Nedostatečnou atraktivitu volebních programů, profláknuté tváře politických matadorů, vyprázdněnost politických hesel i politických programů se naše velké strany rozhodly řešit po svém.
ČSSD vsadila na osvědčenou a v minulých krajských volbách velmi účinnou kampaň, spočívající v poukazování na negativní dopady pravicových „deforem“, aniž by přitom byla schopna vysvětlit, jak jí propagované Jistoty bude Evropský parlament prosazovat v ČR. O vztahu ČSSD k další integraci a rozšiřování EU se nedozvíme nic více, než to, že je proevropská.
Sociální demokraté sice ve své kampani občas trochu přehánějí, George Bush a jeho parta se zcela jistě s Topolánkem a Zahradilem o svých eskapádách neradili, mají však pravdu v tom, že jejich bezhlavé a bezohledné prosazování amerických imperiálních zájmů, jejich oddanost neoliberálním a neokonzervativním hodnotám i jejich pošlapání předvolebních slibů, jimiž na svoji stranu lákali středové voliče, z nich dělá na pozadí probíhající hospodářské krize velmi snadný cíl.
Odpověď na sebe nedala čekat. Mirek Topolánek se nejprve pochválil za to, že „splnil Smlouvu s voliči už za dva roky“, a poté obvinil levici z toho, že vrazila jeho úspěšné vládě, která geniálně vedla celou Evropu k zářným zítřkům, kudlu do zad. Následovaly verbální útoky, mediální a billboardová kampaň „Řešení místo strašení“, jež spočívá ve strašení návratem komunismu, i soustředěná palba mainstreamových médií. To vše se ukázalo jako málo účinné. Musely tedy nastoupit fyzické útoky, jež na sebe vzaly podobu „vaječné války“ proti Paroubkovi. ODS se od těchto útoků sice distancuje, ovšem to, jak jsou organizovány, i způsob, jakým o nich informují média, ukazuje na cílenou kampaň, jejímž cílem je rozbít předvolební mítinky protivníka, zesměšnit jeho lídry, a prezentovat je jako ty, kteří jsou „nenáviděni lidem“.
Je to vykročení na nebezpečnou cestu. Od vajec je jenom krůček k dlažebním kostkám a Molotovovým koktejlům. A jakmile se objeví první krev, jsme velmi blízko k budování a pozdější válce politických bojůvek, tedy poměrů, blížících se těm ve Výmarské republice před nástupem Hitlera k moci. Jedná se o porušení hlavní liberální zásady o tom, že protivník má právo nerušeně hlásat i ty názory, s nimiž zásadně nesouhlasím, proti čemuž by měly jednoznačně a rozhodně vystoupit všechny skutečně demokratické strany. Zatím jsem v tomto smyslu četl jenom jedinou výzvu v tomto směru, a to od mimoparlamentní ČSNS.
A na závěr si neodpustím jednu jízlivou poznámku. Na Paroubkovy mítinky chodí několik set příznivců, k jejich narušení stačí několik jeho odpůrců. Na mítincích ODS hrají politici a pořadatelé nad voliči přesilovku.
