V Libyi to není lidová revoluce

Reklama






Thierry Meyssan, politický analytik a zakladatel mezinárodní nevládní organizace Voltaire Network, vysvětluje v rozhovoru pro RT, že Francouzi a Britové přípravovali operaci v Libyi od listopadu 2010 a že sázky byly vysoké. „Sarkozy měl velký problém s Kaddáfím, protože libyjský vůdce zrušil obrovské zakázky, které spolu podepsali před čtyřmi lety na stíhačky Rafael a několik jaderných elektráren,“ řekl Meyssan. Situace se obrátila proti Kaddáfímu, když jeho bývalý šéf protokolu Núrí Masúd El-Mesmárí dezertoval a v říjnu odjel do Paříže.

„Teď je pod ochranou francouzských tajných služeb, a navrhl Francouzům, aby zorganizovali povstání v Benghází a svrhnuli Kaddáfího,“ pokračoval Meyssan. “Francouzi požádali Brity, aby společně vytvořili vojenské expediční síly, dohodu o tom podepsali 2. prosince.“

Podle tohoto analytika byla operace plánována na 21. března 2011. „A můžete si to ověřit, protože francouzská armáda žádala o uspořádání velkého cvičení Southern Mistral společně s Brity. A to, co se teď děje, je je ve skutečnosti přesně tohle „vojenské cvičení“, se stejnými lidmi a se stejnou strategii,“ uzavřel Thierry Meyssan.

Proč libyjské povstání není z těch, v nichž „lid svrhává diktátora“

Ve vlně politických změn v arabských zemích stojí Libye zřetelně mimo. Na rozdíl od svých protějšků v Egyptě či Bahrajnu se nezdá, že moc Muammaru Kaddáfímu vyklouzla z ruky, a je pro to důvod.

Kaddáfího odolnost vypadá opravdu divně, pokud začnete srovnávat. Jeho domácí opozice je vyzbrojena kulomety, ne kameny a Molotovovými koktejly. I po období tání je jeho mezinárodní pověst stále na úrovni srovnatelné s Kim Čong-ilem – se vším tím leteckým bombardováním, zabíjením policistů na náměstí svatého Jakuba a programem zbraní hromadného ničení v jeho zavazadle. A teď má dokonce na svém dvorku mezinárodní vojenské síly, které nepochybně můžou převzít Libyi pod svou kontrolu v řádu dnů, pokud by takové rozhodnutí bylo učiněno.

Pod takovým tlakem by byl sesazen jakýkoli diktátor – ne-li z vlastní vůle, pak s přátelskou pomocí opatrných podřízených. Přesto se právě to nestalo.

Ve zprávách ze země navíc zřetelně chybí očekávaná hromadná zběhnutí vládních úředníků, vojáků a bezpečnostních sil k opozici, a ta, o nichž je informováno, se často ukazují být jako nepravdivá, jako tomu bylo u Kaddáfího dcery Ayeshi, která se údajně pokoušela prchnout na Maltu.

Holým faktem je, že plukovník Kaddáfí má podporu jak veřejnosti, tak své vlastní vlády. To z něj jistě nedělá „hodného chlapíka“ v tomhle příběhu, ale vrhá to obrovský stín na celý scénář „utlačovaného lidu, který povstal, aby vyhnal nenáviděného diktátora“.

Je třeba si uvědomit, že libyjská společnost je tradiční a ve své podstatě frakcionářská. Být u moci v Libyi je balancování mezi odvěkou krevní mstou, tradicemi, které převažují nad racionálním myšlením, nutností přežít, jež se zdá přinejmenším až příliš silná, než aby se lidé stavěli na odpor, a spoustou synů, kteří netouží čekat příliš dlouho, než na ně přijde řada, aby se postavili na vaše místo. To vše ještě zhoršuje „ropný koláč“ (z něhož každý chce větší díl) a takovou menší armádou mladých lidí, kteří pravděpodobně nenajdou práci v zemi, která se většinou skládá z pouště.

Kaddáfího strategie zahrnuje robustní sociální dávky, masivní vzdělávání a velkou míru místní samosprávy v rámci komunit (jeho poslední krok dát zbraně do rukou všem civilistům je ve skutečnosti vývoj současné situace, v níž hlavní roli armády hraje v podstatě dobře ozbrojená domobrana). Jeho příznivci se domnívají, že tyto výhody zřejmě převažují nad nevýhodami, jako jsou veřejné popravy politických protivníků nebo financování mezinárodního terorismu.

To špatné na postavení diktátora je, že jakmile se zdá, že jste povolili své sevření, bude se vás někdo snažit nahradit. A přesně tohle se stalo v únoru v Libyi. Pevností povstalců je oblast Kyrenaika, kde dominuje konzervativní mnišský řád Senussi se silnými vazbami na libyjské beduíny. Ti nikdy nebyli fanoušky Kaddáfího, a je to přirozené, když vezmete v úvahu, že jím byl svrhnut král Idris, kter byl také dědičným vůdcem Senussi a emírem Kyrenaiky. Posledních 40 let se je však Kaddáfímu podařilo držet v šachu prostřednictvím násilí, úplatků a intrik.

Předpokládat, že ti lidé pouze touží žít v demokratickém státě se zvoleným prezidentem, by bylo velmi optimistické. Předpokládat, že chtějí větší podíl na ropě, která zůstane na jejich území, je mnohem realističtější. Věřit, že si ponechají bezplatné školy a nemocnice na seznamu svých priorit – no, to je zbožné přání. Ve skutečnosti jejich neschopnost organizovat sami sebe a následný obecný ústup před vojáky loajálními Kaddáfímu je dobrým indikátorem toho, co by dělali, pokud by byli u moci.

Největší záhadou je, proč mezinárodní společenství vyslalo flotilu k Libyi, aby podporovala jednu frakci v běžné občanské válce. Je to tak, že Sarkozy si před prezidentskými volbami může připočítat politické body za to, že je tvrdý chlapík? Je to tak, že Berlusconi může odvrátit mediální pozornost od svého sexuálního skandálu? Je to tak, že Obama dokáže držet krok s tradicí, že každý americký prezident začal nějakou válku? Soudě z toho, jak pomalu se tam akce odvíjí, se nezdá, že se odpovědí dočkáme od těch, kteří jsou za to odpovědní.

Převzato z thomhartmann.com

Překlad: Aram

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku