Listopad 05, 2012
Sfinga bez tajemství
Číňané jsou přesvědčeni, že je ani Američané ani Evropané nemohou pochopit. Západní kultura velebí úctu k osobnosti, východní země si váží kolektivismu. Zásadou je od kolektivu se neodtrhávat. Rusové to dovedou pochopit.
Číňanů je velmi mnoho. Co to představuje, mi předvedla situace v metru v době špičky, kdy se mi nepodařilo uniknout z náporu davu. Ten mě zatlačil do vagonu metra. Zoufale jsem křičela, praskala mi žebra a zastavovalo se dýchání. Kolem mne asijsky lhostejné tváře. Pohledem jsem pátrala po soucitu nebo po jiskře humoru. Nic. Lidé jsou nerozeznatelní jeden od druhého, jako knoflíky. Nejsou ani zlí, ani agresivní, jenom lhostejní, pohroužení do sebe. Udělalo se mi špatně od česnekového zápachu (Číňané dávají česnek do všeho). Stoupám si na špičky, abych nabrala trochu vzduchu. Dav mě vyplivuje tam kde chci, pomačkanou, bez spony na botě, ale živou.
V Číně může člověk strávit třeba dvacet let, ale ani o píď se nepřiblíží k čínskému myšlení. Jsou nevyzpytatelní. Ani cizincova znalost čínštiny u nich nevyvolá žádnou odezvu. Jsou chladně zvídaví. Čínští přátelé nejsou přátelé podle evropských měřítek. Psychická blízkost s cizinci není možná.
Číňané jsou nejpragmatičtější lidé na zemi. Mají kult jídla, starost o trávení, příbuzenské povinnosti, honbu za ziskem a byznys. Mají úzkou skupinu inteligence. Velkou část inteligence doslova zabili v období kulturní revoluce v letech 1960 až 1976.
Číňané jsou základna bez nadstavby. Holá praktičnost netknutá morálkou. Jíst a nenechat se sníst – to je zákon jejich prostoru. Bůh, náboženství, hledání podstaty, sentimentalita, historické uznání – to vše jsou ve vztahu k cizincům zbytečnosti. Číňané prostě žijí. Velká čínská zeď nezmizela. Je v duši každého Číňana. My bílí barbaři za ni nikdy nepronikneme.
Nepříjemné je slovo "změna"
Číňané nedokáží strpět poučování. Kritiku cizinců a rady ohledně způsobu života považují za netaktnost nezdvořilého bílého světa. Už pět tisíc let se snaží nemíchat se do cizích věcí, pokud k tomu nejsou donuceni. Lze si představit jak koncem osmdesátých let pohlíželi na Gorbačova, který chtěl poučovat čínské vedení o demokracii.
Úvahy doyena čínské žurnalistiky: Všichni Rusové jsou podle něho netrpěliví jako Gorbačov. Tři dny kapitalismu a všechno je rozkradeno. Lenin považoval za nezbytný komunismus. A ten není. Ještě netrpělivější jsou Američané. Od všech chtějí demokracii. Přitom u nich ještě ani nevolí prezidenta přímo. Svoboda je dobrá věc, ale vyžaduje pomalý proces.
Zástupce ředitele Ruského institutu míní, že jakákoliv reforma začíná v politice. Nikoliv v ekonomice, jak se soudí v Číně. Muselo se nejprve skoncovat s kulturní revolucí. Reformy u nás se od Gorbačovských lišily tím, že jsme prosazovali politické reformy tak, aby odpovídaly ekonomice, ani o chlup více. Nikdo nepotřebuje změny pro změny.
Ve skutečnosti nezáleží na formě vlády, ať západní typ demokracie, nebo komunistická struktura, či monarchie. Důležité je, aby systém odpovídal reáliím konkretní země. My máme úspěchy a přesto nás svět kritizuje, že nezakážeme komunistickou stranu. Jenže my máme úspěchy v tomto systému, tak proč jej měnit. S výjimkou korupce nám tento systém vyhovuje. Šťastnými nelze učinit všechny. Pokud vláda udělá šťastnými většinu obyvatel, to je asi demokracie.
Cítí se být vítězi?
Pokud ano, neřeknou to. Žádný Číňan se nechlubí vítězstvím. Zásada je tajit své možnosti, získávat čas, chladnokrevně pracovat a nebýt nápadným. To jsou principy čínské strategie. Tak hovoří Teng Siao-pching, vlivný čínský státník.
