Na selektivně natočeném videu, které je produkcí severokorejské televize, vidíme americké chudáky, internacionalizované bídou. Při pohledu do vnitřních prostor nakonec nevím, zda náhodou nesleduji sekvence z Wilsonova nádraží v Praze, a zda chudáci jsou opravdu Američané. Napsal bych žebráci. Jenže žebrák ke svému přežití potřebuje komunitu pasantů, kteří mu jako své vlastní vykoupení před svědomím vhodí minci do kasičky. Kasičky nevidíme. Americká společnost vyloučila ty bídné tam, kde by jim pomoci opět mohl jen stejný chudák. Nějak se mi nechce věřit, že proti těmto lidem KLDR chystá nukleární zbraň.
Na druhém videu vidíme samotnou KLDR, stiženou snad nejtvrdším světovým embargem již od 50. let. Lidem se v ní jistě nežije materiálně skvěle. Žije se jim tak, jak to situace dovoluje. Skromná situace. Lidí, kteří neznají nezaměstnanost, lidí, kteří mnohdy musejí užívat prvky tradičního čínského lékařství, ale lidí, kteří nepozbývají programově své důstojnosti. Každá práce uspokojuje, je-li prací smysluplnou, a je-li činností, která sama o sobě požívá úcty celé společnosti. Militarizované společnosti, které byly zbraně kdysi vnuceny. Společnosti práce v zemi strany práce. V zemi, kde mladí ještě vědí, co to práce je. Zatímco v demokraciích se práce stává nedosažitelným přeludem a marným snem. Ten první film má za to, že nejlépe se žije v Číně, KLDR, na Kubě…
Stanův komentář: První video mi velmi připomínalo práci našich předlistopadových zahraničních zpravodajů, problémem naší, údajně vyspělejší části světa však je, že dnes je těch krizových jevů mnohem více než v 80. létech minulého století a že korejští propagandisté nemusejí ani příliš hledat, aby takové dílko natočili ve většině zemí tzv. vyspělého Západu. To druhé dílko, které tajně natočil nějaký západní turista v KLDR, je samozřejmě zkresleno tím, že celý pobyt turistů je přísně organizován a že je omezen kontakt turistů s místními, přesto ukazuje trochu jiný obraz jednoho z členů „osy zla“, než jaký je nám předkládán masmédii.
