Je mnoho věcí, se kterými lze a je dokonce nutno s V. Klausem nesouhlasit. Jedná se o otázky vnitropolitické, ekonomické a s nimi související ekologické problémy, ale i pochopitelně problémy sociální. To však není náš dnešní problém. Naopak současné přístupy prezidenta Klause, které jsou založeny na promyšlené a oprávněné kritice v mezinárodních, a to velmi napjatých a zásadních, otázkách, zaslouží ocenění, stejně jako úvahy a odsudky „primitivního antirusismu stejně jako zaslepeného amerikanismu, které jsou jinými stranami téže mince“. (LN 30.3.1999). Překvapivě zde od sebe vzájemně opisují s Petrem Uhlem. Prostě Klaus je jednoduchým a prázdným lidem velmi nebezpečný – nutí k přemýšlení.
Karel Havlíček Borovský byl rovněž společensky nebezpečný, ať se vyjadřoval k čemukoliv. Katolicismus, vídeňská vrchnost, panslavismus i naše počínající národovectví bývaly předmětem jeho „nebezpečného myšlénkování“. Také nám, čecháčkům, ale dovedl poradit: „Chceš li v strachu, nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít. Chceš li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba“. Není nutno dodávat, že je popisován hlavně vztah k vrchnosti.
České vrcholné orgány jsou již dnes v Bruselu, a pokud tomu tak není, tak je tam postupně budujeme. Proto potřebujeme tento stav formalizovat cestou Smlouvy či Ústavy. Vše by mělo mít hladký konsensuální průběh, a ten je přece bez diskuse. „Býváme proto hloupými, když je toho třeba.“ Jedná se o transformaci evropského kontinentu a to je závažná a v mnohém případě i rozhodná zahraničně politický otázka. To vše by mělo být předmětem hloubkového uvažování. A to je právě prostor jen pro člověka, který má názor – pro Václava Klause.
Škoda, že u nás mimo Klause nemáme politika. Máme proto potřebu se s ním vypořádat již vzhledem k naší vlastní osobní malosti. Je mnoho důvodů, které je mu možno celkem úspěšně vytknout. Vnitropoliticky se sám rád prezentuje jako pravicový politik. Není to právě proto můj člověk, ale dovedl jsem si jeho postoje odůvodnit – i když nesnado pochopit. Nelze popřít jeho inteligenci, pracovitost a odhodlání, s nímž hájí svůj názor. Je to dobrý partner pro názorový střet. Obecně je mu vytýkána arogance, přehlížení druhých. A přesto dovede uznat chybu svoji (regionalizace), ale i za celý stát (agresivní válka). Popularita je hezká a příjemná vlastnost. Nabaluje přátele, kteří pak i v dobré vůli stojí v cestě, jak se u přátel zhusta stává, a také berou čas.
V oblasti zahraniční politiky velmi obtížně hledám otázku či problém, který by se Klausovi dal vytknout. Nesouhlasím s válkou proti Jugoslávii, s americkou agresí proti Iráku, manipulací a podporou terorismu v Kosovu, ani s protiprávním uznáním jeho samostatnosti. Jednoznačná obrana mezinárodního práva, které posiluje postavení malých států a pochopitelně suverenity. Respekt k Chartě OSN a trvání na dodržováním jejich zásad právě v otázkách války a míru. Ale i chápání globální mezinárodní politiky a to i s ohledem na postavení Ruska a Číny. V posledním období i hodnocení války Gruzie a odmítnutí se podílet na propagační neopodstatněné a v podstatně servilní jízdě „východních“ představitelů na podporu Tbilisi.
Překvapivě se zdá, že někdy stojí osamoceně. Je to ale jeho chyba? Myslím, že nechce sloužit, tak jako řada našich jiných představitelů. Přes dehonestující články různých našich i západních žurnalistů má svůj respekt nejen v Evropě, ale i v Kremlu či Pekingu. Jen v tom Washingtonu, přestože je pokládán, a myslím, že právem, za skutečného stoupence amerického systému, mu Bílý dům tehdy s Bushem jaksi zůstal vzdálen. Chyba je, jak se nyní moderně říká v komunikaci. Tentokráte ale také v intelektuální rovině. Bush opravdu nebyl partner – a nejen pro Klause.
Prezident Klaus ve své osobní kapacitě, když mu nepřiznáme exekutivní pravomoc, se snažil v zájmu cti našeho národa omluvit Srbům. On jako představitel státu našel způsob, jak svoji hlavu sklonit. Ano, je arogantní při jednání s hloupými, ale velice skromný a pokorný před neoprávněnou obětí – i naší agrese. Ukazoval cestu jak se nenechat vmanévrovat do slepé a prostomyslné poslušnosti. Bylo toho dost – i naší vinou umírali lidé. Vzpomeňme na neodpovědné odmítnutí zprostředkování jednání Ibrahima Rugovy se Srby právě za účelem předejití konfliktu v době narůstající krize.
Hodnocení událostí, věcí a lidí zvláště bývá velmi složité. Vyžaduje přemýšlení – práci. Proto je tak příhodné černobílé vidění. Není v něm jen zaujatost. Předně je v něm obsažena zcela prostá hloupost.
Ještě jedna poznámka ke Klausovým postojům. Jeho jednoznačně „proamerický“ postoj bývá zpochybňován, ale je skutečně proamerický tak, jak on Americe rozumí a jak se nyní dosti radikálně ozývá. Myslím, že jeho rozhodování o americké základně za současných podmínek bude velmi složité, a zítra, pokud se situace v USA změní, bude již doufejme zbytečné.
Porozumět zahraniční politice, kde se prolínají mnohostranné zájmy, není snadné. Navíc, být v její exekutivní branži je spojeno s lukrativním místem z mnoha stránek. Proto, pokud se vyskytne někdo, kdo ví, rozumí a má odvahu být aktivní v zájmu dobré věci, snadno nachází ne oponenty, ale nepřátele. Jeho pracovní výsledky musí být upozaděny a on zapomenut. (Hájek, Mlynář a řada dalších). Co dnes víme o aktivitách, právě v zahraničně politické oblasti, které napomohly změně celkového systému ve světě i u nás, nebo zabránily pokračování nepřátelství v různých oblastech. Můj obzor je pochopitelně velmi limitovaný a proto neúplný. Co je však důležité, že i naše „odborné“ ústavy a vysokoškolská pracoviště tyto věci nemohou zkoumat neboť nejenom, že Ústav pro studium totalitárních režimů je opět ideologickým pracovištěm, ale je možno sem zařadit i vše, co má co dočinění se současnými dějinami. Není zákaz tyto věci přednášet studentům, ale exekutivní administrativa ví, kdo by je přednášel, takže ta možnost není dána. Máme dále již řadu ústavů, jak se dnes říká „think tank“ charakteru – až na to, že se tam nesmí přemýšlet. Pracoviště jsou to klidná, k názorovému střetu nedochází a výstupy jsou dle objednávky.
Z mých poznámek vychází hodnocení sociálně demokratických představitelů a vlád značně negativně. Bohužel za některá rozhodnutí nesou odpovědnost a nemají sílu se s nimi ani dodnes vyrovnat. Jsem ale také dosti subjektivně ovlivněn, neboť od jejich reprezentace jsem očekával více, a proto mám vůči této straně vyšší nároky. Přesto se domnívám, že nyní vedle V. Klause na jedné straně, existuje ještě jedna osobnost na straně opačné, která doufám může mít jistou perspektivu, a tou je nepochybně Luboš Zaorálek svým fundovaným přístupem k zahraničně politické problematice, a nakonec i kvalitní formou jejího zdůvodnění. Neopomínám ani jeho snahu o osobní a angažované zapojení do dnes klíčové otázky – problematiky severní Koreje.
Jen na závěr kysele „úsměvnou“ ilustraci. Diskusní schůzky pracovníků zahraničních oddělení různých ministerstev, (včetně třeba ministerstva vnitra, ale i rozvědky), které se pravidelně konaly k neformálnímu projednání aktuálních tematických problémů, a byly velmi přínosné, však po zjištění jejich obsahu ředitelem instituce v budově ( Jiří Šedivý), kde se diskuse konaly (Ústav mezinárodních vztahů afilovaný k MZV), museli přítomní vyslechnout jednoznačné prohlášení, že „USA mají, stabilní, nikdy neměnnou politiku a to ve všech otázkách, řekl mě to Talbott, a nic jiného se nesmí v této budově říkat“. Po všeobecném odmítnutí tohoto nepochopitelného stanoviska byla skupina odborníků na mezinárodní vztahy z budovy vykázána a moderátorovi byl osobně zakázán přímo vstup. Později ze zákazu vstupu byla vyjmuta odborná knihovna.
To je také doklad o české zahraniční politice dneška.
Pravidelně jsou zpracovávány Koncepce zahraniční politiky České republiky, pěkně hutné a na křídovém papíře. Jsou všezahrnující a všestranné. Po formální stránce perfektní, v podstatě však stále stejné. Obsahově, právě z koncepčního hlediska, prázdné.
Miroslav Polreich, Utajená zákulisí, nakl. Petrklíč, Praha, 2009, ISBN 978-80-7229-232-5
Knihu si můžete nejlevněji objednat na petrklic@petrklic.info
