Egyptská vojenská junta vydala na Facebooku své už 56. prohlášení, v němž varovala před masovými protesty, které se mají konat 27. května. Některé mládežnické organizace chtějí právě tento den zahájit „druhou revoluci", další ale souhlasí „jen" s „milionovým pochodem", ale ne s „revolucí", protože prý ještě nebyly naplněny ani požadavky, které vzešly z té první z 25. ledna.
Junta své varování protkala vágními formulacemi o zahraničních elementech „tvářících se jako vlastenci", které chtějí zničit jakési „výdobytky egyptské revoluce". Jeden z aktivistů to komentoval: „Obviňovat každého, kdo se odváží kritizovat generály, ze špionáže nebo z činnosti pro zahraniční zájmy, je horší, než to bylo za Mubaraka."
Egyptští blogeři na postup junty reagovali „dnem proti SCAF" (z anglické zkratky pro juntu Supreme Council of Armed Forces), kdy zasypali blogosféru kritikou armády, a jen tak ještě více zvýraznili očividné, tedy že pár měsíců po revoluci už mezi „vládou" a lidem zeje znovu obří propast. (Mimochodem, zatímco revoluci vedla mládež, která ostatně tvoří nadpoloviční většinu obyvatel země, průměrný věk ministrů vlády, která z revoluce vzešla, je 65 let). „Stavěla jsem se proti SCAF a kritizovala ji i dřív a neskončím s tím, dokud neskončí," vysvětlila nálady mezi mladými Egypťany Zeinobia na blogu Egyptian Chronicles. „Neskončím s tím, dokud nedostaneme jasné odpovědi na otázky ohledně postupu vojenské policie proti občanům, ať už ve vojenské věznici nebo v Egyptském muzeu…. Nepatřím k těm, kdo si myslí, že je dnes zase už vše horší, než před 24. lednem, nebo že potřebujeme novou revoluci. To je hloupost, protože jsme ještě neukončili tu první.
Ale požaduji (namátkou, TS):
— Žádná další porušování lidských práv nebo vágní omluvy, že armáda takhle holt už jedná a že je slepá. Slepá, pokud vím, je tu jen spravedlnost.
— Obnovení práv všech občanů postižených armádou, včetně těch, kteří byli zabiti a dodnes nevíme kým.
— Žádný puč v armádě.
— Konec praktik, které provozuje policie a vojenská policie.
— Skoncovat se lží a taky už nechci vidět žádné další pokrytce z minulého režimu, jak armádě a SCAF líbají prdel.
— Skoncovat s tím, aby mě generálové vodili za ručičku, chci, abychom s nimi mluvili jako rovní s rovnými.
— Věřím ve druhou příležitost a vykoupení. Členové SCAF nyní mají zlatou příležitost napravit to, co napáchali za uplynulá desetiletí.
— Chápu, že je na nás vyvíjen nátlak zevnitř i zvenčí. Je to jako válka a SCAF bohužel nechápe, že jsme na jedné lodi."
Pobouření většiny Egypťanů a „mobilizaci" hlavně těch mladších vyvolal minulý týden šéf vojenské junty a Mubarakův pudlík generál Tantáví, když ve svém prvním veřejném vystoupení od 11. února, kdy se SCAF ustavila, prohlásil: „Nechme minulost za sebou, nezapomínejme ji, ale nechme ji pro teď být, abychom mohli jít kupředu s energií, kterou máme." Jeho slova totiž okamžitě vyvolala spekulace o tom, že junta chce osvobodit Mubaraka, když už pardonovala jeho ženu Suzanne. Na Tahríru se okamžitě znovu sešly davy a jakékoli usmiřování s Mubarakem rozhodně odmítly. Nedůvěra v juntu se jen prohloubila, a nijak to nezmírnil ani ministr spravedlnosti, který vysvětlil, že nová egyptská ústava bude mixem prezidentského a parlamentního systému, aby se předešlo tomu, že by se v Egypt zrodil zase nový diktátor.
Mládežnické organizace, ale i „dospělí" od Muslimských bratrů, z hnutí Kifája a dalších sil, které byly hybnou pákou revoluce, se tak nyní chystají na 27. května. Uvidíme, co se stane. Mimochodem, zaujalo mě, že se na rozkošatělé a nepříliš přehledné politické scéně odkudsi zjevila i jakási doposud dokonale utajovaná Komunistická strana Egypta.
