Tvrzení a důkaz v humanitních a společenských vědách

Reklama


Každé tvrzení vždy něco definuje a něco se snaží dokázat. Vyjadřovacím jazykem každého odborného tvrzení, (pokud se už rozhodneme jej považovat za tvrzení vědecké), je dáno nejen jazykem obecným, ale i jazykem speciální terminologie, typickým pro danou vědu. Také čeština zná přiléhavá pojmenování v každé terminologii a stačí jí na to (například) i jen stručná první kapitola jakékoliv technické normy. O tom pojmenovávání se pak praví, že je součástí názvosloví daného oboru či dané vědy.


Používání odborného názvosloví však není zárukou, že výrok v něm řečený je i výrokem pravdivým.


Společenské vědy se proto mj. snaží, podobně jako vědy přírodní, své "zákony" stavět na metodách průzkumu, statistiky, modelu a experimentu. Protože však ve všech těchto formách sbírání, ověřování a vyhodnocování vstupních dat hraje svou nezastupitelnou roli člověk se svou individuální inteligencí, povahou a psychikou, jsou takto vygenerovaná data sice zdrojově věrohodná, ale pro další exaktní využití velmi nespolehlivá.


Lze tedy říci, že pokud je jakékoliv tvrzení v oboru nějaké společenské vědy vyhlašováno, nelze jej nikdy stoprocentně dokázat. Důvod? Tvrzení totiž může být z principu vždy pouze hypotetické, nelze jej beze zbytku opřít jen o přirozenou logiku a zákony přírody – a vždy mu chybí spolehlivě reprodukovatelný praktický experiment, který by to tvrzení korunoval.


Zajímavé přitom je, že zatím co "sociologický" experiment s chováním několika komunit zvířat stejného druhu lze obvykle úspěšně opakovat, potom opakovaný experiment s chováním několika komunit lidí – úspěšně zopakovat se zaručeně stejným výsledkem absolutně nelze.


Je možné tedy v souhrnu prohlásit: Protože podmínka existence opakovatelného sociologického pokusu prakticky u lidí nikdy splněna není, nelze za ucelený a nesporný zobecňující důkaz považovat ani jakýkoliv výzkum, statistiku, či matematický model, vytvořený v jakékoliv jiné společenské vědě, například i v ekonomii či právu.


Lidská mysl a lidské emoce, to není totéž, co zvířecí pud.


Co tedy společenským vědcům zbývá? Nezbývá jim nic jiného, než vycházet z ověřených poznatků o skutečnostech z dávných lidských dějin a z pouhé logiky odhadu budoucího vývoje chování lidí v daném zkoumaném prostoru. To je ten lepší případ lesku a bídy společenských věd. Ten horší případ nastává, když společenská věda je někým spekulativně postavena jen na ideologických dogmatech. Pak obhájcům tvrzení o pravdivosti výroků z daného vědeckého odvětví už nezbývá nic jiného, než se odvolávat na výroky autorit – od filosofů až po samotného Boha – a svá tvrzení vydávat v argumentační nouzi třebas i za zjevenou pravdu.


Jestliže autorům těchto tvrzení na jejich kladném přijetí sociálním okolím vskutku velmi záleží, přičemž odezva je přesto mizivá, pak aktivizují reklamu a soustavně opakovanou propagandu, aby působením na zvyky a psychiku lidí a na pud jejich sebezáchovy vytvořili pro dané teze zdání jejich pravdivosti. A bohužel, potom tisíckrát opakovaná lež se může stát i většinově akceptovanou "pravdou". Domnívám se, že ten, kdo v nějaké společenské vědě najde obecně platné tvrzení, jež lze kdykoliv snadno a stoprocentně opakovaně dokázat experimentem, ten bude pak oprávněným kandidátem na Nobelovu cenu.


Kdo potřebuje, aby tvrzením a "důkazům" v oboru společenských věd a jejich využití ostatní lidé bez pochybností věřili?


Jsou to výhradně jen ti, jímž se říká ekonomické, politické či náboženské elity. Ti, kteří z takových tvrzení a "důkazů" mají nějaký prospěch, protože jinak by neměli motivaci k působení na ostatní. Pokud se jim to však nedaří stoprocentně a není-li dostatečně účinný systém propagandy dogmat, pak už ze strany elit nastupují jen mechanismy vydírání a násilí, kterými se víra a poslušnost ovládaných vynucuje.


Zdánlivým paradoxem přitom je, že vědecké oponenty jakýchkoliv ideologií rovněž řadíme názvoslovím mezi elitu. Není to však elita vládců, je to elita kritiků. Elita lidí ostrého intelektu a analytického uvažování, elita jejich schopnosti práce s abstraktními pojmy a důsledného hledání objektivní pravdy. Co je však nejdůležitější – je to elita bez motivace touhy po moci a zisku. A to je ovšem už značný rozdíl.


Kruh argumentace myšlenkami mrtvých autorit se uzavírá.


Každá společenská věda, která tvrdí, že už dnes je jí všechno v lidské komunitě jasné, vysílá tím do okolí signál, že právě přestala být vědou a zůstala pouhou ideologií. Platnost principů takové "vědy" lze dokazovat pak už jen útiskem a silou. Ideologům myšlenkově nezbývá také ani nic jiného, než se odvolávat na dávno mrtvé autority. A přitom je nad slunce jasnější, že názory, dogmata a hypotézy autorit důkazem nikdy nebudou.


Co naopak zbývá soudnému a rozumnému člověku? Nic jiného, než odmítat fráze a domněnky duševně impotentních hlasatelů idejí historických i soudobých ikon, a hledat pro své závěry inspiraci pozorováním dějů v přírodě, v její podivuhodné a často průzračně jednoduché logice praktických a viditelných příčin, souvislostí a následků. Konat tak ale musí s čistým srdcem, nikomu a ani sobě nelhat, nikomu nic nevnucovat a nikomu neubližovat.


A pozor: Každá snaha o novou společenskou lež, každý pokus o novou sociální indoktrinaci a manipulaci, to vždy v lidských dějinách začínalo nejen popřením idejí režimů minulých, ale zejména změnou propagandistického názvosloví! Názvosloví, zamlčujícího realitu politicky nežádoucí a zdůrazňujícího téze, pro elity nyní politicky žádoucí. Bohužel, pro některé lidi je dodnes problém poznat, kdy taková chvíle změny terminologie naposledy nastala a zdá nám vůbec přinesla občanský prospěch či naopak ztrátu. Po kolikáté už v dějinách si tu stejnou chybu zopakujeme zas?



P.S. Díky za inspiraci příteli V.D. i některým pozoruhodným diskusním příspěvkům u článku "Největší zločiny proti lidskosti".


Přejít do diskuze k článku