Září 16, 2011
Turecký premiér Recep Erdogan tři dny fakticky vládl nadšené Káhiře – sešel se i s několika prezidentskými kandidáty včetně toho muslimskobratrského, s hlavou koptské církve a s patra pronesl hodinu a půl trvající projev v Opeře — a množící se komentáře se shodují v jednom: posílení tureckého vlivu v regionu je jen a jen důsledkem faktu, že se Ankaře podařilo vyplnit mocenské vakuum, které vzniklo poté, co se aktivní zahraniční politika USA z Blízkého východu fakticky vytratila.
Obamova politika pro Blízký východ ztratila smysl ve chvíli, kdy nebyl ochoten zasáhnout proti sílícímu vlivu židovských osadníků ani proti politice Izraele vůči jeho sousedům. A zatímco Obama nechtěl Izrael nijak umravňovat, Erdogan se tohoto úkolu nezalekl. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi politikou Turecka a USA: byla to Ankara, která dojednala mírové rozhovory mezi Izraelem a Sýrií (tento proces zlikvidoval tehdejší premiér Ehud Olmert útokem na pásmo Gazy v rámci operace Lité olovo), byla to Ankara, která spolu s Brazílií zkusila dosáhnout dohody o řešení zaslepeného sporu kolem íránského jaderného programu. Jinými slovy, Turecko má argumenty, aby prokázalo, že v regionu zkouší působit konstruktivně. I tento postup vyžaduje princip cukru a biče, přičemž cukr někdy nefunguje, a tak nyní Ankara tlačí na Izrael, aby zaplatil za své arogantní chování, ať už je řeč o útoku na Mavi Marmara nebo o Litém olovu, v čemž se přitom může opřít o politické proudy, které vzešly z arabského jara.
V příznačném protikladu k podobným názorům lze (jako modelový) názor izraelského mainstreamu vzít třeba text Bennyho Morrise, někdejšího odvážného „nového historika“. Izrael je podle něj v pasti existenciálních hrozeb vnitřních (ty představují hlavně nacionalističtí kolonisté, ultraortodoxní konzervatismus a prohlubující se sociální nerovnost) a vnějších. A tady Morris sílící antiizraelské nálady na Blízkém východě dává za vinu politickému islámu, který je prý negativním výsledkem arabského jara. Přitom ale zcela opomíjí Mavi Marmaru a následnou diplomatickou válku s Tureckem,či zabití pěti egyptských pohraničníků. Místo toho vyjadřuje údiv nad protiizraelskými náladami v Egyptě, i když Izrael nakupuje egyptský plyn a ropu za dumpingové ceny a brání Káhiře mít plnou svrchovanost nad Sinají… Zkrátka, jak loni krátce před svou smrtí konstatoval Tony Judt, Izrael velmi rychle ztrácí kontakt s realitou.
Mimochodem, izolace Izraele v regionu dospěla do další fáze – poté, co nemá svého velvyslance v Ankaře a v Káhiře (na americkém velvyslanectví) zůstal poslední diplomat, bylo oznámeno, že v předvečer předpokládaných masových palestinských demonstrací bude odvoláno kompletní osazenstvo izraelského velvyslanectví v jordánském Ammánu. Jordánsko bylo z pohledu Izraele až dosud vnímáno jako stabilní arabský stát, a tak se evakuace ambasády může jevit jako stahování kalhot v době, kdy k brodu je ještě daleko, je ale nejspíš třeba mít na paměti, že Palestinci vyhnaní Izraelem z jejich domovů dnes tvoří bezmála polovinu z asi šesti milionů obyvatel Jordánska. A co víc, v Ammánu se ve středu demonstrovalo za uzavření amerického velvyslanectví (kvůli americkému vměšováni do jordánské vnitřní politiky), o den později (oproti Káhiře nevelká) demonstrace za uzavření izraelské ambasády a při této příležitosti účastníci protestu pálili americké i izraelské vlajky.
V souvislosti s očekávanými palestinskými demonstracemi je zajímavé, že izraelská vláda povolila palestinské samosprávě nákup „antiriot“ zbraní, jako jsou granáty se slzným plynem nebo gumové projektily. Na jednání o palestinské svrchovanosti se připravují i židovští kolonisti, kteří už na okupovaném západním břehu vyhlásili Židovskou správu v Erec Jisrael, a vláda navíc chystá násilné vystěhovávání asi 30 tisíc beduínů, kteří žijí na okupovaném západním břehu a vadí tak rozšiřování osad u východního, tedy arabského Jeruzaléma. Do toho už členové francouzské větve židovské teroristické organizace Jewish Defense League chystají na okupovaná území, „nikoli, aby provokovali Araby“, ale aby „byli po ruce, až Arabové v těchto nejistých časech zaútočí“. Výsadek tvoří pět skupin po 11 lidech, kteří se mezi 19. a 25. zářím dislokují do pěti vesnic na západním břehu Jordánu.
