Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.
Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdaluj. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.
V kapitole Arogance financí Jan Keller popisuje důsledky toho, že ve funkci tahouna ekonomiky byl kapitál průmyslový nahrazen kapitálem finančním. Finančnictví si podřídilo ostatní domény ekonomického života. Ve stejné době, kdy mzdy rostoucí části běžných zaměstnanců jsou stlačován, údajně kvůli vyšší konkurenceschopnosti jejich firem, platy hrstky největších manažerů prudce narůstají kvůli jejich větší motivaci. Zároveň se celý sektor finančnictví vzdaluje zbytku ekonomiky. S tím jak narůstají ohromné firemní přebytky, roste tlak na zadlužování domácností. Splátky úroků z těchto dluhů přinášejí další obrovské zisky finančnímu sektoru. Funkce firem už nespočívá ve vytváření bohatství pro celou společnost, v růstu zaměstnanosti, či posilování sociální koheze, nýbrž výhradně v tvorbě zisku pro malé skupinky spekulujících akcionářů. Vznikají spekulační bubliny, tlak na privatizaci veřejného sektoru, likvidace sociálního státu a vznik nové „pracující chudoby“. Dobývání renty se přesunuje i do zdravotnictví a školství. Roste tlak na placení školného, přičemž vysokoškolské vzdělání v postindustriální společnosti nezajišťuje privilegované postavení na trhu práce. Vše je zostřeno procesem globalizace – kapitál, finance a investice jsou totiž mobilní, zatímco práce si podržela svůj lokální charakter. Globalizace tak vyostřuje klasický protiklad mezi kapitálem a prací. Globalizace vede k tomu, že z klasické střední třídy v rozvinutých zemích se pod tlakem její „konkurence“ z rozvíjejících se ekonomik stává střední třída „nízkonákladová“. Střední vrstvy jsou znejistěny, cítí se ohroženy těmi „dole“ a imigranty z rozvojových zemí. Reagují tak, že se radikalizují, a ve zvýšené míře podporují a volí krajní pravici. Dnešní ukázka je z části Sociální stát ve službách zisku:
Ideologové hájící zájmy horních vrstev všemožně brojí proti sociálnímu státu. Jejich úmyslem ovšem není tuto instituci zcela zrušit a odstranit. Ve skutečnosti nemají nic proti sociálnímu státu za podmínky, že jeho chod budou financovat výhradně vrstvy střední.
Z takového sociálního státu mohou i ti nejlépe situovaní naopak vydatně profitovat. Zajišťováním sociálního smíru garantuje jistotu pro investory. Zajištěním minimálního zabezpečení populace odvrací hrozbu, že ti nejchudší budou roznášet nakažlivé nemoci a krást z hladu. Sociální stát je užitečný, protože zahlazuje ty nejhorší důsledky sociální devastace, působené ekonomickými principy, které prosazují ti, kdo sociální stát řídí. Především však existence sociálního státu živí nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakžtakž dobře, a těmi, kdo jsou na tom vyloženě špatně, tedy mezi středními a dolními vrstvami. [1]
Naznačili jsme, jak se veškerá ekonomika postupně proměňuje pouze v jakési vedlejší odvětví všemocného finančního sektoru. Jednotlivé firmy v tomto systému slouží jen jako více nebo méně vhodní nositelé zvyšování zisku akcionářů. Pokud lze zisk výrazněji zvýšit investicemi do některé z virtuálních bublin, dává se jim přednost před investováním do výroby zboží a poskytování služeb.
Firmy mohou přilákat pozornost bohatých akcionářů nejsnáze tím, že jim nabídnou zisky co možná nejvyšší, a přitom ve srovnání s finančními bublinami méně nejisté. Součástí této firemní strategie je přenos nákladů na reprodukci pracovní síly jednak na samotné pracovníky, jednak na sociální stát. [2]
Odtud také plyne jejich schizofrenní postoj k sociálnímu státu. Firmy potřebují sociální stát k tomu, aby pomáhal zaměstnancům v havarijních životních situacích. Má je zastoupit při reprodukci pracovní síly všude tam, kde nízký příjem z ekonomické činnosti na to nestačí. Zároveň se však tytéž firmy zdráhají přispívat na financování chodu sociálního státu.
Tak vzniká souběžný tlak na dvojí minimum: Od osmdesátých let 20. století se v jednotlivých zemích Evropy prosazuje ze strany firem tlak na minimalizaci příjmů zaměstnanců. Ruku v ruce s tím se vynořuje ze strany státní moci politika „sociálního minima“, neboť ze snižujících se příspěvků nelze garantovat velkorysejší sociállní zaištění. V podstatě tak má být Evropě implantován původně americký vynález trvale prekérní práce – pracující chudoby (working poverty).
