Ústavní soudkyně Ivana Janů o „zločinech komunismu“

Reklama






"Kulturák"

Ve dnech 24. – 26. února letošního roku uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů v prostorách Senátu a Strakovy akademii konferenci „Zločiny komunistických režimů“. V jejím průběhu účastníci odměnili bouřlivým potleskem „ve stoje“ projev soudkyně Ústavního soudu Ivany Janů, která mj. připomněla, že pětiletá válka v bývalé Jugoslávii přinesla 200 tisíc obětí na životech, druhá světová válka 60 miliónů obětí, a komunistická ideologie má na svědomí 100 miliónů obětí, přičemž řekla – cituji – "Komunistická ideologie, v jejímž důsledku byly napáchány zločiny srovnatelné s nacistickými, mezinárodním společenstvím odsouzena nebyla". Přirozeně, že se nevyhnula ani kritice nepotrestání zločinů komunistů samých.

To, co teď napíšu, se asi mnoha lidem nebude líbit, ale nešť.

Paní ústavní soudkyně si na fóru, kde se to od ní čekalo, vzala pěkně do parády „komunismus“ a jeho „zločiny“. Nebudu se ptát, co ona jako soudkyně doposud udělala pro potrestání těch zločinů, skutečností však je, že je-li učiněno trestní oznámení u soudu, je povinností soudu věc neprodleně předat státnímu zástupci. Nepochybně se má za to, že stejně bude postupovat soud (soudce), jestli se z jiných pramenů dozví o spáchání trestného činu. Tak se ptám – kolik takových podnětů paní (nyní) ústavní soudkyně Ivana Janů za dvacet let od listopadu 1989 prokurátorovi a od roku 1994 státnímu zástupci předala?

Ono je totiž něco jiného politicky plamenně bojovat minulé (prohrané) války, a něco jiného jsou skutky. Moudrý zákonodárce přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu ve znění, v jakém ho přijal. Něco jiného jsou totiž „zločiny komunismu“, a něco jiného trestné činy podle trestních předpisů.

Což paní (nyní ústavní) soudkyně Ivana Janů velmi dobře ví.

Už kdysi jsem o něčem podobném psal – a radikálové (nebudu je jmenovat, oni vědí kteří) se pokoušeli mě trhat jak „svině ruksak“. Tak to volně zopakuji:

V rámci režimu od roku 1948 do roku 1989 bylo v ČSSR ze strany rozhodujících komunistických činitelů a jejich přisluhovačů nepochybně spácháno mnoho trestných činů. Trestných i v tom smyslu, že byly trestné i podle tehdy platných zákonů. Jenže režim nedovoloval, aby došlo k jejich postihu. Ten režim byl v důsledku blokového uspořádání světa ovládán z jistého centra na východ od našich hranic, a „rozbíjení nerozborného přátelství a internacionální jednoty“ nepřicházelo v úvahu. Po roce 1968 tu navíc byla ozbrojená záštita těchto pravidel.

Jinak tomu ale bylo po květnu 1985, kdy byl pochován Černěnko a moci v SSSR se ujal jistý člověk, který si získal uznání celého světa – že se jmenoval Michail Sergejevič Gorbačov, tehdy věděl každý školák. A ten dal svým „poddaným“ hned v tom květnu najevo, že se SSSR nebude nadále vměšovat do vnitřních záležitostí vývoje v zemích „míru a socialismu“. Že je to jejich věc. V některých zemích nastaly tu rychlejší, tu pomalejší změny směrem k demokracii, jen v ČSSR mráz, co dříve přicházel z Kremlu, jakoby ještě přituhnul. A zdejší političtí papaláši a jejich ozbrojené komando StB dál, a snad s ještě větší vervou organizovalo „pogromy na neposlušné“. Nejméně třikrát ročně (na výročí upálení Jana Palacha, 21. srpna, a na Den lidských práv) rozháněli pokojná shromáždění, internovali „nepohodlné“, zavírali lidi za přispění „uvědomělých“ soudců. Lidé zodpovědní za tyto zločiny byli jmenovitě známí – byli to federální ministři vnitra a jejich náměstci, byli to příslušní náčelníci na II. Správě SNB, kteří vydávali příslušné rozkazy, byli to náčelníci Krajských správ SNB a jejich zástupci (tj. náčelníci Správ StB) a podřízení náčelníci, kteří vydávali prováděcí rozkazy akcí a tyto akce organizovali a řídili. Nepochybně to byli i nejvyšší političtí činitelé na ÚV KSČ a ÚV KSS, kteří byli za policii (státní bezpečnost) odpovědni. A je skutečně otázka, jak to, že tito lidé nebyli (až na Františka Kincla a dva důstojníky StB odpovědné za zásah na Národní třídě, a Miroslava Štěpána) bráni k trestní odpovědnosti. Nevěřím, že materiály o takových akcích byly domrtě skartovány, a především, že neexistovali svědci z řad obyčejných policistů a z řad poškozených, kteří tyto skutečnosti mohli potvrdit. Tak tolik k vyrovnání s minulostí cestou individuální odpovědnosti odpovědných. Nepochybně složitější by bylo volat k odpovědnosti jednotlivé individuální pachatele trestných činů ze struktur KSČ a KSS, kteří fakticky řídili tento stát v ostatních sférách společenského a ekonomického života. Tady hledat individuální odpovědnost za jednoznačné a konkrétní skutky – nedělám si iluze. Ale možná by se některé případy našly – případy, které i tehdejší nomenklatury nebyly schopny nepřehlédnout (AZNP a Zapadlo a jánevímco všechno).

