Vatileaks

Renomovaný vatikánský komentátor Tornielli s hořkým pobavením konstatuje, že k vrcholu všeho už chybělo pouze rozuzlení hodné detektivního románu. A už je tu – viníkem je papežův komorník. Poslední kapitola vatikánské záhady se neudála ani 24 hodin poté, co byl donucen k demisi předseda vatikánské banky (IOR) Ettore Gotti Tedeschi. Onou poslední kapitolou je zadržení osoby, u níž se našly přísně tajné dokumenty. Špion Vatileaks má podle vatikánských vyšetřovatelů jméno a přijímení a je jím papežský komorník Paolo Gabriele. Vatikánské zdroje nicméně tvrdí, že celá věc tímto neskončila a další překvapení jsou na obzoru. A skutečně, prosakují informace o vyšetřování další asi dvacítky lidí. Navíc je podle znalců vatikánských poměrů Paolo Gabriele mírným, dobrosrdečným a trochu naivním člověkem. Pokud je tento člověk namočen do Vatileaks, rozhodně není mozkem těchto cílených a přesně dávkovaných úniků informací do médií. Původní informace o tom, že mu hrozí až 30 let vězení, již nejsou aktuální. Ostatně, den po zadržení Gabrieleho otiskly italské noviny Corriere della Sera další důvěrný dokument – odvolání Ettora Gotti Tedeschiho z vedení vatikánské banky (IOR). Odvolání tohoto renomovaného ekonoma, autora ekonomických sloupků v oficiálním vatikánském věstníku Osservatore Romano, konzultanta encykliky Caritas in Veritate, člověka, který měl vždy podporu Benedikta XVI., by stálo za samostatný komentář.

Pro někoho byl kritickým rokem Benedikta XVI. rok 2010, kdy propukly pedofilní skandály. Papež tenkrát v dramatickém projevu mluvil o pronásledování církve, které nepřichází z vnějšku, ale "z hříchu uvnitř církve." Podle Tornielliho je však nejkritičtějším obdobím Ratzingerova pontifikátu právě uplynulých 12 měsíců. Intriky, zrádci, anonymní dopisy, napětí na všech úrovních, cílené úniky dokumentů. Vše začalo loni v létě, kdy na půdě vatikánského gubernátu panovalo napjaté ovzduší mezi generálním sekretářem arcibiskupem Carlo Maria Viganem a jeho nadřízenými. Vigano si dal za cíl ozdravit vatikánské finance a setkal se s odporem. Na své osobě zakusil prastaré rčení promoveatur ut amoveatur – ať je povýšen, aby byl odstraněn. Vigano byl odvolán a dosazen do prestižní funkce papežského nuncia ve Spojených státech amerických. Nejvíce se o jeho přesun zasloužil státní sekretář Tarcisio Bertone. Viganova korespondence s papežem i s Bertonem se dostala na stránky novin. Takto byly některé dopisy zveřejněny a komentovány v italských novinách Il Fatto Quotidiano:

"Svatý otče, můj přesun by v tento okamžik způsobil rozčarování a zklamání všech, kdo věřili, že je možné ozdravit tolik případů korupce a zneužití moci, které jsou již delší čas zakořeněny ve vedení různých direktoriátů gubernátu i vatikánské správy."

Dopis je 27. března 2011. Ten, kdo se těmito dramatickými slovy obrací přímo na Benedikta XVI. a oznamuje korupci, privilegia a šedé zóny Zátibeří, je kněz na důležitém místě – Carlo Maria Vigano, monsignore pověřený z důvěry svatého Otce v létě 2009 kontrolou všech zakázek a objednávek Vatikánu. A pak v dopise ze 4.dubna 2011 uvádí:

"Když jsem přijal funkci v gubernátu 16. července 2009, byl jsem si velmi dobře vědom rizik, kterým budu čelit, ale nikdy bych si nepomyslel, že se ocitnu tváří v tvář tak otřesné situaci. Zmínil jsem se o tom při vícero příležitostí kardinálu státnímu sekretáři (Tarcisio Bertone) a dal mu na vědomí, že mi k řešení nebudou stačit jen mé síly – potřeboval jsem jeho stálou podporu. (…) Finanční situace gubernátu, již těžce oslabená světovou krizí, byla postižena ztrátami přes 50-60 procent také kvůli nezkušenosti administrátorů. Jako nápravu předsedající kardinál skutečně svěřil správu dvou státních fondů Finančnímu a správnímu výboru (Comitato finanza e gestione), složenému z některých velkých bankéřů, o kterých jsme pak zjistili, že jednají více ve vlastním zájmu než v našem. Např. v prosinci 2009 při jedné jediné operaci nám způsobili ztrátu 2 a půl milionu dolarů. Upozornil jsem na to státního sekretáře a Prefekturu pro ekonomiku (Prefettura degli Affari economici), která ostatně považuje existenci zmíněného výboru za nelegální. Pravidelně jsem se účastnil všech schůzí a snažil se držet na uzdě konání zmiňovaných bankéřů, s nimiž jsem nutně musel často nesouhlasit. (…) Ředitelství technických služeb evidentně podléhalo korupčním situacím nejvíce: zakázky zadávané stále těm stejným firmám, alespoň dvojnásobné ceny oproti běžným cenám vně Vatikánu. (…) Betlém na svatopetrském náměstí stál roku 2009 550 000 Euro, v roce 2010 pak 300 tisíc Euro."