Souvisí to s vlnou masové nezaměstnanosti, která začala Evropu zaplavovat od let sedmdesátých. Zatímco do té doby byli na minimální sociální dávky odkázáni pouze ti, kdo si z nejrůznějších důvodů neplatili pojistné, nyní jsou minimální dávky ordinovány všem, kdo jsou delší dobu bez práce. A to zcela bez ohledu na to, jak dlouho si předtím na sociální pojištění přispívali. Zároveň jsou tito lidé tlačeni k tomu, aby přijali jakoukoliv práci, tedy vesměs práci na snížený pracovní úvazek, práci časově omezenou, krátkodobý zástup za jiného pracovníka apod. [3]
Protože neplnohodnotné pracovní kontrakty srážejí příjmy domácností hluboko k hranici bídy, jsou zcela běžně doprovázeny nárokem na minimální sociální dávky. [4]
Tento souběh mizerně placené práce a doplňkových sociálních dávek umožňuje firmám zabít dvě mouchy jednou ranou. S odvoláním na svoji globální konkurenceschopnost se dožadují toho, aby za práci mohly platit co nejméně. Současně ale nemají žádný zájem na poklesu kupní síly v zemi, kde právě působí. Souběh nízkých mezd a minimálních sociálních dávek jim umožňuje snižovat náklady na práci, aniž to zcela eliminovalo kupní sílu obyvatelstva.
Tímto způsobem vlastně dotují zaměstnanci a daňoví poplatníci provoz soukromých firem. Kupní síla je udržována na určité výši pomocí sociálních transferů, tedy prostřednictvím daní a pojistného, z jejichž placení jsou samotné firmy ve stále větším rozsahu osvobozovány.
Zároveň slouží minimální sociální dávky k rozbití klasického námezdního poměru. Ten předpokládal, že odměna za práci bude natolik vysoká a do té míry provázaná s pojistnými systémy, že bude spolehlivě ochraňovat zaměstnance před sociálními riziky. Především měla umožňovat plnohodnotně se pojistit pro případ ztráty práce.
Od počátku osmdesátých let 20. století dochází v nejvyspělejších zemích Evropy k výrazným změnám právě ohledně zajištní v nezaměstnanosti. Už nejde o to, zajistit lidem bez práce důstojný příjem po dobu než si najdou práci novou. Prioritou se stává co možná nejvíc snížit objem výdajů na nezaměstnanost. Výše dávek v nezaměstnanosti je odpojena od vývoje platů a mezd. Výše poskytované podpory přestává mít vazbu na výši příjmu pobíraného před ztrátou zaměstnání. Snižuje se doba pobírání podpory. Nárok na ni je odmíněn tzv. „aktivizací“ nezaměstnaného, což v podstatě znamená, že „úředníci šikanují nezaměstnané, aby si hledali práci, když oni sami jim žádnou najít nedokáží“. (Lévy, 2003)
Obvyklé neoliberální úvahy o líných pracujících a o zneužívání sociálních dávek nebývají sice podloženy empirickými studiemi a tvrdými daty, zato však spolehlivě slouží k tomu, že z nástrojů sociální ochrany se stává prostředek na reorganizaci trhu práce.
Stále větší počty lidí jsou nuceny přijmout některou z širokého vějíře neplnohodnotných forem práce (anebo se zapojit do nejednou vysoce sporných rekvalifikačních kurzů) s tím, že nízký příjem za tuto aktivitu bude doprovázen právě jen minimálními sociálními dávkami.
Vztah mezi příjmem z práce a sociálním zajištěním se obrací. Místo toho, aby byl solidní příjem zdrojem solidního pojištění, je minimální sociální zajištění podmiňováno ochotou vzít i špatně placenou práci. Z takzvané flexibilizované práce se stává v podstatě forma nucené práce určená pro ty, kdo pobírají sociální dávky. To je skutečná podstata „aktivizace pracovní síly“… [5]
Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.
[1] Neoliberální politici redukují daňovou povinnost pro bohaté a požadují zrušit minimální mzdu, aby firmám umožnili platit zaměstnancům co možná nejméně. To vede k tomu, že stále větší podíl daní platí střední vrstvy. Střední vrstvy neobviňují bohaté, že se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty pod sebou, že na ně musejí přispívat. Pomocí čistě fiskálních opatření jsou mocenské elity schopny tuto zlobu středních vrstev přesně dávkovat a regulovat. A hlavně – odvracet ji od sebe.
[2] Jak konstatuje Luc Boltanski, to prvé, tedy přesun nákladů na reprodukci přímo na pracovní sílu, vede k prohlubování nerovností mezi pracovníky. to druhé, neochota přispívat na financování výdajů sociálního státu, vede ke zvyšování fiskálního tlaku na zaměstnance (Boltanski, Chiapello, 1999)
[3] V Evropských úmluvách se hovoří pouze o nutnosti zvýšit míru zaměstnanosti, aniž se zmiňuje obsah práce, pracovní podmínky a výše mzdy. Snížení nezaměstnanosti tak doprovází rozvoj chudoby (Lévy, 2003)
[4] Američan pracující na plnou pracovní dobu za minimální plat vydělá měsíčně sotva 700 dolarů, což je o 20 % méně, než kolik činí práh chudoby pro tříčlennou rodinu (Wacquant, 2004)
[5] Do některých evropských zemí, např. do Německa, již dorazil ze Spojených států další extrémně degradující nástroj „aktivizace“ nezaměstnaných, jedná se o takzvaný „Null-Euro-Job“. Zprostředkovatelská agentura (v Německu zvaná Friendly Service) dodává supermarketům pomocníky, kteří u pokladny ukládají zboží do tašek zákazníků. Supermarket platí agentuře za tyto osoby tři až pět eur za hodninu. Aktivizované osobě náleží pouze spropitné od zákazníků a naděje, že jí nebudou sníženy sociální dávky.
