci, kdy se Kaddáfí udrží a z pozice vítěze se bude cítit morálně oprávněn se rebelům na východu země pomstít, a to jakkoli, genocidu nevyjímaje. Krveprolití by bylo mnohem horší, než to, kterému se NATO svou agresí údajně snažilo zabránit. Kaddáfí je dnes přitom silnější, než byl v době před zahájením invaze, protože zahraniční intervence sjednotila řady jeho stoupenců a posílila jeho – často dokonce pravdivou – propagandu, podle níž je povstání na východě země vlastně jen pučem, který se opírá o pomoc z venku.
Ve druhém scénáři zvítězí povstalci a režim v Tripolisu svrhnou. Ve srovnání s revolucemi v Tunisku nebo Egyptě, které svrhly diktátory vlastními silami, to ale bude vítězství Pyrrhovo. Západní vojenská pomoc, poradci od CIA, uznání rebelského výboru coby legitimní vlády Libye… to vše napovídá tomu, že jsme svědky „výroby" loutkového režimu. Pohled na bezpočet takových režimů na Blízkém východě nebo v Latinské Americe naznačuje, že jsou to vlády, jimž na blahu svých občanů až zase tolik nesejde. Často zmiňovaným příkladem je Šarif Husajn, emír z Mekky a samozvaný král Hidžázu, který si v letech první světové války pozval Brity a Francouze, aby ho zbavili osmanské nadvlády. Ti tak učinili, ale odcházeli skoro padesát let, přičemž stihli region rozdělit do „států" a ještě do Palestiny vklínit Izrael…
Vládu v čele s povstalci by navíc podle všeho skoro polovina Libyjců, kteří podporují Kaddáfího, upřímně nenáviděla, a tak by se musela neustále opírat o podporu a ochranu svých západních loutkovodičů. Za to by – velmi pravděpodobně – musela západním firmám platit nerostnými surovinami, zvláště ropou a plynem.
Arabští blogeři se vesměs ale shodují, že nejpravděpodobnější bude scénář třetí, o který prý ve skutečnosti od samého začátku usiluje i Západ. Podle této verze prostě nastane pat, k němuž se ostatně vývoj v Libyi už nějakou dobu beztak blíží. Výsledkem bude faktické nebo dokonce i smlouvou podepřené rozdělení Libye na povstalecký východ a Kaddáfího západ. Pro NATO je zcela jistě náhodou velká klika, že většina libyjské ropy je na východě. Pod záminkou snahy zabránit dalšímu krveprolití bude NATO moci umístit na východ Libye na dlouhé roky své vojáky, zatímco Kaddáfí bude dětinsky šťasten, že vládne dál, asi jako se raduje Umar Bašír na severu rozděleného Súdánu. Povstalci do situace nebudou mít co mluvit – sami nemají na to, aby svrhli Kaddáfího, natož aby vyhnali ze svého území jednotky NATO. Osudem Libye by tak byly surovinově bohaté, ale občanskou válkou deptané africké země typu Konga či dříve Angoly, přičemž Západ bude prodávat zbraně oběma stranám a bude mít záminku vojensky zasáhnout, kdykoli bude mít pocit, že jsou ohroženy jeho politické či obchodní zájmy. Mimochodem, tomuto scénáři napovídá aktuální prohlášení jednoho z vůdců východolibyjských rebelů a bývalého Kaddáfího ministra vnitra Mustafy Džalíla, že jeho bývalý šéf může i s rodinou zůstat v Libyi…
Kdyby byli Libyjci ponecháni sami sobě, mnozí z nich by v boji s Kaddáfího režimem opravdu padli, nyní ale umírají beztak a při bombardováních NATO navíc umírají i jiní, kteří by pravděpodobně přežili. Kaddáfího režim by byl oslaben tím, že by se ocitl v pozici kohosi, kdo brutálně potlačuje autentickou lidovou vzpouru, dnes jsme ale místo toho svědky války více méně dvou armád. Původně byla alespoň nějaká naděje, že by povstání mohlo Libyi přinést demokracii, dnešní situace ale takový vývoj už vylučuje.
Pokud lidová povstání nedokážou svrhnout režim, znamená to obvykle, že nemají dostatečně silnou podporu mezi obyvatelstvem. V zásadě se přitom ale nic neděje, po porážce lze za čas povstání zopakovat, na podruhé už třeba i s větší podporou ostatních. I Libyjci měli možnost to vyzkoušet podruhé, teď už to nepůjde.
