Nikdy bych nečekal, že v laxních Čechách bude mít volební kampaň před 2. kolem prezidentských voleb takové „grády“ a že to nebude jen virtuální bouře ve sklenici masmediální vody, ale že zasáhne v plné síle i širokou veřejnost, která si ve jméně pravdy, lásky, pokroku a slušnosti půjde po krku způsobem, který je jinak příznačný spíše pro fotbalové chuligány. Už chybí jen nálepky na náraznících aut a pouliční bojůvky. Bez ohledu na to, zda se jedná o tábor „plebejců“ či „patricijů“, chovají se jejich stoupenci jako hulvátci, nadávají si, urážejí se, vysmívají se favoritovy protistrany i sobě navzájem. To vše okořeněno sebevědomím pokřikem: „Nejsme jako oni, my jsme slušní, nám noblesa nechybí.“ Přitom žádná zbraň není dost zákeřná, žádná pomluva dost špinavá a žádný trik dost úskočný, aby se ho vlajkonoši zdrželi.
Kdybychom alespoň byli prezidentská republika, ale jsme republika parlamentní a prezident, ač jeho pravomoci zcela zanedbatelné nejsou, je postava především protokolární a symbolická. Tak proč ty vášně, proč ta nenávist? To jsme na tom jako republika opravdu tak dobře, že si můžeme dovolit se takhle rozhádat až k nenávisti? Naše vzájemná sounáležitost, lidská i občanská, je i bez toho napjatá až k prasknutí, tak proč ji ještě pokoušet? Získat můžeme maximálně špatného či horšího prezidenta, ztratit ale můžeme mnohem víc.
Převzato z blogu Tribun
