Dominika Dery, rozená Furmanová, je česká spisovatelka, žijící v současné době v Cagliari na Sardínii.
Narodila se 7. března 1975 v Černošicích u Prahy. Po vystudování Státní Konzervatoře v Praze absolvovala studium na Ecole Internationale de Theatre Jacques Lecoq v Paříži jako stipendistka francouzského Ministerstva zahraničí. Graduovala se svojí hrou La Chance d’etre lá.
Její životní cesty vedly dále do New Yorku, kde si například vydělávala na život jako uklízečka nebo číšnice v černošské restauraci v Brooklynu, a australského Sydney, kde mimo jiné pracovala jako rozhlasová novinářka pro multikulturní Radio SBS.
Z její rozsáhlé poetické tvorby v češtině vydalo Nakladatelství Jana Drdy v Příbrami sbírky Přebolení, 1999, Český Orloj, 2000, a Křížová Cesta, 2001. První próza v Angličtině, The Twelve Little Cakes, vyšla v nakladatelství Penguin v New Yorku. Byla přeložena do pěti světových jazyků a oceněna kritiky z The Boston Globe, Washington Post a Chicago Tribune, byla publikována celkem v sedmi zemích. Na české vydání však tato kniha stále čeká.
V současné době Dominika pracuje na trilogii, Bitter Velvet, jejíž epický děj se odehrává před a po Sametové revoluci. Po dokončení prvního dílu, Status Quo, se minulý rok vydala na pěší pouť napříč západní Evropou po takzvané Cestě Hvězd na Svatojakubskou pouť do Santiaga. 21. září 2007 sama vyrazila z francouzského Le Puy en Velay. Své putování ukončila 28. listopadu ve Finisterre, na mýtickém galicijském „konci světa“, kde podle starobylé tradice za západu slunce spálila své poutnické šaty na skále pod majákem u atlantického Pobřeží smrti.
Ukázka z Dominičiny poetické tvorby:
Tulák na útěku
Fascinovala mě hradba lesa tajemného pohoří alsaských Vosges.
Popíjel jsem bílé víno z pozdních sklizní, pojídal jsem choucroute.
Díval jsem se na ty hory.
Ani daleko a ani blízko.
Stromy se kývaly sem a tam, hučely lákavou píseň o proměnách.
Nikdo neví, nikdo nevěří.
Leccos se povídá, ale většinou jen tlachá.
Zůstane to u skleničky vína.
Prý tam žijí staré megery, co za adventu kují pikle.
Trochu odvahy a flašku v ruce, musím se tam dostat.
Prosekat svou vlastní cestu, čert ví kam.
Proč?
Všichni se mi smáli.
Ptali se a přísně varovali.
Překročíš-li bludný kořen, ztratíš se,už tě nikdo nenalezne.
Dříve než se rozední, stane se z tebe blázen.
Můj otec byl velký sedlák, vinice mu vynášely.
Jako jedinému dědici mi štěstí samo padlo do klína.
Klobás a zelí habaděj, není nač si stěžovat.
Dora po mně hází očima, jen kývnout, hned by přišla večer ke stohu.
Já však nepřestával myslet na ten les.
Něco mě tam táhne.
Něco na mě čeká,
něco, co mě touží navždy změnit.
Natažený na posteli, jako na skřipci,
oknem mi do pokoje pronikalo světlo měsíce.
Převaloval jsem se z boku na bok a pak ve mně náhle zaržál kůň.
Skočil jsem na nohy.
A jak jsem vstal, věděl jsem, že se už nikdy nesmím vrátit.
Oblékl jsem se, zabalil do rance svíčku, chleba, obrázek panenky Marie.
Vykradl jsem se tiše dveřmi ven a přešel dvorek.
Když jsem otevíral vrata, jenom pes, se na mne díval chápavýma očima.
A já mu pokynul, aby zůstal tiše.
Řekl jsem mu: „Však se vrátím.“
Nevěřil mi.
Teplá noc, vzduch kolem voněl vzrušením, když jsem se brodil trávou.
Skrápěla mé nohy vlahou noční rosou.
Les se tyčil jako hradba přímo přede mnou a zdál se osudově hrozný
.
Moje hlava vzpírala se, křičela:
„Ty blázne, proč jen pokoušíš své štěstí!
Cesta, která nikam nevede.
Potkáš pytláky, zastřelí tě, budou myslet, že jsi hajný.
Potkáš hajného, zastřelí tě, bude myslet, že jsi pytlák!“
Potíral jsem strach a kráčel přímo k lesu.
Stoupal po alsasských stráních
jak bych rozřezával příkrov noci.
Náhle octl jsem se na okraji hvozdu.
Uvnitř mne se ozvalo:
„Otoč se, otoč se, otoč se!“
Toužil jsem se otočit,
naposled uvidět své rodné údolí a stráně vyšívané vinicemi.
Řeku, ve které se zrcadlila moje minulost, horizont mého mládí.
Spatřit vše jen ještě jednou naposledy, slyšet volání své země,
ostré, jako němé výčitky milujících rodičů.
„To všechno pro tebe, pro tebe, pro tebe!“
Bolelo mě u srdce,
zatnul jsem zuby a zatvrdil se.
„Ne, to všechno není pro mne.
To vše tu bude trvat nadále i beze mne.
Já půjdu dál a vylezu až na nejvyšší vrchol,
z kterého místo jediného údolí spatřím celý svět.
A pak si řeknu:
„Tohle vše je pro mne.
Já jsem člověk.
Člověk, který žije v tomto světě,
pro který byl stvořen.“
Neotočil jsem se.
Zůstal věrný
sobě samému
a vkročil
do černého lesa.
© Dominika Dery, 2003