A teď k tomu, co zaznělo z úst paní Janů, o tom světovém odsouzení komunismu.

Autorka se ve svém blogu zaobírá počtem obětí dvou světových válek, nacismu a „komunismu“. Někteří diskutující na blogu Kláry Veselé Samkové na Aktuálně.cz ještě připomínají oběti církevních (náboženských) „akcí“, někteří připomínají oběti „kapitalismu“ – já se k nim hlásím také – co jiného bylo vyvraždění původního obyvatelstva rozsáhlých území Ameriky a dalších světadílů?

Tak si něco řekněme na toto téma. Primárně o srovnání náboženství, komunismu a nacismu. Společné mají to, že jsou to IDEOLOGIE. Rozdíl je ale mezi těmi prvními dvěma z nich a nacismem. Ty první dvě ideologie totiž ve své nezkreslené podstatě hlásají klid a mír. Náboženství hlásají vzájemnou lásku, toleranci (prosím, neztotožňovat s Mojžíšovým „oko za oko“) a posmrtnou „nebeskou“ blaženost. Komunismus ve své čisté podobě hlásá něco podobného, ale v materialistickém pojetí – beztřídní společnost úplného blahobytu, kde „člověk člověku bude bratrem“, a to na zemi, již za života, na nebe nevěří. Ani jedna z těchto základních ideologií nehlásá násilí, nezanáší rasovou ani jinou nenávist. Což nelze říci o činech těch, kdo těchto ideologií zneužili a zneužívají ke svým mocenským cílům. Ne ty ideologie, ne náboženství a komunismus se dopouštěli těch masakrů, genocid a hrůz. Náboženská ideologie stejně jako komunistická ideologie nejsou politickými systémy, organizací států. Těmi organizacemi jsou politické strany a hnutí, anebo jiná (třeba kmenová a jánevímjaká) uskupení – v muslimském světě, který je dnes první na tapetě, to není islám sám, ale jeho islamistický výklad a jeho uplatňování v praxi, třeba Talibanem. Obdobně u komunismu. Co učili Marx, Lenin v historickém materialismu – původně? Že komunismus nastane samovolně najednou na celém světě, jakmile rozvoj výrobních sil přeroste rozvoj výrobních vztahů (ano, studoval jsem marxismus-leninismus, jako každý VŠ student před rokem 1989, a pro získání akademického titulu jsem z něho musel mít státnici). „Imperialismus jako poslední stádium kapitalismu“ – že, tak to Uljanov-Lenin pojmenoval, tam se to píše. Jenže ten rozvoj výrobních sil nějak ne a ne ty výrobní vztahy přerůst, a moci bylo zapotřebí se ujmout. A tak nezbylo, než dogmata přehodnotit. Takže „klasik“ – do té doby hlavně teoretik, sepsal další dílo „Stát a revoluce“… To se, myslím, stalo praktickou příručkou „teoretického“ – skoro „vědeckého“ zdůvodnění násilného svržení dosavadních režimů, převzetí moci i majetků dosavadních „kapitalistů“. A ve jménu takto získané moci, a k jejímu udržení nově vzniklými „elitami“, ne v zájmu dogmat komunistické ideologie, byly v následujících desetiletích masakrovány statisíce a milióny těch, kdo představovali její ohrožení. Buržoasie, statkáři, demokraté, umělci, vědci, ostatní inteligence a další a další. A ta lehkost zabíjení a vypořádání se s odpůrci byla o to lehčí v asijských a afrických regionech, kde život obyčejného člověka představoval ještě méně, než v Rusku a pak SSSR samotném. O tom žádná.

Ale nacismus? Nesrovnatelná kategorie. Ideologie založená od samého začátku na rasovém principu. Principu vyvolené rasy předurčené vládnout celému světu. Předurčené odstranit z povrchu země „méněcenné“ národy a rasy, ty méně méněcenné převychovat ke službě oné vyvolené.

Tož tolik jsem chtěl říci. Zkusme si udělat pořádek v termínech. Nevydávat víru v Boha a v náboženská dogmata, stejně jako víru v sociálně rovnoprávnou beztřídní společnost a její dogmata, s pokřiveným uplatňováním jejich dogmat v zájmech sloužících k získání a udržení světské moci politických stran a jiných subjektů, těmi, kteří teprve páchají ty skutečné zločiny. Zločiny srovnatelné s nacismem, i se zločiny spojenými s těmi nejukrutnějšími metodami konání za účelem dosažení moci v podobě peněžních zisků. Moci nejmocnější.

 

Foto: zdroj

 

Přejít do diskuze k článku