Je to i scénář připravený pro Sýrii?
Zatím se zdá, že snad ne, protože syrská opozice, jejíž jádro tvoří Muslimské bratrstvo, nabírá na síle a po síle už taky neváhá sáhnout (po stovkách zabitých a tisících uvězených demonstrantů se není čemu divit, byť tím ztrácí svůj pel „holých rukou", který máme na Západě tak rádi). Letem syrským světem: V noci na sobotu ozbrojení opozičníci zaútočili na kadetkuzabavila na 800 kalašnikovů, 25 ostřelovacích pušek a 4 granátomety. V sobotu pak Bašárův režim obvinil opozici z toho, že v oblasti Homsu vykolejila vlak a strojvedoucí se „stal mučedníkem". Do toho se rozhořel konflikt v Bukamálu u hranic s Irákem, když na protiasadovské demonstranty zaútočili členové zdejších kmenů a vládní vojáci museli nakonec účastníky demonstrace bránit. Bašár Asad o reformách dál jen mluví a skutek utek, i když se zdá, že už situaci nemá až tak pod kontrolou, jak by asi rád. Jo, a tady je nová syrská opoziční televize, Lidová Sýrie. v Homsu, byly slyšet dva výbuchy a sanitky pak rozvážely zraněné po místních nemocnicích. Armáda prý v Homsu následně zatkla 68 ozbrojenců a
A ještě průlet světem egyptským: Vojenská junta nechala v noci na sobotu rozehnat protestní shromáždění v Alexandrii, Suezu a Ismailíji a svým v pořadí 69. oficiálním prohlášením obvinila dnes už – mezi mladými – vlivné Hnutí 6. dubna, že svými požadavky na urychlení reforem chce postavit národ proti armádě. (Plus popřela, že by v Alexandrii, Suezu nebo Ismaílíji kohokoli rozehnala). Tahrír se ovšem postavil za Hnutí 6. dubna, a protestní demonstrace se vydala směrem k ministerstvu vnitra. Už ve čtvrti Abbasíja, což je kousek, byl pochod napaden muži v civilu s noži v rukou, kteří stáli před policejním kordonem. Pochod byl zastaven, obklíčen a „přihlížející občané" začali na demonstranty házet kameny a podobně. V následných srážkách bylo zraněno 296 lidí. Svým 70. oficiálním prohlášením junta vzápětí poděkovala „národu", že „vytvořil kordon" mezi policií a demonstranty, a obvinila „určité internetové weby" ze snahy postavit „lid proti armádě". Že by se schylovalo z zablokování internetu, jak to naposledy během lednové revoluce udělal Mubarak?
Celkem 28 politických stran a hnutí mezitím ale juntu vyzvalo, aby stanovila datum, kdy předá moc, do čehož se generálům (tady je video, na němž se jako věrní služebníci modlí k bohu slitovnému a všemocnému) očividně zatím nechce. Volby – do obou komor parlamentu současně – by se měly konat v listopadu, přesné datum nebylo zatím stanoveno, stejně jako se neví, zda budou moci volit Egypťané v zahraničí. Zmíněná koalice 28 stran hrozí bojkotem voleb, pokud nebude změněn nový volební zákon, který umožňuje pohrobkům Mubarakova režimu kandidovat do parlamentu, byť jen v pozici nezávislých. Spojené státy mezitím zopakovaly svoji touhu spolupracovat s egyptským Muslimským bratrstvem. Kdopak by si ještě vzpomněl na strašení právě bratry, které vládlo hlavám politiků i médiím těsně po revoluci…
No a pár odkazů:
— Spojené státy během válek v Iráku a Afghánistánu na smlouvách se soukromými firmami rozházely 34 miliard dolarů. A možná, že o to šlo především.
— Turecký premiér Erdogan podmiňuje normalizaci vztahů s Izraelem nejen omluvou za masakr na Mavi Marmara, ale i ukončením blokády Gazy. Vyšetřovací zpráva OSN o Mavi Marmara má být zveřejněna tento týden a prý bude konstatovat, že izraelští vojáci na palubu lodi vstoupili s úmyslem zabíjet.
— Bahrajnský král nařídil vyšetřit, jak je možné, že když nařídil potlačit protesty, tak policie zabila přes třicet lidí.
To byl teda víkend…
