Leden 30, 2013
Zdá se, že takzvané osobnosti čili „kulturní fronta“ (tento minulorežimní archaismus zde skutečně sedí!) jsou natolik uhranuty neúspěchem své modly ve volbách, že prostě nedokáží ukočírovat vlastní sebelítost.
A tak se od písničkáře Jiřího Dědečka dozvídáme, že jeho kočka je inteligentnější než voliči Miloše Zemana, od režiséra Jana Hřebejka že „Rudá a hnědá prasata táhla lháře a demagoga na Hrad.“ a pak tu máme všechny ty signatáře petice „Miloši Zemane, nejste a nikdy nebudete můj prezident“ – na facebookové stránce této petice jeden ze signatářů dokonce přirovnával petenty k chartistům. Podobnou analogii použila i iniciátorka petice Monika Le Fay: „Pro mě není argument, že dva miliony lidí daly nějaký hlas. Chartu taky podepsalo nějakých dvě stě lidí.“ A tak dále – jsme tím vším v těchto dnech obklopeni.
A mně k tomu napadá jedna podstatná věc: Dotyční si zřejmě neuvědomili, že jejich favorit Karel Schwarzenberg – na rozdíl od nich! – není, s prominutím, kokot a ví, kdy uznat porážku a decentně se vzdálit. Ono je mu to samozřejmě asi také líto, ale na rozdíl od svého z řetězu urvaného fanklubu nejspíš ví, jak na lidi působí něčí sebelítost a hledání viníků. Tedy, že na okolí působí převelice blbě.
Sám jsem míval v minulosti se sebelítostí problém, souviselo to i s mým onemocněním, a bylo velice těžké vybudovat si jinou pověst, než byla pověst depresivního ufňukánka. Fakt to trvalo roky, tyhle věci se s člověkem táhnou. Podstatné je, že to tak působí i tehdy, když se někdo lituje právem. Nejspíš to nějak souvisí s naší genetickou výbavou a nějakými v DNA „zadrátovanými“ psychologickými univerzáliemi. Je to jeden z důvodů, proč funguje šikana – ublížené chování vzbuzuje nevoli i u těch členů skupiny, kteří nešikanují, a tak šikanovaného nepodpoří.
Vzpomeňme si na Paroubkův projev po prohraných volbách – proč myslíte, že po něm a jeho LEV21 ani pes neštěkne? Protože máme v paměti to, jak nesl, respektive nenesl, svou porážku. A všimněme si, že Petr Nečas se pomalu, ale jistě, mění v tragickou figurku se sebelítostí v očích, figurku, jíž čeká už jen jedna jediná role, role obětního beránka, na kterého se svedou veškeré neúspěchy vlády i ODS.
Zvláště pravicově orientovaní lidé neustále zdůrazňují, jak nemáme svalovat vinu na druhé, jak máme hledat chybu v sobě atd. – a v zásadě mají pravdu (ovšem na psychologické, nikoli na sociální rovině), přitom se však nyní dle vlastních pouček zhusta neřídí.
Jsem přesvědčen, že ze současného kvílení „Karlových“ kultistů jsou patrně poněkud nešťastní i marketéři TOP09, neboť nyní již patrně dospěli k závěru, že kampaň „přepálili“ a sami fanoušci se podíleli na tom, že Zemana šli volit i ti, kteří váhali, zda má smysl jít volit menší zlo. Jenže simulakrum se utrhlo ze řetězu a žije si vlastním životem bez ohledu na skutečného, fyzického Karla Schwarzenberga.
Nuže, milá „kulturní fronto“, coby angažovaný levičák bych měl být vlastně spokojený, že ze sebe děláte prostoduché uplakánky a přenášíte to vpravdě miasmaticky i na šéfa TOP09, ale protože je mi vždy dost špatně z toho, když se ztrapňuje někdo inteligentní, vzdělaný a tvůrčí, je mi z celé té záležitosti vlastně velice smutno. Co třeba na chvíli umlknout, dopřát Miloši Zemanovi tradiční stodenní dobu hájení a pak – místo nesnesitelného fňukání – vytvořit třeba nějakou třeskutou satiru? To by byl přístup hodný umělce, nikoli nevěrohodné povyšování se nad „hloupé Zemanovy voliče“ a hledání viníků.
Převzato z blogu autora
