V čem Česko propadá…

Reklama






Vážení přátelé na Outsidermedia,

 

vzhledem k tomu, že snášíme s mou paní spíše to sluníčko červnové, nebo zářijové a rovněž i tomu upravené sezónní ceny, vrátil jsem se z dovolené v době, kdy vy začínate balit a těšit se.

 

Po návratu jsem stihl přečíst skoro vše, co zde na OM vyšlo, a to včetně bohatých diskusí. Mám opravdu radost, co se vaším přičiněním stalo z jednoho malinkého portálku, obětavě řízeného báječným kantorem Stanem.

 

Změna, změna…skutečná změna. Nemyslím teď na počet pravidelných čtenářů a diskutérů, mám na mysli onen sympatický odklon od všeprostupující každodenní politické břečky, bez níž se sice nemůžeme obejít, ale kterou je nutno užívat přinejmenším přiměřeně. Na OM se začíná stále víc popíjet dobré vinko, červené i bílé, a někdy i růžové. Občas je tu k mání i mok–lék, jakoby vyjmut po desítiletích z privátního archivního sklepa ředitele vinařské školy.

 

Leč dosti chvály. Když shrnu to nejsympatičtější z posledních týdnů, tane mi na mysli například vaše snaha uchopit co nejlépe problém Česka, zřetelné rysy, jimiž se od svého okolí liší, i historických podmínek, které k tomu všemu tady, v naší české kotlině, vedly. Každý z vás, kdo jste se zde vyjadřoval, přidal nejen svůj subjektívní postoj, ale hlavně vámi preferovaná fakta, argumenty. To vše dohromady nejen vytváří plastický obraz skutečnosti, jak ji vidíme, ale i proces, v němž se k sobě navzájem přibližujeme a postupně, a po zralé úvaze se stáváme přáteli.

 

Dovolím si vnést do všeobecné rozpravy hledisko, které zde zatím zůstalo opomenuto. Jde o pravdivý výrok, že skutečnou úroveň té které společnosti poznáme podle toho, jak se ona chová ke svým nejslabším a nejbezbrannějším členům. A z tohoto hlediska Česko, viděno nestranně, naprosto propadá. Předem zdůrazňuji, že mi teď nejde o srovnávání se s jinými, co do vybraných peněz, pro všechny ty Agry, Charity či Člověka v tísni, ale o srovnání, jak odlišně přistupujeme na rozdíl od jiných k invalidům, mentálně postiženým, nebo třeba jen k lidem žijícím ve skutečné bídě – třeba k bezdomovcům.

 

Samotný fakt, že v zemi, kde ještě před 20 léty nikdo neznal bezdomovectví, se tak razantně zaplnil veřejný prostor ubožáky bez nezbytné hygieny, rezignujícími na své lidství, je symptomatický. Jak tyto a další ubohé přijímáme v příležitostném vzájemném styku? Tady vidím pár rozdílů, které se pokusím vysvětlit na nikoliv ojedinělých příkladech. A aby podmínky pro srovnání byly co nejbližší, vyberu si k tomu své poznatky z evropského Německa a Itálie.

 

Klasický příklad. Německým manželům se jako druhé dítě narodí dcera, u níž se po roce a půl ukáže, že nebude nikdy jako ostatní děti, protože se její mozek nevyvíjí, jak by měl. Manželé jsou naši přátelé, proto jsem mohl pozorovat po 20 let, jak se k nim, k Michaele, nebo třeba i ke mně chovali lidé v Norimberku, a s čím jsem se setkal v Praze, když přijeli k nám na návštěvu, a já si vzal Michaelu na starost, vozil ji v invalidním vozíku, zatímco její maminka využila svého dočasného osvobození k návštěvě galerie. Je to nesrovnatelné! V Německu se všichni lidé, které jsme s Michaelou na vozíku střetli, usmívali, a i jinak dávali upřímně najevo, že jsou kdykoliv ochotni pomoci činem i slovem. Německý stát vynakládal na v podstatě beznadějnou terapii Michaely značné sumy, umožňoval to samozřejmě tamní sociální systém, neskonale spravedlivější než ten český, každý rok byla Michaele, ve skutečnosti ale vlastně její matce Edith, poskytována jakási „dovolená“ v Obersdorfu s vědomím, že matka tak těžce postiženého človíčka musí být ze své každodenní dřiny a láskyplné starosti velice vyčerpaná a že nutně potřebuje odpočinek. V těch lázních obě bydlely společně, veškerou starostlivost si však na sebe vzaly ošetřovatelky. Je to nejen humánní, ale ve svém důsledku i rozumné, protože když se „složí“ matka, zůstane ten nešťastný človíček do smrti v ústavu. Po Michaeliných 18. narozeninách poskytl německý stát Michaele, a tím i jejím rodičům, bezplatný pobyt ve specializovaném komfortním ústavu, kam ji jezdí rodiče a starší sestra pravidelně navštěvovat.

