Koalice třiceti sekulárních, liberálních, levicových i mírně islamistických stran a hnutí se už oklepala z předminulého pátku, kdy je z Tahríru vytlačili radikální saláfisté (a zbytky pak „dočistili" lidé v civilu pozoruhodně sehraní s vojáky), a připravují se na nadcházející pátek na náměstí znovu.
Důležité je, že čas mimo náměstí někteří z nich věnovali přemýšlení o situaci s větším nadhledem, než jaký je asi v davu na Tahríru možný, a tak se začínají objevovat první seriozní a sebezpytné analýzy. A ty přiznávají, že lid už není na straně revoluce, protože a) mládež na Tahríru si revoluci a svržení Mubaraka jaksi přivlastnila, byť lednové vzepětí proti režimu bylo celonárodní, a b) lidé, hlavně široké vrstvy dělníků z celé země, už mají revolučních protestů dost, a žádají, aby se začalo konečně s něčím konstruktivním, protože mnozí lidé prostě už hladoví. Míra zaměstnanosti od ledna klesla o 47 procent a vláda, která je ve skutečnosti jen loutkou vojenské junty, oficiálně přiznává, že nemá plán, jak situaci řešit. Je to začarovaný kruh: některá média vcelku černobíle vysvětlují Egypťanům tragickou ekonomickou situaci tím, že pracovní místa ubývají s odlivem investic a investice mizí s pokračující nestabilitou – míněno neustálou „revolucí" a nekončícími protesty (některé noviny sice s novými šéfredaktory, ale s očividně starými zvyky už o demonstrantech píší jako o „banditech", „prostitutkách" a „cizích špionech"). Ovšem onou kýženou stabilitou by ovšem za stávající situace bylo pouze zabetonování současného stavu, tedy vlády vojenské junty, která nesplnila prakticky nic z požadavků revoluce – pokud by tak učinila, podkopala by svou dominanci — a pokračuje v politice Mubarakově bez Mubaraka. To je zase nepřijatelné pro revolučně naladěnou mládež – polovina Egypťanů je mladších 28 let a za svého života nezažili nic než Mubarakovu diktaturu. Těch šest měsíců od revoluce, během nichž se mohli svobodně nadechnout a říkat nahlas, co si myslí, je přílišný silný zážitek, než aby zase zadrželi dech, sklopili hlavu a nechali diktaturu pokračovat jinými prostředky.
Ta droga svobody je navíc tak silná, že mnozí revolucionáři – a když píšu mnozí, myslím tím třeba desítky nebo stovky tisíc aktivních lidí – už vůbec nevnímají Egypt mimo Tahrír, a pokud ano, iracionálně kolem sebe vidí už jen samé poražence a ufňukance, kterým nejde o nic jiného, než o to, aby se mohli najíst. Vůbec přitom nevnímají fakt, že miliony jejich spoluobčanů musejí dřít ve dne v noci, aby si vydělali pár liber aspoň na několik placek chleba pro rodinu. Jedním z příznačných hesel posledního Tahríru třeba bylo „Egyptský národ jsou otroci, kteří touží po životě otroků!" Takové skupinové myšlení revolucionářům příliš popularity mezi většinovým obyvatelstvem přinést nemůže. A pro běžného Egypťana je těžko srozumitelný i odpor většiny „tahrírovců" vůči politice založený na lehce megalomanském argumentu, že Velká francouzská revoluce, Velká říjnová revoluce v Rusku nebo Castrova revoluce na Kubě přece taky s politikou – přinejmenším zpočátku – neměly nic společného.
Do takto rozvášněných řad se snadno proniká policejním provokatérům, kteří si radikálními nápady získávají prestiž a jsou s to vést davy mladých do údajných protestů nebo přímo útoků na státní instituce, ve skutečnosti však jen pod obušky a hlavně policie a armády. Teče krev, přibývá „mučedníků revoluce" a prohlubuje se i propast mezi „zběsilou revolucí" a normálními lidmi. Z toho jasně vyplývá, že zatímco revoluční poděsové z Tahríru nemají žádný plán a žádnou taktiku, vojenská junta ji zcela prokazatelně má, a to navíc plně funkční. Výhoda junty spočívá i v tom, že revoluční hnutí není sjednocené, a tak se jí snadno uplatňuje princip „rozděl a panuj". Mládež si naopak podle všeho myslí, že má zelenou, protože je mladá, zatímco „ti generálští dědci" jsou už jednou nohou v hrobě, a tak bude stačit na náměstí jen vytrvat a ono už to „samo" nějak dopadne. Nicméně, ti mladí opravdu za svůj život nepoznali nic jiného než Mubaraka, který pro změnu v posledních 30 letech bránil Egypťanům získat jakoukoli reálnou politickou zkušenost. Výsledkem je historicky podmíněná naivita, která se ovšem netýká politicky přece jen protřelých Muslimských bratří. O jejich snaze podporovat vojenskou juntu a zajistit vítězství kontrarevoluce, ale píše v příštím čísle tištěných Literárek skvělý mladý arabista Michael Brtnický, a tak je přeskočím a dopadnu u saláfistů.
