Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?
Problém je v tom, že tak to vypadá skutečně jen na ten první pohled, jenže on je tu ještě jeden pohled, který zaslepený pravičák není schopen vidět, a který je přitom mnohem realističtější a ze zdánlivé moudrosti dělá nejapnou knížecí radu: v pokročilém vlastnickém systému, jakým moderní kapitalismus bezesporu je, je dovednost rybaření sama o sobě k ničemu, protože jak ryby, tak rybníky už někomu patří a hladový si prostě nemůže ryby jen tak nalovit, aniž by se dostal do konfliktu se zákonem. Ta zdánlivě moudrá rada tak nakonec zase není nic jiného, než elegantní způsob, jak přenést odpovědnost na oběti a zamaskovat skutečnost, že v kapitalismu z podstaty věci nemohou mít všichni stejné možnosti a nevlastníci jsou vždy v té či oné podobě závislí na vlastnících.
Aby se to přísloví mohlo zase stát moudrou radu, bude si muset lidstvo buď najít nějakou novou planetu s dostatkem ryb a rybníků, které nebudou nikomu patřit a kde si bude moci nachytat ryby každý, kdo se naučí rybařit, nebo stávající rybníky vyvlastnit. A protože ani jedno ani druhé zřejmě není na pořadu dne, bylo by dobré přestat pokrytecky žvanit o ekonomické svobodě jednotlivce a začít hledat způsoby, jak své občany nasytit bez toho, aby se ze všech stali rybáři a prali se spolu o místa u rybníků. V dobách bezprecedentní schopnosti produkce a bohatství by to neměl být problém zdrojů, ale pouze a jedině problém mentální a etický.
Převzato z blogu Tribun