 

Nemám dostatek místa, abych zde popisoval dobře fungující sociální síť, zabezpečující veškerou dopravu těchto invalidních dětí do specialních škol, k lékařským vyšetřením, nebo jen k obyčejnému, ovšem speciálně zajištěnému tělocviku.

 

V Praze jsem tlačil vozík s už velkou a pochopitelně poněkud otylou Michaelou, a po očku pozoroval reakce lidí, které jsme míjeli. Ostentatívní snaha nedat najevo jakýkoliv cit, tedy ovšem ani povzbudivý úsměv, tak bych charakterizoval větší část z těch, které jsme potkávali. A u té menší části jakýsi skoro senzacechtivý soucit, který se spíše týkal mne, coby předpokládaného otce, než Michaely. Najednou začala Michaela strašně vřískat a ječet,bez zřejmého důvodu,prostě něco ji na Malostranském náměstí rozrušilo,opravdu nebylo jasné, co to mohlo být. Okolní lidé si v překvapivém počtu nedali ani nejmenší práci, aby potlačili grimasu, kterou dávali zjevně najevo, jak se jim ošklivíme. Měl jsem pocit, že na mě začnou řvát něco v tom smyslu, že tohle do jejich světa nepatří, že mezi nimi nemám s tou uječenou holkou co dělat. Naštěstí jsme se vzápětí setkali s její matkou, která Michaelu rychle uklidnila. Ale pachuť z tohoto slunného pražského odpoledne mi už zůstala natrvalo.

 

Před týdnem jsme ukončili s manželkou náročnou prohlídku úžasných památek na řeckou kulturu ze 7. – 6. století př. Kr. v Agrigentu na Sicilii. Co nejrychleji jsme zamířili k nejbližší pláži. Po osvěžení v moři jsem zkoprněl. Koukali jsme na cosi, co by překvapilo i většinu z vás. Asi sto metrů od nás se vytvořila „fronta“ zjevně mladých lidí a ta se pohybovala směrem k vodě, posléze postupovala po mělkém dnu dál do moře, až se tam ten obrovský proud na sebe  nahuštěných lidských těl ocitnul celý. Okolo této tlačenice se stovky metrů na obě strany rozprostíraly široké pláže, na nichž se slunilo nebo ráchalo ve vodě jen málo lidí. O co šlo? Když se po 20 minutách dala ta fronta těl do zpětného pohybu a vystoupila z vody, bylo vše jasné. Šlo o plný dvoupatrový autobus s mladými mentálně postiženými! Měl německou poznávací značku a nám došlo, že šlo o jejich možná první kontakt s přátelským a vlídně teplým mořem. Těch přes 2000 km tam a zpět, spojených s pobytovými náklady na tak velký počet lidí, včetně přiměřeného počtu ošetřovatelů – to vše zde bylo poskytováno s naprostou samozřejmostí, a zřejmě jedinými překvapenými na té pláži v tu chvíli jsme byli my dva Češi.

 

Trochu jiný postoj mají ke svým postiženým Italové. Mohlo by se zdát,že jsou k nim bezohlední, ale tak to vůbec není. Italové si dokáží dělat dobromyslnou legraci z invalidy a zároveň ho brát jako přirozeně rovnocenného partnera. Chybějící noha, ruka, hrb, či jakákoliv jiná vada, včetně mentálních, není předmětem nějakých rádobysoucitných povzdechů, pohledů, nýbrž legrací z nich a vtipem je postiženému nabízeno rovnoprávné, nediskriminační místo v dané společnosti, což celé to jeho neštěstí psychicky značně kompenzuje. Je to znát i na jejich pohádkách. V italských pohádkách by hloupý Honza moc daleko nedošel, jestli by vůbec stál za vyprávění. Konečně posuďte to sami.

 

Přečtěte si, až zde bude publikován, český překlad Jenky, autorky „Pervitinové chaloupky“ nedávno uveřejněné v OM. Jde o Toskánskou pohádku Due gobbi (Dva hrbáči). Z našeho hlediska v ní není nejdůležitější její poučení, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, nýbrž z přístupu k oběma klíčovým postavám, jejichž znetvoření není zcela přirozeně  důvodem k ponižující pozitívní diskriminaci, není vůbec vlastně důležité, příběh by se mohl odehrát docela dobře i naprosto zdravým chasníkům.

 

Jsem zvědav, jestli se podaří pomocí pohádky vysvětlit onen pravdivý, skutečně lidský přístup zdravých lidí k těm méně šťastným, závislým a bezbranným, když už se jejich situace nedá fyzicky změnit, ale co se dá, to je projev partnerství, nepodceňování a přátelství. Ve společnosti takových lidí může být i život těžce postižených snesitelný, a někdy dokonce i šťastný.

 

Váš   Hudryper.

Přejít do diskuze k článku