Jak jsem už zmínila v datově příslušném blogu, saláfistům se podařilo vyhnat mládežníky z Tahríru svými radikálními hesly a hlavně vysokým počtem, který byl překvapivý o to víc, že tato část islamistů za vlády Mubaraka nijak aktivní nebyla a dokonce se oficiálně neúčastnila ani lednové revoluce. Teď ale přišli s výzvami ztrestat všechny, kdo by chtěli, aby byla nová egyptská ústava přijata ještě před volbami (a potenciální vítězové voleb, Muslimští bratři, by ji tedy už nemohli formulovat sami), protože by takový krok ohrozil jakousi – dosud chimérickou – „arabsko-islámskou" identitu Egypta. Skandovali také, že „lid chce šaríju", aniž by prozradili, jestli mají na mysli islámské zákonodárství, jak ho uplatňují v Súdánu, v Saúdské Arábii nebo v talibanském Afghánistánu, nebo jestli by jim stačila šaríja, s níž se Turecko dokázalo proměnit v moderní stát, nebo dokonce tu malajsijskou, která nijak nebránila tomu, aby se z Malajsie stala jedna z nejdůležitějších zemí jihovýchodní Asie. (Jistě, Turecko ani Malajsie jako vzory nejspíš v úvahu nepřicházejí). Slogany o šaríji jsou o to divnější, že druhý článek egyptské ústavy zaručuje šaríju jako základní zdroj legislativy, a tak vlastně ani není jasné, co že to tam ti vousáči s fanatickýma očima vůbec požadovali. Příznačnější ovšem je, že se ani slovem nezmínili o skutečně zásadních problémech země, jako jsou chudoba, negramotnost nebo korupce. Suma sumárum: i tato předvedená vyprázdněnost jejich idejí, která podle všeho nijak neohrozí budoucí mainstreamový vývoj v zemi, ale dokázala revoluční mládež zahnat.
Do toho přišla zpráva, která současnou situaci ilustruje přímo náramně: socialistická strana Tagammu, která se voleb účastnila už za Mubaraka, oznámila, že vystupuje z „tahrírské" koalice 28 stran a hnutí, protože koalice dostatečně neodsoudila blouznění saláfistů na náměstí, a místo toho zformuje svoji vlastní koalici, tentokrát 22 politických neislámských stran. A ještě do toho USA rozdaly už 200 milionů dolarů vybraným neziskovkám, aby… „šířily demokracii", nebo co. Zkrátka, před šesti měsíci, během revoluce, byli liberálové, levičáci, muslimové a do určité míry i armáda sjednocení ve vidině terče v podobě Mubaraka. Dnes Egypt ale prožívá hned několik soupeřících revolucí a kontrarevolucí. Proud, který nakonec zvítězí — pokud ovšem vůbec někdo zvítězí — určí vývoj celého arabského světa na další dekády.
A ještě pár odkazů:
— V Tel Avivu proti vládě a za sociální spravedlnost demonstrovalo už 400 tisíc lidí, což Haarec vedlo ke konstatování, že se Izrael neodvratně stává součástí Blízkého východu. A některé arabské noviny o tom píší jako o „izraelském jaru". Premiér nechal zřídit zvláštní výbor, který se má s protesty popasovat. Nevím, jestli je to součástí snah o zklidnění davů, ale izraelská vláda mezitím schválila pravidla pro užívání marihuany z lékařských důvodů. A už jen drobnost, kterou jsem v minulých dnech zašantročila: Izrael je zemí s největším počtem právníků — je jich tam 585 na 100 tisíc obyvatel.
— Syrská vláda slibuje svobodné volby ještě do konce letošního roku, nejspíš je to ale krok hodně opožděný a jako takový i zbytečný. Libanonská rozvědka odhalila velký kanál pašování zbraní z Libanonu do Sýrie tamním povstalcům. A výspa demokracie, Saúdská Arábie, vyzvala Damašek k reformám. (Extrémní záběry z masakrů Dejr ez Zoru a Hule jsou k vidění tady, tady, tady nebo tady.)
— Jemenského diktátora Sáliha propustili ze saúdské nemocnice, nikoli však ze země. V samotném Jemenu je ke klidu víc než daleko.
— Šest členů amerického komanda, které zabilo bin Ládina, zahynulo v troskách vrtulníku, které sestřelili talibové v Afghánistánu. Celkem zabito 38 vojáků. Taliban v této souvislosti tvrdí, že má proti okupačním vrtulníkům novou zbraň, která v afghánské válce změní „pravidla hry".
— Vedle práva řídit auto saúdské ženy zahájily kampaň za právo sportovat, konkrétně je řeč o fotbalu. Někteří tamní klerici považují ženský sport za dílo ďáblovo.
— Po šesti letech z deseti byl z vězení propuštěn hlavní dozorce z mučírny v Abú Ghrajbu.
— Fatah a Hamas se v Káhiře znovu sjednocují, první pokus se zhroutil na nesouhlasu Hamasu s mužem MMF Fajjádem coby palestinským premiérem.
— Jen za klimatizaci pro soud s Mubarakem úřady utratily dva miliony liber, tedy přes 8 milionů korun. Pěkný kšeft.
— Vlivný irácký šíitský vůdce Muktada Sadr slíbil, že američtí vojáci, kteří podle všeho v roli „trenérů" zůstanou v Iráku i po prosincovém odsunu, budou legitimním terčem.
— Libyjští povstalci s pomocí Západu připravili 70stránkový plán dalšího vývoje: počítá s tím, že Kaddáfí nebude nejspíš zabit při bombardování NATO a že povstalci nebudou s to Tripolis dobýt, a tak že prý bude svržen lidovým povstáním svých nynějších stoupenců. Plán dál doufá, že v takovém případě na stranu postalců přejde většina jeho bezpečnostního aparátu. Po svržení Kaddáfího má být s finanční podporou Spojených arabských emirátů vytvořena armáda o síle až 15 tisíc mužů, která s konečnou platností ovládne Tripolis. To kvůli tomu, aby obyvatelé Tripolisu neměli pocit, že je okupují zahraniční jednotky. Povstalci pak s finanční podporou kdekoho začnou dodávat na západ země suroviny, aby si tamní obyvatelstvo koupili… Hezký účet bez hostinského.
Převzato z Literárek