Televizní žurnalistika říká, že národní hrdost existuje. Jenže Číňané jsou střízliví a ke svým úspěchům racionální. Loni předčili Japonsko v objemu HDP. To však neznamená všechno. Nyní chtějí zajistit minimální příjmy obyčejných pracujicích. V současnosti se u nich značně zvyšuje cena práce. Jsou však velké rozdíly. V Šanghaji a Pekingu jsou mzdy kolem tisíce eur, na severu země jen do tří set eur. Ovšem životní náklady jsou v prvním případě větší.
Profesor Ši říká, že Čína nepatří přes vysoký HDP mezi rozvinuté země. V přepočtu na osobu je to bezvýznamné. Rusové mají životní úroveň mnohem vyšší. V Číně je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem.
V Pekingu je rozmach, ale na venkově žijí rolníci v chudobě. Naštěstí jsme už přestali hledět na obyvatele jako na břímě. Víme, že v lidech je bohatství a naše přednost. V době světové krize je třeba rozvíjet domácí trh, stimulovat poptávku. K tomu napomohou dobré mzdy. Nebude třeba tolik vyvážet. Zaručení penzí pro obyvatele Číny bude znamenat, že budou vydávat peníze za výrobky, které si dosud nemohli dopřát a bude to impulzem k růstu ekonomiky.
Jiný zasvěcený odborník z Centra pro studioum světových problémů z agentury Sinhua a pracovník čínské části ŠOS Čeng říká, že Čína byla několik tisíc let mocnou zemí, velmi slabou se stala až po první Opiové válce v letech 1840 až 1842.
Výsledkem opiových válek byla úplná ztráta čínské státní nezávislosti, odchod čínských kuliů ze země na otrocké práce a přeměna poloviny obyvatel na naprosté narkomany. Odtud pochází nenávist Číňanů k cizincům. Čína byla dloluho poníženým děckem určeným k bití. V posledních třiceti letech se stala bohatou.
Čeng byl jako mladý inteligent poslán maoisty na "převýchovu" do továrny. Hned první den mu silný obráběcí stroj uřízl tři prsty na ruce. Ruku si zachránil. Mohlo to být ještě horší.
Číňané se za posledních 20 let stali z hladových sytými a dokonce tlustými. Nějaký pocit vítězství je vlastní zejména "novým Číňanům". Autorka doplňuje, že mladým a sytým. Pan Teng dále říká, že právě ti se snaží před cizinci vystupovat sebevědomě jako reprezentanti velké mocnosti. Ale mezi sebou jsou mnohem realističtější. Čína není natolik silná, aby svou vůli mohla diktovat světu.
Ovšem staneme-li se silnými, ani tehdy nezačneme diktovat. Je to nevýhodné. Historická zkušenost předvádí, co se děje se státy, které diktují světu. Militaristické Japonsko, fašistické Německo a do určité míry i SSSR. Kde jsou nyní? Nač se vypínat? My musíme schovávat ostří svých zbraní.
Já říkám" Čína jakožto stát – civilizace šla v průběhu tisíciletí politikou Cesty a Zdi. Hedvábná stezka je symbolem otevřenosti čínské ekonomiky a Velká činská zeď je známá hradba proti cizím vlivům.
Ano, Čína se vždycky chtěla oplotit Zdí od vnější agrese, od kočovníků studeného a k životu nevlídného severu. Ale i horký jih s jedovatými bahenními výpary je škodlivý. Číňané chtějí žít jen v "říši středu".
Na druhou stranu je Čína zemí Hedvábné stezky, to znamená obchodu. Ale jenom obchodu. Nechceme rozšiřovat své území na účet obchodu. Chceme se se všemi přátelit, ale nedaří se.
Co máme dělat s větrem z Atlantiku, který fouká nikoliv ve prospěch náš nebo váš?
Přemýšlet. Rusko a Čína musejí hledat vhodný model života, odpovídající tradičním hodnotám. Na rozdíl od Rusů jsou Číňané nenapravitelní optimisté. Vy jste pesimisté. pro Číňana je vývoz výrobků příznivý, Rus to považuje za odliv národních zdrojů. Dovoz kapitálu je pro Čínana získávání peněz z celého světa. Pro Rusa je to děsivé, představuje si, že cizinci všechno v Rusku skoupí.
Převzato z Komsomolské pravdy
Redakčně kráceno (včetně čínských jmen)
Překlad: zajoch
2. díl najdete zde