BTW: Pan Nečas mezitím slíbil, že Česká republika nezávislou Palestinu neuzná (jinými slovy, veřejně podporuje okupaci a porušování mezinárodního práva), EU zaujala alibistický postoj a namísto jasného ANO či NE tvrdí, že podpoří jen jakési povýšení statutu Palestinců v OSN. Zdá se ale, že šéfka diplomacie EU Catherine Ashtonová tímto stanoviskem jen opakuje verdikt, k němuž dospělo její jednání s Benjaminem Netanjahuem – podle něj je Izrael ochoten posílit statut Palestinců v OSN, ale odmítají státnost.
Kouzelnou panikářskou větu v textu odmítajícím palestinskou státnost nabídl čtenářům New York Times: „Pokud rezoluce OSN definuje Palestinu v rámci hranic z roku 1967, bude to znamenat, že 500 000 Izraelců bude definováno jako okupanti v jiné zemi!“
Mimochodem, oním datem, kdy vše propukne, bude aktualizovaně 23. září a Palestinci budou žádat o plnohodnotné členství v OSN.
A dál: FBI vštěpuje svým agentům, že i „mainstreamoví“ američtí muslimové se pravděpodobně mohou stávat sympatizanty teroristů, že prorok Muhammad byl „vůdce kultu“ a že islámský zvyk charity není ničím jiným než „mechanismus financování boje“. Agentům ve výcviku se coby fakta předkládá celá škála antimuslimského bigotství, výsledkem čehož se tak vytváří prostor k tomu, aby byli muslimové pronásledováni jen pro svoji víru. (Celý z text z Wired je tady.)
A když už jsme u „násilnických“ a „krvelačných“ muslimů, zatímco Spojené státy nyní kritizují syrský režim kvůli porušování lidských práv ze všech stran, ještě před pár lety jim týž Bašár Asad a stejné praktiky vyhovovaly. CIA do Damašku v rámci války proti teroru vozila k mučení lidi, které podezřívala z terorismu, přičemž ale jen tři z nich jsou dnes na svobodě, zbylých sedm je nezvěstných.
Británie změnila znění zákona, který umožňoval žalovat izraelské činitele za válečné zločiny. Práce na změně započaly už v roce 2009, kdy byl zatykač – v souvislosti s operací Lité olovo — vydán na nynější šéfku izraelské opozice a tehdejší ministryni zahraničí Tzipi Livniovou. Izraelský velvyslanec v Londýně si pochválil, že zákon trestající válečné zločiny tak už nemůže být dál „zneužíván z politických důvodů“.
Nedávný dvacet hodin trvající útok Talibanu na Kábul nejenže silně zpochybnil možnosti či schopnosti Karzáího loutkové vlády uhájit alespoň hlavní město, posílil ale také deziluzi mezi americkými okupačními vojáky. Nedávný průzkum ukázal, že jen necelá polovina z nich ještě věří ve vítězství a více než 40 procent jich nesouhlasí s tím, jak Barack Obama tuhle válku zvládá.
V době, kdy povstalecké oddíly vstoupily do Kaddáfího rodiště, Syrty, přicházejí zprávy, podle nichž islamisté jmenovaní do prozatímní libyjské povstalecké vlády vyvíjejí značné úsilí, aby z tohoto orgánu budoucí moci v zemi vypudili všechny přeběhlíky z řad někdejších Kaddáfího nejbližších spolupracovníků. Abdalu Hakímu Belhadžovi už prý nezbývá moc a zbaví se „premiéra“ Džibríla. Pnutí mezi oběma proudy se v otevřené nepřátelství proměnilo nejspíš už od vraždy povstaleckého generála Júnise.
Vzhledem k dlouholetým propadákům při „obnově národa“ v Kosovu, Afghánistánu či Iráku je NATO už z této činnosti značné unavené, a tak se chce této zodpovědnosti v Libyi zbavit co nejdříve a přehodit ji na OSN. Bořit je tak prosté… Už je proto připraven návrh rezoluce o vzniku Podpůrné mise OSN v Libyi, která by trvala nejméně tři měsíce a pomáhala by povstalecké vládě, odmrazila by účty dvou největších libyjských ropných společností a zrušila by zákaz letů pro libyjská letadla…
Libyjská povstalecká „vláda“ mezitím hrozí Nigeru kvůli Kaddáfího synovi Saadímu a požaduje jeho zatčení a vydání, Niger připomíná, že bez příslušné rezoluce OSN nemá k jeho zatčení žádný důvod. Británie a Francie už slíbily, že s tlakem na Niger pomohou… na mezinárodní právo nehledě.
A protože bořit je opravdu tak snadné, šéf NATO Anders Fogh Rasmussen už oznámil, že okupační jednotky NATO „jsou připravené“ zasáhnout znovu v Kosovu, aby zajistily, že kosovská vláda bude s to ovládnout severní hranici a zabránit tak kosovským Srbům obchodovat se svými sousedy.
Převzato z Literárek
