Konečně za nás někdo mluví

Reklama


Komentátor Jiří Pehe v článku dnešního Práva Upovídaný prezident  vyjadřuje názor, že náš nový prezident Zeman příliš mnoho mluví, což prý může být důsledek jeho vynuceného "nevyjadřování se" během desíti let jeho výminku na Vysočině. V tomto smyslu ovšem Zemanovo "nevyjadřování se" přesně odpovídá oněm možnostem vyjadřovat se, kterou pociťovali a pociťují téměř všichni občané naší republiky, a Zemanovo mluvení jim proto jde nebývale od srdce. A touží – na rozdíl od p. Peheho – aby ho bylo ještě víc.


Téměř vždy jsem s názory komentátora Jiřího Peheho v duchu souznil – ovšem tentokrát – při četbě jeho článku jsem v této své sympatii k němu silně zakolísal. Pehe totiž vyjadřuje myšlenku, že prezident by své nutkání vyjadřovat se k různým problémům naší země měl krotit, měl by mluvit méně, než mluví, a – tady je mé malé podezření – možná by mu ani tolik nevadilo, kdyby přestal mluvit vůbec a nosil jen věnce tam, kam je třeba. Tolik tedy názor Peheho k údajné prezidentově upovídanosti, která dle něj mohla vzniknout nahromaděním jeho "nevyjadřování se" během desíti let politického výminku na Vysočině.


V tomto punktu si ovšem komentátor neuvědomil, že Zemanovo vynucené "nevyjadřování se" je shodné s možnostmi vyjadřovat se, které má, nebo vlastně nemá, obrovská většina našich lidí, a že tedy i oni, stejně jako prezident, vždy cítili a cítí i dnes přetlak potřeby se k věcem politickými vnitřním i mezinárodním vyjadřovat – a pokud k tomu oni sami nemají příležitost – vítají nadšeně, že to konečně někdo udělá za ně, že vyřkne to, co mají na srdci a co by tak bytostně chtěli oni sami říct. A konečně k meritu věci. Zatím jsem v prezidentově "upovídání" nezanamenal nic, s čím bych nesouhlasil, a ani jsem si nevšiml, že by tomu v různých prostředích, ve kterých se pohybují, bylo pociťováno jinak. Naopak si přeji, aby těch Zemanových podnětů bylo víc – vždyť před ním to byl prach a úhor. Konečně za nás, pane Pehe, někdo mluví.

Přejít do diskuze k článku