A stručně o ostatním:
— Co nejlépe charakterizuje nepřekonatelné rozdíly mezi Izraelem/USA a Palestinci? Zatímco Izrael se s USA tahá o hranice z roku 1967, Palestinci (z Hamasu, Fatahu, Hizballáhu a dalších organizací) hodlají 5. června uspořádat masový pochod k hranicím z roku 1948!
— A Palestinci ještě jednou. Hamas souhlasil s tím, že se dosavadní palestinský (fatahovský) premiér Salám Fajád (jinak muž Mezinárodního měnového fondu – jeho rodina žila v USA, než ho MMF v roce 1996 vyslal na okupovaný západní břeh) v nové sjednocené palestinské vládě stane ministrem financí. Z depeší WikiLeaks přitom vyplývá, jak moc si dělal starosti s financemi plynoucími ze zahraničí pro Hamas a další islamistické organizace. Vinil z toho přitom Katar: „Katar je po všech stránkách odporná země" a fundamentalistům poskytuje „víc podpory než Kuvajt nebo Saúdská Arábie." Všechno už je jinak.
— průzkum veřejného mínění v Tunisku ukázal, že islamisté ze strany Nahdá mají podporu třetiny obyvatel, o pět procent méně má levicová Pokroková demokratická strana a Komunistická dělnická strana má necelých 10 procent.
— Kuvajt zakázal občanům Íránu, Iráku, Sýrie, Pákistánu a Afghánistánu vstup do země z obav před politickými nepokoji. (Zákaz platí pro turisty, obchodníky i rodinné příslušníky, kteří potřebují k vystavení víza pozvání).
— Příznačný text se zjevil v New York Times: Dva Syřané v něm popisují demonstrace v Sýrii i s konkrétními příběhy, přičemž ale jeden žije v Marylandu a druhý ve Washingtonu. Mnohem zajímavější je proto mapa protestů, která platila ještě v pátek. A hodně prostoru nyní na webu zabírá reportáž jednoho Američana o brutální propagandě syrského režimu, nicméně Sýrie žádnou svobodou tisku (či projevu) neslula nikdy, a pro ty, kdo si ještě pamatují Kojzara, to nic až tak objevného zase není.
— Moc jemenského diktátora Sáliha eroduje dál, nově se proti němu postavil i klíčový kmen Hášidů ze severu země.
— Dva někdejší neúspěšní kandidáti na prezidenta USA, demokrat John Kerry a republikán John McCain, v dojemné shodě vyjádřili podporu Obamově — mimo rámec ústavy vedené – válce proti Libyi.
— Někam se ztratil vůdce Talibanu mulla Umar. Afghánská tajná služba tvrdí, že už pár dní není ve svém úkrytu v pákistánské Kvétě. Když ale ví, kde byl ještě před pár dny, tak proč…? No nic.
— Šéf AIPAC Howard Kohr varoval Baracka Obamu, aby se k Palestincům nestavěl férově. Pokud by totiž USA s Izraelem a Palestinci jednaly naprosto stejně, byla by to „pro Izrael automaticky nevýhoda" a „Palestinci a Arabové" by se ocitli v lepší pozici.
A humor všedního dne na závěr: Izraelská asociace PR agentur jmenovala svým mužem roku 2011 mluvčího izraelské armády Avi Bnayahua. „Je známý jako muž, který bojuje v médiích za své hodnoty a názory a neustále usiluje o hledání a odhalování pravdy," vysvětluje se ve zdůvodnění. Jak konstatuje Noam Sheizaf na blogu Promise Land, Bnayahu byl (částečně) zodpovědný za zatčení šesti desítek novinářů během událostí kolem loňské humanitární flotily. Armáda tehdy novináře prohledala, zkonfiskovala jim technické vybavení, jeho vrácení odmítla a část zabavených věcí naopak použila k propagandě ve prospěch vnitropolitických cílů náčelníka generálního štábu.
A jeden Noamův kamarád na Facebooku podotkl, že „mluvčí armády je v Izraeli píáristou roku každý rok, už od roku 1948".
Převzato z Literárek
