Úsměv na tváři tygra

Reklama


Červen 12, 2009

Třetího června v půl osmé ráno zemřel na jednotce intenzivní péče Evropské nemocnice v Gaze sedmiměsíční chlapec. Jmenoval se Zajn Addín Muhammad Zu´rob. Trpěl plicní infekcí, která byla léčitelná. Bez základního vybavení a léků však ale doktoři v nemocnici nemohli nic dělat. Chlapcovi rodiče se týdny pokoušeli získat od Izraelců povolení, aby mohli synka převézt do nemocnice v Jeruzalémě, kde by mu zachránili život. Stejně jako v mnoha podobných případech jim ale izraelská strana existenci žádostí popřela. Dokonce i když přijeli na přechod v Erecu s příslušnými doklady v rukou, byli vráceni zpět, protože odmítli požadavek, aby s Izraelem kolaborovali nebo se stali jeho špiony.

„Je nezodpovědným přeháněním,“ zeptal se zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva na okupovaných arabských územích a emeritní profesor práv na Princetonské univerzitě Richard Falk, „spojovat zacházení s Palestinci s kriminalizovaným nacistickým principem kolektivní viny? Já myslím, že nikoli.“

Falk tím reagoval na izraelský prosincový a lednový masakr stovek bezmocných civilistů v Gaze, mezi nimiž bylo mnoho dětí. Novináři tomu říkali „válka“. Od té doby se Gaza vrátila do normálu. Většina dětí je podvyživená a nemocná, většina vykazuje symptomy psychických poruch jako jsou hrůzné noční můry, deprese nebo pomočování. Seznam věcí, které Izrael do Gazy nepouští, je dlouhý. Je na něm i zařízení na odstranění toxických zbytků po izraelské munici, které jsou podle všeho na vině rostoucího počtu případů rakoviny. Zakázané jsou také hračky a vybavení dětských hřišť, jako třeba skluzavky a prolézačky. Viděl jsem ruiny zábavního parku, který si izraelští „osadníci“ vybrali za svůj cvičný terč.

Den poté, co maličký Zajn v Gaze zemřel, pronesl Barack Obama v Káhiře svůj „historický“ projev, kterým „nabídl ruku muslimskému světu,“ jak napsala BBC. „Stejně jako dál ničí palestinské rodiny, neslouží pokračující humanitární krize v Gaze ani zájmům izraelské bezpečnosti,“ prohlásil Obama. A to bylo vše. Zabití 1300 lidí v čemsi, co je prakticky koncentrační tábor, mu stálo v angličtině za 17 slov, a to ještě stihl vyjádřit obavu o „bezpečnost“ zabijáků. Bylo to ale pochopitelné. Už během lednového masakru Seymour Hersch napsal, že „Obamův tým dal na srozuměnou, že nebude proti dalším dodávkám ´chytrých bomb´ a další hi-tech munice“ k použití v Gaze.

Jediná Obamova kritika na izraelskou adresu spočívala v tom, že „USA nepřijmou legitimitu pokračujícího izraelského osadnictví… Je na čase, aby tyto osady byly zastaveny.“ Tyto pevnosti na palestinské půdě, řízené náboženskými fanatiky z Ameriky a odjinud, byly postaveny mimo zákon už Radou bezpečnosti OSN a Mezinárodním trestním soudem. Je proto zvláštní, že se Obama nezmínil o osadách, které už dnes obsadily okupovaná území a samotnou svou existencí prakticky brání vzniku nezávislého palestinského státu.

Obama požadoval, aby „skončil cyklus vzájemného podezřívání a neshod.“ Každý rok, po celou generaci, OSN vyzývá Izrael, aby ukončil svou ilegální a násilnou okupaci Palestiny po roce 1967, a hlasuje za „právo palestinského lidu na sebeurčení“. A každý rok proti tomu hlasují vlády Izraele a USA a s nimi jedna či dvě americká tichomořská závislá území; loni se přidal i Robert Mugabe ze Zimbabwe.

To je ten skutečný „cyklus“ Blízkého východu, o němž se ale jen výjimečně mluví jako o nekončícím popírání práva zákona ze strany Izraele a USA: zákona, v jehož jménu hněv Washingtonu dopadl na Saddáma Husajna za jeho okupaci Kuvajtu, zákona, který by v případě, že bude dodržen, přinesl mír a bezpečnost Palestině i Izraeli.

Obama místo toho v Káhiře mluvil jako kdyby předchozí Bílé domy byli neutrální, takřka božští nositelé míru, a ne hrabiví ochránci a dodavatelé agresora. Tato orwellovská nelogičnost se stala normou pro západní novináře, kteří stále mluví o „izraelsko-palestinském konfliktu“, v němž prakticky neexistuje dobro a zlo, právo, spravedlnost a nespravedlnost. V Dárfúru ano, v Zimbabwe ano, ale v Palestině nikdy. Orwellův duch znovu ožil, když Obama odsoudil „násilné extremisty v Afghánistánu a nyní i Pákistánu, kteří jsou odhodláni zabít co nevíc Američanů, co dokážou.“ Americká invaze a masakry v těchto zemích zůstaly bez zmínky. Jsou nejspíš také jaksi božské.

Obama přirozeně, na rozdíl od George W. Bushe, neřekl, že „jste buď s námi, nebo proti nám“. Nasadil místo toho úsměv a utrousil „mnoho výmluvných a libě znějících odstavců proložených citacemi z posvátného koránu“, poznamenal k projevu americký mezinárodní právník John Whitback. Kromě toho ale nenabídl žádnou změnu, žádný plán, jen „unavující, morálně zkrachovalou americkou mantru, která v zásadě hlásá, že jen bohatí, silní, utlačovatelé a prosazovatelé nespravedlnosti (tedy hlavně Američané a Izraelci) mají právo použít násilí, zatímco chudí, slabí, utlačovaní a oběti útisku musejí… se musejí podvolit svému osudu a přijmout všechny drobky, které jim jejich vládci blahosklonně smetou se stolu.“ A nenabídl ani náznak uznání, že nejpočetnějšími oběťmi terorismu na světě jsou lidé muslimské víry – o terorismu západního původu se v Káhiře nemluvilo vůbec.

Ve svém historickém projevu v Káhiře, stejně jako v „protijaderném“ projevu v Berlíně nebo projevu o „naději“ při své inauguraci, hraje tento mladý a šikovný politik roli, pro niž byl vybrán. Jeho cílem je ukázat vlídnou, svůdnou, možná až celebritní tvář americké moci, která pak bude moci pokračovat ve svém strategickém úsilí o dominanci, bez ohledu na přání většiny lidstva, nebo na práva a životy našich dětí.


Text byl publikován na www.antiwar.com

 

Překlad: Tereza Spencerová

 

Převzato z Czech Free Press

Přejít do diskuze k článku