V tomto dopise Vigano tvrdí, že během jednoho roku přivedl rozpočet gubernátu z pasiva 7.8 milionů Eur, do aktiva 34.4 milionů. Ale stěžuje si, že jeho snahám bylo "často otevřeně odporováno a někdy byly zcela evidentně sabotovány také mediální kampaní proti mně a mému jednání. To vše proto, abych byl zdiskreditován u svým nadřízených a aby mi zabránili v nástupnictví po kardinálu předsedovi Lajolovi."

Ve stejných měsících roku 2011 se ve Vatikánu odehrávala další důležitá kauza. Vatikánská banka (Istituto per Opere Religiose, zkráceně IOR) se za předsednictví Ettora Gotti Tedeschiho angažovala v záchraně nemocnice San Raffaele v Miláně. Zastáncem této akce byl státní sekretář Tarcisio Bertone, který měl megalomanskou vizi vytvořit katolický nemocniční komplex, který by zahrnoval další dvě velké nemocnice. Operaci řídil Giuseppe Profiti, kontroverzní manažer pro zdravotnictví. Nakonec Vatikán od úmyslu odstoupil, protože ji za riskantní a nevhodnou považoval jak předseda Italské biskupské konference Angelo Bagnasco, tak i čerstvě jmenovaný milánský kardinál Angelo Scola.

V prosinci 2011 opět sílí napětí ohledně vatikánské banky IOR, tentokrát kvůli normám proti praní špinavých peněz. Benedikt XVI. zřídil roku 2010 Úřad pro finanční informace (Autorita di Informazione Finanziaria) v čele s kardinálem Nicorou za účelem přijetí takových normativ, které by dostaly vatikánskou banku IOR na tzv. bílý seznam – white list – bezpečných zemí mezinárodního bankovního systému. Po několika měsících existence nového úřadu státní sekretář Bertone prosadí teorii, podle níž transparentnost nebude retroaktivní. Následně jsou vydány nové normy, jsou osekány pravomoci kontrolního orgánu. Protestuje jak Gotti Tedeschi, tak kardinál Nicora. Marně. Je otázkou, jaký dojem tyto změny učinily na komisaře z evropské instituce Moneyval pověřené kontrolou standardů proti praní špinavých peněz. Jejich verdikt se očekává během léta.

Začátkem tohoto roku byly veškeré tajné dokumenty týkající se výše uvedených kauz zveřejněny – nejprve v televizním pořadu Nedotknutelní (Gli intoccabili), který moderuje Gian Luigi Nuzzi a zároveň na stránkách deníku Il Fatto Quotidiano. E-maily, interní  dokumenty napsané jen několik týdnů před zveřejněním odhalovaly veřejnosti zákulisí případu Vigano. Na světla reflektorů se dostaly jeho dopisy poslané papeži i státnímu sekretáři Bertonemu. Zveřejněny byly i interní diskuze o vatikánských financích a také tajné hlasování o jmenování kardinála Scoly milánským arcibiskupem. Vatileaks – neologismus, který použil jako první vatikánský mluvčí Federico Lombardi – pokračovaly po dlouhé měsíce.

Poslední bombou se stala publikace knihy "Jeho Svatost, tajné dokumenty Benedikta XVI." Autor Gian Luigi Nuzzi mapuje staré i novější Vatileaks. Jako novinku publikuje zprávy faxem, které zaslal ex-šéfredaktor křesťanských novin Avvenire Dino Boffo papežovu sekretáři Georgu Gansweinovi. V jeho odvolání prý sehrál důležitou roli šéfredaktor vatikánských oficiálních novin L‘Osservatore Romano, kterým je Gian Maria Vian. Ten prý měl stát za kampaní v novinách Il Giornale, kde byl Boffo křivě obviněn z homosexuálního obtěžování.

Podle Tornielliho je atmosféra v kurii stále dusnější a napjatější také s ohledem na možnou změnu ve funkci státního sekretáře, kterým je aktuálně Tarcisio Bertone (77). Ten bojuje o znovupotvrzení ve funkci. Další komentátor dění ve Vatikánu Američan John Allen vidí největší nebezpečí aféry v tom, jaký obraz o sobě církev šíří do světa. Benedikt XVI. je podle něj pastýřem, který říká důležité věci v těchto nejistých časech. Je třeba hlásat dobrou zvěst ohledně aktivit církve. Toto všechno je ale zastíněno stálými problémy ve Vatikánu. Skutečnou škodou této hluboké "vládní krize" je fakt, že se stalo velmi obtížným mluvit o církvi pozitivně. Celkový dojem, kterým institucionální církev působí je ten, že se jedná o organizaci zahleděnou do vlastních problémů. Z toho důvodu se nedostává na uskutečňování jejího vlastního poslání. Vatileaks diskreditují celou kurii a míří i na samotného Benedikta XVI., kterého mnozí považovali jen za přechodného papeže. Jiní komentátoři jsou toho názoru, že Benedikt XVI. nemá dění v kurii pod kontrolou, zabývá se více svojí teologickou a pastorační prací. Osobou, na níž se v kurii spoléhá, je Tarcisio Bertone. Což je podle mnohých velmi špatná volba.

Bývalý šéfredaktor vatikánských novin Osservatore Romano Svidercoschi k aféře Vatileaks podotýká: "Vatikán považuje šíření tajných dokumentů za kriminální čin. Avšak ve vyjádření Vatikánu není ani slovo o činech samotných, které dokumenty obsahují." Následný vývoj ukáže, zda se dočkáme i osvětlení jejich obsahu.